Děkujeme mockrát za poslání ffky od Elišky.M.
Ffku, teda s jejím svolením zveřejňujeme a vy dole můžete ohodnotit.
0-2b.
2b je nejvíce, čím větší číslo dáte, tím víc bodů bude.(myslím, že je ton jasné:D)
Hlasujte, pak se body sečtou a kdo z těch tří bude mít nejvíc bodů, dostane nějakou cenu, kterou si vyberete. ale o tom až potom ;-)

Please be mine
Vždy když se svými bratry dozpíváme píseň Please be mine.
Popadne mě smutek.
Kolikrát jsem prosil abys byla má.
Jenže…splní se to někdy vůbec?
Už nikdy.
Nikdy.
Flashback
"Vidíš? Padá hvězda něco si přej."
Zavřela oči a zavrtěla nosem.
Otevřela je a políbila mě.
"Co jsi si přála?"
Zakroutila hlavou a vyplázla jazyk.
"Nemůžu ti to říct. Neplnilo by se to."
Konec flashbacku
"Chceš hodit domů?"
Zakroutil jsem hlavou a objal jsem ho.
"Dík..Joe..projdu se."
Přikývl a odjel.
Šel jsem domů. Do prázdného domu.
Dům který měl být jen náš.
Jen tvůj a můj.
Teď tam jsem sám.
Jen……
Flashback
"Tohle jsi chtěla? Chtěla jsi to?"
Křičel jsem na ní a ona je stála a ani se nehla.
Nic..jako by neměla kousek citu.
"Clair……slyšíš mě?"
Přišel jsem k ní blíž a ona uhla pohledem.
"Tohle sis přála?"
Přikývla a šla ke dveřím.
"Nic víc mi neřekneš? Jen půjdeš?"
Otočila se a já viděl jak má v očích slzy.
"Nicku….miluju tě……ale.."
Políbila mě a odešla.
Za několik měsíců když jsem byl na tom opravdu dost bídně jsem našel dopis.
Byl pod postelí.
Tak dlouho.
Její podpis jsem poznal hned.
S třesem v rukou jsem ho otevřel.
"Nicku……..nechtěla jsem ti ublížit. Když ses mě tehdy ptal co jsem si přála,bylo to abychom my dva byli na vždy.
Ale nejde to. Není to tak že bych tě přestala milovat.Ani jsem si nenašla nikoho jiného. Je to ve mně."
Odpusť mi za vše.
Když jsme se poznali říkal jsi.
Prosím buď má.
A já ti podlehla. Byla jsem a pořád jsem tvá."
Konec flashbacku
Pořád si tvůj dopis pročítám.
Hledám v něm něco co jsi mi tehdy chtěla říct.
Skrytý detail kterého jsem si nevšiml.
Potichu jsem vešel do malého pokoje.
Svítila jen malinká lampička která osvětlovala zeď na které byli malé růžičky.
Přišel jsem blíž a lehce jsem po vláskách pohladil Nellie.
Sedl jsem si k oknu a pozoroval jsem ji.
Vždy má zlé sny když nejsem s ní.
Flashback
"Clair ..jsi..jsi to ty?"
Usmála se na mě a přikývla.
"Tak dlouho jsem tě neviděl. A……ten dopis."
Sklopila hlavu.
"Musím ti něco říct."
Přikývl jsem a přišel jsem k ní blíž.
Ucítil jsem zase její vůni.
"Jsem nemocná a čekám dítě."
Zarazil jsem se a vykuleně jsem na ni koukal.
"Dítě..se….se…semnou?"
Přikývla a pohladila se po bříšku.
"Ano…..ale.."
Chytl jsem ji za ruku a nazvedl jsem ji hlavu. "Ale? Clair…..co se stalo?"
Uviděl jsem jak jí po tváři stéká slza.
Plakala jen když ji bylo opravdu hrozně. "Já…mám rakovinu."
Teď začali pálit oči i mě.
Začal jsem s nimi tikat a objal jsem ji. "Jak dlouho to víš?"
Polkla a pohladila mě po tváři. " Ten den když jsem se s tebou rozešla."
Začali mi téct slzy a pevně jsem ji objal.
