"Tak jak by jste si to přála slečno?" usmála se kadeřnice mile. Seděla jsem v salonu krásy a Nick byl v pánském oddělení.
"Chtěla by jsem nějakou změnu, nic moc extravagantního, nějakou přirozenou barvu a nějaký pěkný střih." řekla jsem nejistě. Trochu se bojím co mi tam vykouzlí.
Mezitím jsem si prohlížela časopis, ještě na mě Nick zamával a kývnul, že počká v autě.
"Hotovo." setřepala ze mě ta žena mé vlasy. Koukla jsem se do zrcadla a málem jsem padla.
Moje blond vlasy měly odstín čokoládově hnědé a v nich jsem měla světle karamelové skoro až vyšisované melíry. Vlasy jsem měla vyžehlené a nabarvené jsem měla i mé světlé obočí. Tolik jsem se bála, ale bylo to dokonalé. Krásně to podtrhovalo můj lehce opálený obličej.
Za tuhle krásu jsem, ale taky krásně zaplatila. No levní zrovna nebyli, ale v žádném případě toho nelituju.
"Páni, vypadáš senzačně." řekl skoro s pusou dokořán Nick, když jsem vstoupila do auta.
"Díky, je to síla, vůbec se nepoznávám." stáhla jsem ještě při jízdě zrcátko a neustále jsem si sebe prohlížela.
Pak jsme šli teda nakupovat, pár hezkých a levných kousků jsem ulovila, jedny moc pěkné tmavě fialové šatičky, k tomu boty, pozor na podpatku. Chtěla jsem baleríny, jelikož podpatky nesnáším, ale Nick to razantně odmítl. Na konec jsem si ty věci nechala na sobě a zaplatila. Vážně jsem byla jak nová a taky jsem se tak cítila. Ovšem celá moje nálada a sebevědomí ihned pokleslo, když jsme dojeli před můj bývalý domov.
"Počkám v autě." řekl.
"Ehm, tak fajn, ale já nemám klíče." řekla jsem.
"Bude odemčeno, tak už běž." skoro mě vyhnal.
Otevřela jsem domovní dveře tak pomalu a opatrně jako by jsem tady byla poprvé. Vyzula jsem si boty a vešla do obýváku, když jsem úplně zatuhla.
"Ehm ahoj." řekla jsem a nervozně se pousmála.
"Nick říkal, že tady nebudeš." dodala jsem a chystala se jít ke schodům.
"Angie, prosím vyslechni mě." ozval se jeho chraplavý hlas. Vybelhal se z křesla na nohy a kulhavě se ke mně došoural. Když ke mně šel, prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Ve tváři byl úplně bílý, vlasy měl rozcuchané, tvář mírně zarostlou a ruce se mu třásly.
Co se to děje?To on mě podvedl, on mě opustil, on se mnou nechce být, tak proč teď vypadá tak zničeně?
"Mrzí mě to." postavil se přede mě a sundal si ty jeho brýle, které občas nosíval a odkryl tak napuchlé oči.
"Vím, že jsem to zavinil a ani nevíš jak se teď proklínám za to co jsem našemu vztahu udělal. Ale já už to zpátky nevezmu, nemůžu." ty poslední slova řekl se vzlykáním. Rozbrečel se tady předemnou. Unaveně se opřel o skříňku a teprve tehdy jsem si všímla jeho dokrvaveného předloktí.
"Joe, co to vyvádíš?" podepřela jsem ho a začla zkoumat jeho ruku. Měl ji celou popíchanou, jakoby od jehel a taky pořezanou.
"To si děláš sám?" vyvalila jsem na něj oči.
"Angie, prosím odpusť mi." zašeptal a pak jsem pocítila tu tíhu. Snažila jsem se ho přidržet, ale stejně sjel na zem. Omdlel.
"Panebože." začala jsem panikařit a vyletěla ven. Ihned jsem začla tahan Nicka z auta a vedla ho k němu. Zavolali jsme záchranku a já mu tiskla ručník na jeho ránu ze které se spustily obrovské proudy krve.
