"A ty jdeš jako kam?!" vyjel na Nicka, když si bral své věci z auta.
"Budu tu s vámi nějakou dobu." usmál se Nick co to šlo, ale taky ho to jeho neustálé bručení přestávalo bavit a to byla jen cesta z nemocnice.
"Proč jako?Jsme soběstační." kopl zlostně do kamene, který narazil do Nickova auta a odloupnul mu kousek laku. Nick jen vyvalil oči a začal rudnout.
"Joe to stačí." snažila jsem se ho uklidnit, když jsem zrovna odemykala dveře.
"Proč se ho zastáváš?Je to můj barák a když nebudu chtít, tak ho sem nepustím." byl jak malý, rozdíl v tom byl takový, že byl vlastně velký.
"Je tvůj, ale koupený za společný prachy." přišel k němu Nick blíž.
"Je koupenej z peněz za Camp Rock a pokud si dobře pamatuju, tak můj honorář byl dvakrát tak větší než ten tvůj." zdá se mi to snad? Když se k sobě zase začli nebezpečně přibližovat, vstoupila jsem mezi ně.
"Jestli nepůjde Nick, nepůjdu ani já." řekla jsem. Nevím čeho je schopný, ale jak vidím jeho náladu, důvěru v jeho ovládání teda rozhodně nemám.
"Ne?Tak si běž!Nepotřebuju tě, nepotřebuju nikoho!"začal rozkřikovat tak, že jsem začala pomalu ustupovat až jsem zády narazila zezadu do Nicka.
"Taylor mi aspoň dala...." plivnul nám před nohy, otevřel dveře a pak je za sebou pořádně nezapoměl zatřísknout.
Vážně se tohle opravdu stalo? Řekl to co řekl?
Tyhle jediné dvě otázky jsem slyšela ve své hlavě jako ozvěnu a pak už nevím nic.
Kde to jsem?Problesklo mi hlavou, když jsem před sebou uviděla tmavý, hnědý strop. Opatrně jsem se vysoukala z postele, která měla peřinu povlečenou leopardím povlečením.
Už jsem chtěla seskočit z vysoké postele, když jsem ucítila něco měkkého. Koukla jsem dolů a tam někdo ležel a zrovna se probouzel.
"Angie?Ang ty jsi vzhůru?" vyhrabal se z naskládaných dek ospalý Nick.
"Kde to jsem?Co se to vlastně děje?" podívala jsem se na něj zmateně.
"Omdlela jsi a spala jsi asi tři dny, volal jsem doktorovi a ten říkal, že u tebe někdo má být, kdyby ses náhodou probudila. Jsi u mě v ložnici." vysvětlil a přitom si mnul oči.
"Aha, tak proto se mi chce tak příšerně na záchod a mám pocit, že bych snědla snad cokoliv." vypoulila jsem oči a pod tlakem na můj močový měchýř jsem se rozutíkala k záchodu. Za sebou jsem slyšela jen jeho smích.
"Tak tady jednu palačinku pro šípkovou růženku." naložil mi na talířek jídlo a já se jen vděčně usmála, fakt jsem měla hlad.
Když jsme oba posnídali(byla jedna hodina ráno, nevím, zda se tomu dá říkat snídaně) tak jsme si sedli do jeho mega obýváku na gauč.
"Co je teď s Joem?" zeptala jsem se po chvilce ticha.
"Včera odjel do léčebny." hlesnul tiše.
"On tam nakonec jel?" na chvíli jsem zapoměla jaké trápení mi způsobil tím, co řekl před tím, než nám oboum zabouch dveře před nosem.
"Jo, ale ještě ten den, kdy jsme s ním jeli z nemocnice pro něj táta musel jet na záchytku." chytl mě za ruku. Na chvíli jsem úplně zatuhla ani ne tak tím co řekl, ale tím, co udělal.
"Angie, jsem tvůj kámoš, nemusíš být tak ztuhlá, když se tě dotknu." usmál se objal mě kolem ramen.
"Je to zlé Nicku, když už bude konečně věšechno v pohodě?" nechala jsem se pořádně obejmout. Prostě potřebuju podporu a on je jediný, který mi ji může momentálně poskytnout.
"Víš, na záchytce mu dali uklidňující sérum, které na nějaký čas potlačí drogový absťák, než odjel, dal tátovi tohle." vložil mi do dlaně malý lísteček, přeložený na půl.
