
Stojím tady. V černých šatech, vedle mě stojí má matka a drží nademnou deštník. Celý zástup lidí stojí kolem jeho hrobu. On, můj dokonalý. Nikdy nikdo nenahradí tu díru v srdci, kterou vytvořil tím, že odešel. Odešel pryč a nás tu nechal.
Kněz odešel a my začli do jeho hrobu házet kytice. My, obecné slovo. Házeli je tam všichni přítomní až na mě. Já jen stála a hleděla na jeho rakev, kterou pomalu zasypávali až zmizela pod návalem mazlavé hlíny.
Všichni odešli, stála jsem v dešti a pořád se nehnula z místa. Chci se z toho odporného snu probudit!
Kolena se mi začala silně třást, až jsem jimi dopadla na mokrou zem. Víčka jsem semkla k sobě a chtěla zastavit ten obrovský nával pláče, který se dral napovrch, ale zastavit jsem ho nemohla. Vlna smutku mě paralizovala, klečela jsem u jeho hrobu a prsty nořila do toho mazlavého materiálu snad ve snaze vyhrabat jej. Mé slzy splynuly s deštěm, který dopadal na mou bledou tvář.
"Proč jsi mi jej vzal?" řvala jsem někam do nebe a mhouřila oči proti kapkám, které mi padaly do očí.
"Vrať mi ho!" zařvala jsem podruhé a pod tím silným zvlykem, který se mi vydral z hrdla jsem dopadla na jeho hrob. Hlasitě jsem brečela a pořád žmoulala hlínu mezi prsty.
Odpověď jsem znala. Nevrátí mi ho, už nikdy ho neuvidím. Neuvidím jeho úzké oči a v nich odrážející se radost. Jeho rozkošný úsměv, když ho něco rozveselilo. Neuslyším jeho sametově hebký hlas. Neucítím jeho jemné ruce, které mě vždycky hladily ve vlasech, jeho něžné doteky. Pevné obětí ve kterém mě svíral vždy, když jsem se něčeho bála, přinášelo mi pocit bezpečí. Už nikdy se ho nebudu moct dotknout, nikdy. To slovo začínám ze srdce nenávidět.
Na holých ramenou jsem ucítila mokrý dotyk.
Klekl si vedle mě a silně mě objal. Jeho bratr se mi snažil pomoct, avšak já nevěřím, že to někdo dokáže.
"On mi ho vzal." zaštkala jsem bolavým hlasem a jeho ruce mě k němu přitiskly ještě víc. Svíral mě pevně, ale poté co jsem zacítila vůni, která mi ho připomínala jsem své ruce obtočila kolem jeho pasu a nos sabořila do černého kabátu.
Byl tak podobný, stejně voněl, měl podobné oči i vlasy, ale on to nebyl. Nikdy nebude.
Pomalu se semnou houpal ze strany na stranu a já se nechala kolíbat. Ovšem hlasité zvlyky jsem zastavit nemohla. Tiskla jsem se k němu tak, že jsem měla strach o to, jestli ještě vůbec dýchá.
Zavřela jsem oči a za neustáleho pláče jsem vzpomínala. Vzpomínala na tři roky našeho společného života.
Byli jsme mladí, když jsme se potkali. Bylo mi šestnáct, on byl o rok starší. Pracovala jsem v rychlém občestvení když tam přišel on a jeho slavní bratři a zrovná já je měla tu čest obsluhovat. Na první pohled jsem si myslela, že je příšeně arogantní a namyšlený, ale byla jsem mile překvapena. Choval se spontálně a nenuceně, stejně jako jeho doprovod. Ostatní šlo hladce, jedna schůzka, druhá schůzka. Na to jak jsme byli mladí nám vztah vydržel a já věřila že vydrží dokud nás smrt nerozdělí, což se stalo právě teď.
Odešel tam, kam já nemůžu.
"Bello měli by jsme jít.." pošeptal potichu.
