"Jdu se projít." oznámil jse. Sice jsem vůbec nevěděl kam, jelikož všude je jen železo a beton.
Ostatní jen pokývali, už jsem zavíral dveře, když je někdo chytl a vyšel za mnou na tmavou chodbu.
Byla to Debbie.
"Smím jít s tebou?" zeptala se potichu.
"Jak chceš." pokrčil jsem rameny a vydal se rovně. Všude bylo naprosté ticho, šly slyšet jen naše kroky.
"Přemýšlela jsem...." prolomila ticho, až jsem se trošku lekl.
"O tom, co jsi říkal, užijme si to dokud žijeme." zastavila. Zastavil jsem taky a koukl na ni.
Přišla ke mně blíž, nic neřekla, ale nahla se ke mně a políbila mě. V tu chvíli jsem přestal dýchat. Byla to krátká pusa, ale když se odtahovala, tak jsem ji chytl za boky a přitlačil zpátky k sobě. Je možné, že cítí to samé co já?
Nad ničím jiným jsem nepřemýšlel a zlehka ji namáčkl a chladivou zeď. Její ruce mi přejížděly po hrudi až k vlasům, které jemně prohrábla. Zato mé ruce sjížděly z jejího pasu níž, na její stehna. Opatrně jsem své rty přemístil na její krk. Tak strašně mě vzrušilo, když jsem uslyšel její vzdych. Ruce mi samovolně zajely pod její tričko, měl jsem obrovské nutkání jí ho sundat, ale ovládl jsem se. Oba jsme zrychleně dýchali a snažili se uklidnit, když jsem od ní na krok ustoupil. Její oči mě téměř hypnotizovaly, když ke mně zase přistoupila a chytla mě za ruce. Takhle to začalo. Začala naše láska.
"Debbie, zlato, vedle.......umřel jeden pán a oni nám nabízejí ten pokoj.." usmála se na ni máma. Uběhly tři dny a o našem vztahu nikdo neví, proto se musíme dost krotit. Nevím proč to tajíme, vyplynulo to ze situace, prostě jsme o tom nikomu neřekli. Všechno je skvělé, moment, bylo by, kdyby si asi jeden kilometr před Los Angeles nestavili základnu rusové. Nikdo z nás neví, jestli ví, že jsme tady, nikdo o tom nemluví, ale mám takový pocit, že kdybych se zeptal, zprávy by nebyly dobré.... Něco mi říká, že nám obrana před bunkrem moc nepomůže.
"Chtěla by jsi si jej vzít?" zeptala se a tím mě vytrhla z přemýšlení.
"Ráda..." odpověděla Debbie a na mě se usmála. Úsměv jsem ji oplatil, avšak duchem jsem byl pořád nepřítomen. Válka mi nedávala spát. V noci, když spíme, slyšívám lehké dunění, děje se snad nahoře něco o čem nevíme?
"Nad čím přemýšlíš?" koukla se na mě, když jsme leželi u ní v pokoji, hlavu měla na mém ramenu a hladila mě po hrudníku, já jen hleděl do stropu.
"To nestojí za řeč.." usmál jsem se a nahnul se k ní, že ji políbím, ona však uhla a vážně se na mě podívala.
"Nicku, něco se děje, vidím to......." otočila se na břicho, takže teď jsme si byli správně tváří v tvář.
Nadechl jsem se, řict či neříct?Tohle je divný, mám ji říct, co vím?Co jsem slyšel, když si povídali máma s tátou.
Její oči mě probodávaly skrz na skrz a čekaly co řeknu.
"Prorazili naši vojenskou obranu a právě hledají náš bunkr.." řekl jsem jí smutně.
"Slyšel.....slyšel jsem tátu.." rukou jsem jí zajel do vlasů. Její výraz se rázně změnil, oči se jí zaplnily slzami. Bylo jasné, že když nás najdou, jako že nejspíš najdou, nic nám nepomůže."
"Panebože..." vydechla a lehla si zpátky na záda.
"Je ti jasné že....." snažila se kontrolovat svůj hlas, který se jí třepal čím dál tím víc.
"Ano.." přerušil jsem ji a pořádně ji objal rukama. Zhluboka dýchala ve snaze potlačit pláč. Ani já od něj neměl daleko.
"Celá tahle válka, proč zrovna teď?Proč musíme trpět my, nevinní lidé?Vždyď jsme nikomu nic neudělali.." vzlykala někam do mého hrudníku a rukama mi objala pas.
"Já n-nevímm..." zavřel jsem oči a nosem jsem se zabořil do jejich voňavých vlasů.
Místností šly slyšet jen její vzlyky a moje nádechy.
"Nebudeme na to teď myslet jo?"vzal jsem ji za ramena, jak jen to bylo možné v lehu a kouknul ji do uplakaných očí.
"Užijem si to, dokud žijem."zopakovala tutéž frázi jako tehdy, když mě poprvé políbila.
Někdo zaklepal na dveře.
"Joo?" slezla z postele Debbie a mě nechala na ni ležet.
"Debbie...N-Nicku?" zakoktala máma, když mě viděla jak ležím u ní v posteli.
