Mám jednu otázku, když jste psali, že nezajímavé ffky nekomentujete, tak to pak mám brát tak, že ffka I don´t love you yet, je nezajímavá? Nemyslím to zle, jen asi pak nebudem ztrácet čas jejím psaním.
Děkuji předem za vyjádření.
Stromy zdobily vločky sněhu, které padaly i na můj kabát. Bylo by mi teplo, ale já citíl chlad. Proč? Nevím. Všude kolem panovala Vánoční nálada, jenže toto místo bylo daleko od všech. Byl jsem tam jen já. Držel jsem se za zády zábradlí a koukal dolů na tu křišťálově průhlednou a nepochybně ledovou hladinu řeky.
Tohle všechno, bylo by to nádherné, kdybych nebyl sám. Jenže já jsem a ten smutek a samota mě ubíjí. Jednu ruku jsem uvolnil a mírně jsem se nahnul nad řeku. Proč tu dále být? Když odejdu, nikdo si na mne nevzpomene, všem se to jen ulehčí, že já, ta přítěž, už nebudu.
"Nicholasi."ozval se hlas jako z hedvábí a najednou jsem ucítil ruku na svém rameni. Překvapeně jsme zamrkal, ale neotočil jsem se na onu dívku, která se dotkla až nepatrně mého ramena.
"Proč jsi tady?"zeptala se neutrálním tonem. Její hlas mě hřál až u srdce.
"A kde bych jako měl být?"zeptal jsem se trochu hnusně, najednou se ve mně nahromadil všechen hněv.
"Doma, s rodinou a přátely. Zdobit vánoční stromeček."odpověděla zcela klidně a vyrovnaně.
"Rodiče se mě zřekli, bratři mě nenávidí a přátelé? Těm nejsem dost dobrý."odvětil jsem prostě a pohledem jsem bloudil po zasněženém okolí.
"Ne Nicku, nezřekli se tě, to ty jich...vzpomínáš?"mírně mi na to rameno zatlačila a já byl donucen se zábradlí chytnout i druhou rukou, jinak bych býval už v oné řece.
Před očima se mi objevil ten obraz.
Tohle všechno, bylo by to nádherné, kdybych nebyl sám. Jenže já jsem a ten smutek a samota mě ubíjí. Jednu ruku jsem uvolnil a mírně jsem se nahnul nad řeku. Proč tu dále být? Když odejdu, nikdo si na mne nevzpomene, všem se to jen ulehčí, že já, ta přítěž, už nebudu.
"Nicholasi."ozval se hlas jako z hedvábí a najednou jsem ucítil ruku na svém rameni. Překvapeně jsme zamrkal, ale neotočil jsem se na onu dívku, která se dotkla až nepatrně mého ramena.
"Proč jsi tady?"zeptala se neutrálním tonem. Její hlas mě hřál až u srdce.
"A kde bych jako měl být?"zeptal jsem se trochu hnusně, najednou se ve mně nahromadil všechen hněv.
"Doma, s rodinou a přátely. Zdobit vánoční stromeček."odpověděla zcela klidně a vyrovnaně.
"Rodiče se mě zřekli, bratři mě nenávidí a přátelé? Těm nejsem dost dobrý."odvětil jsem prostě a pohledem jsem bloudil po zasněženém okolí.
"Ne Nicku, nezřekli se tě, to ty jich...vzpomínáš?"mírně mi na to rameno zatlačila a já byl donucen se zábradlí chytnout i druhou rukou, jinak bych býval už v oné řece.
Před očima se mi objevil ten obraz.
Všichni jsme po sobě křičeli. Tehdy jsem použil i slova, za která se teď stydím. Byl bych si sám vyfackoval za to, co jsme vůbec dokázal říct své vlastní matce. A i tátovi.
Stouplo mi to všechno do hlavy? Možná, všichni to viděli, jen já ne. Užíval jsem si, zatím co oni pro mě trpěli.
"Máš možnost to teď všechno napravit. Zahodíš ji?"hedvábí mě hladilo po duši, už jsem přestával cítit konečky prstů na rukou.
"Jak to mám udělat?"zeptal jsem se a dychtivě jsem očekával odpověď.
"Jen, podej mi ruku."sjela tou svou z mého ramene níž, až se dotkla mého loktu.
Na okamžik jsme zaváhal, ale na konec jsem se chytll její jemné dlaně a přeskočil přes zábradlí zpátky na pevnou zem. Se zájmem jsem jí koukal do očí. Křišťálově modré studánky se na mě usmívaly.
