close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

3. Díl- Definitivní konec*KONEC

28. září 2010 v 12:46 | Anďa |  ff-World War III
"Deb, zpátky dělej!" zařval jsem a zahnal ji zpátky za pult.
"Co je?" zeptala se vystrašeně.
"Vrtulníky." odpověděl jsem a pak jsme to slyšeli oba zřetelně. Kroužily nad městem a svítily do ulic, něco hledaly.
"Co tu chtějí?" nakoukla z poza rohu.
"Nevím, ale já nebyl ten co sem chtěl jít, měli jsme tam zůstat." obvinil jsem ji. Fajn, na konec jsem souhlasil, ale bůh ví jak dlouho tu budou kroužit a fakt netuším co by se stalo, kdyby nás našli.
"Nebudu se hádat..." řekla přísně.
"Kam půjdeme? Ty tu bydlíš ne?Můžem k vám?" začla hledat řešení.
"Jo, ale bydlíme až u pobřeží..." zase jsem pochyboval.
"Ale klíče máš ne?" pozvedla jedno obočí.
"Jo, tak...dobře, ale musíme opatrně, aby nás neviděli." vstal jsem a jí pomohl na nohy.

"Páni, máte moc pěkný dům." vydechla, když jsme se ocitli v hale našeho domu. Tak příjemné bylo, když jsem mohl být zase doma. Chtěl jsem rožnout, ale pohotově ke mně přiskočila a ruku mi odtrhla od vypínače.
"Když rozsvítíš tak budeme fakt nenápadní.." nasadila ironický ton.
"Promiň..." vydechl jsem, schodil jsem batoh a nesl tašku s jídlem do ledničky. Když jsem tam dával věci něco mě zezadu objalo.
"Ty promiň, jenomže......já se strašně bojím.."opřela si o mě ze zadu hlavu. Zhluboka jsem se nadechl, pohladil ji po ruce a otočil se.
"Nebudu ti lhát, taky se bojím...." objal jsem ji a ona se ke mně přitiskla.
"Ale musíme věřit, že to dobře dopadne, jinak to nemá cenu." hladil jsem ji ve vlasech, zatímco ona měla ruce obmotané kolem mého pasu.
"Já vím, ale.....ono je to tak těžké, ani si to nebezpečí pořádně nedokážu představit, kdykoliv nás můžou najít a zastřelit nás. A co teprve tví bratři a rodiče?Jsou někde tam venku..." rozplakala se.
"Já vím.." vydech jsem. Byla to pravda, byli někde tam venku a já neměl tušení co s nimi je. V lékárně jsem chtěl napsat Joeovi smsku, ale nebyl žádný signál, asi zničili telekomunikační stožár.

Mohlo být po půlnoci, když jsme se oba osprchovali, každý ve své kouplně sice, ale ulehli jsme do jedné postele. Potřebovala mě, stejně tak jako já jsem potřeboval ji. Přitulila se ke mně a oba jsme se zachumlali do peřiny. Venku byla dost zima a topení nefungovalo.
"Dobrou noc." políbil jsem ji do vlasů.
"Brou." zahučela někde do mého krku. Ještě než jsme usli, slyšeli jsme prolítnout nějaké vrtulníky, pak jsme zaspali. Aspoň já teda.
Ráno, když jsem se probudil, tak pršelo. Debbie měla ruce kolem mého pasu a bradu u mého ramene.
"Debbie, vstávej, je ráno.." potichu jsem ji budil a odhrnul jí vlasy z tváře.
"Už?" zamžourala a pomalu začala otvírat oči.
"No spíš odpoledne, budou dvě hodiny..." usmál jsem se a líbnul ji lehce na rty. Krásně se usmála a začla se hrabat z peřiny.

