close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Září 2010

1. Dí- Nic netrvá věčně

28. září 2010 v 13:02 | Anďa |  FF-Nic netrvá věčně
Túú...Túú...Túú...pořád zvoní, tak zvední to! Říkám si v duchu.
"Ano?" ozve se jeho hlas z telefonu.
"Ahoj Joe." usměju se, jsem ráda, že to konečně zvedl, po týdnu.
"Ehm, ahoj Ang, děje se něco?" uslyším jeho mírně nervozní a podrážděný hlas.
"Ne já jen, týden jsme spolu nemluvili, tak mě zajímá co nového, co turné, kluci a taky jsem ti chtěla říct že mi...." chtěla jsem doříct, ale skočil mi do řeči.
"Hele promiň už musím jít, řekneš mi to příště, čau." ukončil náš hovor rychlostí blesku a už se ze sluchátka naší pevné linky ozývaly jen ty deprimující pípací zvuky.
"Že mi chybíš, stýská se mi a taky, že tě miluju...." začala jsem říkat do hluchého telefonu, všechno to co jsem mu za poslední měsíc neřekla ani jednou a on mně taky ne. Jen jsem si povzdychla.
Co se to s námi děje?Nebo spíš, co se to děje s ním?Náš hovor nikdy netrval déle než přesně 23 sekund a jediné co mi vždycky řekl bylo, Ahoj, nemám čas, musí, jít, ahoj.. A takhle to už jde nějaký ten týden pořád dokola od té doby co kluci vyjeli na tour. Poprvé sami, bez rodičů, bez přítelkyň, jen oni, manažer, doprovodná skupina a host...Taylor Swift.
Už jsou to dva měsíce co odjeli, první týden mi volal každý den, druhý vždycky, když neměl práci a ten třetí jen jednou. Teď by jsem ho vůbec neslyšela, kdybych mu sama nezavolala. Celý týden se mu snažím dovolat a když se mi to podaří, tak jediné co mi řekne je tohle. Celou dobu se tady snažím nějak zabavit, ale ta úzkost mě užírá na každém kroku v našem obrovském paláci. Máme společný dům, je obrovský, skoro jako hotel, nikdy jsem takový dům nechtěla, ale bylo to jeho přání a já nechtěla nic říkat, protože bez něj bych byla nic, neměla bych kde bydlet, neměla by jsem peníze, ani by jsem nebyla schopná dokončit zdravotnickou školu. Neměla by jsem nic. Turné potrvá asi ještě tři měsíce, pak máme naplánovanou svatbu.
Vzdaluje se mi a já nevím proč. Už mě nemiluje?Našel si někoho jiného? Nevím, každopádně vím, že něco není v pohodě. Věřím mu, věřím, že by mě nepodvedl, ovšem moje důvěra každým dnem klesá.
Večer jsem si dala koupel a udělala si plán na zítřek. Nakupovat jsem byla naposledy před dvěma měsíci, mám chuť si koupit něco pěkného, taky si možná zajdu ke kadeřnici, zkrátit si vlasy už jsou moc dlouhé, asi po lokty a dost mi to začíná vadit. Už jsem měla skoro všechno sepsané, když mi zazvonil telefon.
"Prosím, tady Angela."  vzala jsem sluchátko.
"Ahoj Angie, tady Paul, chtěl jsem se zeptat, zda máš zítra chvíli čas." ozval se Joeův otec z telefonu. Už ze mě téměř opadla ta hrůza z každého muže, takže spolu vycházíme dobře, dokonce si i tykám s Joeovou maminkou, je milá a moc starostlivá, taková kdysi bývala i moje máma.
" Dobrý večer, právě si dělám na zítřek menší program, proč se ptáte?" usmála jsem se, i když to vidět asi nemohl.
"No, jeden časopis by s tebou rád udělal interview." řekl a já ztuhla.
"Se mnou?Proč?" řekla jsem trochu zkoprněle. Proč se mnou?Vždyď já nic nevím, nebo spíš, nejsem slavná ani nic podobného.
"To nevím, ale je to velice známý magazín People a ten si rozhovor nežádá jen tak s někým, proto by nebylo zrovna vhodné jej odmítnout." odpověděl.
"A-aha, nejsem si jista zda je to vhodný nápad pane Jonasi, nikdy jsem nic podobného nedělala. Nevíte, co by po mně mohli chtít?" zeptala jsem se.
"Angie, ničeho se neboj, asi budou chtít znát nějaké detaily z tvého a Joeova života, nebo jak jdou přípravy na svatbu. Denielle si taky pozvali, když si měla brát Kevina."
"Ehm, tak dobře, kdy a kde mám přijet?" zase jsem se zeptala.
"Dan se nabídla, že půjde s tebou a že si pak prý můžete zajít na nákupy, takže pro tebe pošleme auto asi o půl jedenácté. Bude to dobré, neboj." řekl povzbudivým hlasem. Pak jsme se rozloučili a oba zavěsili.
V noci jsem nad tím ještě přemýšlela. Nemám z toho moc dobrý pocit, myslím si, že se něco stane, jen mě nenapadá nic co by se mohlo stát. I s tak negativními myšlenkami jsem usla a ráno se probudila o půl osmé jak je mým zvykem. Joe vždycky spal až tak do jedenácti, to já vstávala tak brzo, dělala mu snídaně, oběd a někdy i večeři. Byla to takový naše rutina po celý ten půl rok co spolu bydlíme. On, ne dřív jak v půl jedenácté přišel do kuchyně ještě neoblečený, v trenkách na spaní a se zalepenýma očima, já už umytá, převlečená jsem mu dala na stůl teplou snídani. Pak jsme asi hodinu snídali a povídali si různé pitomosti.
Tolik mě zabolelo při té vzpomínce. Už přes dva měsíce jsem se probouzela a on vedle mě neležel, neměla jsem komu vařit snídani a s kým se smát.
Po chvilce přemýšlení jsem konečně vstala, umyla se, nasnídala se a pak si šla vybrat věci na ten rozhovor. Vůbec netuším jak to bude probýhat a co se tam nejvíce hodí, ale na konec jsem zvolila letní bílé tílko a k tomu džinové kraťasy, první jsem chtěla normální ryfle, ale zjistila jsem, že venku už je skoro 28 stupňů a to je zatím ráno, takže kolem jedenácti už určitě bude přes 30. Vlasy jsem si stáhla do gumičky. Stejně to bylo děsné, zavazí mi to všude, už několikrát jsem jen tak tak dokázala odolat a neustřihnout si je sama.
O půl jedenácté zaztroubilo auto. Když jsem otevřela dveře vrhla se na mě Dan. Celou cestu jsme kecaly o všem možném, hlavně o tom co si nutně potřebujeme koupit, ale jakmile jsme dojely na místo, mírně se mi stáhl žaludek.
"To bude v pohodě, neboj." povzbudila mě. Vysedla jsem, už tam na mě čekala nějaká žena, která mě dovedla do takové místnosti a posadila na docela příjemnou sedačku. Za chvíli přišla jiná žena. Typická novinářka, pomyslela jsem si.
"Dobrý den, vy musí te být Angela, těší mě jsem Dita Vailová, hlavní redaktorka časopisu People." podala mi ruku. Divila jsem se že v tak uplém kostýmu může vůbec chodit, natož si sednout.
"Ano to jsem, také mě moc těši." zvedla jsem se a stiskla její nabízenou ruku.

