18. prosince 2010 v 15:11 | Andy&Doms
|
6.kapitola- Rodina se bortí...nebo ne?
Jen jsem zamrkala ve snaze zadržet slzy. Beznadějně. Nick mě hned objal a kdyby snad ne, možná by to se mnou i seklo. Všichni seděli a hleděli do země. Nick mě odvedl nahoru do jeho bývalého pokoje a uložil do postele."Je šance, že ho odvezli do nemocnice.."objal mě. "Proč o tom mluvíš, když tomu sám nevěříš..."zašeptala jsem plačky a přitulila se k němu.,,Něměla jsem ho tam dávat,měla jsem s ním zůstat doma,když mě o to prosil..",šeptala jsem.
"Když se budeš obviňovat, nic to nevyřeší...."řekl jenom a nepřestával mě hladit po vlasech. "Zítra zavoláme do nemocnice, teď zkus spát a na chvíli na to zapomenout..."-,,Dobře",řekla jsem trhaně a přikývla. Spánek sice moc nepřicházel, ale na konce jsem stejně usla., protože mě ještě trošku bolela hlava. Probuzení už tak růžové nebylo. Počet obětí se vyšplhal nad 2500 a další tisíc se pohřešuje. Mezi těmi pohřešovanými je i náš syn. Jeho fotka visí na každém rohu, ale po týdnu už nikdo nedoufá...ani já ne. Připravujeme mu pohřeb. Jen já,Nick a pár nejbližších.Tohle zasáhlo všechny, ale mě a Nicka nejvíc. Každé ráno se budím s tím, že musím dát snídani Alexovi. Každou noc usínám s tím,že za náma přijde, že se mu zdálo něco ošklivého. Funguje u nás tak zvaná, tichá domácnost. Ne proto, že by jsme byli pohádaní, ale protože, že nevíme co říct. Cokoliv řekneme, připomene nám to jeho. Oba to neseme špatně, já brečím po nocích a křičím ze spaní. V poslední době mi bývá dost zle. Ze všeho.Bojím se toho,že jsem doopravdy těhotná. Nemám na to ani pomyšlení..
V autě jsme dojeli k hřbitovu. Nejradši bych těm novinářům ty foťáky zastrčila někam, ale držím si vážnou tvář. Slzy schovávám za sluneční brýle a i když se mi podpatky černých lodiček boří do hlíny, je mi to jedno. Když zazněla hudba z trubky a všichni přítomní mu začali házet do hrobečku kytky, nevydržela jsme to. Podlomili se mi nohy a já spadla na zem. Nick se ke mě okamžitě sehnul.Ví,že teď nemá cenu říkat mi,abych se uklidnila."Já tomu nevěřím.."rozbrečela jsem se. "Misch.."zašeptal bolavým hlasem a objal mě. Je mi fuk, jestli na nás zíraj, já prostě nemůžu.,,Odvezu tě domů..",podepřel mě a já se za jeho pomoci dostala na nohy. Nemohla jsem se ani pohnout. Všechno se se mnou točilo a bylo mi na omdlení. Všechny slzy jsem se snažila spolknout, ale už jsem neměla sílu. Když mě položil do postele, rozplakala jsem se nahlas. Odešel a nechal mě vybrečet se. Asi nechápe,že by mi v téhle době víc pomohla jeho náruč, než samota, který mám teď víc než dost. Ani ho nezatěžuju tím,že jsem nejspíš těhotná. Nevím jak by to vzal. Pořád jsem plakala, až jsem z toho vyčerpání usla. Když jsem otevřela poprvé oči, byla už tma. Všude jak v domě, tak venku. vyšla jsem na chodbu a uslyšela nějaké šramocení....doškla jsem až k Alexově pokoji. Jak strašně by jsem si přála, aby jsem teď ty dveře otevřela a on tam byl. Živý a zdravý. Místo něj však vedle jeho postýlky klečel Nick. Klečel a plakal? Myslela jsem, že už nemám co brečet, ale vidět ho tak zoufalého bylo strašné. Pomalu jsem došla až k němu a klekla si vedle něj. Objala jsem ho okolo pasu a nasála jeho vůni. To on mi pořád říkal, ať jsem silná, teď potřebuje oporu on."Taky už nemůžu...strašně mi chybí."zašeptal plačky a taky mě objal. "Mě taky, strašně moc.."stekla mi slza po tváři. Teď nejspíš není vhodná chvíle od něj utíkat, ale potřeba zvracet je silnější.Ikdyž stěží, ale přesto jsem vstala a doplazila se co nejrychleji na záchod. Tohle není moc dobrý. K doktorovi jdu už zítra, tak mu řeknu ať mi vezmou krev a udělají těhotenské testy.,,Misch si v pořádku?To bude z toho stresu..",přišel ke mě Nick.
