Zde je ffka, jednodílovka, kterou jsem napsala včera za rekordní třičtvrtě hodiny. Nevím, co mě to napadlo, proč je to tak smutné, prostě je, nějak na mě všechno dopadlo...

Název v překladu: Poslední výdech
"Jak to myslíš?"kouknul se mi nechápavě do očí, ale učitě to pochopil, protože se jeho oříškové oči začaly plnit slanými slzami.
"Nicku ja..."trošku jsem popotáhla a pak uhla očima.
Jen stál a bezmocně na mě koukal.
"Řekneš teď apríl, že jo?"chytl mě za ruce a jedna slza mu stekla po světlé tváři. Své oči jsem semkla pevně k sobě a cítila to pulzování v nich. Ta bolest se chtěla vyplavit, jenže já nechci plakat.
Ukazováčkem mi nepatrně zvedl bradu a donutil mě tak, se na něj podívat.
Jen jsem zakroutila na znamení, že tohle je skutečné, žádný apríl, nic.
Byli jsme bezmocní oba, ani jeden s tím nemohl nic dělat a to je právě to nejhorší.
"A-a vážně už se nedá nic dělat?"řekl strašně třepotavým hlasem.
Nikdy jsem ho neviděla tak zlomeného. Nikdy...
"Tohle je dedičné, víš, že moje máma taky..."zase jsem zavřela oči a pláč začal lomcovat celým mým tělem.
Vzpomínky na mou maminku, která před rokem umřela právě v téhlé nemocnici, ve které se teď nacházíme. Umřela v bolestech a já s ní byla až do konce. Viděla jsem, jak naposledy vydechla a cítila jsem jak mi naposledy stiskla něžně ruku.
"Jak dlouho ještě?"zavřel oči a potáhl mě k sobě blíž.
"Ne víc jak týden..:"zhluboka jsem se nadechla. Měla jsem celou noc na to, se s tím srovnat. Teď budu silná.
"Ale ty neodejdeš.."chytl mě pevně. Hlas měl zoufalý a co chvíli se mu lomil na malé částečky a úseky.
"Až to přijde, tak odejdu."pousmála jsem se lítostivě a jeho stisk ještě zesílil.
"Nepůjdeš, protože já tě nikam nepustím."přitiskl mě k němu a rozplakal se.
Nešlo neplakat taky. Skoro jsem nemohla dýchat, jakou sílou mě svíral, ale já to tak chtěla. Chtěla by jsem, aby mě jeho paže držely pořád a nikdy neopustily.
Oba jsme plakali..
Škublo mě v nose a já ucítila jak mi z něj něco vytéká a záhy jsem spatřila na jeho bílém tričku krev. Taky to ucítil a s třepotajícím se pohledem se na mě podíval.
Vyděšeně jsem se podívala na onu krev. Tímhle to začíná....konec je blízko.
"Dojdu pro lékaře..."chtěl hned odejít, ale já ho zastavila.
"On neudělá nic.."zakroutila jsem hlavou a další slzy se mi začaly valit po lící.
"Udělá..o-on, on tě uzdraví..."mluvil úplně nesmyslně, ale jak krásně se to poslouchalo. Uzdravil by mě a my by jsme byli spolu, navěky.
"Neuzdraví."zhluboka jsem se nadechla a v hlavě si připravovala, co právě teď řeknu.
Nechci, aby tady byl. Aby mě viděl jak umřu, chci se rozloučit teď a pak umřít sama se vzpomínkami a jeho fotkou v ruce.
"Chci abys odešel."polkla jsem.
"Oděšel..proč?"hlas se mu zlomil.
"Nechci, aby jsi tady byl...když.."nedořekla jsem a rozplakala se. Umřu...nechci aby mě viděl umírat, aby viděl jak si pro mě smrt přichází. Jak těžké je tohle říct.
Jen zmateně zamrkal, nevěděl co říct.
"Tohle musím zvládnout sama."chytla jsem ho naposledy za ruku.
"Ale.."chtěl hned namítat. Jako obvykle, nikdy jsme se na ničem neshodli, ale miluju ho právě pro jeho názory, za které se tak rád pere a za kterými si stojí.
Nenechala jsem ho domluvit a bez varování ho políbila. Naposledy....oba jsme plakali, protože jsme oba věděli že je to naposledy. Už se nikdy v životě neuvidíme, nikdy...
Když jsem se odtrhla od jeho rtů, automaticky mě objal.
"Sbohem..."zašeptala jsem.
"Tohle neříkej.."taky zašeptal.
**
Trvalo to tři dny. Ten poslední, jsem už nebyla schopná vstát z postele. Doktoři se do mě snažili dostat nějaké léky proti bolestí a i když jsem na venek nic neříkala, bolelo to. Ta bolest mě sžírala uvnitř mě a nešlo ji utišit ničím.
"Tati já už.."seděl u mě, chtěla jsem mu říct, že je mi zle, ale místo toho jsem se šíleně rozkašlala. Celou bílou peřinu potřísnila má krev, ve které jsem se dusila. Dusila jsem se vlastní krví.
Táta ihned zavolal doktory, kteří mi opět dali něco na uklidnění, jenže já to cítila. Věděla jsem, že tohle je ta cílová rovinka. Cítila jsem jak ze mě ta životní síla vyprchává a strašně to bolelo.
Táta už nepřišel, nechtěl vidět jak umírám a když už jsem zavírala oči s tím, že už je nikdy neotevřu tak se rozrazily dveře.
"Angie...miluju tě."klekl si ke mně ztrápeně a chytl mě za už téměř studenou ruku.
"Bože..co tu děláš."zachraptěla jsem.
"Neopustím tě.."slzičky mu máčely jeho dokoný obličej, který všude vystavoval.
*
"Já tebe taky ne..."usmála se.
"Zůstaneš tu se mnou, že jo?Uzdravíš se a budem spolu..."řekl jsem absurdně, doufajíc, že to tak bude.
"Ani nevíš, jak strašně bych chtěla.."rozplakala se.
Nevěřím, že se to děje. Nevěřím, že právě umírá a že já ji držím za ruku, zatím co její zbabělý táta klečí na chodbě a modlí se k bohu, aby ji snad ušetřil.
Ji, mou dokonalou Angie, kterou neskonale miluju a nepřestanu ani po její smrti...
"Tak mě neopouštěj, slyšíš?"pohladil jsem jí po vlasech a kouknul ji do bílé tváře.
"Nechci..."řekla plačtivě.
"Ale musím.."už chtěla zavřít oči.
"Angie nezavírej je, slyšíš?Nesmíš je zavřít.."zvýšil jsem hlas.
"Taky tě miluju, nezapomeň.."popotáhla a pak je opravdu zavřela. Po několika sekundách, se pokojem ozval ten pípací zvuk, který oznamuje, že její srdeční činnost byla právě ukončena.
"Ang?"stiskl jsem ji ruku, který byla teď už úplně studená.
Pak mi to už došlo. Sedl jsem si na zem, na které jsem klečel a rozplakal jsem se. Umřela....

:( možná jsem takovou ff potřebovala..
je to neskutečně úžasný.
A děsně smutné...
vážně..vážně mi tečou slzy
je to krásný..
ale šíleně smutné :(