Výhra-3. Díl*THE END

28. září 2010 v 13:00 | Anďa |  FF-Výhra

Ráno mě probudilo, když někdo trhnul s mou rukou, automaticky jsem si ji přitáhnul k tělu v domnění, že to co držím je zlavec. Všechno tohle jsem si myslel, dokud jsem neslyšel vyděšený hlas.
"N-Nicku?" zase někdo trhnul s mou rukou a to už jsem otevřel oči.
Nebyl jsem u sebe v pokoji a to co jsem držel nebyl zlavec, ale ležel jsem na boku a rukou jsem objímal Elie kolem pasu.
"Oh, promiň, já...totiž..." začal jsem koktat a pustil ji. Hnedka si sedla a nervozně si prohrábla vlasy.
"Ne ty promiň, usnuli jsme...promiň, vžně se moc omlouvám." vykoktala a i v pažamu odešla rychlým krokem po schodech dolů. Otočil jsem se na záda a pomalu vydýchával to co se stalo.
Nebyli jsme ani přikrytí a všude kolem byly rozházené časopisy. Oh panebože.....promnul jsem si čelo a pak už konečně vstanul. Taky jsem se nepřevlíkal a šel dolů. V kuchyni za stolem seděl Kevin.
"Dobré ráno.." popřál jsem mu a chtěl odejít do koupelny, ale zastavil mě.
"No dobré, vidím, že jsi se dobře vyspal.." usmál se tím svým úsměvem, který naznačuje vždycky nějaký skrytý význam.
"C-co?" nechápavě jsem se otočil.
"Vyfotili jsme si vás, bylo to fakt sladký." přišla Dan odněkud ze zadu s úsměvem od ucha k uchu.
"Vy jste byli u Elie v pokoji?" vyvalil jsem kukadla.
"Náhodou jsme procházeli, to je toho. Navíc, stejně by jsi nám to řeknul no ne?" kroutil hlavou Kevin.
"Řekl co?" zase jsem vyvalil oči.
"No...že jste spolu..." řekla Dani.
"Né, panebože to né....my spolu nechodíme, včera jsme jen usli, když jsme si prohlíželi časopisy...." řekl jsem hraně s úsměvem i když jsem si v hloubi duše přál, abych s ní být mohl.
"Aha." řekli oba zmateně.
"Jdu do koupelny..." oznámil jsem a šel.
"Počkej, ale..."slyšel jsem ještě Kevinův hlas, ale už jsem ho neposlouchal a v padl do koupelny.
"Panebože promiň...já nevěděl, že si tu.." druhý trapas za dnešní ráno, u umyvadla stála Elie s kartáčkem v puse.
"V pohodě, jeden se tu ještě vejde." vyplivla pastu a vypláchla si pusu. Dal jsem si pastu na kartáček a začal si taky čistit zuby. Ona si natírala pleť nějakým krémem.
"Elie, prosím promiň.." řekl jsem, když jsem vyplivl pastu z pusy a vypláchl si ústa.
"V pohodě, nechme to být, vždyď jsme jenom spali..." usmála se a odešla z koupelny. Pochvíli jsem se rozhodl, že se osprchuju.
Když jsem vylezl ze sprchy už oblečený tak jsem šel rovnou do kuchyně, nasnídat se. Na pultě leželo šest porcí. Kouknul jsem se a uviděl jak si Elie něco spokojeně pohmkává.
"Jsi blázen víš to?" ozval jsem se při pohledu na to jídlo.
"Jak už jsem jednou říkala, ráda si hraju s jídlem..."usmála se, vzala si jeden talíř a začla jíst.
Taky jsem si jeden vzal a jedl. Bylo to velmi dobré.

O týden později
"Líbilo se ti to?" usmál jsem se na ni, když jsem seskočil po natáčení z podia.
"Bylo to moc pěkné.." pochválila mi to.
Utekl týden co jsou holky tady. Joe je zoufalý, protože ho Megan svádí kde se dá, zbytek se tomu jen směje. Já a Elie jsme se spolu dost spřátelili. Věří mi, stejně tak jako já jí. Týden není dlouhá doba, ale jedno jsem si uvědomil......asi jsem se do ní zamiloval. A až odjede, nezvládnu to. Bude tak daleko ode mě. Neuvidím její krásný úsměv a její krásné modré oči. Nebude tady, nebude tu se mnou. Za týden se moc věcí stát nemůže, ale její krása a dokonalé charisma mě neskutečně přitahovaly. Tolik jsem se musel ovládat, už toho mám, ale dost. Řeknu jí to. Vím, že to nikam nepovede, když za týden odjede, ale já už to nemůžu dále dusit v sobě, nezvládnu to už.
"Nechceš se jít projít?" zeptal jsem se. Jen s úsměvem přikývla a tak jsme se vzdálili od skupinky našich přátel, kteří se svorně bavili dál a odešli k moři do temné tmy. Žádná světla, žádní lidé, teď bude ta správná chvíle.
Opatrně jsem ji vzal za ruku. Nevytrhla ji, ale zmateně se na mě podívala. Došli jsme dál až na konec dlouhé pláže. V obrovské dáli jsme viděli světla od ohně, viděli jsme lidi, ale oni nás vidět nemohli.
"Víš...chci ti něco říct.." chytl jsem ji i za druhou ruku.
Ve vyjadřování citů mivám někdy problém, jenže te´d se mi to zdálo tak snadné, jako snad ještě nikdy.
"Poslouchám..." odpověděla a nespustila zrak z mého obličeje.
"Přemýšlel jsem nad tím, jestli ti to mám říct, ale já už nevydržím to skrývat..." pohladil jsem ji po tváři. Je to poprvé co jsem se jí takhle dotknul. Tvář měla jemnou, i v té tmě jsem viděl její oči.
"Já jsem se do tebe zamiloval..." řeknu neslyšně a sklopím pohled. Ticho prořízl náraz vlny na útes, moře se třpytilo a já čekal. Čekal jsem co řekne.
"Nicku.....já tě mám ráda, ale..." odpověděla. Kouknul jsem jí do očí, byla zmatená a možná i trošku smutná, zklamal jsem ji, když jsem jí to řekl?
"Rozumím, nemiluješ mě..." pustil jsem její ruce.
"O to tady teď nejde, ale podívej se na to, i kdybych k tobě cítila něco víc než přátelství kam by to vedlo? Za týden odletím na druhou stranu Atlantiku a oba se budeme trápit.." vzala mě znovu za ruce.
"Takže mě máš ráda víc než kamaráda?" kouknul jsem na ní s nadějí v očích.
"Neslyšel jsi co jsem ti teď řekla?" povzdychla si.
"Takže mně taky miluješ?" pozvedl jsem ji bradu, ignorujíc předchozí otázku.
Neznatelně zakývala hlavou. V tu chvíli mi spadl ze srdce obrovský balvan.
"Tak si to užijme, dokud jsme spolu.." řekl jsem téměř neslyšně a lehce se otřel svými rty o ty její. Bylo to něco mnohem krásnějšího než představy, bylo to doopravdy. Mírně pootevřela ústa a já ji začal laska jazykem. Byl to úžasný pocit, ale nemohl trvat věčně, po chvíli se odtáhla a objala mě. Přitlačil jsem ji k sobě a násál její vůni levandule.
Vzal jsem ji za ruku a pomalu jsme se vraceli zpátky k ostatním. Nikdo si ničeho nevšimnul, až na Kevina s Dani, oba se na mě a Elie usmáli.