"Bež, já nejdu." řekla jsem rozhodně a vymotala se z jeho teplé náruče. Neodejdu, zůstanu tady, s ním.
"Prosím." řekl tiše. Podívala jsem se do jeho smutných očí. Ztratil bratra, ta bolest ho pohltila a on se s ní snažil všemožně bojovat. Mokré vlasy se mu lepily na spánky a z jeho pootevřených rtů vycházely obláčky páry.
"Já ho chci zpátky.." zašeptala jsem a znovu se rozplakala.
Opět mě objal.
"Já taky." slyšela jsem tichou odpověď. Prsty mi projel mokré vlasy, tak jak to dělával jeho bratr.
Nějakou dobu jsme oba mlčeli, když najednou vstanul.
"Dokážeš vstát?" zeptal se tiše a chyt mě za ruce. Pokývala jsem hlavou a nechala se vyhoupnout nahoru, avšak kolena se mi zase podlomila, nestačil tak rychle reagovat a já opět dopadla do hlíny.
"Ach Joe, proč zrovna on? Proč si nevzal někoho jiného?Proč zrovna jeho?!" Zařvala jsem bezmocně, opět jsem podleha té vlně, která mě paralizovala a prsty jsem si vjížděla do vlasů. Plakala jsem tak plačtivě až jsem myslela, že se udusím vlastními slzami.
Lehce mé tělo podebral svými pažemi a nesl mě pryč. Chtěla jsem se vzpírat, chtěla jsem tam zůstat, ale mé chabé pokusy rychle ustaly tak, jako začly. Neměla jsem už sílu něco dělat, sílu se hýbat, plakat. Zmoženě jsem své ruce dala kolem jeho krku a hlavu zabořila do jeho ramene.
Byla mi neskutečná zima. Byl konec listopadu a já na sobě měla jen promočené šaty. Ještě víc jsem si k němu přitulila, abych se aspoň trochu zahřála, ale sám byl už promoklý.
Drcnul do hřbitovní brány, která se s vrzotem otevřela a z chodníku se k nám přivalili novináři.
Cítila jsem jak se trhavě nadechl, ani jemu totiž nebylo zrovna po chuti cokoliv říkat a nebo se nechat od nich fotit. Trošku jsem stiskla jeho krk ve svých rukou a natočila hlavu k jeho hrudi tak, aby mi nebylo vidět do obličeje. Snažila jsem se nevnímat protivné blesky fotoaparátů a dotěrné otázky reportérů. Slyšela jsem jak někdo otevírá dveře, Joe mě pak posadil na sedačku spolujezdce. Obešel auto a sedl si vedle. Stočila jsem se na sedadle do klubíčka a snažila se na nic nemyslet.
Odněkud vytáhl deku a zabalil mě do ní. Nastartoval auto a jel někam pryč od těch dotěrných lidí.
Mezitím jsem se snažila trochu se vzpamatovat, pustil topení naplno a já si začla zahřívat ruce.
"Nikdy na něj nezapomenu." řekla jsem tiše.
"Stejně jako já...."odpověděl stejným hlasem a kouknul mi do očí.
Zbytek cesty proběhl tiše. Zastavil před jeho a domem, kde jsem žila já, spolu s Nickem. Čekali tam další dotěrní lidé.
"Zvládneš to?" podíval se na mě ustaraně.
"Zvládnu.." řekla jsem, ale stejně to nevyznělo tak jistě, jak jsem si přála. Jen si mě projel starostlivým pohledem a vystoupil. Nečekala jsem až mi otevře, otevřela jsem si sama a spolu s dekou kolem mých ramen jsem vystoupila. V tu ránu stál vedle mě. Chytl mě kolem pasu, abych snad znovu neupadla a pomalu jsme vyšli k domu. Před dveřmi jsem se však otočila.
Všichni novináři se k nám seběhli a hned mi dávali k ústům mikrofon.
Pevně jsou Joeovi stiskla ruku a promluvila.