"Je mi fajn.."povzdychla jsem si a s jeho pomocí jsem vstala. Hned co jsem byla na nohách, tak jsem ho pevně objala. "Prosím tě, neopouště jmě."zašeptala jsem. Nechci aby se mi vzdaloval, oba nás to bolí, ale já teď nechci být sama, nechci aby se mi vyhýbal, pak to bolí ještě víc.,,Neopustím",zašeptal a zezadu mě objal."Je to strašně těžké pro nás oba, ale ničí mě. když se mi vyhýbáš a to pak bolí ještě víc.."řekla jsem potichu a oči mi opět začaly vlhnout.,,Já se ti přeci nevyhýbám",usmál se. "Nicku prosím tě...."zavrtěla jsem hlavou. "Promiň.."pohladil mě po ruce. ,,Prosím,že budeš dnes v noci spát u nás v ložnici a ne v obýváku?",vstala jsem a konečně si umyla obličej."Budu já myslel, že......že chceš být sama."podal mi ručník a já si utřela obličej. ,,Ta samota je příšerná",přiznala jsem."Omlouvám se.."znovu mě objal. "Už to nehme být, pojďme spát, zítra vstávám dřív, protože jsem obědnaná k lékaři.."vzala jsem ho za ruku a vedla ho do naší ložnice. Oba jsme věnovali ještě jeden pohled do otevřených dveří Alexova pokoje a pak si lehli do postele. Konečně jsem zase usínala v jeho náručí. Zlých snů jsem se sice nezbavila, ale aspoň tu byl Nick.Pokaždé co jsem se vzbudila celá spocená z noční můry, tak tam ležel a objímal mě. Tohle potřebuju, ne prázdnou postel, ticho a samotu.
Ráno jsem nechala Nicka spát, oblíkla se, napsala mu vzkaz a vydala se k dokrtorovi. Pochopitelně, že nic se neobešlo bez dokumentace paparazziů, oni na nás snad číhají už před domem a jsou na každém kroku. Sledují každý náš krok. Připadám si jako nějaká atrakce, všichni musí vidět jaké neštěstí nás postihlo. Od té příhody jsou nám v patách.
Bylo chladno, a tak jsem si vzala mykynu, normální jeansy s keckama a nasadila si sluneční brýle, abych neoslepla.
KOnečně jsem došla před ordinaci,tam oni nesmějí,takže aspoň trochu klidu..Lidí tam moc nebylo a jak se zdá, tak mě tam nikdo nepoznal. Chvíli jsem tam čekala a pak mě doktorka vyšetřila a řekla, že mám ještě počkat na výsledky. Že si mě pak zavolá.Buď má pravdu Nick-je to z nervů.Nebo mám pravdu já a jsem těhotná.