Otevřela jsem ho a na dlaň mi vypadl snubní prstýnek, který mi dal a na papírku bylo napsáno: SNAD MI NĚKDY ODPUSTÍŠ, JOE.
Rozplakala jsem se. Všechno je tak nanic. Nechala jsem se od Nicka utěšovat, co víc dělat, zapletl se do něčeho z čeho mu já nepomůžu. Né, že nechci, není to v mé moci.
"Budu tu s vámi nějakou dobu." usmál se Nick co to šlo, ale taky ho to jeho neustálé bručení přestávalo bavit a to byla jen cesta z nemocnice.
"Proč jako?Jsme soběstační." kopl zlostně do kamene, který narazil do Nickova auta a odloupnul mu kousek laku. Nick jen vyvalil oči a začal rudnout.
"Joe to stačí." snažila jsem se ho uklidnit, když jsem zrovna odemykala dveře.
"Proč se ho zastáváš?Je to můj barák a když nebudu chtít, tak ho sem nepustím." byl jak malý, rozdíl v tom byl takový, že byl vlastně velký.
"Je tvůj, ale koupený za společný prachy." přišel k němu Nick blíž.
"Je koupenej z peněz za Camp Rock a pokud si dobře pamatuju, tak můj honorář byl dvakrát tak větší než ten tvůj." zdá se mi to snad? Když se k sobě zase začli nebezpečně přibližovat, vstoupila jsem mezi ně.
"Jestli nepůjde Nick, nepůjdu ani já." řekla jsem. Nevím čeho je schopný, ale jak vidím jeho náladu, důvěru v jeho ovládání teda rozhodně nemám.
"Ne?Tak si běž!Nepotřebuju tě, nepotřebuju nikoho!"začal rozkřikovat tak, že jsem začala pomalu ustupovat až jsem zády narazila zezadu do Nicka.
"Taylor mi aspoň dala...." plivnul nám před nohy, otevřel dveře a pak je za sebou pořádně nezapoměl zatřísknout.
Vážně se tohle opravdu stalo? Řekl to co řekl?
Tyhle jediné dvě otázky jsem slyšela ve své hlavě jako ozvěnu a pak už nevím nic.
Kde to jsem?Problesklo mi hlavou, když jsem před sebou uviděla tmavý, hnědý strop. Opatrně jsem se vysoukala z postele, která měla peřinu povlečenou leopardím povlečením.
Už jsem chtěla seskočit z vysoké postele, když jsem ucítila něco měkkého. Koukla jsem dolů a tam někdo ležel a zrovna se probouzel.
"Angie?Ang ty jsi vzhůru?" vyhrabal se z naskládaných dek ospalý Nick.
"Kde to jsem?Co se to vlastně děje?" podívala jsem se na něj zmateně.
"Omdlela jsi a spala jsi asi tři dny, volal jsem doktorovi a ten říkal, že u tebe někdo má být, kdyby ses náhodou probudila. Jsi u mě v ložnici." vysvětlil a přitom si mnul oči.
"Aha, tak proto se mi chce tak příšerně na záchod a mám pocit, že bych snědla snad cokoliv." vypoulila jsem oči a pod tlakem na můj močový měchýř jsem se rozutíkala k záchodu. Za sebou jsem slyšela jen jeho smích.
"Tak tady jednu palačinku pro šípkovou růženku." naložil mi na talířek jídlo a já se jen vděčně usmála, fakt jsem měla hlad.
Když jsme oba posnídali(byla jedna hodina ráno, nevím, zda se tomu dá říkat snídaně) tak jsme si sedli do jeho mega obýváku na gauč.
"Co je teď s Joem?" zeptala jsem se po chvilce ticha.
"Včera odjel do léčebny." hlesnul tiše.
"On tam nakonec jel?" na chvíli jsem zapoměla jaké trápení mi způsobil tím, co řekl před tím, než nám oboum zabouch dveře před nosem.
"Jo, ale ještě ten den, kdy jsme s ním jeli z nemocnice pro něj táta musel jet na záchytku." chytl mě za ruku. Na chvíli jsem úplně zatuhla ani ne tak tím co řekl, ale tím, co udělal.
"Angie, jsem tvůj kámoš, nemusíš být tak ztuhlá, když se tě dotknu." usmál se objal mě kolem ramen.