"Tohle to je jedna z nejtěžších chvil, které prožíváme a jestli vy máte aspoň nějkou úctu, tak nás teď necháte na pokoji." řekla jsem tiše a přitom polykala slzy, které se mi pořád koulely po tvářích.. Všichni náhle přestali pokřikovat a rázem ztichli, stejně tak jak utichly blesky od fotoaparátů.
A pak mi nohy opět vypověděly. On mě tentokrát zachytil a odnesl pryč od novinářů, kteří jen stáli a hleděli. Rozplakala jsem se ještě víc. Divím se, že mám ještě co plakat.
"Je ti zima?" nesl mě v náruči někam....
"Trošku..." řekla jsem, ale ruce jsem téměř necítila. Celá jsem se silně třásla a nemohla jsem to zastavit.
Posadil mě na kraj vany a začal napouštět teplou vodu. Přidal do toho trošku pěny.
"Zvládneš to sama?" kouknul na mě. S drkotajícími se zuby jsem přikývla. Když byla vana plná, odešel. Pomalu jsem se vyslékla z mokrých šatů a opatrně vlezla do vany. Svaly se mi malinko uvolnily. Už jsem se netřásla zimou, ale tím, jak jsem se snažila opět potlačit pláč.
Tahle koupelna mi toho hodně připomínala. Vzpomínky se mi honily hlavou ikdyž jsem se tomu snažila zabránit.
Tady mě poprvé viděl nahou. Styděla jsem se stejně jako on, ale na naši chvíli tady stejně nikdy nezapomenu.
Vzpomínky moji mysl zaměstnaly natolik, že za chvíli někdo zaklepal na dveře od koupelny.
"Jsi v pořádku? Udělal jsem něco k jídlu." uslyšela jsem Joeův zničený hlas. Snažil se, ale tohle mu nejde.
Nešlo by to nikomu, jen člověku, který nemá city.
"J-jo.."odpověděla jsem koktavě a začla se zvedat z vany, ale podklouzla mi noha a já se se šplouchnutím potopila pod hustou pěnu.
Nikdy by jsem si nemyslela, že by se dalo utopit ve vaně, ale kdyby mě nepopadly něčí ruce, zůstala bych tam, utopila bych se.
Umřela bych a možná by jsem se s ním setkala.
Trhavě jsem se nadechla, když jsem ucítila v mých plících kyslík. Připadala jsem si jako dítě. Nebyla jsem schopná se hnout.
Chytl mě za lokty a jedním pohybem mě vytáhnul z vany na zimné kachličky. Pořád jsem sledovala jeden bod někde na jeho ramenu.
"Co to vyvádíš?" kroutil hlavou. V tu chvíli jsem jen stála, ani mě nenapadlo se třeba stydět, jelikož jsem tam stála úplně nahá.
Zabalil mě do županu a chytl mě za ramena.
"Měl jsi mě tam nechat." zašeptala jsem a znovu se rozplakala. Po kolikáré dnes už?
"Bello.." řekl tiše a objal mě. Hlavu jsem si opřela o jeho hrudník a ve snaze zabránit dalším slzám. Hladil mě ve vlasech a houpal se se mnou ze strany na stranu.
"Pojď jíst." podebral mě a v náruči nesl do kuchyně, jelikož se mi zase třepala kolena a posadil mě na židli.
"Nemám hlad." řekla jsem s očima zabodnutýma na tmavou desku stolu.
"Nick by nechtěl aby jsi se trápila." ucítila jsem jeho pohled.
"Ale já to bez něj nezvládnu." semkla jsem k sobě silně víčka a hlavu si složila do dlaní.
"Zvládneš, budu stát u tebe ať se děje cokoliv, jen....už neplakej." klekl si vedle mě a sundla mé ruce z tváře.
Trhavě jsem se nadechla a podívala se do jeho očí. Plakal. A já s ním. Plakali jsme oba.
Znovu jsem zavřela oči a stiskla jeho ruce, kterými mě stále držel. Zhluboka jsem dýchala a snažila zapomenout, nebo aspoň potlačit ten pláč.
