Tak tohle je lidi definitivní konec :-).Jedna naše etapa končí, ale když budete opravdu moc chtít, tak vám dáme i druhou řadu, má sice jen 12 dílů, ale je docela zajímavá a dílky jsou dlouhé. Já osobně jsem se do ní zamilovala, protože Nick je v ní starostlivej tatínek =).

Nick si odemkl branku, jelikož co tam nebydlíme, Denise si zvykla zamykat.Pustil Elvise a ten už začal vítat ostatní. Máma, táta, všichni Jonasovi...super. Snad to bude v pohodě. ,,Ahoj děti",přivítala nás moje máma.Ostatní jen kývli na pozdrav. Objala jsem se téda s mámou, pozdravila tátu a šla si sednout k Danielle, která s Kevinem seděla u houpačky.,,Ahoj mamino",pozdravila mě s úsměvem."Hej, nech toho.....nesnáším, když mi tak lidi říkaj.."zašklebila jsem se. "Copak ty nejsi ráda?" zeptala se vlídně. Vlastně ona tady nebyla, když se to řešilo, až teď si to vybavuju.,,Já nevím",povzdychla jsem si. Co jí říct na otázku,na kterou sama nevím odpověď?"Musíš to brát jako dar, my s Kevem chcem taky miminko a furt se nám nedaří.." řekla tiše, když Kevin někam odešel. bylo by blbý to říkat před ním...asi.,,Určitě se vám zadaří",povzbudila jsem jí."Nejsem si jistá, už půl roku nic , nechávala jsem se vyšetřit a jsem v pořádku, tak nevím..."pokrčila rameny. ,,Třeba jenom potřebujete čas..",snaživě jsem se usmála. Není fér,že oni to dítě chtějí,nemají ho. A já,která ho nechci,ho mít budu "Třeba...třeba vám můžem dát to naše...nechceš?" křečovitě jsem se usmála. Bylo to bráno jako vtip, ale co na tom.,,Hahaha,to bylo vtipné",ironicky se zasmála."Když spolu tak mluvíme..."koukla jsem se po ostatních, ale u nás nikdo neseděl, tak jsem mohla svobodně mluvit. "Už jsme s Nickem mluvili o adopci..."odmlčela jsem se.,,Vážně?A proč?",nechápala."Nevím, napadlo mě to...je to už nějakou dobu zpátky, ale on hnedka vyjel, že to se v žádném případě nestane." pokrčila jsem rameny a připomenula si měnší hádku.,,Nedivím se mu.Tolik se na to malý těší",pokrčila rameny."Je mu devatenáct bože...jsme moc mladí prostě." povzdychla jsem si. ,,Věř mi,že pokud se na dítě necítíš teď,nebudeš připraveá nikdy,protože nejde jen o věk..",poučila mě."Fajn, moc jsi mi pomohla....fakt dík." řekla jsem ironicky. "Čau Misch.." sedl si Frankie vedle. "Wow, už máš břicho.." zahvízdal obdivně. "Frankie, břicho je níž, to jsou prsa..." protočila jsem očima...že on si nedá pokoj ,,Jo jasně promiň",naštěstí ho volala Denise,takže zase hned odběhl.,,Mě jen přijde,že Nickovi jde jen o to dítě.Pořád jenom ať mu neublížím,ať na něj dávám pozor...vím že je to jeho dítě, ale co kdyby se mě jednou třeba jen zeptal, jak se mám?",vylila jsem si jí srdíčko."To tak prý bývá, není to nic neobvyklého....má jen starost."pohladila mě po ruce. Jen jsem na to zakývala hlavou a to už si k nám přisedl Nick s Kevinem. "Není ti zima?" koukl na mě, i v tom svetru jsem měla husinu.,,Ani ne",zakroutila jsem hlavou."Vidím, že je, vem si moji bundu." zabalil mě do ní. "Ale já řekla že mi není zima..."obořila jsem se hnedka.,,Nemůžeš být nemocná,aby to nějak neublížilo miminku",začal s tím znovu."Zase mimino, mimino sem, mimino tam...co kdybys někdy řekl, že budu nemocná a že by to uškodilo mě, ne jemu." začla jsem se hádat. Už mě to fakt nebaví.,,Pochop,že mám o něj strach",vyjel po mě taky."Jásně, máš strach o něj, o mě ne. Proto jsi se mnou?Protože nosím tvoje děcko?Měls to říct rovnou, byla bych ho radši zabila!" vykřikla jsem, vymotala se z jeho bundy a i přes zraky ostatních se vydala k brance.,,Misch notak!",běžel hnedka za mnou.,,Víš moc dobře,že to tak není,tak nedělej scény."