Chvíli jsme oba mlčeli a hleděli na sebe. Bylo to zvláštní, ale nevěděla jsem co mu mám říct.
"Mrzí mě to." hlesnul.
"Taky mě to mrzí, ale to tě neomlouvá. Mohl jsi se zabít." povzdychla jsem si.
"Bez tebe by to stejně nemělo cenu." začaly se mu mírně lesknout oči.
"Tak proč jsi to udělal? Proč jsi mě podvedl?" podívala jsem se na něj bolestivě.
"Já nevím." stekla mu jedna slzička po bledé tváři.
"Ach Joe." taky jsem se rozplakala a nevím co se ve mně hnulo, ale opatrně jsem o objala.
"Prosím odpusť mi." zašeptal a taky jsem slyšela jak malinko popotáhnul.
"Já už ti odpustila dávno." zavřela jsem oči ze kterých se valily dališí a další slzy. Oba jsme brečeli jak želvy a objímali se.
Za chvíli jsem se odtáhla a chytla ho jen za ruku, když najednou zbělel ještě víc a ruce se mu úplně roztřásly.
"Joe, co je?" začla jsem vyvaleně.
"N-nic, to bbude dobrý." snaživě se usmál.
"Co se to děje, mám jít pro doktora?" nepřestala jsem valit očima a můj hlas dostával mírně hysterický podton.
"Nne mmáám jen t-takovvý menš-ší z-áchvat." koktal a ruce se mu pořád silně třepaly.
"Záchvat?" polkla jsem.
"Absťák." došlo mi. Musí pro něj být strašně těžké nevyletět z postele a začít lítat všude kolem. Drogový absťák je jedna z nejhorších zážitků, který může člověk prožít, jedna studie to dokonce srovnávala s chemoterapiemi. Člověk je úplně vyčerpaný, učili jsme se o tom ve škole.
Pevně jsem ho držela za ruku a po pěti minutách se konečně přestal třást.
Tak mě to mrzelo, všechno mi to bylo strašně líto. Do čeho se to dostal. Odvykací kůry trvají někdy až roky a co teprv média. Určitě se to všechno dozví a nafouknou tak, aby to vypadalo ještě hůř než to ve skutečnosti je.
"Jak se cítíš." zeptala jsem se a pomohla mu sjet do lehu. Asi ho to hodně vysiluje.
"Víš, je to jako by ti do těla bodaly tisíce malých jehliček, štipká to a pálíto, jenomže ty se nemůžeš ani hnout. Prostě jako by najednou přišla vlna a úplně tě paralizovala"vydechne unaveně.
"Jak často tyhle záchvaty míváš?"
"Několikrát denně." řekne, už se sice netřepe celý, ale ruce se mu při každém pohybu mírně třepotají.
"Ukaž, vezmu to." pobrala jsem věci co měl na nohách, až teď jsem si všimla, že jsou to fotky, naše fotky.
"Donesl mi je Kevin." otevřel jedno oko a pak ho zase zavřel.
Držela jsem v ruce fotku, byla ze zábavného parku, zrovna jsme byli na nějaké atrakcí, oba jsme děsně křičelí, smáli se a Joe mi dával pusu na tvář, zatímco já jsem se usmívala do oběktivu. To bylo ještě před tím, než se to všechno pokazilo. Nejhezčí období mého života. Konečně jsem měla pocit, že někam patřím, že mám rodinu a že mě má někdo rád.
"Prosím neopouštěj mě." řekl unaveně.
"Neopustím, tohle zvládneme, spolu." zase jsem mu chytla ruku a lehce ji na něj políbila. Pak usnul.
Trávila jsem u něj celé dny. Ruka se mu uzdravovala, ale záchvaty přetrvávaly. Doktor ho chtěl nechat převést do léčebny, avšak on odmítl. Blížil se čas, kdy ho pustí domů a já se šíleně bojím. Drží se statečně, avšak teď jsme v nemocnici, co až budeme doma. Co když do toho zase spadne. Říká že se udrží, ale v jeho očích vidím tu nejistotu.
"Joe měl bys tam jet." přesvedčovala jsem ho v den odchodu z nemocnice. Věřím mu, ale v tomhle ne, tohle sám nezvládne a když dostane další záchvat, já ho nezastavím.
"Ne, nikam nejdu." zavrčel zlostně. Právě se ocitá v nejtěžší fázi, dokonce mu museli už i párkrát píchnout sedativa, neovládal se a čím dál tim víc byl namorousený, rozzuřený a vytočený.
"Fajn, počkám tě venku." řekla jsem a radši odešla za dveře, kde čekal Nick.
"Tak co?" usmál se na mě. Jen jsem pokrčila ramenama a sedla si vedle něj na nemocniční sedačku.
Chvíli jsme byli ticho a oba jsme hleděli na bílou stěnu před sebou.
"Nicku já se bojím." přiznala jsem a koukla se na něj ustaraně.
"Čeho se bojíš, Joea?" koukl na mě i on.
"Co když se něco stane, co když se neudrží, já ho nezastavím." řekla jsem. Možná se bojím přímo jeho, ale jak ten strach mám potlačit?Joe by mi přece nic neudělal, ne když by byl při smyslech při kterých bývá v poslední době jen málokdy.
"Mluvil jsem o tom s tátou, budu nějaký čas u vás." usmál se zase a opatrně mě chytl za ruku. Jen jsem se na něj překvapeně podívala, ale to už vyšel Joe s taškou v ruce.
"Rád tě vidím brácha." přistoupil k němu Nick.
"Jasně, jasně, můžem jet domů?" nereagoval a už šel chodbou.