"To je teď jedno, musíme okamžitě jit, vemte si sebou jen to nejnutnější, do pěti minut ať jste v našem pokoji." řekla se strachem v očích. Co se děje?
Všichni na chodbě zmateně pobíhali, všemožně na sebe pokřikovali. Debbie se na mě jen otočila s vyhrůzeným výrazem.
"C-co se to děje.??" popošla ke mně. Hnedka jsem vstal, nemám tušení co se může dít, leda....leda by nás našli, ale to je až ten nejhorší scénář....
"Deb, klid, vem si ty věci a přijď k nám do pokoje, já si musím jít vzít ty své.." chytl jsem ji za ruky a snažil se ji uklidnit.
"D-dobře...." zmateně koukala.
"Bude to v pohodě, rozumíš?" chytl jsem ji lehce za ramena. Jen pokývala hlavou.
"Miluju tě..." vydechla, ještě než jsem ji pustil.
"Taky tě miluju, pamatuj, zvládnem to.." líbl jsem ji do vlasů a utíkal si pro ty věci.
Všichni po pokoji pobíhali, táta nás ještě popoháněl, máma se klepala od strachu.
"Joe co se děje?" prohodil jsem směrem k němu, když jsem si vedle něj sbalil těch prá švestek.
"Nevím to jistě, asi nás našli, celý bunkr je evakuován.." odpověděl a zapnul malý batůžek s věcmi,
"Evakuován?Kam?" podíval jsem se na něj.
"Vlastně nikam, všichni utíkají jak můžou." ozval se za mnou táta a pak se ozvala ohlušující rána, celá místnost se silně zatřásla, až jsme všichni padli k zemi.
"Rychle pojďte!" hnal táta mámu a Franka. Další rána a těsně vedle mě se propadl strop. Joe stihl uskočit. Pak jsme uslyšeli jak někdo střílí ze zbraně.
"Nicku, dělej!!" řval Kevin, všichni už byli pryč, všude byla tma, všichni jsme byli celí špinaví a někde dokonce hořelo. Uháněli jsme chodbou, když jsem se zarazil.
"Debbie!" zařval jsem. Nebyla s námi.
"Nicku, musíme jít!" přesvědčoval mě Joe.
"Jdu pro ni, nemusíte na mě čekat." hodil jsem si na záda svůj malý batoh a co nejrychleji utíkal zpátky.
V chodbách najednou bylo prázdno, u stropu blikala červená světla, z jejího pokoje se valil dým.
Panebože..co mi to děláš. Jen z povzdálí jsem slyšel křik lidí.
"Debbie?Deb, jsi tady?" všechen nábytek byl popadaný. Pořádně jsem ani nic neviděl, jaký tam byl prach, kousek stropu byl taky propadlý.
"N-Nicku?" uslyšel jsem zakašlání.
"Debbie, kde jsi?" volal jsem.
"Tady.." řekla chraptivě a pak se zase rozkašlala.
Ležela za postelí, horší bylo, že tu byla zaklíněná. Na noze měla kus betonu ze stropu. Byla celá otlučená a pořádně se ani nehýbala.
"Jsem tady, slyšíš, pomůžu ti." řekl jsem potichu, protože se mi zdálo, že slyším kroky.
Snažil jsem se ten beton odvalit z její nohy, ale nešlo to, bylo to moc těžké.
"Nech to být, uteč pryč.." zachraptěla a zase zakašlala.
"Proč to říkáš, víš že by jsem nešel bez tebe..." vzal jsem ji za ruku.
"Kapitáne, vemte muže a prohledejte to tady...." slyšel jsem z povzdálí. Nemluví rusové rusky?
"Rozkaz plukovníku." fajn, ruský přízvuk jsem slyšel. Když jsem nakouknul zpoza dveří uviděl jsem je.
"Debbie, schovám se pod tu postel, zavři oči a až sem přijdou tak zataj dech..." doplazil jsem se k ní zpátky.
"Proč?" zeptala se vyděšeně a následně usykla bolestí.
"Jsou to rusové, zastřelili by nás, neboj se, budu tady..." políbil jsem ji na líčko a co nejrychleji zalezl pod postel, protože jsem uslyšel přibližující se kroky. Když zavřela oči, pochopil jsem, že jsou asi tady, sám jsem zatajil dech, aby mě snad neodhalili. Chodili všude po pokoji a prohrabovali věcmi.
"Je tu mrtvá dívka pane." řekl ten kapitán.
"Nechte ji tady, pokračujem dál, podle plánu musíme najít a zneškodnit ty další uprchlíky." řekl ten druhý a vyklidili místnost. Po chvíli Debbie otevřela oči. Za chvíli už jsme žádné kroky neslyšeli, tak jsem vylezl ze svého úkrytu.
"Budou je pronásledovat..." řekl jsem tiše. Tam někde je má rodina, musím je přece nějak varovat. Vytáhnul jsem mobil, ale signál tu není.
"Až řeknu tři, zatni zuby, zkusím to znovu odvalit pryč." stisknul jsem jí ruku.