Konec flashback
Probudilo mě mručení Nell. Vstal jsem a šel jsem za ní.
"Už nespinkáš?"
Posadila se a natahovala ručičky.
Chytl jsem ji do náručí a pevně objal.
Je to mé zlato.
Připomíná mi ji. Úplně vším. I když je malá. Má její vlasy. Její oči. I její malinký úsměv.
Vzal jsem ji do ložnice a položil jsem ji vedle sebe do postele.
Usl jsem docela rychle.
Každý den….a už jsem si zvykl. Se mi zdá to samé. Pořád sen o ní. Ten den. Kdy mi řekla že má rakovinu i ten kdy mi porodila dceru.
Probudil jsem se s uslzenou tváří. Pokaždé mě to dostane.
Když ji ve snu vidím. Chtěl bych ji obejmout a nikdy nepustit. Už nikdy.
Flashback
"Je ti dobře?"Přikývla a chytla mě za ruku.
Podle jejího výrazu a toho jak mě za tu ruku pevně držela cítil jsem že se něco děje.
"Nicku..já…r..rodím."
Začal jsem panikařit. Rychle jsem chytil tašku a donesl jsem ji do auta.
Usmívala se na mě a hladila se po bříšku.
"Zlato..za chvíli tam budeme."Chytl jsem ji za ruku a pevně stiskl.
Rychle jsem zaparkoval a šly jsme dovnitř.
"Prosím…p..prosím. Moje .."
Koukl jsem na ní. Nevím. Mám říct,slečna? Manželka?
"Jsem jeho žena a…"
Zakřičela a sestra přikývla.
Vzala ji do pokoje.
Chvíli jsem stepoval na chodbě a pak přiletěl Joe,rodiče a Kevin s Dani.
"Tatínku…můžete jít dovnitř. Paní za tím bude na pokoji."
Přikývl jsem a šel jsem za ní.
Konec flashbacku
"Nellie…..půjdeš za tetou Dani ano…já musím jít za strejdama."
Koukala na mě a začala natahovat.
"No tak zlato. Tatínek bude tady za dveřmi hraj si s tetou."
Dani si ji vzala.
Vždy se k ní přitulila. Asi u ní cítila bezpečí. Takové jako jí může žena dát.
Chyběla ji máma. Vím Dani jí nenahradí. Ale aspoň takhle…někdy.
Nahrály jsme asi tři písničky a já hned utíkal za Nell.
Když mě uviděla přestala si hrát a chtěla obejmout.
"Byla jsi hodná?Nezlobila jsi tetu?"
Dani se zasmála a pohladila ji po vláskách.
"Je to zlato."
Vzal jsem její věci a šly jsme domů.
Zítra. Zítra to bude den kdy má teda měla Clair narozeniny.
A den kdy se nám narodila Nellie.
Budou jí dva. Doslova mi roste před očima.
Jediný strach mám. Hlavně………smutek.
Chybí mi a zítra to bude ještě horší.
Vždy když se svými bratry dozpíváme píseň Please be mine.
Popadne mě smutek.
Kolikrát jsem prosil abys byla má.
Jenže…splní se to někdy vůbec?
Už nikdy.
Nikdy.
Flashback
"Vidíš? Padá hvězda něco si přej."
Zavřela oči a zavrtěla nosem.
Otevřela je a políbila mě.
"Co jsi si přála?"
Zakroutila hlavou a vyplázla jazyk.
"Nemůžu ti to říct. Neplnilo by se to."
Konec flashbacku
"Chceš hodit domů?"
Zakroutil jsem hlavou a objal jsem ho.
"Dík..Joe..projdu se."
Přikývl a odjel.
Šel jsem domů. Do prázdného domu.
Dům který měl být jen náš.
Jen tvůj a můj.
Teď tam jsem sám.
Jen……
Flashback
"Tohle jsi chtěla? Chtěla jsi to?"
Křičel jsem na ní a ona je stála a ani se nehla.
Nic..jako by neměla kousek citu.
"Clair……slyšíš mě?"
Přišel jsem k ní blíž a ona uhla pohledem.
"Tohle sis přála?"
Přikývla a šla ke dveřím.