-"Omyl, ono to tak je a nech mě bejt.." vytrhla jsem prudce své zápěstí z jeho sevření až mi v něm luplo. ,,Misch neblbi!",valal za mnou ještě.Zápěstí jsem si mnula a rychlým krokem šla domů. Nessie mě ještě dohonila, tak jsem ji vzala jednou rukou do náruče a šla pryč. Klíček od našeho domu nemám, takže nevím kam půjdu. Nick to naštěstí tak nenechal a šel okamžitě za mnou,nebo za našim dítětem?..Zápěstí mi začalo fialovět, tak jsem si sedla před dveře domu a čekal až k nám dojde. Tohle všechno...je nanic.,,Odpust mi to prosím..",doběhl ke mě a přisedl si."Proč se furt hádáme.." schovala jsem ruku do kapsy aby ji neviděl. "Nevím, mrzí mě to..." ,,Mě taky",schoulila jsem se mu do náručí."Tak už se nebudem hádat..."stiskl mě a já zaskučela. "Coje?" vystrašeně se odtáhl. "Nic jen..."vytáhla jsem ruku z kapsy.,,Co se ti stalo?",vyděšeně si prohlížel mojí ruku.Jako by nevěděl.."To bylo to, jak mi tam luplo...asi." pokrčila jsem rameny. "Bože promiň..." řekl zkroušeně a opatrně, aby mě ta ruka nebolela si mě přivinul s obě.
---
,,Nicků",zaskuhrala jsem.,,Já se do těch kalhot prostě nevejdu!"-"Zlato, prosímtě klid, tak si vezmi jiné.." nakoukl z koupelny. "Jenomže já mám jen kalhoty s touto velikostí, zvětšila jsem se o tři čísla, jsem jak bečka..."zmoženě jsem si sedla na postel. tohle bylo fakt moc, břicho jak balon, všechno mě unavuje, nemůžu pořádně nic dělat. Už jsem v osmém měsíci.,,Tak si vem něco volného a hned po cvičené půjdeme něco koupit,ok?",políbil mě na čelo.Jen jsem smutně zakývala hlavou. Vždycky mi na tom jak vypadám záleželo, to nepopírám, ale tohle je extrém. I jen vstát z postele mi dalo práci. Několikrát jsem byla i na kontrole. ,,Tak co,jak se má náš malej Alex?",klekl si přede mě Nick už řádně oblečený.
,,Nicků",zaskuhrala jsem.,,Já se do těch kalhot prostě nevejdu!"-"Zlato, prosímtě klid, tak si vezmi jiné.." nakoukl z koupelny. "Jenomže já mám jen kalhoty s touto velikostí, zvětšila jsem se o tři čísla, jsem jak bečka..."zmoženě jsem si sedla na postel. tohle bylo fakt moc, břicho jak balon, všechno mě unavuje, nemůžu pořádně nic dělat. Už jsem v osmém měsíci.,,Tak si vem něco volného a hned po cvičené půjdeme něco koupit,ok?",políbil mě na čelo.Jen jsem smutně zakývala hlavou. Vždycky mi na tom jak vypadám záleželo, to nepopírám, ale tohle je extrém. I jen vstát z postele mi dalo práci. Několikrát jsem byla i na kontrole. ,,Tak co,jak se má náš malej Alex?",klekl si přede mě Nick už řádně oblečený.
"To nevím, musíš se ho zeptat..." protočila jsem očima. Tohle dělá pořád, klečí předemnou a mluví mi do břicha, je fakt že teď v posledních měsících to prý dítě v nímá...,,nebuď zase protivná",zamračil se Nick."Vždyť nic neříkám, jestli chceš, tak s ním klidně mluv." pohladila jsem se po tom balonu alias po mém břichu.,,Tak potom,teď už musíme jít..",usmál se. Ze schodů jsem šla pomalů, do schodů jsem se doslova plazila. Z auta mi musel pomoct on, jinak bych nevstala a cvičení bylo šíleně namáhavé. Pokaždé mě z něho bolí snad všechny svaly.