Potichu si sedl na židli naproti mně a oba jsme začali jíst.
Po jídle jsem se převlékla do vytahaného trička na spaní a volných tříčtvrťáků a sedla si na postel. Byla naše, už dva dny jsme do ní neulehla jen jsem hladila jeho polštář a čichala vůni, která už pomalu vyprchávala.
Trhla jsem sebou, když jsem ucítila jeho ruce na mých ramenech.
"Pojď už spát." řekl tiše. Uložil mě do postele jako malé dítě. Peřinou mě zachumlal až po bradu a už se zvedal k odchodu.
"Počkej.." zastavila jsem ho.
"Zůstaň tady." prosila jsem ho.
Bez řečí si vlezl na půlku, kde spával Nick. Když zhasnul lampičku na nočním stolku, bylo to, jako by to byl on. V šeru svítilo jeho bílé tričko a tmavé vlasy, se mu kroutily všemi směry. Jako by tam neležel právě teď jeho bratr, ale on sám. Ležel na zádech.
Možná jsem troufalá, že tohle dělám, ale na tom už nesejde. Přitulila jsem se k němu a pocítila tu vůni. Tolik se shodovaly. Objal mě svými pažemi a oba s očima upřenýma někde na strop jsme mlčeli a tiše oddychovali.
O 6 let později
"Maminko, kdy se vráti tatínek?" vyšplhal se na mě můj čtyřletý syn. Seděla jsem na posteli a listovala starým albumem, který jsem dostala na své osmnáctiny. Bylo to naše album. Mé a Nickovo. Neustále jsem vzpomínala.
"To nevím zlatíčko.." pocuchala jsem mu tmavé vlásky, které zdědil po tatínkovi.
"Dobrý večer rodinko!" uslyšela jsem jeho hlas ode dveří.
"Ahoj, Nickey, tak jak jsi se měl?Doufám, že jsi nezlobil maminku." zmáčknul mu Joe nos, tak jak to dělával vždycky, když se vrátil domů.
Zbytek jejich rozhovoru jsem nevnímala, stále jsem si prohlížela to album.
První fotka, oba se smějeme do objektivu a za námi se tyčí obrovská žirafa. Pod tím komentář, Ještě přátelé.
Druhá fotka, jsme u Jonasů doma, Nick sedí v křesle a já jemu na klíně. Pod tím opět komentář, První krůčky k našemu vtahu.
Celým tímhle albumem provázejí vtipné, nebo zamilovené komentáře, které psal on. Byl to dárek od něj.
"Bello?" sedl si ke mně na postel Joe.
"Ahoj." setřela jsem si jednu slzu a usmála se na něj. Nahnul se ke mně a jemně se otřel svými rty o ty mé. Ví jak moc tohle miluju.
"V pořádku?" kouknul se na to co jsem svírala v rukou.
"Ano, jen jsem se dívala..." řekla jsem nejistě a otočila úplně poslední stránku v albu. Byli tam fotky Nickeyho, mého a Joeova syna. To on mi pomohl, když jsem to potřebovala, stál při mně, jak slíbil
Na obalu alba byl nakreslený obrázek, obrovké srdíčko a v něm, Nick + Bella Forever.
"Pamatuju si, jak to kreslil ještě den před tvými narozeninami, pořád se mu na tom něco nelíbilo, a tak to pořád dokolečka zpravoval." usmál se na obrázek a pak na mě.
Jedna slzička mi zase stekla.
"Neplakej, když jsi šťastná ty, je i on. Pořád je tu s námi." usmál se a setřel mi tu jednu slzu.
"Jsem šťastná.." usmála jsem se a pohladila ho po tváři.
Vstala jsem, chytla jej za ruku a vedla nahoru na půdu.
"Vážně to tak chceš?" kouknul se na mě.
