"Páni, je to tu obrovský." vydechla jsem při pohledu na obří halu Nickova domu.
"Žejo?Tak vidíš, pojď ukážu ti pokoj a pak se osprchuješ." usmál se mile, vytrhl mi velký kufr z ruky a bez velké námahy, ho nesl do schodů.
Pořád jsem byla nějak v pohodě i když jsem se asi před dvěma hodinama rozešla s mužem mých snů, se kterým jsem chodila už skoro rok a měla jsem si ho brát. Až ve sprše mi nějak začinaly docházet ty skutečnosti a já začla brečet. Oblékla jsem si teplou teplákovou soupravu a sedla si na ustlanou postel.
"Angie, můžu?" zaklepal na dveře Nick.
"Jasně." utřela jsem si slzy a vysmrkala se do kapesníku.
"Napadlo mě že se najíme." usmál se a sedl si vedlě mě.
"Moc děkuju, ale nemám moc hlad." povzdychla jsem si.
"Chceš si o tom promluvit?" ucítila jsem jeho ruku na svém ramenu.
"Já nevím." zase jsem se rozbrečela a on mě objal. Tolik se ve všem podobal Joeovi, tolik mi ho připomínal. Chvíli jsme oba byli ticho.
"Řekni, to jsem tak špatná?" vzlykla jsem.
"Nejsi špatná Angie, to si nesmíš říkát, jak si na to vůbec přišla?" cítila jsem tu lítost v jeho hlasu, která mě jakoby hladila. V tomhle se mu Joe nevyrovná, on nikdy nebude schopen takhle utěšit. Ale proč je tu vlastně srovnávám?
"Vždycky se stane v mém životě něco špatného, co jsem komu provedla, že nikdy nejsem šťastná? Doma mě táta bil, viděla jsem svou matku jak si podřezala žíly, pak mě začne otec znásilňovat, několik měsíců nejsem schopna se normálně chovat k mužům a na konec se semnou rozejde kluk, kterého jsem tolik milovala a vymění mě za lepší, jako by jsem snad byla stroj a po nějakém čase potřebovala vyměnit." vzlykala jsem čím dál více, na jeho rameni a on se snažil mě utěšit.
"Řekl jsem to mámě." vypadlo z něj po chvíli.
"Proč?" podívala jsem se na něj.
"Ang ona ho srovná, musí se už začít chovat jako dospělý jednadvacetiletý muž a ne jako patnáctiletý puberťák, který lítá od jedné holky k druhé i přesto, že se tu jednu rozhodl požádat o ruku." pohladil mě po tváři teplou rukou. Z toho deště jsem byla ještě trochu zmrzlá.
"Ale pochop, pokaždé, když se bude něco dít, nemůžeme volat Denisse, je sice pěkné, že ji poslechne, ovšem jestli chce neustále měnit partnerky jednu za druhou, tak v tom případě, s ním žít nechci." polkla jsem. Nevím jaký byl Joe před tím, bylo pro mě důležité jaký je teď.
"Byl vždycky takový?" přemohla mě zvědavost.
"Všichni jsme si mysleli, že s tebou dostal konečně rozum, ale vidíš sama..." soucitně se usmál.
"Jsem ti moc vděčná, ale už půjdu spát." otřela jsem si slzy i když mi stejně pořád tekly. Chvíli se ještě díval jak sem se zachumlala pod peřinu a pak mi zhasnul lampičku.
"Dobrou noc." zavřel za sebou dveře.
Několik dní, jsem byla úplně na dně. Nejedla jsem, nechodila ven, prostě se utápěla ve vlastním žalu. Když se Joe dozvěděl, že bydlím u Nicka několikrát za mnou byl, vždycky jsem ho, ale slyšela jen spoza zamčených dveří. Nechtěla jsem ho vidět a nechtěla jsem ho ani slyšet, protože ta bolest by byla ještě větší. Nevím co se dělo kolem mě, od Nicka jsem se akorát dozvěděla, že se jeho rodiče s Joem nebaví a nepoleví, dokud se nezačne trochu chovat. Všechno tohle je na mě moc.
