close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

3. Díl- Nic netrvá věčně

28. září 2010 v 13:03 | Anďa |  FF-Nic netrvá věčně
"Angie, prosím jen..." nevěděl co má říkat, natáhl ke mně ruku, ale já ustoupila o krok do zadu.
"Není to jak to..." snažil se říct, ale to už jsem se ozvala.
S neustálým mrkáním, kvůli zahánění slz jsem se mu koukla do očí.
"Jak to vypadá?" zeptala jsem se a trochu trhla hlavou. Nic neřekl.
"Víš, před nějakým časem jsem měla svůj první interview s časopisem, ptali se mě na tebe a na Taylor, víš co jsem jim řekla?" podívala jsem se mu bolestivě do očí.
"Že ti věřím, že věřím, že by jsi mě nedokázal podvést. Řekni, co jsem udělala blbě?Vím že nejsem slavná, ani nemám míry modelky, nejsem tak dokonalá, bohatá, ale jsem člověk jako každý jiný. Každý člověk si zaslouží trochu úcty. Aspoň jsi to mohl říct rovnou, Joe. Mohl jsi být upřímný a já bych tady pořád neseděla, netrápila se a nečekala až se konečně vrátíš domů a všechno bude v pohodě." musela jsem to vydýchat, mluvila jsem sice klidně, ale moje srdce pukalo. Rozpadlo se na milion kousíčků. Par slz mi už sjelo po tváři, které zčervenaly.
"Myslím, že bude vhodné, když odsud odejdu." zatla jsem dlaně v pěst abych se nerozbulela ještě víc.
"Ne, zůstaň to já půjdu." odpověděl. Takže on už se to ani nepokouší zachránit. Prostě to nechá dopadnout až na dno.
"Nechci tu být, necítím se tu dobře." nadechla jsem se zhluboka a vytáhla kufr zpod postele. Opatrně jsem si do komínků rovnala všechny nutné věci. Všechno se mi tam nevleze, to je jasné, ale základy jsou nutnost.
On sám si sedl na postel a hleděl někam do blba. Už jsem se postavila a i se zaplým kufrem kolem něj prošla.
"Takhle to skončí?" podíval se na mě, už, ale né chladně, ale bolestivě.
"Sám jsi se rozhodl. Miluju tě a to se jen tak nezměni, mrzí mě to." usmála jsem se bolestivě, stáhla si snubní prstýnek z prstu a opatrně jej položila na skříň vedle dveří.
"Sbohem." naposledy jsem na něj podívala a to už se slza kutálela po tváři i jemu. Opatrně jsem kufr dostrkala ze schodů, z poličky v kuchyni, kde míváme doklady, peněženky a mobily jsem vzala své věci, rozhlédla jsem se po domě a zaklapla za sebou vchodové dveře. Takový bude konec?
Auto jsem si nebrala, jelikož všech pět, co máme v garáži platil on. Kufr jsem táhla za sebou až k jedné asi kilometr vzdálené autobusové zastávce. Už tak jsem neměla moc síly, ale při neustálém brečení to šlo ještě hůř. Ani jsem se nenamáhala vytáhnout deštník. Nejbližší autobus jel až za třičtvrtě hodiny. Kufr jsem postavila na zem a sedla si na něj. Ani jsem nevěděla kam půjdu, kam pojedu, peněz mám málo. Už jsem byla promočená na kost, když zpoza mých zad zatroubilo auto. Nevnímala jsem to, avšak polekala jsem se, když mi někdo dal ruku na rameno.
"Angie, jsi to ty?" uslyšela jsem Nickův hlas.
"A-ahoj." otočila jsem se a postavila se.
"Co tady děláš? Jsi úplně mokrá." dal nade mně svůj deštník aby na mě nepršelo.
"Čekám na autobus." odpověděla jsem.
"Proč?Copak vám někdo ukradl auta?A proč vlasně nejsi doma s Joem, dal dlouho jste se neviděli." usmál se, ale viděla jsem, že mu to dělá starosti, nejpíš něco věděl o Taylor.
"Rozešli jsme se." hlesla jsem téměř neslyšně.
"Cože?Jak...p-proč?" koktal.
"Myslím, že ty víš kvůli komu a proč." sklopila jsem hlavu.
"Joe je debil, bude to v pohodě, uvidíš." objal mě jednou rukou.
"Nebude Nicku, tohle se nevyřeší, kdybys tam byl pochopil bys." povzdychla jsem si.
"Chceš někam zavést?" usmál se něžně. Tak patrně jako by se bál, ani nevím vlastně čeho.
"Do nějakého penzionu, kdybys byl tak hodný." taky jsem se usmála.
"Ale to je blbost, nebudeš bydlet v penzionu, vezmu tě k sobě." už mě tahal k autu za ruku.
"Ne vážně, já tě nechci obtěžovat, postarám se o sebe sama." protestovala jsem, ale on jako by neslyšel, nasedl do auta a rozjel se, směr jeho dům. Jo těsně před turné si vybavil svoje hnízdečko, když slavil osmnáctiny, rodiče mu koupili dům jelikož věděli, že si  ho moc přeje.
"Nicku, prosím, zavez mě někam do penzionu." neléhala jsem.
"No tak, jsi moje kámoška Angie, skoro rodina, nenechám tě přece bydlet v nějakým penzionu pod tvou úroveň, když mám mega barák s asi třemi pokoji pro hosty a bydlím v něm sám?!" pronesl řeč, při níž se na mě občas koukl.
"Dobře, ale jen dočasně, nemůžu u tebe oxidovat věčně." zasmála jsem se a začala si vyždímávat vodu z vlasů.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
1