Večer před odjezdem
"Budeš mi chybět." řekla neslyšně a oči zabodla do písku. Bylo už po půl jedenácté v noci, všichni už byli doma, jen my jsme se procházeli po pláži ruku v ruce. Všichni vědí, že se máme moc rádi.....že se milujeme, Joe byl z prvu našvaný, protože o ni měl taky zájem, ale na konec mě poplácal po rameni a řekl, že mi to přeje. Byl jsem rád, ale ona zítra odjíždí. Odjíždí daleko.
"Elie tohle není konec.." zastavil jsem se a kouknul ji do očí.
"Ne?A co to teda je?Řekni, Nicku, víš sám moc dobře stejně jako já, že tohle nikam nevede.." povzdychla si.
"Ale já s tebou chci být..." řekl jsem plačtivě a mrsknul sebou do písku. V klidu si sedla vedle mě.
"Myslíš si, že já nechci?Ale tak to prostě je, ani jeden z nás to neovlivní. Tenhle čas byl moc krásný, ale časem...zapomeneš a já taky. Pak bude v našich životech někdo jiný s kým budeme prožívat ten krásný čas..." mluvila jako z knížky, znělo to tak vznešeně, ty slova by zněla krásně, kdyby neříkala to co říkala.
"Jenomže já nechci nikoho jiného, já chci tebe..." chytl jsem ji a ruku,
"Prosím tě, Elie..." kouknul jsem na ni. Chtělo se mi brečet a když jsem se podíval do jejich očí, zjistil jsem, že jí taky.
"Tohle je naposledy Nicku.." řekla neslyšně a opřela si svou hlavu o mé rameno.
"Tak dobře....."svolil jsem a vzal její hlavu do dlaní.
"Když je to naposledy..."zašeptal jsem a políbil ji na rty. Nevím jestli věděla co chci, ale já to chtěl, nikdy na ni nezapomenu.
"N-nicku...tohle..." mumlala pořád dokolečka, když jsem ji pomalu pokládal do písku. Asi jí došlo....chci se s ní pomilovat, poprvé a naposledy. Bude to moje vzpomínka na ni.....
Svoje rty jsem přemístil na její krk, hrudník se jí rychle nadzvedával a slyšel jsem jak roztřeseně dýchala.
Tohle je naše noc....

Ráno jsem se probudil v pokoji, v noci jsem ji přenesl domů, ale místo do její, jsem jí dal do své  postele a spokojeně si k ní přilehnul.
Pořád spala, nohu měla propletenou s tou mou a spokojeně oddychovala s hlavou polouženou na mé hrudi. Na tuhle noc snad nikdy nezapomenu. Pořád jsem cítil tu levandulovou vůni.
"Elie..." zašptal jsem po chvíli, kdy jsem ji sledoval.
"Hmm?" zabručela a protáhla se jako kočka.
"Kolik je?" koukla se na budík..
"Bude deset." oznámil jsem a pohladil ji po vlasech.
"Ty víš, že nebylo správné, že jsi porušil slib.."řekla a nespustila ze mě zrak.
"Vím, ale nelituju toho, bylo to mé svobodné rozhodnutí..."usmál jsem se a něžně ji políbil na rty.
Rozkošně se zachichotala a vstala z postele. Mohl jsem na ní oči nechat, jak byla krásná. Měla dokonalé ženské křivky.
Zašla do koupelny do svého pokoje a asi za deset minut se vrátila už oblečená a umytá.
"Měl by jsi taky vstávat." sedla si na postel a prohrábla mi vlasy.
"Mě se ještě nechce.." zaskuhral jsem, chytl ji za zápěstí s povalil k sobě.
"No ták.." začla se smát.
"Hej co tu..." vkročil do pokoje Joe..
"provozujete..." dokončil s úšklebkem.
"Nic co by mohlo tebe zajímat.." vrátila mu to Elie.
"Fajn, za chvíli se jede na letiště, takže..." nedokončil, protože jsem mu skočil do řeči.
"My víme, tak už padej.." hodil jsem po něm jeden z polštářů.

"Zůstaň tady..." prosil jsem ji v objetí, když jsme stáli na letišti.
"Víš, že bych ráda, ale nejde to." řekla smutně. Za žádnou cenu jsem ji nechtěl pustit. Odletí tak daleko a já tu zůstanu sám, bez ní.
"Cestující letu do Londýna prosíme aby se dostavili na východ č. 3" ozval se rozhlas.
"Už musím jít.."snažila se vykroutit z mého sevření, ale nepustil jsem ji.
"Já tě nepustím.." zakňučel jsem a hlavu zabořil do její vlasů.
"Nicku..." pohladila mě po zádech.
"Ty seš děsněj, nechtěla jsem ti to říkat." dupla nohou a já se mírně odtáhl.
"Co říkat?" vyvalil jsem oči, když jsem si všiml jejího úsměvu.
"Co nevidět se zase uvidíme, protože moje máma dostala práci tady v LA, takže se sem stěhujeme.." kousla se do rtu.
"Vážně?" zaradoval jsem se.
"Mělo to být překvapení, ale když vidím jak jsi smutný..." prohrábla mi vlasy.
"A kdy?" líbl jsem ji malou pusu.
"Brzo." zakřenila se, naposledy mě pořádně políbila a pak už šla spolu s Megan k pasové kontrole.
"No teda brácha, to byly zajímavý tři týdny.." vzal mě za ramena Joe..
"Jo to byly a věř nebo ne, že teď to bude ještě lepšíí." poplácal jsem ho po zádech a spolu s Kevinem a Dan jsme šli k autu.
Nemohl jsem se dočlat až jim to povím a tak jsem celou cestu domů nemluvil o ničem jiném. Ta noc nebyla poslední, byla první !