"Nic víc mi neřekneš? Jen půjdeš?"
Otočila se a já viděl jak má v očích slzy.
"Nicku….miluju tě……ale.."
Políbila mě a odešla.
Za několik měsíců když jsem byl na tom opravdu dost bídně jsem našel dopis.
Byl pod postelí.
Tak dlouho.
Její podpis jsem poznal hned.
S třesem v rukou jsem ho otevřel.
"Nicku……..nechtěla jsem ti ublížit. Když ses mě tehdy ptal co jsem si přála,bylo to abychom my dva byli na vždy.
Ale nejde to. Není to tak že bych tě přestala milovat.Ani jsem si nenašla nikoho jiného. Je to ve mně."
Odpusť mi za vše.
Když jsme se poznali říkal jsi.
Prosím buď má.
A já ti podlehla. Byla jsem a pořád jsem tvá."
Konec flashbacku
Pořád si tvůj dopis pročítám.
Hledám v něm něco co jsi mi tehdy chtěla říct.
Skrytý detail kterého jsem si nevšiml.
Potichu jsem vešel do malého pokoje.
Svítila jen malinká lampička která osvětlovala zeď na které byli malé růžičky.
Přišel jsem blíž a lehce jsem po vláskách pohladil Nellie.
Sedl jsem si k oknu a pozoroval jsem ji.
Vždy má zlé sny když nejsem s ní.
Flashback
"Clair ..jsi..jsi to ty?"
Usmála se na mě a přikývla.
"Tak dlouho jsem tě neviděl. A……ten dopis."
Sklopila hlavu.
"Musím ti něco říct."
Přikývl jsem a přišel jsem k ní blíž.
Ucítil jsem zase její vůni.
"Jsem nemocná a čekám dítě."
Zarazil jsem se a vykuleně jsem na ni koukal.
"Dítě..se….se…semnou?"
Přikývla a pohladila se po bříšku.
"Ano…..ale.."
Chytl jsem ji za ruku a nazvedl jsem ji hlavu. "Ale? Clair…..co se stalo?"
Uviděl jsem jak jí po tváři stéká slza.
Plakala jen když ji bylo opravdu hrozně. "Já…mám rakovinu."
Teď začali pálit oči i mě.
Začal jsem s nimi tikat a objal jsem ji. "Jak dlouho to víš?"
Polkla a pohladila mě po tváři. " Ten den když jsem se s tebou rozešla."
Začali mi téct slzy a pevně jsem ji objal.
Konec flashback
Probudilo mě mručení Nell. Vstal jsem a šel jsem za ní.
"Už nespinkáš?"
Posadila se a natahovala ručičky.
Chytl jsem ji do náručí a pevně objal.
Je to mé zlato.
Připomíná mi ji. Úplně vším. I když je malá. Má její vlasy. Její oči. I její malinký úsměv.
Vzal jsem ji do ložnice a položil jsem ji vedle sebe do postele.
Usl jsem docela rychle.
Každý den….a už jsem si zvykl. Se mi zdá to samé. Pořád sen o ní. Ten den. Kdy mi řekla že má rakovinu i ten kdy mi porodila dceru.
Probudil jsem se s uslzenou tváří. Pokaždé mě to dostane.
Když ji ve snu vidím. Chtěl bych ji obejmout a nikdy nepustit. Už nikdy.
Flashback
"Je ti dobře?"Přikývla a chytla mě za ruku.
Podle jejího výrazu a toho jak mě za tu ruku pevně držela cítil jsem že se něco děje.
"Nicku..já…r..rodím."
Začal jsem panikařit. Rychle jsem chytil tašku a donesl jsem ji do auta.
Usmívala se na mě a hladila se po bříšku.
"Zlato..za chvíli tam budeme."Chytl jsem ji za ruku a pevně stiskl.
Rychle jsem zaparkoval a šly jsme dovnitř.
"Prosím…p..prosím. Moje .."
Koukl jsem na ní. Nevím. Mám říct,slečna? Manželka?
"Jsem jeho žena a…"
Zakřičela a sestra přikývla.
Vzala ji do pokoje.