Och to je neuvěřitelné. Jak to všechno jen dopadne.
"Mrzí mě to." hlesnul.
"Taky mě to mrzí, ale to tě neomlouvá. Mohl jsi se zabít." povzdychla jsem si.
"Bez tebe by to stejně nemělo cenu." začaly se mu mírně lesknout oči.
"Tak proč jsi to udělal? Proč jsi mě podvedl?" podívala jsem se na něj bolestivě.
"Já nevím." stekla mu jedna slzička po bledé tváři.
"Ach Joe." taky jsem se rozplakala a nevím co se ve mně hnulo, ale opatrně jsem o objala.
"Prosím odpusť mi." zašeptal a taky jsem slyšela jak malinko popotáhnul.
"Já už ti odpustila dávno." zavřela jsem oči ze kterých se valily dališí a další slzy. Oba jsme brečeli jak želvy a objímali se.
Za chvíli jsem se odtáhla a chytla ho jen za ruku, když najednou zbělel ještě víc a ruce se mu úplně roztřásly.
"Joe, co je?" začla jsem vyvaleně.
"N-nic, to bbude dobrý." snaživě se usmál.
"Co se to děje, mám jít pro doktora?" nepřestala jsem valit očima a můj hlas dostával mírně hysterický podton.
"Nne mmáám jen t-takovvý menš-ší z-áchvat." koktal a ruce se mu pořád silně třepaly.
"Záchvat?" polkla jsem.
"Absťák." došlo mi. Musí pro něj být strašně těžké nevyletět z postele a začít lítat všude kolem. Drogový absťák je jedna z nejhorších zážitků, který může člověk prožít, jedna studie to dokonce srovnávala s chemoterapiemi. Člověk je úplně vyčerpaný, učili jsme se o tom ve škole.
Pevně jsem ho držela za ruku a po pěti minutách se konečně přestal třást.
Tak mě to mrzelo, všechno mi to bylo strašně líto. Do čeho se to dostal. Odvykací kůry trvají někdy až roky a co teprv média. Určitě se to všechno dozví a nafouknou tak, aby to vypadalo ještě hůř než to ve skutečnosti je.
"Jak se cítíš." zeptala jsem se a pomohla mu sjet do lehu. Asi ho to hodně vysiluje.
"Víš, je to jako by ti do těla bodaly tisíce malých jehliček, štipká to a pálíto, jenomže ty se nemůžeš ani hnout. Prostě jako by najednou přišla vlna a úplně tě paralizovala"vydechne unaveně.
"Jak často tyhle záchvaty míváš?"
"Několikrát denně." řekne, už se sice netřepe celý, ale ruce se mu při každém pohybu mírně třepotají.
"Ukaž, vezmu to." pobrala jsem věci co měl na nohách, až teď jsem si všimla, že jsou to fotky, naše fotky.
"Donesl mi je Kevin." otevřel jedno oko a pak ho zase zavřel.
Držela jsem v ruce fotku, byla ze zábavného parku, zrovna jsme byli na nějaké atrakcí, oba jsme děsně křičelí, smáli se a Joe mi dával pusu na tvář, zatímco já jsem se usmívala do oběktivu. To bylo ještě před tím, než se to všechno pokazilo. Nejhezčí období mého života. Konečně jsem měla pocit, že někam patřím, že mám rodinu a že mě má někdo rád.
"Prosím neopouštěj mě." řekl unaveně.
"Neopustím, tohle zvládneme, spolu." zase jsem mu chytla ruku a lehce ji na něj políbila. Pak usnul.
Trávila jsem u něj celé dny. Ruka se mu uzdravovala, ale záchvaty přetrvávaly. Doktor ho chtěl nechat převést do léčebny, avšak on odmítl. Blížil se čas, kdy ho pustí domů a já se šíleně bojím. Drží se statečně, avšak teď jsme v nemocnici, co až budeme doma. Co když do toho zase spadne. Říká že se udrží, ale v jeho očích vidím tu nejistotu.
"Joe měl bys tam jet." přesvedčovala jsem ho v den odchodu z nemocnice. Věřím mu, ale v tomhle ne, tohle sám nezvládne a když dostane další záchvat, já ho nezastavím.
"Ne, nikam nejdu." zavrčel zlostně. Právě se ocitá v nejtěžší fázi, dokonce mu museli už i párkrát píchnout sedativa, neovládal se a čím dál tim víc byl namorousený, rozzuřený a vytočený.
"Fajn, počkám tě venku." řekla jsem a radši odešla za dveře, kde čekal Nick.
"Tak co?" usmál se na mě. Jen jsem pokrčila ramenama a sedla si vedle něj na nemocniční sedačku.
Chvíli jsme byli ticho a oba jsme hleděli na bílou stěnu před sebou.
"Nicku já se bojím." přiznala jsem a koukla se na něj ustaraně.
"Čeho se bojíš, Joea?" koukl na mě i on.
"Co když se něco stane, co když se neudrží, já ho nezastavím." řekla jsem. Možná se bojím přímo jeho, ale jak ten strach mám potlačit?Joe by mi přece nic neudělal, ne když by byl při smyslech při kterých bývá v poslední době jen málokdy.
"Mluvil jsem o tom s tátou, budu nějaký čas u vás." usmál se zase a opatrně mě chytl za ruku. Jen jsem se na něj překvapeně podívala, ale to už vyšel Joe s taškou v ruce.
"Rád tě vidím brácha." přistoupil k němu Nick.
"Jasně, jasně, můžem jet domů?" nereagoval a už šel chodbou.
Och to je neuvěřitelné. Jak to všechno jen dopadne.