The End♥


Výhra-2. Díl

28. září 2010 v 13:00 | Anďa a Doms |  FF-Výhra

Ani jsem nesnídal, hodil na sebe nějaký slušný oblečení a vyšel. Byli jsme s klukama domluvení, že je vzbudím já.
Vyjel jsem výtahem až nahoru. V apartmá byl naprostý klid. Elie měla otevřené dveře, takže jsem viděl jak spí. Bylo to roztomilý, byla celá rozcuchaná a překopaná, peřinu měla nějak divně zamotanou. Potichu jsem se usmál a vešel k ní do pokoje. Spala v tílku a krátkých šortkách, to mi fakt neuniklo, kterému klukovi by taky unikly tak pěkné nohy jako měla ona. Neměla je moc dlouhé, ale zato je měla vypracované a dokonale opálené.
"Elie, vstávej, je ráno." mírně jsem ji zatřásl s ramenem.
"A musím už vstávat?"zabrbrala z pod zlavce,
"Bude devět hodin, venku svítí sluníčko...." řekl jsem milým hlasem, ale sotva jsem dořekl devět hodin, splašeně vystartovala z postele...
"Oh bože, já zaspala..." vyhrkla a chtěla vstanout, ale nohy měla zamotané v peřině, takže sebou švihla z postele rovnou na zem.
"Panebože, jsi v pořádku?Nezaspala jsi...." chtěl jsem ji pomoct na nohy, ale ona jen ležela jek  hruška a pomalu rozlepovala své oči.
"Nicku?Co tu děláš?" vyvalila svoje modré kukadla a snažila se vstát. Chytl jsem ji za lokty a jedním tahem ji vyhoupl na nohy. Nohy měla pořád zamotabé, takže se mě chytla za rameno, aby nespadla a posadila se na postel.
"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit, jen vám jdu dát budíček.." usmál jsem se a sedl si vedle ní. Začla si sundávat tu peřinu z noh.
"V pohodě, to ten časovej posun, normálně jsem vzbuzená už v půl osmé.." usmála se ještě trochu ospale a konečně tu peřinu vymotala.
"Fajn, jdu vzbudit ještě Meg...tak zatím.." mávnul jsem na ni a šel vzbudit tu Megan. S tou to šlo hůř, pořád se převalovala a kecala něco o tom, že má ještě půlnoc. Nakonec na ni musela Elie vyllít trochu vody, jinak by asi vážně nevstala. Pak na nás ještě zahučela že jsme jí zničili účes a zmizela v koupelně. Jen jsme se na sebe s Elie koukli a pokrčili ramenami při čemž se zašklebila.
"Mám hlad, snídal jsi?" šla pomalu do kuchyně a já poslušně za ní.
"Ani ne.."řekl jsem neurčitě.
"Tak posnídej s námi, teda....se mnou, Megan to v koupelně bude trvat nejmíň hodinu.." zasmála se, pustila potichu rádio a začla hrabat v hotelové kuchyňce..
"Ne to je dobrý, nemám moc hlad...." snažil jsem se zakecat, ale kručení v břichu mě odhalilo. Jen se s úsměvem otočila. Začla dělat míchaný vajíčka.
"To je zajímavý, takhle vybavenou kuchyň jsem ještě neviděla..." mluvila si asi pro sebe, ale já to stejně slyšel.
"Tady" položila přede mě talíř a sedla si  naproti mně. Asi jsem se zamyslel, protože tohle byla fakt síla. Krajíc chleba, míchaná vajíčka, kolem toho rajčátka nakrájená a upravená do smajlíku, který se usmíval, k tomu sklenici džusu. Vyvaleně jsem kouknul na ní, měla to samé, akorát porce byla poloviční.
"Ráda si hraju s jídlem..." pokrčila nevinně ramenami a přidala úsměv.
"Děláš si srandu?Ty sem přijedeš za námi a vaříš nám?" zasmál jsem se.
Taky se zasmála, ale už nic neřekla a spokojeně jedla, asi taky měla hlad, stejně jako já. Všechno včetně rajčat a džusu bylo ve mně dost rychle.
Věci složila do malé myčky na nádobí a pak už přišla Megan. Zase si zabalila věci, které jí Joe včera pomáhal vybalovat, nebo spíš, vybalil jí to on a pak jsme se i se zavazadly nastoupily do přistaveného auta a jeli směr naše malá vilka na pláži. Budem tam bydlet taky, sbalil jsem si už včera ještě než přijely a bylo v plánu, že mi to kluci vezmou.

"Já chci, ale mít pokoj tam!" dupala Megan, když jsme si vybíraly pokoje. Bylo v plánu taky to, že, když jsou dva propojené pokoje tak že je budou mít ony dvě, ale ona chce mít mermomocně pokoj vedle Joea, nezbývá než jí vyhovět, takže jsem se vedle Elie nastěhoval já se svou cestovní taškou. Neříkám, že nejsem rád, že můžu být vedle ní, ale Megan si to určila dost tvrdě a nebála se použít ani hrubé fráze.
"Vadí ti to?" šli jsme spolu k pokojům.
"Ne, aspoň ji nebudu muset poslouchát, je to sice moje kámoška, ale občas  mi leze na nervy..." usmála se a hodila si ten kufr na postel, já šel tedy o pokoj dál. Byly vedle sebe, ale do toho mého vedly jen dveře přes její pokoj.
Zašli jsme si na oběd a pak jsme měli polední klid. Tak to nazval Joe. Nevím co dělala Megan, ale El někam záhadně zmizela.
Celý den volna jsem proležel v posteli se zaplou klimatizací a s knihou v ruce. Občas jsem nastražil ucho jestli neuslyším její příchod, ale nic. Venku byl příšernej pařák, že kdybych snad vylezl na slunko upeklo by mě za živa.
Už bylo pět hodin veřer, když za mnou přišel Joe a za ním jako ocásek přicupitala i Megan.
Elie měla velký pokoj, tak jsme si sedli k ní na křesla, které tam měla a čekali až se objeví. Přišla až po šesté hodině a málem jsem ji ani nepoznal. Skor bych tipnul, že je černoška. Ruce měla úplně tmavé a taktéž i obličej.
"Čau lidi.." mávla s úšklebkem a svalila se na postel.
"Kde jsi byla?Už jsme tě chtěli jít hledat.." řekla Megan. Měla trošku starostlivého tonu v hlase..
"Chtěla jsem se jít projít, ale ztratila jsem se, podívejte se na mě..." vstala a koukla na sebe do zrcadla.
"Jsem skoro černá..." valila oči na svoje ruky.
"Jsi pěkně spálená, půjčím ti moje mléko po opalování, snad to zmírní tu bolest, kterou budeš trpět..." ušklíbla se Meg, vstala a už jí nebylo.
"Proč jsi nezavolala?" zeptal jsem se.
"Volala jsem, Meg, na tebe ani tvý bráchy číslo nemám..." pokrčila ramenami.
"Oh, vaří se mi mozek, ptala jsem se na cestu, ale všichni mě ignorovali...." sáhla si na rameno.
"Moment....já se vařím celá, nejradši bych po tomhle odpoledni stráveným v pařáku odletěla na Alijašku a skočila hlavou rovnou do sněhu..." zasmála se a my s ní.
Večer jsme natáčeli klip do Jonas, na pláži, byly tam i holky, Megan pořád tančila a Elie se bavila s Nicole, naší hereckou kolegyní, asi si padly do noty.
Pak jsme si šli na večeři a zpátky domů. Mohlo být tak osm hodin večer. Vylezl jsem ze sprchy navlíkl na sebe pyžamo a šel jsem do pokoje. Zase jsem si chvíli četl, když jsem uslyšel kroky.
"Elie jsi to ty?" nakouknul jsem z poza dveří. Panebože, byla tam jen v osušce.
"Promiň, já měl jsem zaklepat." hnedka jsem zalezl za dveře.
"V pohodě.." nervozně se zasmála.
"Už jsi oblečená?" zeptal jsem se.
"Jo jo, jasně..."odpověděla, tak jsem vstoupil k ní do pokoje.
"Tak mě napadlo....co máš teď v plánu?" projel jsem ji očima. Zase měla ten svůj spací úbor a k tomu osušku namotanou na hlavě a co víc...valila se se od ní levandulová vůně, nejspíš tělového mléka, nebo sprchového gelu.
"Ani nic moc proč?" řekla.
"Tak mě napadlo, já se nudím, můžem něco podniknout.." usmál jsem se, ale v duchu jsem byl šíleně nervozní, ani nevím proč...
"No tak fajn, asi bych stejně seděla u počítače a nudila se, co budem dělat?" napila se džusu, který měla na stole.
"Hmm...." přemýšlel jsem a do oka mi padly časopisy.
"Co třeba si prohlížet časopisy?" zeptal jsem se.
"Jsou dívčí..."koukla na mě podezíravě..
"To nevadí, přečtem si třeba dívčí poradnu.." zasmál jsem se, chňapl jeden časopis a sedl si k ní na postel. Zapla v počítači písničku z Moulin Rouge, vzala časopisy a sedla si naproti mně do tureckého sedu.
Chvíli jsme si to oba tiše předčítali a občas někdo z nás něco zajímavého přečetl.
Myslím si, že tahle chvíle nás opravdu sblížila až na to, že to má jeden háček, bere mě jako kamaráda, jenomže já si nemůžu pomoct, nedívám se na ni, jako na kamarádku, ale jako na holku, která mě přitahuje. Líbí se mi na ní všechno, každičký kousek její osobnosti, který jsem zatím poznal, ale nejen její osobnost, ale taky fyzická krása. To jak se krásně směje, prohrabavá si vlasy aniž by o tom věděla. Její jiskřící modré oči, které vypadají jako ten nejhlubší oceán. Přitahuje mě tak až z toho šílím.
Nevím jak, ale usnul jsem v domnění, že ležím ve své posteli.