"pojďte si dál slečno.."zavolala si mě sestřička s úsměvem. "Tákže, mám vaše výsledky..."usmál se na mě doktor a já si sedla s neutrálním výrazem do křesla naproti. Všechny ty doktorský kecy..nejdůležitější byla věta někde uprostřed, zpráva."Jste ve třetím týdnu těhotenství.."zopakoval, ale já pořád hleděla do blba. "Nejste ráda." zeptal se. "Jen je špatné období pane doktore." sklonila jsem hlavu. "Tak teď už je dobré, když čekáte miminko.."řekl nadšeně. "Není, včera jsme pochovali našeho syna, zemřel při zemětřesení.."stekla mi jedna slza po líci a on se ihned přestal smát. ,,To je mi líto,ale všechno špatné se děje proto,aby se mohlo stát i něco krásného..",řekl chytře."to možná ano, ale je strašně brzo, je to moc čerstvé a my se snoubencem to proste nězvládáme.."řekla jsem nešťastně a utírala si slzy. "Mám někomu zavolat, aby pro vás přijel?"usmála se sestřička mile. "Byla by jste hodná..."vyhrabala jsem z kabelky Nickovo číslo a podala jí ho., ,za chvíli tu prý bude",položila telefon. ,,Nepotřebujete něco?"-"Ne, děkuju.."ztěžka jsem se zvedla, vzala si papíry, které mi dal včetně ony průkazky pro těhotné ženy a posadila jsem se do čekárny, která byla prázdná.
Jak to asi Nick vezme?Do teď si myslel,že jsem vynerovaná, nemůžu na něj jen tak vybalit, že jsem těhotná.. "Ahoj...je ti špatně?"sedl si vedle mě a chytl mě za ruku. "Ne, ale asi by jsem domů nedošla.."řekla jsem smutně a přitulila se k němu. "Bál jsem se, že se ti něco stalo, když volala sestra.."pohladil mě po ramenu. "Jsem z toho strašně unavená Nicku.."povzdychla jsem si. ,,Pojď,odvezu tě domu",za ruku mě dovedl do auta. Nasadila jsem si brýle, abych skryla červené oči a nasedla do onoho auta. "Objednáme si dneska něco k jídlu a stavíme se pro to cestou.."oznámil mi.
Objednali jsme čínu, kterou miluju. Restaurace byla v centru, sice trošku zničená od zemětřesení, ale opravy tady jsou rychlé. Doprava už je obnovená, jen některé budovy byly srovnány se zemí.
Celou cestu jsem přemýšlela jak mu to říct. No došla jsem k závěru,že si to zatím nechám pro sebe,stejně to dřív nebo později pozná..Když jsme přijeli i s jídlem domů, sedli jsme si do obýváku a dali se do jídla. Rádio nám potichu hrálo. Stejně jsem na to pořád myslela. Je to strašně těžké...".Zajdu pro pití"vstal Nick a odešel do kuchyně. Chvíli jsem slyšela jak něco štrachá, ale pak jsem uslyšela šílenou ránu, jako když se něco rozbije. ,,Nicku,jsi v pořádku?",vlítla jsem do kuchyně jak nejrychleji to šlo.Sklenice s džusem ležely rozbité na zemil, zatímco on zarytě hleděl do...mých papírů.
,,Nicku?..",zašeptala jsem se. Raději jsem se k němu nepřibližovala, v obličeji začínal nabírat rudou barvu.,,Kdy jsi mi to chtěla jako říct?!"-"Nevím, ale rozhodně né teď, protože by jsi reagoval stejně jako právě teď reaguješ..."řekla jsem smutně. ,,Nereagoval bych tak, kdyby jsi mi to řekla hned!",rozhodil rukama.