"Tady zkus ho probrat tímhle, ať je aspoň při vědomí." dal mi Nick mokrý ručník a převzal si ode mě ten můj, který jsem mu držela na ruce.
Začala jsem mu otírat tvář.
"Tak kde je ta záchranka?" panikařila jsem. Ani jeden z nás neměl potuchy co se děje. Proč skolaboval.
"Ang." uslyšela jsem zahraptění.
"Joe, panebože Joe, co to vyvádíš." hladila jsem ho po tvářích.
"Miluju tě víš to?" zase zachraptěl.
"Vím to, taky tě miluju, pomoc tady bude kouždou chvilkou." měla jsem jeho hlavu na kolenou.
Jsem sice zdravotní sestra, ale možností, co se mu mohlo stát je tolik a vyřešit je může jen lékař.
"Slečno, ustupte." konečně jsem uslyšela hlas sanitáře. Poslušně jsem vstala a uvolnila jim místo. Vzali ho na nosítka a odvezli sanitkou pryč.
Ruce jsem měla od krve a jen jsem vyjeveně hleděla jak odjíždějí. Nick byl už umytý a objal mě kolem ramen. Nejspíš mi začalo docházet co to bylo. Ta ruka.
"Angie, nikdo z nás nevěděl, že je na tom tak špatně."
"Copak ty jsi na něm nepoznal, že je pod vlivem nějaké drogy, když jsi s ním byl?" rozbrečela jsem se.
"Byl u mě jen ty první tři dny, co chodil za tebou, pak ho viděla jen máma a na konec ho neviděl asi dva týdny nikdo z nás. Když jsme byli u vás, neotvíral dveře, nezvedal mobily, nic. Nikdo to nevěděl." řekl lítostivě.
"Mám o něj strach." přiznala jsem.
"Dostane se z toho. Jen to nebude nic jednoduchého a bude nás teď moc potřebovat." začal mě tahat k autu,
"Našim jsem to už zavolal, pojedeme do nemocnice." připoutal mě v autě a podal mi nějaké utěrky na utření rukou.
"Chtěla by jsem nějakou změnu, nic moc extravagantního, nějakou přirozenou barvu a nějaký pěkný střih." řekla jsem nejistě. Trochu se bojím co mi tam vykouzlí.
Mezitím jsem si prohlížela časopis, ještě na mě Nick zamával a kývnul, že počká v autě.
"Hotovo." setřepala ze mě ta žena mé vlasy. Koukla jsem se do zrcadla a málem jsem padla.
Moje blond vlasy měly odstín čokoládově hnědé a v nich jsem měla světle karamelové skoro až vyšisované melíry. Vlasy jsem měla vyžehlené a nabarvené jsem měla i mé světlé obočí. Tolik jsem se bála, ale bylo to dokonalé. Krásně to podtrhovalo můj lehce opálený obličej.
Za tuhle krásu jsem, ale taky krásně zaplatila. No levní zrovna nebyli, ale v žádném případě toho nelituju.
"Páni, vypadáš senzačně." řekl skoro s pusou dokořán Nick, když jsem vstoupila do auta.
"Díky, je to síla, vůbec se nepoznávám." stáhla jsem ještě při jízdě zrcátko a neustále jsem si sebe prohlížela.
Pak jsme šli teda nakupovat, pár hezkých a levných kousků jsem ulovila, jedny moc pěkné tmavě fialové šatičky, k tomu boty, pozor na podpatku. Chtěla jsem baleríny, jelikož podpatky nesnáším, ale Nick to razantně odmítl. Na konec jsem si ty věci nechala na sobě a zaplatila. Vážně jsem byla jak nová a taky jsem se tak cítila. Ovšem celá moje nálada a sebevědomí ihned pokleslo, když jsme dojeli před můj bývalý domov.
"Počkám v autě." řekl.
"Ehm, tak fajn, ale já nemám klíče." řekla jsem.
"Bude odemčeno, tak už běž." skoro mě vyhnal.