"Je to zlé Nicku, když už bude konečně věšechno v pohodě?" nechala jsem se pořádně obejmout. Prostě potřebuju podporu a on je jediný, který mi ji může momentálně poskytnout.
"Víš, na záchytce mu dali uklidňující sérum, které na nějaký čas potlačí drogový absťák, než odjel, dal tátovi tohle." vložil mi do dlaně malý lísteček, přeložený na půl.
Otevřela jsem ho a na dlaň mi vypadl snubní prstýnek, který mi dal a na papírku bylo napsáno: SNAD MI NĚKDY ODPUSTÍŠ, JOE.
Rozplakala jsem se. Všechno je tak nanic. Nechala jsem se od Nicka utěšovat, co víc dělat, zapletl se do něčeho z čeho mu já nepomůžu. Né, že nechci, není to v mé moci.
O půl roku později
"Nickey jdeš už?"volala jsem na něj snad už po sté. Pořád byl v koupelně a vážně netuším co tam tak dlouho dělal.
"Jasně, jasně, jsi nějaká nedočkavá." vyřítil se z koupelny až udělal průvan.
Je to půl roku co odjel Joe do léčebny někde do Kanady, aby měl klid. Moc mi chyběl a pořád jsem mu psala maily, i když on odepsal asi jen třikrát. Je mi moc líto co se stalo, ale oporu mi projevoval Nick, který to celý ten půl rok se mnou vydržel a pomáhal mi. Možná jsme se stali ještě většími přáteli, než jsme byli dosud a Nick je skvělý přítel. Stojí při vás v dobrém i zlém a tohodle si moc cením. Nevymění mě za nic jiného, jako jiní lidé. Ještě pořád mě bolí ta dávná hádka, ale snažím se na to nemyslet, snažím se zapomenout. Jak jsem Joeovi slíbila, to také splním, zůstanu s ním.
"Jsme tady." ozval se řidič taxi po hodinové jízdě. z letiště to byla celkem dálka, bylo to tu dost odlehlé, ale zato nádherné. Všude rostly květiny a stromy měli dokonale zelené listí. Před námi se tyčila budova, na první pohled mi to připomínalo lázně až na to, že to bylo hrubě ohraničeno betonovou zdí.
Nick dal taxikáři peníze, vzal naše věci a už jsme šli směrem k recepci. Nahlásili jsme se a pak nás posadili do takové místnosti. Bylo to něco jako obývací pokoj, akorát bez televize.
"Dobrý den, říkejte mi Amando, Joe Jonas je můj svěřenec." přišla paní kolem pětatřicítky a podala si s námi ruce.
"Vy musíte být Jonasovi." usmála se.
"Ehm, on je Jonas já jsem, Joeova dobrá....kamarádka." usmála jsem se nervozně. Co vlastně jsem?Vždyď jsme se rozešli, oficiálně, a dali jsme se snad zase dohromady?Možná, ale oficiální to teda není.
"Joe si vede moc dobře, ještě si tady pár týdnů pobude, ale pak by jsme jej mohli pustit už konečně domů. Začátky byly velice, těžké, párkrát jsme ho museli dát na samotku, ale to u narkomanů závislých na heroinu není nic zvláštního. Myslím, že se ovládá dokonale, ale dovoluji si, vás upozornit, stačí malinká záminka, aby to udělal znovu a spadne do toho zase." mluvila
Popovídala nám o celém Joeově pobytu a pak odešla s tím, že máme pár minut počkat.
"Ahoj!" spustil na Nicka, když ho uviděl oba se objali. Byl, tak v pohodě s úsměvem na tváři, taky jsem se musela usmát. Že by se konečně všechny věci dávaly do pořádku?
"Ahoj Joe." usmála jsem se nejistě a vykoukla z poza Nickova těla, stál totiž předemnou.
Nevím jestli on pochopil, ale samovolně se zvedl a odešel.
"Angie." přistoupil ke mně blíž. Nevěděl jak se ke mně má chovat, ale já moc dobře v tuhle chvíli vím co chci.
Pořádně jsem ho objala a přitiskla se k němu. Po takové době, voněl pořád stejně, byl to on, konečně to byl ten Joe do kterého jsem se kdysi zamilovala, nevím jak, ale prostě jsem to cítila, ta pohoda a ten klid z něj vyzařoval tak, jako před tím.