Výhra-1. Díl

28. září 2010 v 12:59 | Anďa |  FF-Výhra

"Myslíš si, že to byl dobrý nápad?" kouknul jsem na bráchy a Dan, když jsme čekali na ty holky. Měly být dvě a měly s námi strávit tři týdny. Vyhrály jedinečnou možnost se setkat s námi a nakouknout do zákulisí našeho seriálu JONAS. Vyhrály to nějaké z Česka. Ani pořádně nevím, kde ta země vlastně je.
Stáli jsme v menší hale hotelu, Frank hrál nějakou hru, Kevin s Dani byli ticho a Joe si nervozně podupkával nohou. To, že je sám mu už leze na mozek.....
Když v tom se otevřely dveře s vstoupily dvě holky. Jedna vysoká blondýna na sobě měla krátkou sukni a tílko, druhá trošku menší bruneta v obyčejném tričku a v kraťasích po kolena. Hned mi byla sympatičtější než ta blondýna, která toho na můj vkus odhalovala až příliš.
"Jsem Megan, těší mě..." postavila se před nás. První jsem si s ní podal ruku já, pak Joe, na toho svůdně mrkla...á takže už vím po kom pojede. Aspoň, že to nejsem já. Pak podala ruku Kevinovi. Když jsem se otočil na druhou stranu uviděl jsem tu druhou holku jak se baví s Frankiem. Hleděla mu přes rameno a něco ukazovala na displeji toho něčeho na čem hraje ty svoje hry.....
"Jo tohle je Elie,moje kámoška.." vytrhla mě z přemýšlení a prohlížení te druhé dívky, Megan.
Když ji, ale Elie nevnímala, trhla ji za ruku.
"Hej klídek jo?" ohradila se Elie a mnula si zápěstí.
"Právě jsem mu radila jak přes draka.....pak se na to ještě kouknem, taky mě to děsně zajímá..." mrkla na Franka, který se na ni usmál. Já nevěřím vlastním očím....on se usmál na holku než aby čuměl do té věci.
"Omlouvám se, jsem Elie, těší mě..." potřásla si s námi rukou. Tentokrát podala jako první ruku Joeovi, usmála se na něj....postřeh, usmála, ale to bylo všechno....pak podala ruku mně, taky se usmála a nakonec Kevinovi, jo a ještě Dani, kterou Megan naprosto ignorovala.
"Ehm, vy jste jeho manželka?" zeptala se jí a koukla na Kevina.
"Jsem a nemusíš mi vykat.." usmála se Dan.
"Fajn, jen, že do školy jsem překládala jeden článek z anglického časopisu, bylo to o vaší svatbě, moc vám to na ní slušelo.." usmála se trochu nejistě.
"Díky.." zapojil se do rozhovoru Kevin.
"Tak fajn, co kdybychom se přesunuli nahoru?Máte na dnešek pronajatý jeden apartmán, zítra odjedeme do jednoho domku u pláže, kde se bude natáčet." mírně odstrčil Joe Kevina, který stál před Elie. Aha takže jemu se asi taky víc líbí ona než ta Megan, která nás s povýšeneckým výrazem sledovala.
Výtahem jsme jeli dlouho, Megan se bavila jen s Joem, který se ze všech sil přemáhal aby jí neřekl ať je už ticho. Kev a Dan se bavili spolu a Elie byla....zase s Frankem. Cosi se bavili a přitom se smáli.
Konečně jsme vystoupili a před námi se rozprostřelo nádherné hotelové apartmá.
"Beru si tenhle pokoj...!" rozběhla se Megan do pokoje napravo.
Vzápětí vykoukla její blonďatá hlava.
"Joe nepomůžeš mi vybalit?" usmála se sladce.
"No já...totiž..."snažil se z toho vykroutit Joe a přitom se škrábal na krku. Když, ale nahodila jaklo, že smutný kukuč, tak se teda pomalu rozešel. Ona se jen usmála a zase zalezla.
"Asi půjdu do toho druhého pokoje..." koukla na mě a zbytek Elie a šla.
"Počkej já ti pomůžu.." nabídl jsem se, když jsem viděl jak ten kufr táhne za sebou.
"Díky, jsi hodný.." usmála se krásně. Fajn, jestli si někdo myslí, že klukům se nepodlamují nohy, když se holka usměje, tak je teda na omylu. Položil jsem jí tašku před postel a rozhlédl se po pokoji. Hotel se fakt vytáhnul.
"Musím říct, že jsem v životě v tak obří posteli nespala, vlezlo by se tam tak pět lidí.." řekla s pohledem na obří postel.
"To máš pravdu, tak si to užij, je to jen jedna noc, v domě u pláže už nejsou tak velké postele jako tady." sednul jsem si na ni a trošku se zhoupnul, abych vyzkoušel její pružnost.
"A je i měkká." řekl jsem chytře a ona se rozesmála.
"Nebudu to ani vybalovat, stejně se mi nechce.." nakoukla do kufru a pak ho zase zavřela.
"To je fakt..." odpověděl jsem.
Pak jsme se oba zvedli a šli jsme za ostatníma do obýváku. Frankie tu hru napojil na tu obří televizi co tam byla a spolu s Elie před ní usedli. My si sedli na pohovku a do křesel. Po chvíli plahočení a kecání se Joe zvednul a šel za těma dvěma co seděli na zemi.
Sedl si vedle Elie, pujčili mu ještě jeden ovladač a zase se pustili do hry. Chvíli jsem to sledoval, ale pak se otočil zpátky k ostatním.
"Hej seš vážně dobrá.." slyšel jsem Joea a když jsem po nich hodil okem uviděl jsem jak je na ní přilepený.
On ji normálně balí!Je tohle možný?V pohodě, nebudu se o to starat, i kdyby tak co, znám ji ani né hodinu....
Celý den proběhl celkem v pohodě, večer jsme zašli na večeři a Joe se celou dobu točil jen kolem Elie, to se nelíbilo Megan, jelikož si jak se na první pohled zdá na Joea brousí zoubky, to se zas nelíbilo Joeovi a i když se snažil, tak já ho znám dlouho, poznám to. Večer šly holky zpátky do apartmánu a my domů. Šli jsme pěšky, jen Dani a Kev si vzali taxi a Joe trval na tom, že se projdem, prý se potřebuje uklidnit.
"Tak, co si o nich myslíš?" začal jsem téma.
"No Elie je moc fajn, ale s Meg si moc do noty nejdem..." poškrábal se na krku.
"Všiml jsem si." ušklíbl jsem se.
"Jo no, ale Elie je děsně milá, takov nevinná, něžná...chápeš jak to myslím ne?" trošku koktal u té něžnosti a nevinnosti.
"Jo chápu.." přitakal jsem, fakt jsem nechtěl rozebírat jaká je, protože i mně se líbila...
"Co si myslíš ty?" kouknul na mě.
"Jo, jsou fajn........docela.." dodal jsem. Když jsme přišli domů, všichni už spali, jen táta byl v pracovně, kývnul jsem na něj a zalezl k sobě do pokoje. Mobil jsem si zapomněl doma, 7 zmeškaných hovoru od Seleny. Teď se spolu dost bavíme, už jsme to dvakrát zkusili jako pár, ale nevyšlo to, ona chce třetí pokus, ale já si nejsem moc jistý. Asi spíš ne. Nevím proč, ale před spaním jsem myslel na Elie. Vím, že ji neznám dlouho, ale jak sám říkal Joe, je moc milá a má takové to kouzlo osobnosti. Nebo se mi to zdá?To už je fuk.
Víčka se mi klížily dolů až jsem usnul.
Probudil jsem se a bylo půl deváté. Vlastně jsem měl natažený budík, protože někdo těm holkám musí dát budíček. Musí se do oběda stihnout přesunout do vily.