-----------
,,Víš že bych tě vzal,ale tolik síly zase nemám",takovouhle srandu si ze mě dělá pořád."Jo jasně jasně.." pokývala jsem hlavou, ale v tom mě nějak bodlo v břichu a následně jsem cítila v kalhotech menší mokro.,,Nicku!",vykřikla jsem vyděšeně."Co?" vykřikl taky, když viděl jak jsem strnula v pohybu. "J-já asi...asi budu rodit.!" řekla jsem vyděšeně. Porodu jsem se bála celou dobu a to úplně neskutečně. Co sem o tom četla nebo slyšela, šíleně to bolí a já se bojím té bolestí...toho všeho.,,Misch,tohle do nemocnice nestihneme,je to 40 minut i kdybych jel 220",měl strach v očích."Jak nestihneme?Okamžitě někoho volej, HNED!"to poslední jsem doslova zaječela vyhrůzená z toho faktu, že budu rodit. Tlak dole se zvětšoval a tak jsem se musela přidržet kuchyňské linky.Nick začal příšerně panikařit, neměla bych spíš já? ,,Mobil máš v kapse,zavolej a já se zatím nějak dokulím do obýváku",s roztřeseným dechem jsem všechno řídila.Vytáhl teda mobil a začal volat. Co říkal jsem neslyšela, ale když přišel za mnou do obýváku, vypadal trošku zklidněně. "fajn, budou tu do dvaceti minut...pod hlavu ti mám dát polštář.." mumlal si pro sebe a strčil mi pod hlavu polštář. "Máš se naprosto uvolnit a snažit se netlačit, ale kdyby už ten tlak byl moc silný, nemáš tomu bránit, mohlo by se udusit.."zhluboka dýchal...,,A ty máš dělat co?",mluvila jsem přiškrceně.,,Být u tebe",polkl."To je jednoduchý..."řekla jsem roztřeseně a pohledem blikala po místnosti. "Já se strašně bojím..."přiznala jsem, když mě neustále držel za ruku a společně jsme zhluboka dýchali.,,Zvládneš to...neboj se",snažil se mě uklidnit,ale jak se mu to mohlo povést,když se sám klepal?"Jo jasně, tobě se to řekne, ty právě teď NERODÍŠ!" to poslední jsem vyjekla, jelikož mi zase na několik minut začaly kontrakce. ,,Neboj se,to za chvíli přejde",přesvědčoval spíš sebe,než mě. Úplně jsem mu tlačila ruku až byla celá červená, ale on ani nemuknul. "Kde jsou ti doktoři proboha..."řekla jsem celá udýchaná a hlavu zaklonila na zlavci dozadu.,,Neboj se,určitě tu hned budou",dal pode mě ještě víc polštářů a houbičkou mi utřel pot z čela.
"Bože tohle je šílený...já ještě nechci rodit.."zhluboka jsem dýchala. ,,Aspoň to už budeš mít za sebou",povzbuzoval mě."Bože...ty pořád kecáš o tom že to bude dobrý, ale ono bude houby dobrý....bože, vždyď ze mě má vyjít děcko...chápeš!" zařvala jsem. Fakt jsem byla úplně hotová a vystresovaná a navíc mě všechno bolelo."Řekni, jak má z tak malýho otvoru asi vylézt dítě?",,Tak jako při každým porodu sakra!",vyjel po mě.Už jsem mu nestihla nic říct, jelikož na mě přišly další kontrakce, takže jsem mu zase mačkala ruku až ji měl skoro už fialovou.,,Jsou tady!",vykřikl nadšeně,když před barákem zaparkovala sanitka."tak paní..."začal ale já ho hned přerušila. "slečno...do chomoutu se neženu.."protočila jsem očima.,,Fajn slečno",řekl překvapeně.,,Až to na vás přijde,musíte co nejvíce zatlačit",dávla mi instrukce.Tak jsem teda zakývala hlavou. Bože, nevěřím, že to dítě porodím u nás na sedačce. "Vy zajděte pro lavor s mírně teplou vodou a nějaké ručníky...hned." hodil jeden pohled po Nickovi a ten se vypařil.
---------
,,Máte nádherného chlapečka!",ohlásil nám sanitář. Nickovi až tekly slzy dojetí..,,Alex!",řekl pevně..

Páni, nádherný dílek
mají malinkýho Alexe ... to je paráda
no teda neumim si Nicka představit jako taťku
doufám, že brzy přidáte druhou řadu

Přidáš dneska Životní lásku?? Prosííííím