"Bože, tohle už nikdy nedělej, rozumíš?" byla bych se na místě rozbrečela, ale držela jsem se obstojně. Hlavu měl opřenou o tu mou a já cítila jeho dech na své pokožce.
"Odpusť." šeptal pořád dokola a zdálo se mi jak něco mokrého dopadá na mé rameno.
Odtáhla jsem se, ale pořád ho držela kolem pasu. Oči se mu leskly a to mokré byla jeho slza.
"Odpuštím." řekla jsem a hlavu si položila na jeho hrudník. I přes tričko jsem slyšela jak mu srdce zběsile tluče, prolínalo se s tím mým, protože patří k sobě, navždy.
Po nějaké době, LA u Jonasů doma
"Dobré ráno lásko!" pozdravil mě muj manžel a líbl mě lehce na pravé líčko.
"Dobré." usmála jsem se a sedla si za stůl.
"Oh, to musíte pořád cukrovat?" řekl znechuceně Nick, který seděl taky za stolem.
"Nezáviď." hodil po něm Joe rohlík a mě políbil, tentokrát na rty.
"Joe, neházej po bratrovi rohlíky." napomenula ho Denisse.
"Jasně, jasně.." zašklebil se Joe. Musela jsem se pořád smát, možná to bude něčím krásným, něčím, co právě teď řeknu ostatním. Seděli tam všichni.
"Co se pořád culíš?" usmál se na mě a kousl do rohlíku. Druhou ruku měl jako obvykle pod stolem na mém koleně.
"Já, já nic..." zaculila jsem se ještě víc.
Vstala jsem a zašla do kuchyně, nabrala jsem si ještě další misku lupínků.
"Vlastně jo, je tu jedna věc..."nakousla jsem a všichni se na mě otočili.
"Totiž, jak to jen říct..." poškrábala jsem se na krku.
"Co nového přírustka do rodiny?" řekla jsem nejistě.
Joeovi spadla lžička od čaje do talířku.
"Jako, jako že my....totiž já..." blekotal.
"Budeš táta." usmála jsem se.
"Panebože, já budu táta?!" docvaklo mu to, vyskočil ze židličky a začal mě objímat, všichni začli jásat s námi.
"Já tomu nevěřím, my dva, ty a já,..." koukal ohromeně a při tom mě objímal kolem pasu.
Každý člověk si píše svůj osud sám, ne vždycky jde všechno podle představ, ale čeho lepšího v životě můžete dosáhnout než krásné a milující rodiny?Máte kolem sebe lidi, co vás mají rádi a to je důležité, láska.
"Nickey jdeš už?"volala jsem na něj snad už po sté. Pořád byl v koupelně a vážně netuším co tam tak dlouho dělal.
"Jasně, jasně, jsi nějaká nedočkavá." vyřítil se z koupelny až udělal průvan.
Je to půl roku co odjel Joe do léčebny někde do Kanady, aby měl klid. Moc mi chyběl a pořád jsem mu psala maily, i když on odepsal asi jen třikrát. Je mi moc líto co se stalo, ale oporu mi projevoval Nick, který to celý ten půl rok se mnou vydržel a pomáhal mi. Možná jsme se stali ještě většími přáteli, než jsme byli dosud a Nick je skvělý přítel. Stojí při vás v dobrém i zlém a tohodle si moc cením. Nevymění mě za nic jiného, jako jiní lidé. Ještě pořád mě bolí ta dávná hádka, ale snažím se na to nemyslet, snažím se zapomenout. Jak jsem Joeovi slíbila, to také splním, zůstanu s ním.
"Jsme tady." ozval se řidič taxi po hodinové jízdě. z letiště to byla celkem dálka, bylo to tu dost odlehlé, ale zato nádherné. Všude rostly květiny a stromy měli dokonale zelené listí. Před námi se tyčila budova, na první pohled mi to připomínalo lázně až na to, že to bylo hrubě ohraničeno betonovou zdí.
Nick dal taxikáři peníze, vzal naše věci a už jsme šli směrem k recepci. Nahlásili jsme se a pak nás posadili do takové místnosti. Bylo to něco jako obývací pokoj, akorát bez televize.
"Dobrý den, říkejte mi Amando, Joe Jonas je můj svěřenec." přišla paní kolem pětatřicítky a podala si s námi ruce.
"Vy musíte být Jonasovi." usmála se.