"Ano, chci." řekla jsem rozhodně, otevřela starou skříňku, kde byly všechny Nickovy věci, album jsem položila na jednu z mnoha košilí, které nosíval a skříňu zavřela.
Joe stál celou dobu za mnou. Nic jsem neřekla jen ho objala. Nikdy nezapomnu, nikdy.
"Mami?tatí?Kde jste?Já se tu bojím." uslyšela jsem Nickeyho hlas.
"Už jdeme zlato." usmála jsem se na Joea a oba jsme se vydali za svým synem.
Tohle je začátek krásného života, nikdy na něj nezapomenu a věřím, že se jednou setkáme u Nebeské Brány.
"Proč jsi mi jej vzal?" řvala jsem někam do nebe a mhouřila oči proti kapkám, které mi padaly do očí.
"Vrať mi ho!" zařvala jsem podruhé a pod tím silným zvlykem, který se mi vydral z hrdla jsem dopadla na jeho hrob. Hlasitě jsem brečela a pořád žmoulala hlínu mezi prsty.
Odpověď jsem znala. Nevrátí mi ho, už nikdy ho neuvidím. Neuvidím jeho úzké oči a v nich odrážející se radost. Jeho rozkošný úsměv, když ho něco rozveselilo. Neuslyším jeho sametově hebký hlas. Neucítím jeho jemné ruce, které mě vždycky hladily ve vlasech, jeho něžné doteky. Pevné obětí ve kterém mě svíral vždy, když jsem se něčeho bála, přinášelo mi pocit bezpečí. Už nikdy se ho nebudu moct dotknout, nikdy. To slovo začínám ze srdce nenávidět.
Na holých ramenou jsem ucítila mokrý dotyk.
Klekl si vedle mě a silně mě objal. Jeho bratr se mi snažil pomoct, avšak já nevěřím, že to někdo dokáže.
"On mi ho vzal." zaštkala jsem bolavým hlasem a jeho ruce mě k němu přitiskly ještě víc. Svíral mě pevně, ale poté co jsem zacítila vůni, která mi ho připomínala jsem své ruce obtočila kolem jeho pasu a nos sabořila do černého kabátu.
Byl tak podobný, stejně voněl, měl podobné oči i vlasy, ale on to nebyl. Nikdy nebude.
Pomalu se semnou houpal ze strany na stranu a já se nechala kolíbat. Ovšem hlasité zvlyky jsem zastavit nemohla. Tiskla jsem se k němu tak, že jsem měla strach o to, jestli ještě vůbec dýchá.
Zavřela jsem oči a za neustáleho pláče jsem vzpomínala. Vzpomínala na tři roky našeho společného života.
Byli jsme mladí, když jsme se potkali. Bylo mi šestnáct, on byl o rok starší. Pracovala jsem v rychlém občestvení když tam přišel on a jeho slavní bratři a zrovná já je měla tu čest obsluhovat. Na první pohled jsem si myslela, že je příšeně arogantní a namyšlený, ale byla jsem mile překvapena. Choval se spontálně a nenuceně, stejně jako jeho doprovod. Ostatní šlo hladce, jedna schůzka, druhá schůzka. Na to jak jsme byli mladí nám vztah vydržel a já věřila že vydrží dokud nás smrt nerozdělí, což se stalo právě teď.
Odešel tam, kam já nemůžu.
"Bello měli by jsme jít.." pošeptal potichu.
"Bež, já nejdu." řekla jsem rozhodně a vymotala se z jeho teplé náruče. Neodejdu, zůstanu tady, s ním.
"Prosím." řekl tiše. Podívala jsem se do jeho smutných očí. Ztratil bratra, ta bolest ho pohltila a on se s ní snažil všemožně bojovat. Mokré vlasy se mu lepily na spánky a z jeho pootevřených rtů vycházely obláčky páry.
"Já ho chci zpátky.." zašeptala jsem a znovu se rozplakala.
Opět mě objal.
"Já taky." slyšela jsem tichou odpověď. Prsty mi projel mokré vlasy, tak jak to dělával jeho bratr.