"Tak promiň, ale já.....myslíš že to není těžký?Jedno dítě mi umřelo a teď mám mít další?Myslíš si, že je to tak jednoduchý?Je blbá doba, vím to....ale už je to prostě tak."dala jsem si ruku na čelo, abych se snad nerozbrečela, ale marně. "Já jsem chtěla druhé miminko a chtěla jsem, aby to bylo daleko lepší než poprvé, aby jsme se na něj těšili oba...jenže teď se stalo tohle a já prostě nemůžu.."rozbrečela jsem se a sedla jsem si na zem zády k lince.,,Misch,odpusť mi to",sjel dolu ke mě.,,Budeme se na to malý těšit oba. Vychováme ho jak nejlépe umíme a budeme ho milovat..",stiskl mě v náručí."Kdyby to nebylo tak brzo.."zašeptala jsem mu někde do ramene a pevně ho objala. Chci teď cítit tu podporu, potřebuju ji.,,Na tohle nebudeme nikdy připravení. Nečekaly jsme,že se může stát..ty víš",nasucho polkl. Má pravdu,tahle rána se nikdy nezahojí
"Vím.."řekla jsem potichu. Seděli jsme tam ještě dlouho. Dokonce došlo i na téma svatba. Chtěli jsme začít s přípravami už teď, ale teď nemá chuť ani jeden z nás na nějaké slavnosti a zařizování. Několik dní, jsme byli zavření doma a nedělali nic. Nikdy se nesmířím s tím, že umřel. Nikdy. Nick se přes to snaží přenést, ale moc dobře vím, že každou noc pláče u něj v pokoji. Chybí mu stejně, tak jako mě. Jen nechce brečet přede mnou, já se tím, ale nijak netajím.
,,Nicku,zvoní ti telefon",zatřásla jsem s ním,když nevnímal."ehm, jo jasně.."zvedl se a chňapl po něm. Sedl si zpátky ke mně a objal mě kolem ramen. Přitulila jsem se k němu a on přijmu hovor. Chvíli jen nezaujatě odpovídal, ale pak nějak zbystřil a oči se mu rozsvítily. Hned jak telefon položil, tak vstanul. "Co je?"zeptala jsem se. "Musíme ihned do San Francisca, vysvětlím ti to cestou."vytáhl mě na nohy a dotáhnul do pokoje. Navlíkl na sebe koženou bundu, z tepláků se převlíknul do ryflí a mě taky jedny strkal do ruk, tak jsem si je teda oblekla. Rozčesala si vlasy a nechala se od něj táhnout do auta. "vysvětlíš mi konečně co se děje?" zeptala jsem se, když si do ucha dal telefonové sluchátko a začal vytáčet. ,,Uvidíš",šťastně se na mě usmál a líbl na rty. Začal někomu říkat, že jedem do San Francisca, že se vrátíme co nejdřív, ale ať nám zalijou kytky. "Nicku tak dozvím se to už?"řekla jsem netrpělivě, když jsme sedali do jejich soukromého letadla. Létáme s ním jen výjimečně, takže mě vážně zajímá co se stalo tak vyjímečného.,,Alex se našel",zašeptal téměř neslyšně."Cože?" zakoktala jsem zmateně. To je blbost vždyď...on tam zůstal, pochovali jsme ho...a..,,Nicku,tohle je hodně blbej vtip.."sklopila jsem hlavu."O tomhle bych nikdy nežertoval Mischell.."chytl mě za ruku. "ALe to je blbost..."zkroutila jsem obličej do bolestivivé grimasy, protože jsme se o tom zase bavili a zase to bolelo. "San Francisco odváželo některé děti k nim do nemocnic, protože naše byly kapacitně plné. Nezavolali dřív, protože všude byl velký zmatek...."chytl mě za ramena a šťastně se usmál.,,Nicku,co když to není Alex a my jenom zbytečně doufáme?",zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. ,,Nechci se radovat a pak být zklamaná, bolelo by to dvakrát víc.."-"Já taky ne...ale strašně si přeju, aby to byl on.."odpověděl nadějně. "Já taky....hrozně moc."objala jsem ho. ,,A když to bude on a vše se vrátí do normálu,nebudeš naštvanej kvůli druhýmu dítěti?..",opřela jsem se o jeho rameno."Ne, bude to naprosto skvělý. Budeme rodina a vezme me se...."pošeptal mi do ucha a políbil mě do vlasů.,,Ať je to Alex",přivřela jsem víčka ve snaze udržet slzy,slzy štěstí. Možná je to předčasné, ale já věřím,že je to Alex.
Let trval asi hodinu, San Francisco není daleko. Vzali jsme si taxi a jeli do domova, ve kterém by měl údajně být. Srdce jsem měla až někde v krku, jak jsem byla nrvozní. Křečovitě jsem mačkala Nickovu ruku a v duchu jsem se modlila, aby to byl on. Čím blíž jsme byly, tím víc mě přepadal pocit, že to není on,že si z nás někdo dělá legraci.