"Ehm, on je Jonas já jsem, Joeova dobrá....kamarádka." usmála jsem se nervozně. Co vlastně jsem?Vždyď jsme se rozešli, oficiálně, a dali jsme se snad zase dohromady?Možná, ale oficiální to teda není.
"Joe si vede moc dobře, ještě si tady pár týdnů pobude, ale pak by jsme jej mohli pustit už konečně domů. Začátky byly velice, těžké, párkrát jsme ho museli dát na samotku, ale to u narkomanů závislých na heroinu není nic zvláštního. Myslím, že se ovládá dokonale, ale dovoluji si, vás upozornit, stačí malinká záminka, aby to udělal znovu a spadne do toho zase." mluvila
Popovídala nám o celém Joeově pobytu a pak odešla s tím, že máme pár minut počkat.
"Ahoj!" spustil na Nicka, když ho uviděl oba se objali. Byl, tak v pohodě s úsměvem na tváři, taky jsem se musela usmát. Že by se konečně všechny věci dávaly do pořádku?
"Ahoj Joe." usmála jsem se nejistě a vykoukla z poza Nickova těla, stál totiž předemnou.
Nevím jestli on pochopil, ale samovolně se zvedl a odešel.
"Angie." přistoupil ke mně blíž. Nevěděl jak se ke mně má chovat, ale já moc dobře v tuhle chvíli vím co chci.
Pořádně jsem ho objala a přitiskla se k němu. Po takové době, voněl pořád stejně, byl to on, konečně to byl ten Joe do kterého jsem se kdysi zamilovala, nevím jak, ale prostě jsem to cítila, ta pohoda a ten klid z něj vyzařoval tak, jako před tím.
"Bože, tohle už nikdy nedělej, rozumíš?" byla bych se na místě rozbrečela, ale držela jsem se obstojně. Hlavu měl opřenou o tu mou a já cítila jeho dech na své pokožce.
"Odpusť." šeptal pořád dokola a zdálo se mi jak něco mokrého dopadá na mé rameno.
Odtáhla jsem se, ale pořád ho držela kolem pasu. Oči se mu leskly a to mokré byla jeho slza.
"Odpuštím." řekla jsem a hlavu si položila na jeho hrudník. I přes tričko jsem slyšela jak mu srdce zběsile tluče, prolínalo se s tím mým, protože patří k sobě, navždy.
Po nějaké době, LA u Jonasů doma
"Dobré ráno lásko!" pozdravil mě muj manžel a líbl mě lehce na pravé líčko.
"Dobré." usmála jsem se a sedla si za stůl.
"Oh, to musíte pořád cukrovat?" řekl znechuceně Nick, který seděl taky za stolem.
"Nezáviď." hodil po něm Joe rohlík a mě políbil, tentokrát na rty.
"Joe, neházej po bratrovi rohlíky." napomenula ho Denisse.
"Jasně, jasně.." zašklebil se Joe. Musela jsem se pořád smát, možná to bude něčím krásným, něčím, co právě teď řeknu ostatním. Seděli tam všichni.
"Co se pořád culíš?" usmál se na mě a kousl do rohlíku. Druhou ruku měl jako obvykle pod stolem na mém koleně.
"Já, já nic..." zaculila jsem se ještě víc.
Vstala jsem a zašla do kuchyně, nabrala jsem si ještě další misku lupínků.
"Vlastně jo, je tu jedna věc..."nakousla jsem a všichni se na mě otočili.
"Totiž, jak to jen říct..." poškrábala jsem se na krku.
"Co nového přírustka do rodiny?" řekla jsem nejistě.
Joeovi spadla lžička od čaje do talířku.
"Jako, jako že my....totiž já..." blekotal.
"Budeš táta." usmála jsem se.
"Panebože, já budu táta?!" docvaklo mu to, vyskočil ze židličky a začal mě objímat, všichni začli jásat s námi.
"Já tomu nevěřím, my dva, ty a já,..." koukal ohromeně a při tom mě objímal kolem pasu.
Každý člověk si píše svůj osud sám, ne vždycky jde všechno podle představ, ale čeho lepšího v životě můžete dosáhnout než krásné a milující rodiny?Máte kolem sebe lidi, co vás mají rádi a to je důležité, láska.
THE END ♥

užasní hrozně hezký že joe a ang se dali zase dohromady a budou mít mimčo.