Nějakou dobu jsme oba mlčeli, když najednou vstanul.
"Dokážeš vstát?" zeptal se tiše a chyt mě za ruce. Pokývala jsem hlavou a nechala se vyhoupnout nahoru, avšak kolena se mi zase podlomila, nestačil tak rychle reagovat a já opět dopadla do hlíny.
"Ach Joe, proč zrovna on? Proč si nevzal někoho jiného?Proč zrovna jeho?!" Zařvala jsem bezmocně, opět jsem podleha té vlně, která mě paralizovala a prsty jsem si vjížděla do vlasů. Plakala jsem tak plačtivě až jsem myslela, že se udusím vlastními slzami.
Lehce mé tělo podebral svými pažemi a nesl mě pryč. Chtěla jsem se vzpírat, chtěla jsem tam zůstat, ale mé chabé pokusy rychle ustaly tak, jako začly. Neměla jsem už sílu něco dělat, sílu se hýbat, plakat. Zmoženě jsem své ruce dala kolem jeho krku a hlavu zabořila do jeho ramene.
Byla mi neskutečná zima. Byl konec listopadu a já na sobě měla jen promočené šaty. Ještě víc jsem si k němu přitulila, abych se aspoň trochu zahřála, ale sám byl už promoklý.
Drcnul do hřbitovní brány, která se s vrzotem otevřela a z chodníku se k nám přivalili novináři.
Cítila jsem jak se trhavě nadechl, ani jemu totiž nebylo zrovna po chuti cokoliv říkat a nebo se nechat od nich fotit. Trošku jsem stiskla jeho krk ve svých rukou a natočila hlavu k jeho hrudi tak, aby mi nebylo vidět do obličeje. Snažila jsem se nevnímat protivné blesky fotoaparátů a dotěrné otázky reportérů. Slyšela jsem jak někdo otevírá dveře, Joe mě pak posadil na sedačku spolujezdce. Obešel auto a sedl si vedle. Stočila jsem se na sedadle do klubíčka a snažila se na nic nemyslet.
Odněkud vytáhl deku a zabalil mě do ní. Nastartoval auto a jel někam pryč od těch dotěrných lidí.
Mezitím jsem se snažila trochu se vzpamatovat, pustil topení naplno a já si začla zahřívat ruce.
"Nikdy na něj nezapomenu." řekla jsem tiše.
"Stejně jako já...."odpověděl stejným hlasem a kouknul mi do očí.
Zbytek cesty proběhl tiše. Zastavil před jeho a domem, kde jsem žila já, spolu s Nickem. Čekali tam další dotěrní lidé.
"Zvládneš to?" podíval se na mě ustaraně.
"Zvládnu.." řekla jsem, ale stejně to nevyznělo tak jistě, jak jsem si přála. Jen si mě projel starostlivým pohledem a vystoupil. Nečekala jsem až mi otevře, otevřela jsem si sama a spolu s dekou kolem mých ramen jsem vystoupila. V tu ránu stál vedle mě. Chytl mě kolem pasu, abych snad znovu neupadla a pomalu jsme vyšli k domu. Před dveřmi jsem se však otočila.
Všichni novináři se k nám seběhli a hned mi dávali k ústům mikrofon.
Pevně jsou Joeovi stiskla ruku a promluvila.
"Tohle to je jedna z nejtěžších chvil, které prožíváme a jestli vy máte aspoň nějkou úctu, tak nás teď necháte na pokoji." řekla jsem tiše a přitom polykala slzy, které se mi pořád koulely po tvářích.. Všichni náhle přestali pokřikovat a rázem ztichli, stejně tak jak utichly blesky od fotoaparátů.
A pak mi nohy opět vypověděly. On mě tentokrát zachytil a odnesl pryč od novinářů, kteří jen stáli a hleděli. Rozplakala jsem se ještě víc. Divím se, že mám ještě co plakat.
"Je ti zima?" nesl mě v náruči někam....