"Víte, nechci, aby jste byli zklamaní kdyby to opravdu nebyl on...chápu jak těžká ztráta to pro vás musela být, sama jsem přišla o dítě. Nikdo nevěděl, kdo to je, je samozřejmé, že malé děti u sebe doklady nemají, tak ho z nemocnice převezli sem k nám, protože si pro něj nikdo nepřišel. Ale když jednou koukal s dětmi na televizi a tam jste se objevil vy.."ukázala na Nicka. "Řekl, že jste jeho táta.."pousmála se a otevřela dveře.Vešly jsme do místnosti,která byla plná malých dětí. Pořád jsme se rozhlížely..Nikde jsem neviděla žádné dítě, které by se mu podobalo, už jsem ztrácela tu naději. Koukla jsem se na Nicka a ten se kouknul na tu paní a zavrtěl hlavou, když v tom jsem uslyšeli jak někdo vykřikl. Jako na povel jsme se otočily."Zdá se mi to?"zašeptala jsem a hned na to jsme s Nickem oba klesli na kolena, když k nám doběhl. ,,Alexi..",zašeptala jsem nevěřícně a přitáhla si ho k sobě jak nejvíc to šlo.
Nemohla jsem nic říct, jen jsem cítila jak mi slzy tečou po tváři. My jsme ho pochovali, celé dva týdny byl pro nás mrtvý a teď je tady. Živý, zdravý...nevěřím. ,,Maminko..",fňukl a zabořil mi nos do tváře,jak to dělával vždycky.
Nick objal nás oba a nepochybuju o tom, že taky brečel. Jenže kdo by v tuhle chvíli nebrečel. Vždyď tohle...je neuvěřitelné.,,Můžeme si ho vzít domu?",vstal Nick a já si Alexe vzala do náruče."Jo jen potřebuju podepsat nějaké papíry.."tak šel s ní. ,,Maminko,proč jste si pro mě nepřijely?",seděl na zemi vedle mě a hrál si s autíčkem."Víš...po tom neštěstí co se stalo doma, jsme tě nemohli nikde najít. S tatínkem jsme tě všude hledali, ale tebe odvezli až tady.."řekla jsem smutně a přitulila ho k sobě. "ANi nevíš, jak strašně se mi stýskalo.."pošeptala jsem mu a pohladila ho po vláskách.,,Mě taky",přitulil se ke mě a i s autem si sedl ke mě na klín."Už jsme ale spolu....už napořád."pořád mi telky slzy. Byla jsem strašně š´tastná.,,Maminko a bylo to proto,že jsem nechtěl sestřičku?",zeptal se smutně,až jsem se musela usmát, jak roztomile to řekl.
"To v žádním připadě.."stiskla jsem ho u sebe v náručí. "A bratříčka by jsi nechtěl.."posumála jsem se a líbla ho na nos.
Zkoumavě se na mě podíval.,,Já budu mít bratříčka?",na to jak je malej,je chytrej.,,Já budu mít pratříčka!",vykřikl nadšeně a přilepil se mi k břichu."Možná..."prohrábla jsem mu vlásky.,,A bude se menovat Alex jako já?",uculil se."To nevím Alexi.."zasmála jsem se. "A nějaké jiné jméno by se ti nelíbilo?" dala jsem mu pusu na nos, když mi ruce dal za krk.,,Alfonz",řekl vážně."A jak by jsi na něj chtěl volat prosím tě?" zachichotala jsem se a ńufla ho nosem do líčka. ,,No Alfonzi",rozhodil důležitě rukama.,,A co když to bude sestřička?"
"Já cu brachu..."zamračil se. ,,Já vím,Alfonze",zasmála jsem se a v tom přišel Nick.
