
"Jaký z toho máš pocit?"zeptala jsem se najednou, když jsme leželi opět na pláži a jako vždy koukali na obzor.,,Strašně se těším." Přiznal."A ty?"kouknul na mě. "Taky se těším jen..."kousla sem se do rtu a on pozvedl obočí. "nevím, jestli je zrovna tohle přesně to, co bych chtěla svému dítěti dát.."pohladila jsem se po bříšku a více se stulila k jeho nahému hrudníku.,,Možná to není nejlepší,co mu můžeš dát,ale je to to nejlepší,co máš." Řekl."Kdybych..."chtěla jsem jako vždy začít s monologem o tom, co by bylo, kdybych byla teď doma, ale tentokrát mi skočil do řeči. "Kdyby jsi byla doma, tak bys to dítě nikdy nečekala protože v Londýně by šel každý svou cestou. "
,,Máš pravdu,promiň." Sklopila jsem hlavu a on se na mě usmál.,,Jste to nejlepší,co mě potkalo."
"A možná jsme tady, sami...ale spolu."pohladil mě po tváři.,,Jako by nám to tu celé patřilo." Usmála jsem se šťastně.Za chvíli se setmělo úpně. Jako vždy, ani noha, ale já už nedoufám.Lehla jsem si i s kulatým bříškem a nechávala si omývat nohy.Je přímo kouzelné,jak působí čistý vzduch a zdravá strava.Žádné akné,žádné bolení hlavy,nic.
Občas, krom těch menstruačních křečích mě bylo trochu zle ze slunce, proto nosím neustále čepici.
--O pár týdnů později-
,,Joe,ono mě zase koplo!"
"A co se mu nelíbí?"zamračil se a kleknul si ke mně. ,,Já nevím,třeba už chce ven." Usmála jsem se a pohladila se po bříšku."Už?"vykulil oči a já se chtěla zasmát, že si dělám legraci..ale..,,Ou,"zůstal strnule koukat na můj výraz a já si sáhla na kraťasy,jestli se mi to jen zdálo,nebo ne."Asi..."zamračila jsem se. Ještě jsem pořádně nic necítila, ale už jen ten pocit.,,Tak fajn,jdeme do stínu,přinesu vodu a deky,kdyby.." Koktal. ,,Joe!" Přerušila jsem ho.,,To ještě nemusí nic znamenat,může to trvat ještě několik hodin,nebo dokonce dní."
"Dní?"zamrkal. "Já nevím bože, nikdy jsem nerodila, ani porod neviděla. Chci jen říct, že nemusíš pospíchat, praskla mi sice voda, ale bolesti ještě necítím fajn?"
Stejně mě ale donesl pod stříšku a dva dny mě nutil ležet v kuse.Už jsem se začínala bát,že budu přenášet,když mi najednou břichem projela zvláštní křeč."Asi už budu rodit.."zakoktala jsem.Tentokrát zůstal klidný on a pořád mě uklidňoval.Ale jak se mám uklidnit,když mi čumí mezi nohy a řve,že už vidí hlavičku?Navíc mě to i dost bolelo. Když jsme zavřela oči, přála jsem si bejt někde v nemocnici, kolem mě doktoři s injekcí, kterou by mi někam bodli, je jedno kam, ale bolest by mě přešla.Takhle jsem ale trpěla celý porod sama.,,Zatlač ještě!" Křičel na mě a já nemohla jinak,než ho poslechnout.Za chvílli tichou noc prořízl dětský pláč.Konečně už tu nebylo takové ticho konečně mě přešla ta bolest.,,Je nádherná." Slyšela jsem Joea,než jsem vyčerpáním usnula.
Cítila jsem to,jak jsem šíleně přecitlivělá, moje tělo se celé chvělo a bylo křehké i když jsem se probudila.Byla mi zima,i když tady je horko nonstop.Probudila jsem se, když pršelo. Zase období deště.Joea,ani malou jsem nikde neviděla.Takovým zvláštním způsobem jsem k ní přilnula,i když jsem jí neviděla,že mi bylo úzko..Až po chvíli jsem skrz dunění deště zaslechla její dětský pláč.Rozhlédla jsem se okolo,ale ani za boha jsem nemohla poznat, odkud to vycházelo. Tak jsem se prostě zvedla a šla za jejím pláčem.Nohy se mi sice ještě třepaly, ale ustála jsem to a hledat jsem nemusela dlouho,jelkož náš domeček moc velký není.,,Miláčku,ty máš ještě ležet." Přestal na chvilu houpat malou a přišel ke mě.Klekla jsem si vedle něj a koukla na ni. Byla kásná.,,Ta je moje?" Řekla jsem omámeně a pohladila jí po malé tvářičce."Naše.."objal mě něžně kolem ramen. "A myslím, že má hlad, spala jsi skoro dva dny.."kouknul na m ustaraně.,,Byla jsem vyčerpaná,ale teď jí dám najíst." Vzala jsem si jí opatrně do rukou.Byla jako panenka. Tvářičky měla růžové, stejně jako mám já, ale v nich byly malé ďolíčky. Světlé oči ji lemovalo tmavé obočí, které konrastovalo s jejími tmavšími vlásky.Tak malá a už tak dokonalá..jako by byla zmenšená kopie Joea.,,Tvoje dcera na první pohled." Usmála jsem se.,,Nepochyboval bych,i kdyby měla blonďaté vlásky,protože koho jiného by byla?" Pomohl mi vyvlíknout se z trička,když jsem ji držela a pak jsem ji začala kojit.Když se napapala, legračně si odříhla a s buchotem kapek usnula. Koukali jsme na ni mlčky hodnou chvíli.Pořád Jsem Joeovi opakovala,jak je naše dcera dokonalá."Co by se stalo, kdyby nás teď našli?"zeptala jsem se, když jsem mu ležela v náručí vedle postýlky.,,Vzali by jsme se,koupili si dům.." Řekl.Takhle to zní jako samozdřejmost.Máme miminko,milujeme se..."A co když ne?"spíš jsem konstatovala s obavami.,,Tak to bude jako do teď."
"Chci říct, já žiju v Londýně a ty v Los Angeles..to je, dálka."
,,Za těhlech okolností by to bylo úplně jedno." Řekl.,,Miluju vás a kdybych s váma měl zůstat v Lodnýne,tak zůstanu,to je samozdřejmost."
"Takže by jsi chtěl rodinu?"pousmála jsem se. "Vždyť už ji mám.."
,,Pokud nás bereš jako rodinu,tak ano." Přikývla jsem."Ty mě snad ne? Nejsme svoji, ale věrnost a lásku jsme si slíbili přece už dávno.."pohladil mě něžně po vlasech.,,Beru tě jako součást mého života,jako někoho,bez koho bych nemohla žít.Miluju tě." Vyznala jsem mu lásku a znovu se podívala do postýlky na naše miminko.

Ááách, to je dokonalý dílek!
Naprosto úžasný, jsem ráda že jsou v pořádku. Úplně tu maličkou vidím.

moc se těším na pokráčko!