2. Díl/Pro smizuzi

28. září 2010 v 12:57 | Anďa |  ff-jednodílové/dvoudílové

"Určitě se ti líbí." vytahovala hyperaktivně ze kříňky Mish svoje učebnice. Já se o ně jen opírala a točila očima. Už mě to fakt nebaví, ty kecy.
"Ne, ne, ne a ne!Už toho nechej..." chtěla jsem pokračovat, ale někdo mě ze zadu obejmul.
"Čau holky, ahoj Lily." zasmál se Joe. Ten kluk mi snad chce přivodit infarikt, pochopitelně svými činy strhl pohled celé chodby.
"Ahoj Joe." řekla jsem ironicky.
"Copak, vyspala jsi se špatně?" usmál se mile. On se mi snad jen zdá?Neznáme se ani den a on už takhle.
"Ach bože, jo vyspala." povzdychla jsem si, co s ním mám jenom dělat?
"Mám biologii, s tebou." řekl nadšeně.
"Fajn." koukla jsem vyjeveně na Mish a snažila se o očni komunikaci. Ona si nedá pokoj,  hledí na nás jak na svatý obrázek.
"Tak jdem ne?Za chvíli zvoní." vzal mě za ruku a držel mě až, když jsme stáli před třídou.
Hodiny uběhly rychle, odpoledne jsme ještě měli trening tance a pak jsem se vydala domů.
"Mami, jdu vyvenčit Andy." zařvala jsem na mámu, vzala vodítko a už valila směrem na pláž i s mým čtyřnohým kamarádem. Andy je fenka, je to kříženec zlatého retrívra a bernského salašnického psa. Máme ji z útulku a je prostě k sežrání.
"Lily?" ozval se někdo za mnou, když jsem seděla pod palmou a sledovala jak Andy dování ve vodě, miluje vodu.
"Jé ahoj." usmála jsem se na Joea. Měla jsem zrovna dobrou náladu, to chvůli Andy, ona mi ji vždycky zvedne.
"Co ty tady?" usmál se.
"Venčím, venčím." ukázala jsem směrem k ní, zrovna lítala s nějakým klockem sem a tam.
"Ty?" taky jsem se usmála.
"Šel jsem se jen projít." sedl si vedle mě.
"To je fajn." pokývala jsem hlavou, nevěděla jsem co na to říct.
"Víš, napadlo mě, nešla bys někdy někam?Třeba do kina, nebo tak.." soukal ze sebe pomalu.
"To jako na rande?" zvedla jsem obočí.
"On, ehm, jo." trochu napjatě se usmál.
"Kino by bylo fajn, jen prosím, žádné horory a filmy podobné Masakru v Iráku." zasmála jsem se na odlehčení atmosféry.
"Tak dobře, třeba v sedum?" očividně se mu ulevilo.
"V sedum před kinem, protože nevíš, kde bydlím." pomalu jsem se zvedala.
"To je fakt, tak v sedum, budu se těšit." usmál se.

"Mish, já nevím co na sebe!" volala jsem do telefonu.
"Něco fatálně sexy." radila jako vždycky.
"Houby sexy, nechci vypadat jak levná holka." zašklebila jsem se tomu a dál hleděla do skříně.
"Víš co?Kašlu na to, prostě se pohodlně obleču a budu taková jaká jsem." radši jsem ani nečekala, co mi na to odpoví a telefon jsem položila.
Vzala jsem si jednoduché tmavé ryfle, tričko, mikču, jelikož už slunce pomalu zapadá a pak bývá chladno. Do mini kabelky jsem hodila klíčky s peněženou a mobilem a mohlo se jít. Fajn, přiznávám, jsem nervozní, možná se mi i tak trochu líbí, záleží mi na tom, aby naše schozka dopadla dobře.
Ani jsem se nenadála a už jsem stála před kinem.
"Ahoj." pozdravila jsem Joea, který sledoval prohram kina.
"Jé čau, co říkáš na tenhle.." ukázal na jeden film z nabídky.
"To nezní špatně, ale než koupíme lístky, koupíme mega popkorn, těším se na něj už od doby co jsem vyšla z domu." sama jsem ho vzala za ruku a tahala ho k bufetu, kde se to prodávalo.
"Lily?" uslyšela jsem jeho hlas.
"Hmm?" zabručela jsem.
"Taky tě to tak nebavi?" chytl mě za ruku a i v té tmě jsem viděla jak se pousmál.
"Je to děsná nuda." povzdychla jsem si.
"Tak pojď jdem se někam projít." pomohl mi na ztuhlé nohy a tiše jsme vylezli ze sálu.
"Oh bože, kdo mohl vymyslet takovou kravinu?" smála jsem se, když jsme šli tmavým parkem.
"Netuším, ale myslím, že nikdo chytrý." Pořád jsme chodili dokolečka v parku a chlamali se jak sfetovaní.
"Kdyby jsem se tě teď zeptal, ke komu půjdem, k tobě, nebo ke mně?" zablýsklo se mu v očích.
"Tak bych ti odpověděla, do obou, každý k sobě." řekla jsem a začala se řehnit.
"Hej, nepřidali ti do té koly něco?" zastavil se na chvíli, ale taky byl rudý od smíchu.
"Pochop, z coly, jsem prostě hotová.." zasmála jsem se.
"A ze mě ne?" zvážněl.
"Když vezmeme kombinaci coly a tvojí přítomnosti, je to dvojnásobné." trochu jsem se uklidnila a koukla mu do očí. Bedlivě si mě prohlížel, celou mou tvář projížděl svýma očima.
"Tak už to neoddaluj." nevím kde jsem najednou pobrala takové sebevědomí, ale přitáhla jsem si ho za límec košile a své rty přimáčkla na ty jeho. Z jeho reakce jsem poznala, že se mu to líbilo a to moc. Přitáhl si mě za boky, a nenasytně se vpíjel do mích rtů
"Byl to krásný vyčer, doufám, že si ho někdy zopakujem." stál nejistě před mým domem.
"O tom nepochybuj." mrkla jsem na něj a naposledy ho políbila.
"Dobrou." poslala jsem mu ještě u dveří vzdušnou pusu a pak už nevím nic. Snad jen, že jsem lehla do postele a vzbudila se až ráno.
"Já zaspala!!" zařvala jsem na prázdný dům a začala sprintovat.
"Panebože, panebože, to ne, ne, ne!!" pořád jsem si říkala při navlíkání ponožek. Díky bohu, moje vlasy ani obličej nebyli po ránu nejhoší, hodila jsem na sebe nějaké slušné věci a valila sprintem do školy. Už bylo po zvonění, rychle jsem vstoupila do třída a co se nestalo?Učitelka tam ještě nebyla, super!
Zbytek už jsem jíky bohu zvládla bez problémů.
"Tak povídej, přeháněj." přišla za mnou Mish, když jsem si dávala věci do skříňky.
"Není nic k mluvení, bylo to normální rande." zapírala jsem. Vážně se mi o tom nechtělo mluvit.
"Ahoj." objal mě někdo ze zadu a políbil mě na krk. No kdo asi?
"Oh bože, to už je po druhý co jsi mě vylekal takovým způsobem, kolikrát to ještě uděláš znovu?" řekla jsem mísně naštvaným, ale jen hraným tonem. Usmála jsem se, natočila hlavu a lehce ho políbila.
"Ahoj Nicku." mávla jsem na jeho bráchu, který se objevil vedle něho.
"Čau Lil." kývnul, ale pak se radši otočil, jelikož mé pozornosti se dožadoval Joe.
Joe, Joe, ten Joe, MŮJ Joe, prostě Joe.