Otevřela jsem domovní dveře tak pomalu a opatrně jako by jsem tady byla poprvé. Vyzula jsem si boty a vešla do obýváku, když jsem úplně zatuhla.
"Ehm ahoj." řekla jsem a nervozně se pousmála.
"Nick říkal, že tady nebudeš." dodala jsem a chystala se jít ke schodům.
"Angie, prosím vyslechni mě." ozval se jeho chraplavý hlas. Vybelhal se z křesla na nohy a kulhavě se ke mně došoural. Když ke mně šel, prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Ve tváři byl úplně bílý, vlasy měl rozcuchané, tvář mírně zarostlou a ruce se mu třásly.
Co se to děje?To on mě podvedl, on mě opustil, on se mnou nechce být, tak proč teď vypadá tak zničeně?
"Mrzí mě to." postavil se přede mě a sundal si ty jeho brýle, které občas nosíval a odkryl tak napuchlé oči.
"Vím, že jsem to zavinil a ani nevíš jak se teď proklínám za to co jsem našemu vztahu udělal. Ale já už to zpátky nevezmu, nemůžu." ty poslední slova řekl se vzlykáním. Rozbrečel se tady předemnou. Unaveně se opřel o skříňku a teprve tehdy jsem si všímla jeho dokrvaveného předloktí.
"Joe, co to vyvádíš?" podepřela jsem ho a začla zkoumat jeho ruku. Měl ji celou popíchanou, jakoby od jehel a taky pořezanou.
"To si děláš sám?" vyvalila jsem na něj oči.
"Angie, prosím odpusť mi." zašeptal a pak jsem pocítila tu tíhu. Snažila jsem se ho přidržet, ale stejně sjel na zem. Omdlel.
"Panebože." začala jsem panikařit a vyletěla ven. Ihned jsem začla tahan Nicka z auta a vedla ho k němu. Zavolali jsme záchranku a já mu tiskla ručník na jeho ránu ze které se spustily obrovské proudy krve.
"Tady zkus ho probrat tímhle, ať je aspoň při vědomí." dal mi Nick mokrý ručník a převzal si ode mě ten můj, který jsem mu držela na ruce.
Začala jsem mu otírat tvář.
"Tak kde je ta záchranka?" panikařila jsem. Ani jeden z nás neměl potuchy co se děje. Proč skolaboval.
"Ang." uslyšela jsem zahraptění.
"Joe, panebože Joe, co to vyvádíš." hladila jsem ho po tvářích.
"Miluju tě víš to?" zase zachraptěl.
"Vím to, taky tě miluju, pomoc tady bude kouždou chvilkou." měla jsem jeho hlavu na kolenou.
Jsem sice zdravotní sestra, ale možností, co se mu mohlo stát je tolik a vyřešit je může jen lékař.
"Slečno, ustupte." konečně jsem uslyšela hlas sanitáře. Poslušně jsem vstala a uvolnila jim místo. Vzali ho na nosítka a odvezli sanitkou pryč.
Ruce jsem měla od krve a jen jsem vyjeveně hleděla jak odjíždějí. Nick byl už umytý a objal mě kolem ramen. Nejspíš mi začalo docházet co to bylo. Ta ruka.
"Angie, nikdo z nás nevěděl, že je na tom tak špatně."
"Copak ty jsi na něm nepoznal, že je pod vlivem nějaké drogy, když jsi s ním byl?" rozbrečela jsem se.
"Byl u mě jen ty první tři dny, co chodil za tebou, pak ho viděla jen máma a na konec ho neviděl asi dva týdny nikdo z nás. Když jsme byli u vás, neotvíral dveře, nezvedal mobily, nic. Nikdo to nevěděl." řekl lítostivě.
"Mám o něj strach." přiznala jsem.
"Dostane se z toho. Jen to nebude nic jednoduchého a bude nás teď moc potřebovat." začal mě tahat k autu,
"Našim jsem to už zavolal, pojedeme do nemocnice." připoutal mě v autě a podal mi nějaké utěrky na utření rukou.