Přes inzerát jsem si našla práci v New Orleans. Hodlám tam odletět a zapomenout, na všechno.
Ráno jsem sešla na snídani, což u mě nebylo zvykem, už jsem absolutně vztřebala fakt, že s Joem je konec. Můj mozek to přijmul, srdce ne, ale já se budu řídit mozkem a nebudu si to připouštět.
"Dobré ráno." usmála jsem se na Nicka, kterému spadla vydlička z ruky, když mě uviděl scházet po schodech.
"Dobré." usmál se ještě trochu v šoku.
Přisedla jsem si k němu a začala jíst. Každý den tam tu snídani chystal, i pro mě, přestože věděl, že nepřijdu.
"Co děláš dneska?" navázala jsem konverzaci.
"Nic moc, asi se nudím." napil se džusu.
"Ehm, no, nechtěl bys někam zajet?" zeptala jsem se trochu rozpačitě.
"Kam by jsi chtěla?" usmál se.
"Jen tak, do města, mám chuť si něco udělat s vlasy, pak by jsme mohli zajít třeba nakupovat, dlouho jsem si nic nekoupila a z mehé bývalého domu jsem si moc věcí nevzala a vracet se tam už nechci." nejsem si jístá jestli zrovna Nick se mnou bude chtít jít ke kadeřnici a pak na nákupy, ale zkusila jsem to.
"To by bylo fajn, taky to potřebuju trochu zkrátit." zatahal si za vlasy. Vážně je měl nějaké delší.
"Ale myslím, že by jsi k vám domů zajet měla, co jsem viděl, je toho tam hodně."
"Musím ti snad říkat, proč tam nechci?" koukla jsem na něj trochu smutně.
"A navíc, už to není žádný náš domov." kousla jsem do rohlíku s marmeládou.
"Můžu to domluvit, Joe by tam nebyl."
"Tak fajn." svolila jsem po chvíli. Nemám peněz na rozhazování, nepočítaje letenku tak mi na kartě moc nezbyde.
"Žejo?Tak vidíš, pojď ukážu ti pokoj a pak se osprchuješ." usmál se mile, vytrhl mi velký kufr z ruky a bez velké námahy, ho nesl do schodů.
Pořád jsem byla nějak v pohodě i když jsem se asi před dvěma hodinama rozešla s mužem mých snů, se kterým jsem chodila už skoro rok a měla jsem si ho brát. Až ve sprše mi nějak začinaly docházet ty skutečnosti a já začla brečet. Oblékla jsem si teplou teplákovou soupravu a sedla si na ustlanou postel.
"Angie, můžu?" zaklepal na dveře Nick.
"Jasně." utřela jsem si slzy a vysmrkala se do kapesníku.
"Napadlo mě že se najíme." usmál se a sedl si vedlě mě.
"Moc děkuju, ale nemám moc hlad." povzdychla jsem si.
"Chceš si o tom promluvit?" ucítila jsem jeho ruku na svém ramenu.
"Já nevím." zase jsem se rozbrečela a on mě objal. Tolik se ve všem podobal Joeovi, tolik mi ho připomínal. Chvíli jsme oba byli ticho.
"Řekni, to jsem tak špatná?" vzlykla jsem.
"Nejsi špatná Angie, to si nesmíš říkát, jak si na to vůbec přišla?" cítila jsem tu lítost v jeho hlasu, která mě jakoby hladila. V tomhle se mu Joe nevyrovná, on nikdy nebude schopen takhle utěšit. Ale proč je tu vlastně srovnávám?
"Vždycky se stane v mém životě něco špatného, co jsem komu provedla, že nikdy nejsem šťastná? Doma mě táta bil, viděla jsem svou matku jak si podřezala žíly, pak mě začne otec znásilňovat, několik měsíců nejsem schopna se normálně chovat k mužům a na konec se semnou rozejde kluk, kterého jsem tolik milovala a vymění mě za lepší, jako by jsem snad byla stroj a po nějakém čase potřebovala vyměnit." vzlykala jsem čím dál více, na jeho rameni a on se snažil mě utěšit.