1. Díl/ Pro smizuzi

28. září 2010 v 12:56 | Anďa |  ff-jednodílové/dvoudílové
2/3 Jonas v akci
"Lily poběž, už jsou tady." tahala mě Mish školní chodbou.
"Víš, že jsem ti říkala, že mě to nezajímá." trhla jsem rukou.
"Ale houby s octem, beztak je tajně miluješ a zapíráš, každý je miluje." zašklebila se, chytla mě ještě pevněji a tahala mě na školní dvůr.
Oh bože, za co mě trestáš? Pomyslela jsem si v duchu. Super, hvězdičky si usmyslely, že se musí začít učit a tak si v klidu vlezou do naší školy, totálně nám přeruší veškerou vyuku, hlavně mou oblíbenou francouzštinu a my z nich jako máme šílet?Fajn neříkám, že jsou strašní, ale žiju realitou a oni realita středoškolské studentky, která je na škole jen díky stípku, rozhodně nejsou.
Když jsme dorazili na to naše obrovké nádvoří, byli tam všichni, včetně učitelů. Totální Jonasovské šílenství. Ředitel zrovna cosi mlel do mikrofonu a vedle něj stáli ti dva. Moment, dva?
"Kde je ten třetí?" šeptla jsem směrem k Mish, která si razila cestu až k mini podiu, které jenom kvůli dvoum klukům nechal postavit ředitel a jelikož by to od profesionálních techniků stálo hodně a trvalo by to dlouho, dělali to fotbalisti, kterým byly povoleny tenhle měsíc další čtyři treningy i přes odpor našeho ředitele k fotbalu.
"Kevin, už ze školy přece vyšel." poklepala si na čelo a až pak jsem si všimla, že stojíme přímo pod nimi. Ona mě prodrala tím zástupem až před ty úžasné hvězdy, které budou, moment jak dlouho s námi budou chodit do školy? To je fuk.
Ředitel kecal a kecal, tak jsem si je trochu prohlídla. Nebyli zas tak špatní, oba asi stejně vysocí, tmavé vlasy, docela opálení, na to, že je teprve březen a taky kudrnatí. Jeden víc, druhý trochu míň.
Vzpamatovala jsem se, až když se na mě ten jeden usmál. Oh bože, asi mám srdeční arytmii. Nevím, jestli se náhodou nesmál na nějakou školní pipinu v minisukni za mnou, ale taky jsem se nejistě usmála.
"Mish, jdu si sednout." fajn, co se týče kluků, radši před nima utíkám, možná proto jsem tak zbrklá. Prodrala jsem se tím davem úplně dozadu a sedla si na lavičku. Ehm jsem trochu v šoku. Který se na mě usmál? Ten míň kudrnatej, ale je to Nick, nebo Joe?Ehm, na co tohle řešit, dlabu na to.
Proslov ředitele skončil, když zrovna zazvonilo na přestávku a všichni se rozešli někam, nevím kam. Chvíli jsem tam seděla až se vyprázdnily i vchody do budovy. Myslela jsem, že mám moře času, ale když jsem došla ke skříňce, začalo zvonit na hodinu. A do řiti. Rychlostí světla, jsem vytáhla úhledný sešit do matiky, fajn, matiku mám celkem ráda, ale tu učitelku už ne, jen mi ji znepříjemňuje.
Sprintem do třídy jsem si parádně procvičila nohy. Když už jsem dobíhala ke dveřím, které byly až na konci chodby, někdo se zpoza rohu taky vyřítil a plnou silou do mě vrazil a něco na mě vychrstl. To něco byla káva a ta začala šíleně pálit.
"Au, co děláš, neumíš dávat bacha, doprdele to pálí!" skákala jsem a třepala stričkem.
"Moc se omlouvám já tě neviděl.....moment ty jsi ta holka z toho nádvoří." ozval se klučičí hlas.
"Jo a ty jsi,ehm, Nick?" typla jsem. Jo byl to ten co se na mě usmál, ale já prostě nevěděla, jak se jmenuje.
"Těsně vedle, Joe." usmál se podal mi ruku.
"Fajn, hele já musím jít, učitelka mě zastřelí." sáhla jsem po klice a snažila se nemyslet na to, že se mi právě stal trapas století, jelikož jsem si spletla jejich jména.
"Počkej, ty jdeš sem?" ukázal na dveře do kterých jsem chtěla vejít.
"Jo."
"Mám taky matiku, půjdu s tebou." otevřel dveře a vstoupil.
"No to je dost, že...." spustila na nás, ale, když si všimla, že tam stojí i Joe a oba jsme polití od kávy, i když, já víc a aby toho nebylo málo, mírně mi začalo prosvítat tričko, takže jsem si k hrudníku tiskla ten prokletý sešit do matiky.
"Nebudu to komentovat, pane Jonasi, vaše místo je v předposlední lavici u okna a vaši partnerkou při počtech je slečna Cassierová." usmála se ta úča, kterou nesnášim. Úplně mě ignorovala. Zasedla jsem do poslední lavice, která je nedej bože, hned za tou jeho. Taky si sedl, přede mě.
"Takže, dneska tady mám pro vás jeden velice obtížný příklad, jsem zvědavá jak si s ním poradíte. Ten, kdo to bude mít jako první, dostane tři body do zápočtového listu." smála se nám do obličeje. Jasně, těžký příklad, takže to nebude nikdo z nás, schopen vypočítat. To je mi jasné.
Bože, Erin Cassierová je ta největší čůza na světě, právě si potáhla svůj výstřih asi o deset čísel dolů, chce se mi blinkat.
"Lily, buď tak laskavá a k někomu se přidej." všimla si, že vůbec existuju.
"Ehm, to je v pohodě, paní..." nedořekla jsem, jelikož mě vůbec neposlouchala a taky mě někdo přerušil.
"Sedneš si k nám?" otočil se s milým úsměvem Joe. Tohle teda ne, jestli se bude takhle smát, tak roztaju jak zmrzlina, Joe nedělej to!!.
"Tak fajn." pokrčila jsem ramenami, vzala si židli i se sešitem a sedla si naproti nim. Erin mě jen probodla nepřátelským pohledem zatímco Joe se zase JEN usmál. Slyšíte tu ironii? Jen a já myslela, že sebou švihnu na zem.
"Přiznám se, matika mi nikdy nešla a ani jsem ji neměl moc rád." poškrábal se na krku.