Chvíli jsem stepoval na chodbě a pak přiletěl Joe,rodiče a Kevin s Dani.
"Tatínku…můžete jít dovnitř. Paní za tím bude na pokoji."
Přikývl jsem a šel jsem za ní.
Konec flashbacku
"Nellie…..půjdeš za tetou Dani ano…já musím jít za strejdama."
Koukala na mě a začala natahovat.
"No tak zlato. Tatínek bude tady za dveřmi hraj si s tetou."
Dani si ji vzala.
Vždy se k ní přitulila. Asi u ní cítila bezpečí. Takové jako jí může žena dát.
Chyběla ji máma. Vím Dani jí nenahradí. Ale aspoň takhle…někdy.
Nahrály jsme asi tři písničky a já hned utíkal za Nell.
Když mě uviděla přestala si hrát a chtěla obejmout.
"Byla jsi hodná?Nezlobila jsi tetu?"
Dani se zasmála a pohladila ji po vláskách.
"Je to zlato."
Vzal jsem její věci a šly jsme domů.
Zítra. Zítra to bude den kdy má teda měla Clair narozeniny.
A den kdy se nám narodila Nellie.
Budou jí dva. Doslova mi roste před očima.
Jediný strach mám. Hlavně………smutek.
Chybí mi a zítra to bude ještě horší.
Flashback
"Pane Jonasi chcete být u porodu?"
Koukl jsem na Clair a ta se jen v bolestech usmála.
"A..ano."
Oblékly mě do něčeho. No sám nevím ale bylo to modré a smrdělo to.
Stál jsem vedle ní a držel jsem ji za ruku.
Drtila mi ji tak že jsem myslel že mi upadne.
"Tak maminko..zatlačíme ještě jednou."
Pořádně se nadechla a zatlačila.
Doktor nám malou podal. Dal jí Clair do ruky a jí začly téct slzy.
Nahl jsem se nad ně a šeptl jsem.
"Miluju vás. Miluju tebe. Prosím..buď má. Už navždy."
Přikývla a políbila mě.
Doktor mi dal malou do náručí abych ji mohl ukázat rodině.
Všichni se rozplývali. Joeovi dokonce tekly slzy a máma ta plakala jako želva.
Přišla ke mně sestra a vzala si ji.
Usmál jsem se na ni a dal jsem jí ji.
Najednou přiletěla ještě jedna sestra a něco ji pošeptala.
Obě dvě se na mě vyděšeně podívali a letěli zpátky.
Nevěděl jsem co se děje. Ale v tu chvíli jsem se bál.
Dvě hodiny jsme tam seděli.
Zůstal tam se mnou už jen Joe.
Najednou doktor vyšel. Vstal jsem a usmíval jsem se.
"Tak jak se mají moje holky? Můžu za nimi?"
Doktor sklopil hlavu a ruku mi dal na rameno.
"P..Pane Jonasi..je mi to líto..ale vaše žena…nepřežila."
Koukal jsem na něho jako by si ze mě dělal srandu.
Joe mě objal a já se mu vyškubl.
"Ne…to..to..ne…ona.řekla mi že se vyléčila. Že ta rakovina. Že ji už….to ne."
Strčil jsem do doktora a vletěl jsem dovnitř.
Ležela tam.
Nehýbala se..jako ..jako by spala.
Nevím co to do mě vjelo….ale přišel jsem blíž a začal jsem s ní třást.
"C..Clair..prosím. To mi nedělej..nesmíš mi umřít. Nesmíš nám umřít…prosím…"
Sesunul jsem se na zem a rozbrečel jsem se.
Pevně jsem ji držel za ruku. Nechtěl jsem ji nikdy pustit.
Joe za mnou přišel a odtrhl mě od ní. To bylo na posled..na posled co jsem ji viděl. A držel za ruku.
Konec flashbacku
"Jsi si jistý že tam chceš?". Přikývl jsem a vešel jsem na hřbitov.
Vím pro malou holčičku dost depresivní. Ale má na to právo. Má právo být tam se mnou.
Přišly jsme k jejímu horbu.
Sedl jsem si tam s ní a začal jsem zpívat.
Písničku. Byla pro ni.
Please be mine.