"Trošku..." řekla jsem, ale ruce jsem téměř necítila. Celá jsem se silně třásla a nemohla jsem to zastavit.
Posadil mě na kraj vany a začal napouštět teplou vodu. Přidal do toho trošku pěny.
"Zvládneš to sama?" kouknul na mě. S drkotajícími se zuby jsem přikývla. Když byla vana plná, odešel. Pomalu jsem se vyslékla z mokrých šatů a opatrně vlezla do vany. Svaly se mi malinko uvolnily. Už jsem se netřásla zimou, ale tím, jak jsem se snažila opět potlačit pláč.
Tahle koupelna mi toho hodně připomínala. Vzpomínky se mi honily hlavou ikdyž jsem se tomu snažila zabránit.
Tady mě poprvé viděl nahou. Styděla jsem se stejně jako on, ale na naši chvíli tady stejně nikdy nezapomenu.
Vzpomínky moji mysl zaměstnaly natolik, že za chvíli někdo zaklepal na dveře od koupelny.
"Jsi v pořádku? Udělal jsem něco k jídlu." uslyšela jsem Joeův zničený hlas. Snažil se, ale tohle mu nejde.
Nešlo by to nikomu, jen člověku, který nemá city.
"J-jo.."odpověděla jsem koktavě a začla se zvedat z vany, ale podklouzla mi noha a já se se šplouchnutím potopila pod hustou pěnu.
Nikdy by jsem si nemyslela, že by se dalo utopit ve vaně, ale kdyby mě nepopadly něčí ruce, zůstala bych tam, utopila bych se.
Umřela bych a možná by jsem se s ním setkala.
Trhavě jsem se nadechla, když jsem ucítila v mých plících kyslík. Připadala jsem si jako dítě. Nebyla jsem schopná se hnout.
Chytl mě za lokty a jedním pohybem mě vytáhnul z vany na zimné kachličky. Pořád jsem sledovala jeden bod někde na jeho ramenu.
"Co to vyvádíš?" kroutil hlavou. V tu chvíli jsem jen stála, ani mě nenapadlo se třeba stydět, jelikož jsem tam stála úplně nahá.
Zabalil mě do županu a chytl mě za ramena.
"Měl jsi mě tam nechat." zašeptala jsem a znovu se rozplakala. Po kolikáré dnes už?
"Bello.." řekl tiše a objal mě. Hlavu jsem si opřela o jeho hrudník a ve snaze zabránit dalším slzám. Hladil mě ve vlasech a houpal se se mnou ze strany na stranu.
"Pojď jíst." podebral mě a v náruči nesl do kuchyně, jelikož se mi zase třepala kolena a posadil mě na židli.
"Nemám hlad." řekla jsem s očima zabodnutýma na tmavou desku stolu.
"Nick by nechtěl aby jsi se trápila." ucítila jsem jeho pohled.
"Ale já to bez něj nezvládnu." semkla jsem k sobě silně víčka a hlavu si složila do dlaní.
"Zvládneš, budu stát u tebe ať se děje cokoliv, jen....už neplakej." klekl si vedle mě a sundla mé ruce z tváře.
Trhavě jsem se nadechla a podívala se do jeho očí. Plakal. A já s ním. Plakali jsme oba.
Znovu jsem zavřela oči a stiskla jeho ruce, kterými mě stále držel. Zhluboka jsem dýchala a snažila zapomenout, nebo aspoň potlačit ten pláč.
Potichu si sedl na židli naproti mně a oba jsme začali jíst.
Po jídle jsem se převlékla do vytahaného trička na spaní a volných tříčtvrťáků a sedla si na postel. Byla naše, už dva dny jsme do ní neulehla jen jsem hladila jeho polštář a čichala vůni, která už pomalu vyprchávala.
Trhla jsem sebou, když jsem ucítila jeho ruce na mých ramenech.