Když tu mě oslepilo světlo a já pocítil mokro. Oči se mi samy zavřely a když jsem je otevřel, ležel jsem na chladivé zemi a znovu koukal do těch jejich očí.
*
Nahlas jsem si odddychla, když ty oči otevřel. Vyjeveně na mě koukal, až jsme se musela pousmát.
"Dýcháš."vydechla jsem úlevně.
Poprvé v mém životě se mi stalo, že bych někomu dávala první pomoc. Asi bych to psychicky nezvládla, kdyby umřel. Pod mýma rukama, protože bych ho nezáchránila.
Sanitku jsem zavolala už před deseti minutami, ale je den před Štědrým dnem a na cestách jsou zácpy.
"Normální lidi neskáčou z mostu do řeky."řekla jsem a pustila jeho ruku. Voda byla ledová, tak jsem si sundala kabát a i když mu byl malý, tak jsem ho do něj zabalila, aspoň něco.
Nepromluvil, ani slovo, jenom pořád překvapeně koukal a se zájmem si mě prohlížel.
"Stačilo mi, kdybys pouze poděkoval."zamrkala jsem trochu nervozně.
"Děkuju."vyhrkl.
"Nemáš zač."uchichtla jsem se trochu a zavrtěla hlavou. Z povzdálí se ozvala houkačka.
"Měl jsi štěstí, byla jsem tak nervozní, že jsem si dokonale vzpoměla na kurz první pomoci."dala jsem si ruku před pusu, abych ovládla smích, ale on to vyřešil za mě. Zasmál se taky.
Záchranáři ho vyšetřili a s tím, že mu nic není, jen je prochladlý zase odjeli.
*
Je to už dlouho co jsme se potkali. Ani na okamžik jsem nepochyboval, že ona je ta pravá. Udělala víc, než si do teď myslí a já ji budu do konce života vděčný.
Stouplo mi to všechno do hlavy? Možná, všichni to viděli, jen já ne. Užíval jsem si, zatím co oni pro mě trpěli.
"Máš možnost to teď všechno napravit. Zahodíš ji?"hedvábí mě hladilo po duši, už jsem přestával cítit konečky prstů na rukou.
"Jak to mám udělat?"zeptal jsem se a dychtivě jsem očekával odpověď.
"Jen, podej mi ruku."sjela tou svou z mého ramene níž, až se dotkla mého loktu.
Na okamžik jsme zaváhal, ale na konec jsem se chytll její jemné dlaně a přeskočil přes zábradlí zpátky na pevnou zem. Se zájmem jsem jí koukal do očí. Křišťálově modré studánky se na mě usmívaly.
Když tu mě oslepilo světlo a já pocítil mokro. Oči se mi samy zavřely a když jsem je otevřel, ležel jsem na chladivé zemi a znovu koukal do těch jejich očí.
*
Nahlas jsem si odddychla, když ty oči otevřel. Vyjeveně na mě koukal, až jsme se musela pousmát.
"Dýcháš."vydechla jsem úlevně.
Poprvé v mém životě se mi stalo, že bych někomu dávala první pomoc. Asi bych to psychicky nezvládla, kdyby umřel. Pod mýma rukama, protože bych ho nezáchránila.
Sanitku jsem zavolala už před deseti minutami, ale je den před Štědrým dnem a na cestách jsou zácpy.
"Normální lidi neskáčou z mostu do řeky."řekla jsem a pustila jeho ruku. Voda byla ledová, tak jsem si sundala kabát a i když mu byl malý, tak jsem ho do něj zabalila, aspoň něco.
Nepromluvil, ani slovo, jenom pořád překvapeně koukal a se zájmem si mě prohlížel.
"Stačilo mi, kdybys pouze poděkoval."zamrkala jsem trochu nervozně.
"Děkuju."vyhrkl.
"Nemáš zač."uchichtla jsem se trochu a zavrtěla hlavou. Z povzdálí se ozvala houkačka.
"Měl jsi štěstí, byla jsem tak nervozní, že jsem si dokonale vzpoměla na kurz první pomoci."dala jsem si ruku před pusu, abych ovládla smích, ale on to vyřešil za mě. Zasmál se taky.
Záchranáři ho vyšetřili a s tím, že mu nic není, jen je prochladlý zase odjeli.
*
Je to už dlouho co jsme se potkali. Ani na okamžik jsem nepochyboval, že ona je ta pravá. Udělala víc, než si do teď myslí a já ji budu do konce života vděčný.

pěkný