Uběhly dva dny, jídlo nám zatím stačilo, kousek odtud je jedna sámoška, kdyby nastal stav nouze. Nad městem pořád krouží ty helikoptéry. Strašně mě zajímá co tu chtějí.
Jednou, když jsem prohlédával sklep, tak jsem našel takové to staré rádio. Zkusil jsem ho sprovoznit, funguje to!
"Oběd!" uslyšel jsem její hlas. Vzal jsem rádio sebou a šel do jídelny. Palačinky?Mňam, superně to voní, tak snad to tak bude i chutnat.
"Co to je?" koukla na tu věc co jsem nesl po paží.
"Staré rádio a funguje!" řekl jsem šťastně, dal ho do zásuvky a položil na kraj jídelního stolu.
Naladil jsem ho, zatímco Debbie už začla jíst.
Když se podařilo, vzal jsem si můž a začal mazat jednu omeletu marmeládou.
"Jako poslední vysílací stanice Spojených Států Amerických odvysíláme všem občanům poslední zprávu z bílého domu, ještě před vpadnutí Ruských a Japonských vojsk do Washongtonu D.C. : Vážení občané Ameriky, všichni přeživší. Přesně 5. listopadu tohoto roku s námi rozvázaly smlouvu o míru dva státy, Japonská lidová republika a nově obnovený Sovětský svaz..."
"Ty jsi věděl, že v Evropě je nový Sovětský svaz?" koukla na mě vyvaleně.
"Četl jsem to....tehdy, prý nebylo to dobrovolné, celkem devět států se muselo Rusům podvolit..." odpověděl jsem. Tehdy jsem si taky myslel, že nám se nic takového stát nemůže, jsme přece Američani, jedna z největších velmocí na světě a teď?Skrýváme se aby nás nezabili, zatímco oni devastují náš kontinent.
Vysílání pokračuje: "Tato vojska prolomila naši obranu a zdevastovala veškoré vojenské základny. Nyní se chystají útoky na naše hlavní metropole mezi nimiž jsou města jako New York, Chicago, Houston, Dallas, Washington, San Francisco a Los Angeles..." když dořekl to poslední, Debbie vypadla vydlička z ruky.
"Bůh s vámi občané Spojených státu. Pamatujte, naděje umírá poslední...." dořekl nejspíš prezident a pak bylo vysílání přerušeno.
Oba jsme na sebe vyvaleně hleděli, když se Debbie zvedla a začla utíkat někam pryč. Hned jsem se zvedl a šel za ní, ale dveře od koupelny mi zabouchla přímo před nosem.
Zvracela. Nikdy jsem ještě nevíděl člověka, který by zvracel kvůli strachu, strachu ze smrti. Ovšem nebyla sama. I já jsem cítil divnou pachuť v ústech.
"Debbie, otevři...prosím." klepal jsem neustále na dveře.
"N-nemůžu.." slyšel jsem její hlas a pak zase zvuk přopomínající zvracení. Pak vodu a na konec ránu.
"Debbie co je?Otevři, hned!" volal jsem a lomcoval za kliku, když dveře povolily a konečně se otevřely.
Seděla vedle dveří schoulená v klubíčku a plakala. Sedl jsem si k ní a pevně ji k sobě přivinul. Celá se třepala a pořád vzlykala.
"Deb no ták.." řekl jsem konejšívě, ale moc to nezabíralo. V tuhle chvíli pro mě bylo neskutečně těžké říct, že to bude dobré, utěšit ji z něčeho z čeho se utěšit nedá. Sám mám strach, jen ho nedávám tolik najevo.
"My umřeme Nicku..." zašeptala a tiskla se ke mně ještě víc.
"Neumřeme, to si nesmíš říkat.." hladil jsem ji po vlasech.
"Nelži!" zvýšila hlas a mírně se ode mě odtáhla
"Slyšel jsi to sám, nikdo nám nepomůže." zhroutila se zpátky do mé náruče.
Jen jsem si povzdychl.
"Umřeme...." zašeptal jsem potichu, sám jsem se neudržel a jedna slza mi po lící stekla, možná byly dvě...Proč zrovna teď?Proč můj život musí skončit, zrovna, když jsem našel svou lásku. Miluju ji, možná proto, že jsem s ní prožil tolik věcí jako ještě s žádnou jinou ne.
Moje rodina možná už nežije, to já nemůžu vědět, nemohl jsem se s nimi ani pořádně rozloučit, stejně jako ona. Jsme sami, jen my dva. Až do konce života, na který nebudeme muset čekat dlouho.
"Debbie miluješ mě?" kouknul jsem ji do uplakaných očí.
"Miluju..."hlesla tiše.
"Udělej pro mě něco..."nadzvedl jsem ji bradu.
"Pomiluj se semnou." řekl jsem tišel a lehce ji políbil na rty. Opatrně jsem ji vzal do náruče a položil v ložnici na postel.
"Chci vědět jaké to je než umřu.." pošeptal jsem ji do ucha na které jsem ji následně lehce políbil.
"Neudělám to jen pro tebe, udělám to pro nás oba."řekla trošku chraplavým hlasem.
Bylo něco neuvěřitelného cítit to napjetí, vědět že to přijde. Přijde to na co jsem měl čekat až do svatby.
Lehce jsem z ní vyslékl všechny svršky, zatímco ona s káždým kouskem mého oblečení dost zápasila. Bylo to vtipné, ale nebyl jsem schopen pod tím vzrušením se zasmát. Jako by jsme se propadli do jiné dymenze ve které jsme jen my, nikdo jiný.
Její horké tělo se tře o to mé, které je stejně rozpálené. Horký dech a vysušené rty. Tohle je dosud to nepoznané.
Ten pocit, kdy jsem do ní poprvé pronikl a pohnul se. Bylo to nepopsatelné, vášeň a něha zaplňovaly vzduch, když jsme se pohupovali v milostné souhře. Její vzdychy, které mi burcovaly krev v žilách. Nutily mě pořád zrychlovat mé tempo.
 Harmonické propnutí všech mých svalů a nekrásnější pocit, který jsem kdy zažil na několik sekund ochromil mou mysl, můj mozek.
Ležela vedle mě, oba jsme vydýchávali do teď nepoznanou rozkoš a krásu. To proto jsem to  měl zakázané, něco tak úžasného, smysluplného a důvěrného by měli prožit jen lidé, kteří spolu už zůstanou do konce života.
Ani se nepohla, tak jsem se ji přitiskl k sobě a oba nás přikryl peřinou. Cítil jsem její dech na svém krku a její dlaně na svém břichu.
"Miluju tě...."přitlačil jsem ji k sobě jak jen to šlo.
"Já tebe taky....navždy." zašeptala a pevně se mě chytla.