"Raz...dva...tři!" trhnul jsem. Opakovalo se to ještě asi třikrát a ten kámen byl konečně pryč.
Úlevně jsem si lehl vedle ní.
"Díky..." vydechla a nahmatal mou ruku.
"Chvíli si odpočineme a pak musíme vyjít na povrch, musíme je varovat..." řekl jsem a objal ji kolem ramen.
Asi jsme usli, spát jsme podle mobilu mohli tak dvě hodiny. Probudil mě hlad, což bude trochu problém.
"Debbie?Spíš?"pošeptal jsem ji lehce do ouška a následně ji tam vlepil malou pusinku.
Promrvila se a otevřela unavené oči. Byla čilejši, to šlo poznat, ale stále byla slabá a unavená.
"Můžeš na tu nohu stoupnout?" zeptal jsem se a začal ji pomáhat na nohy. Postavila se. Úlevně jsem vydechnul, sice trošku kulhala, ale držela se, na holku dost zdatně. Její pokoj jsme prohrabali a našli krabici s čokoládovými tyčinkami. Pobrali jsme je všechny a vydali se nahoru.
"K zemi.....potichu.." stáhl jsem ji na trávu. Vyšli jsme na povrch, ale v dáli jsem uviděl ty ruské vojáky, byli sice daleko, ale nic riskovat nebudu.
Zalezli jsme za takový menší kříběk, ikdyž, v takové pustině je to fakt jenom výjimka.
"Zavolám Joeovi, vím jistě, že ten si mobil vzal." řekl jsem a začal vytahovat telefon.
"Počkej, myslíš že nás nenajdou?Musí přece kontrolovat všechny vysílací frekvence, zachytí náš signál..." koukla na mě Debbie.
"Jak tě to napadlo?" vyvalil jsem oči. Fakt jsem neměl tušení, že něco takového vůbec existuje.
"Mám ráda akční filmy." trošku se začervenala.
"Aha, ale musíme to risknout, když mu všechny informace sdělím v určitém časovém intervalu, nemuseli by mít dostatek času určit naši, či jeho polohu ne?" řekl jsem po chvíli přemýšlení. Debbie jen vyvalila oči.
"Fajn, občas jsem se podíval na Kriminálku." poškrábal jsem se za krkem a oba jsme se rozesmáli. Aspoň trocha odlehčení situace.
"Joe?""vybafnul jsem hnedka jak to vzal.
"Nicku?Kde jsi?Mysleli jsme, že si tam zůstal..." chrlil, ale já jej přerušil.
"V klidu, nemám moc času, jsme z Debbie před bunkrem, oba jsme v pořádku. Rusové prohledali bunkr, schovali jsme se, teď ale postupují napříč pustině, hledají vás, říkali něco o tom, že vás musí zneškodnit. Musíte od tamtud pryč rozumíš?Musím končit, zachytili by náš signál a mohli by nás pomocí jeho najít. Zmizte odtamtud, hned!" řekl jsem co nejrychleji a následně telefon vypnul.
"Co budeme dělat teď?" zeptala se a vytáhla dvě tyčinky z batohu.
"Netuším...nějaký nápad?" hryznul jsem do jedné z nich.
"Pojďme do města, v pustině nás spíš najdou než tam, můžeme se tam schovat do nějaké budovy, hlavní četa už prošla, takže prohlédavat město už nebudou." řekla
"Myslíš?" pochyboval jsem o tom. Vždyď město musí být obsazené..
"Co chceš dělat tady?Jíst čokoládový tyčinky?Musíme se někam pohnout, město je opuštěné, všichni buď odjeli, nebo je s jistotou zajali.." vstala. Vstal jsem taky.
"Ty víš, co jsem ti říkal, neberou zajatce..." řekl jsem smutně. Jako prostý lid jsme jim k ničemu.
"Kam chceš teda jít Nicku?"vzala mě za ruce.
"Půjdem tam." rozhodl jsem. Popadl jsem batoh, ji kolem pasu a tiše jsme šli pustinou. Pomalu se stmívalo, když se jí podlomily kolena.
"Debbie co je?" vystrašeně jsem si k ní kleknul.
"Bolí mě ta noha a jsem děsně unavená." vydechla.
"Už je to kousek, jsme na pláni, snadno by nás tu našli, vezmu tě, pojď.." chtěl jsem ji vzít do náruče, ale nenechala se.
"Když tak, radši na záda, to tě tolik neunaví." zasmála se a vylezla mi na záda. Nebyla těžká, ale dýl než je nutné bych ji nést asi nevydržel.
V městě svítila jen pouliční světla, která jsou nastavena automaticky. Všude vládlo naprosté ticho.
"Kam teď?" zeptal jsem se.
"Do lékárny, pak do obchodu a na konec.....někde kde přespíme." navigovala.
V lékárně jsem ji obvázal tu nohu, nejsem doktor, nevím co přesně udělat, ale má to jen naražené a podřené. V obchodě jsme pobrali nějaké jídlo, už jsme chtěli vyjít zpátky do ulice, když jsem to uslyšel.