"Můžeme jet?"usmál se a vzal si Alexe na ruky. "Vzala bych ho.."zavrtěla jsem havlou. "Je těžký.."objal mě kolem ramen. ,,Navíc ty ho stejně nosit nemůžeš",vyplázl na mě jazyk.
Za hodinu jsem dorazily zpět do Los Angeles.,,Půjdeme je překvapit?",ukázala jsem na dům jeho rodičů."Jasně....nemáš hlad Alexi?"Nick ho zase nesl. "Mááám.."řekl nadšně.,,Nicku,schovej se s nim",přikázala jsem mu a zazvonila na zvonek.Zalezl teda za roh a já čekala až někdo otevře. "Ahoj!"řekla jsem zvesela, když otevřel Joe a vyvaleně na mě hleděl.,,Co je?",zeptala jsem se smíchem.,,Šlehla jsi si něčeho?"-"Ne, je mi naprosto fajn.."usmála jsem se a máchla jsem rukou, jako že mají ti dva vylést. ,,Baf!",udělali ti dva. Joe vypadal,že to s nim sekne. Hned co se Alex rozesmál, přišli i ostatní. Tohle bylo prostě dokonalé. Každý ho držel snad pět minut v náručí a takhle dokola, až zase skončil u Nicka. Taky se řehnil na všechny strany. "Jak se to stalo?" objala mě Denisse a já ucítila, jak popotahuje. Plakala, stejně jako Dan a Amy, které tam byly. Tohle byl prostě zázrak.,,A máme ještě jedno překvapení..",chytl mě Nick okolo ramen.Ale ještě než styčil něco říct, přišel do místnosti tim. "Já budu mít brachu heč a ty né!"vyplázl na něj Alex jazyk a rozutíkal se směrem k nám. ,,Hmm..",pokrčil Tim nezůčastněně rameny."To jako vážně?"zeptala se vyvaleně Danielle a nestačila zírat a myslím, že všichni ostatní taky. ,,A že zrovna tebe to překvapuje",zasmála jsem se na Dan."No jo...musím hrát překvapenou....bylo by blbý říct...já to věděla."zašklebila se se smíchem. ,,A jak zrovna vy dva chcete zvládat další dítě?",osopil se na nás Joe. "Úplně normálně...co je na tom divného?"zamračil se hnedka Nick. Na předchozí události se už sice zapomělo, ale občas mají tyhle výkyvy kdy by se hádali kvůli každé kravině.,,Neřeš to!",couvl Joe a mávl rukou. Aspoň že má dost rozumu a nic nerozebírá před dětma."Tak fajn, je šest, pojďte jíst,.."hnala nás Denisse. Celý večer jsme byli u nich. Konečně všechno v pohodě. Domů jsme došli kolem devíti, to Alex už klimbal, tak jsme ho šli společně uložit. Ještě předtím než jsem šla spát jsem šla do jeho pokoje. Klekla jsem si k jeho posteli a koukala na něj.
Nevěřím, že se to stalo, že je živý a leží ve své posteli.,,Můžu se koukat s tebou?",zašeptal Nick.,,Jasně",tlumeně jsem se zasmála. Objal mě zezadu kolem pasu a hlavu si položil na mé rameno. "Je to neuvěřitelný.."zašeptala jsem a hlavu si zezadu opřela o něj. Jednou rukou jsem hladila Alexe po zádech.,,To je,konečně je tu s náma..",líbl mě do vlasů."Pořád tomu nějak nevěřím.."je to hrozný, na tu divnou náladu si nikdy nezvyknu, ale oči mi zase vlhly, jak jsem byla šťastná.,,Pojď si už lehnout",zašeptal někde do mých vlasů a pomohl vstát.
"Fajn.."usmála jsem se a nechala se vést až do postele, kde jsem si lehla a spokojeně koukala do stropu. Všechno je zase tak jak má být, kromě toho malýho špunta, kterýho čekáme, ale to už je vedlejší .Usnula jsem poměrně rychle,z toho všeho už jsem byla unavená.
holky já vás miluju on žijéééééé:)))..děkuju že je živééj na začátku sem bulela:/...skvěý rychle dáál;)