Jen pro ni. Nellie seděla a usmívala se.
Její úsměv a oči. Připomínali mi ji.
"Nezlob se na mě. Říct ti že umírám bylo to nejtěžší….proto jsem to neudělala.
Vím..budeš dobrý táta. Nezapomeň vždy budu tvá."
Utřel jsem si slzy a šeptl jsem.
"Prosím buď má. Už na vždy."
Vím..vím že bude. I když tady není se mnou.
Nellie ji vynahrazuje. Je jako ona.
Vždy bude moje. Nikdy jsem ji neztratil.
"Pane Jonasi chcete být u porodu?"
Koukl jsem na Clair a ta se jen v bolestech usmála.
"A..ano."
Oblékly mě do něčeho. No sám nevím ale bylo to modré a smrdělo to.
Stál jsem vedle ní a držel jsem ji za ruku.
Drtila mi ji tak že jsem myslel že mi upadne.
"Tak maminko..zatlačíme ještě jednou."
Pořádně se nadechla a zatlačila.
Doktor nám malou podal. Dal jí Clair do ruky a jí začly téct slzy.
Nahl jsem se nad ně a šeptl jsem.
"Miluju vás. Miluju tebe. Prosím..buď má. Už navždy."
Přikývla a políbila mě.
Doktor mi dal malou do náručí abych ji mohl ukázat rodině.
Všichni se rozplývali. Joeovi dokonce tekly slzy a máma ta plakala jako želva.
Přišla ke mně sestra a vzala si ji.
Usmál jsem se na ni a dal jsem jí ji.
Najednou přiletěla ještě jedna sestra a něco ji pošeptala.
Obě dvě se na mě vyděšeně podívali a letěli zpátky.
Nevěděl jsem co se děje. Ale v tu chvíli jsem se bál.
Dvě hodiny jsme tam seděli.
Zůstal tam se mnou už jen Joe.
Najednou doktor vyšel. Vstal jsem a usmíval jsem se.
"Tak jak se mají moje holky? Můžu za nimi?"
Doktor sklopil hlavu a ruku mi dal na rameno.
"P..Pane Jonasi..je mi to líto..ale vaše žena…nepřežila."
Koukal jsem na něho jako by si ze mě dělal srandu.
Joe mě objal a já se mu vyškubl.
"Ne…to..to..ne…ona.řekla mi že se vyléčila. Že ta rakovina. Že ji už….to ne."
Strčil jsem do doktora a vletěl jsem dovnitř.
Ležela tam.
Nehýbala se..jako ..jako by spala.
Nevím co to do mě vjelo….ale přišel jsem blíž a začal jsem s ní třást.
"C..Clair..prosím. To mi nedělej..nesmíš mi umřít. Nesmíš nám umřít…prosím…"
Sesunul jsem se na zem a rozbrečel jsem se.
Pevně jsem ji držel za ruku. Nechtěl jsem ji nikdy pustit.
Joe za mnou přišel a odtrhl mě od ní. To bylo na posled..na posled co jsem ji viděl. A držel za ruku.
Konec flashbacku
"Jsi si jistý že tam chceš?". Přikývl jsem a vešel jsem na hřbitov.
Vím pro malou holčičku dost depresivní. Ale má na to právo. Má právo být tam se mnou.
Přišly jsme k jejímu horbu.
Sedl jsem si tam s ní a začal jsem zpívat.
Písničku. Byla pro ni.
Please be mine.
Jen pro ni. Nellie seděla a usmívala se.
Její úsměv a oči. Připomínali mi ji.
"Nezlob se na mě. Říct ti že umírám bylo to nejtěžší….proto jsem to neudělala.
Vím..budeš dobrý táta. Nezapomeň vždy budu tvá."
Utřel jsem si slzy a šeptl jsem.
"Prosím buď má. Už na vždy."
Vím..vím že bude. I když tady není se mnou.
Nellie ji vynahrazuje. Je jako ona.
Vždy bude moje. Nikdy jsem ji neztratil.

Ták konečně vypukl první projekt s názvem "Camera Projekt"

Tak se prosím stava napiš jestli se zůčastníš..
Budu ráda za každé ano..