"25.11.2010 zlikvidovala Ruská vojska poslední obranu Spojených Států Amerických. Následně vyslaly zničující bomby na hlavní Americké metropole. Nejvíce škod zanechali v centru Dallasu a na pobřeží města Los Angeles. 8.12.2010 ukončilo Spojené Království Velké Británie a Severního Irska dohodu o neútočení s Japonskou Lidovou republikou a novodobým Sovětským Svazem. Ve spolupráci se Spolkovou republikou Německo zahájilo okamžitý útok na vojska SS a Japonska. V srpnu roku 2011 došlo k rozpadnutí Sovětského Svazu a k ukončení III. Světové Války.  V roce 2010 byl zaznamenán největší lidský masakr za celou lidskou existenci. 25.11 je vyhlášen mezinárodní svátek za oběti Ruského masakru v Americe.
Spojené Království spolu s Německem a Francii obnovují škody, které byly napáchané jak v Evropě tak na území Severní Ameriky."


 


Komentáře

1 luciasek9 luciasek9 | 29. ledna 2011 v 20:19 | Reagovat

to je taaak smutné!!!  Doufám že se to nikdy nestane!! :-(

2 jAnČa*** jAnČa*** | E-mail | Web | 5. června 2011 v 18:16 | Reagovat

Nádherně napsané!!! Ale přitom tak smutné, to je ta nejdokonalejší kombinace jaká může být! Skvělé!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
1