"Pojď už spát." řekl tiše. Uložil mě do postele jako malé dítě. Peřinou mě zachumlal až po bradu a už se zvedal k odchodu.
"Počkej.." zastavila jsem ho.
"Zůstaň tady." prosila jsem ho.
Bez řečí si vlezl na půlku, kde spával Nick. Když zhasnul lampičku na nočním stolku, bylo to, jako by to byl on. V šeru svítilo jeho bílé tričko a tmavé vlasy, se mu kroutily všemi směry. Jako by tam neležel právě teď jeho bratr, ale on sám. Ležel na zádech.
Možná jsem troufalá, že tohle dělám, ale na tom už nesejde. Přitulila jsem se k němu a pocítila tu vůni. Tolik se shodovaly. Objal mě svými pažemi a oba s očima upřenýma někde na strop jsme mlčeli a tiše oddychovali.
O 6 let později
"Maminko, kdy se vráti tatínek?" vyšplhal se na mě můj čtyřletý syn. Seděla jsem na posteli a listovala starým albumem, který jsem dostala na své osmnáctiny. Bylo to naše album. Mé a Nickovo. Neustále jsem vzpomínala.
"To nevím zlatíčko.." pocuchala jsem mu tmavé vlásky, které zdědil po tatínkovi.
"Dobrý večer rodinko!" uslyšela jsem jeho hlas ode dveří.
"Ahoj, Nickey, tak jak jsi se měl?Doufám, že jsi nezlobil maminku." zmáčknul mu Joe nos, tak jak to dělával vždycky, když se vrátil domů.
Zbytek jejich rozhovoru jsem nevnímala, stále jsem si prohlížela to album.
První fotka, oba se smějeme do objektivu a za námi se tyčí obrovská žirafa. Pod tím komentář, Ještě přátelé.
Druhá fotka, jsme u Jonasů doma, Nick sedí v křesle a já jemu na klíně. Pod tím opět komentář, První krůčky k našemu vtahu.
Celým tímhle albumem provázejí vtipné, nebo zamilovené komentáře, které psal on. Byl to dárek od něj.
"Bello?" sedl si ke mně na postel Joe.
"Ahoj." setřela jsem si jednu slzu a usmála se na něj. Nahnul se ke mně a jemně se otřel svými rty o ty mé. Ví jak moc tohle miluju.
"V pořádku?" kouknul se na to co jsem svírala v rukou.
"Ano, jen jsem se dívala..." řekla jsem nejistě a otočila úplně poslední stránku v albu. Byli tam fotky Nickeyho, mého a Joeova syna. To on mi pomohl, když jsem to potřebovala, stál při mně, jak slíbil
Na obalu alba byl nakreslený obrázek, obrovké srdíčko a v něm, Nick + Bella Forever.
"Pamatuju si, jak to kreslil ještě den před tvými narozeninami, pořád se mu na tom něco nelíbilo, a tak to pořád dokolečka zpravoval." usmál se na obrázek a pak na mě.
Jedna slzička mi zase stekla.
"Neplakej, když jsi šťastná ty, je i on. Pořád je tu s námi." usmál se a setřel mi tu jednu slzu.
"Jsem šťastná.." usmála jsem se a pohladila ho po tváři.
Vstala jsem, chytla jej za ruku a vedla nahoru na půdu.
"Vážně to tak chceš?" kouknul se na mě.
"Ano, chci." řekla jsem rozhodně, otevřela starou skříňku, kde byly všechny Nickovy věci, album jsem položila na jednu z mnoha košilí, které nosíval a skříňu zavřela.
Joe stál celou dobu za mnou. Nic jsem neřekla jen ho objala. Nikdy nezapomnu, nikdy.
"Mami?tatí?Kde jste?Já se tu bojím." uslyšela jsem Nickeyho hlas.
"Už jdeme zlato." usmála jsem se na Joea a oba jsme se vydali za svým synem.
Tohle je začátek krásného života, nikdy na něj nezapomenu a věřím, že se jednou setkáme u Nebeské Brány.