"Řekl jsem to mámě." vypadlo z něj po chvíli.
"Proč?" podívala jsem se na něj.
"Ang ona ho srovná, musí se už začít chovat jako dospělý jednadvacetiletý muž a ne jako patnáctiletý puberťák, který lítá od jedné holky k druhé i přesto, že se tu jednu rozhodl požádat o ruku." pohladil mě po tváři teplou rukou. Z toho deště jsem byla ještě trochu zmrzlá.
"Ale pochop, pokaždé, když se bude něco dít, nemůžeme volat Denisse, je sice pěkné, že ji poslechne, ovšem jestli chce neustále měnit partnerky jednu za druhou, tak v tom případě, s ním žít nechci." polkla jsem. Nevím jaký byl Joe před tím, bylo pro mě důležité jaký je teď.
"Byl vždycky takový?" přemohla mě zvědavost.
"Všichni jsme si mysleli, že s tebou dostal konečně rozum, ale vidíš sama..." soucitně se usmál.
"Jsem ti moc vděčná, ale už půjdu spát." otřela jsem si slzy i když mi stejně pořád tekly. Chvíli se ještě díval jak sem se zachumlala pod peřinu a pak mi zhasnul lampičku.
"Dobrou noc." zavřel za sebou dveře.
Několik dní, jsem byla úplně na dně. Nejedla jsem, nechodila ven, prostě se utápěla ve vlastním žalu. Když se Joe dozvěděl, že bydlím u Nicka několikrát za mnou byl, vždycky jsem ho, ale slyšela jen spoza zamčených dveří. Nechtěla jsem ho vidět a nechtěla jsem ho ani slyšet, protože ta bolest by byla ještě větší. Nevím co se dělo kolem mě, od Nicka jsem se akorát dozvěděla, že se jeho rodiče s Joem nebaví a nepoleví, dokud se nezačne trochu chovat. Všechno tohle je na mě moc.
Přes inzerát jsem si našla práci v New Orleans. Hodlám tam odletět a zapomenout, na všechno.
Ráno jsem sešla na snídani, což u mě nebylo zvykem, už jsem absolutně vztřebala fakt, že s Joem je konec. Můj mozek to přijmul, srdce ne, ale já se budu řídit mozkem a nebudu si to připouštět.
"Dobré ráno." usmála jsem se na Nicka, kterému spadla vydlička z ruky, když mě uviděl scházet po schodech.
"Dobré." usmál se ještě trochu v šoku.
Přisedla jsem si k němu a začala jíst. Každý den tam tu snídani chystal, i pro mě, přestože věděl, že nepřijdu.
"Co děláš dneska?" navázala jsem konverzaci.
"Nic moc, asi se nudím." napil se džusu.
"Ehm, no, nechtěl bys někam zajet?" zeptala jsem se trochu rozpačitě.
"Kam by jsi chtěla?" usmál se.
"Jen tak, do města, mám chuť si něco udělat s vlasy, pak by jsme mohli zajít třeba nakupovat, dlouho jsem si nic nekoupila a z mehé bývalého domu jsem si moc věcí nevzala a vracet se tam už nechci." nejsem si jístá jestli zrovna Nick se mnou bude chtít jít ke kadeřnici a pak na nákupy, ale zkusila jsem to.
"To by bylo fajn, taky to potřebuju trochu zkrátit." zatahal si za vlasy. Vážně je měl nějaké delší.
"Ale myslím, že by jsi k vám domů zajet měla, co jsem viděl, je toho tam hodně."
"Musím ti snad říkat, proč tam nechci?" koukla jsem na něj trochu smutně.
"A navíc, už to není žádný náš domov." kousla jsem do rohlíku s marmeládou.
"Můžu to domluvit, Joe by tam nebyl."
"Tak fajn." svolila jsem po chvíli. Nemám peněz na rozhazování, nepočítaje letenku tak mi na kartě moc nezbyde.