"Já ji taky nesnáším, je to humus." zapištěla legračním hláskem Erin.
"Já ji mám ráda." řekla jsem neslyšně a začala počítat příklad, který nam napsala uča na tabuli.
Soustřeď se, soustřeď, ty tři body, se ti náramně hodí! Opakovala jsem si v duchu.
"Vzdávám to." oznámil po pěti minutách Joe, co jsem hleděla na ten příklad.
"Mám to!" zavýskla jsem, ale potichu, tak aby nás nikdo neskyšel a pak se nesnažil to nějak opsat.
"Sleduj, je to absolutní banalita, jsou to přece rovnice o dvou neznámích, když se zbavíš těchhle zlomků a pak i závorek, vyjde ti krásná soustava rovnic, kterou hladce vypočítáš." mluvila jsem spíše k němu, protože Erin si jen znuděně pilovala nehty na rukou.
"Páni, jdi vážně chytra." zase úsměv a k tomu přidal lichotku. Já se rozpouštím.
"Díky." mírně jsem zrudla a začala svůj plán psát na papír.
Když se zazvonilo, popadla jsem saky paky a valila pryč, se převlíct. Tři body do zápočťáku jsem prošvihla, ptáte se proč?Ta čůza matikářka, pardon, už, ale musím být sprostá, mi to neuznala. Normálně jsem se s ní přehadovala před celou třídou(takže i před Joem). Moje naštvanost sílila každým krokem. Díky bohu, že teď máme tělák, tam se vybiju do sytosti.
"V klučičím družstvu jim chybí jeden hráč takže tam bude jedna z vás." dělá si srandu? Další šílená učitelka, kluci hrají basseball, nemám nic proti, ale jsou to kluci!
"Lily, budeš tak hodná?" cože já?To teda ne.
"Ehm, vážně musím?" zašklebila jsem se.
"Vím jak nemáš ráda gymnastiku." mrkla spiklenecky.
Jo nemám ráda gymnastiku, vlastně mám, ale nesnáším šplhání, to ale neznamená, že se nechám zabít od těch basseballových fanatiků, kteří se právě rozdělovali do skupin a čekali až k nim přijde jedna....ehm jedna z nás.
"Tak fajn." rezignovala jsem a vydala se směrem ke klukům.
"Lily, tak vítej mezi námi." usmál se trenér Travis. Známe se, protože občas supluje za naši učitelku na tanec. Jako tanec, není povinný předmět, je to kroužek, chodím do něj a baví mě to. Trenér trénuje kluky a tančit neumí, stejně nám ho párkrát dali na hodinu, ale je fajn, je s ním sranda.
"Jsi s námi." usmál se Jason.
"Dobře." pokrčila jsem ramenami.
"Ještě něco, být tebou, tak se vysleču, bude ti vedro." zašklebil se na mě.
Jen jsem ho spražila pohledem, ale přece jenom si přetáhla mikynu přes hlavu, a naneštěstí se mi trochu vyhrnulo tričko k pupíku. V davu předemnou se ozvalo jen tiché hmmm.
"Jste nechutní." vyplázla jsem na ně jazyk, doběhla k lavičkám a hodila si mykynu na jednu z nich.
Když jsem doběhla zpátky, brali jsme si barevné trikoty, abychom se poznali.
Ne to ne, jen bože řekni, že ne. V protivníkově družstvě byl i on. Sice ne Joe, ale jeho bratr. Jen žádný trapas, kašli na něj, kašli na něj.
"Lils, na odpal." poplácal mě Jason po ramenu. Jsme tak trochu přátelé.
"Proč já?" protestovala jsem, jelikož zrovna nadhazoval Nick.
"Neodmlouvej a jedem, to dáš." lehce do mě žduchnul, vždycky jsme se tak trochu kočkovali, známe se už nějakej ten pátek.
První nadhaz jsem nechytla. Soustřeď se, soustřeď.
Jo! mám to, rozběhla jsem se obrovskou rychlostí, větší to snad už nesvedu. Máme to! Dala jsem bod, super!
Ještě pár takových odpalů a konečně konec. Jsem totálně grogy.
Sedla jsem si na lavičku a vytáhla si pití.
"Byla jsi dobrá." ozvalo se najednou vedle mě až jsem málem tu vodu vychrstla z pusy ven.
"Nemůžeš mě takhle lekat." mírně jsem se rozkašlala.
"Promiň. Hele, ani nevím, jak se jmenuješ." nadhodil.
"Lily." zvedla jsem se, ani se na něj nepodívala, jinak bych odpadla a vydala se do šaten.
"Na holku hraje basseball velmi dobře." dohonil mě. Oh ne, co jsem komu provedla. Druhý Jonas v akci, hlavně ať se mi nestane žádný trapas, jen to ne.
"Díky, občas ho hraju s klukama v parku, ovšem ne tak brutálně." zasmála jsem se slovu brutálně. Fakt to bylo brutální.
"Jsem Nick."
"Já vím, dneska jsem měla matiku s tvým bráchou, myslela jsem, že si to ty." začla jsem se smát. Čím to je, že při něm se tolik nestydím, jako při Joeovi?
"A tvé jméno je?" zeptal se taky se smíchem.
"Lily." ozvalo se za našimi zády.
"Oh bože, za co mě trestáš." řekla jsem si potichu.
"Ty nás asi nemáš moc v lásce co?" kouknul na mě Nick, jelikož to nedej bože slyšel.
"Tady nejde o to, že bych vás snad neměla ráda já, ale o to, že mě brzy budou nenávidět všechny slepice ze školy, jen proto, že se mnou vůbec mluvíte." zašklebila jsem se a kývla hlavou směrem k lavičkám na kterých seděla snad celá holčičí populace školy a sledovala konkrétně nás tři.
"Z toho si nic nedělej, závidí." zašklebil se Joe na mě, směrem k nim vyslal přeslazený úsměv a objal mě kolem ramen. Slepice reagovaly pouze pobouřeným bručením.
"Díky, těď mi budou dělat peklo do konce školního roku." otřásla jsem se.
"Jo, ale to tu budem my, takže klídek." usmál se, tentokrát krásně.
Oh bože, za chvíli nejspíš skolabuju. Vůně jeho deodorantu se krásně rozlívala a já neměla šanci si ji v takové blízkosti nevšimnout.
"Fajn, tady se rozloučím, nejsem si jista, zda by bylo vhodné abychom se všichni tři přesunuli do dámských šaten." říkala jsem křečovitě a komicky se u toho tvářila.
"Já s tebou klidně půjdu." řekl přehnaně vážným výrazem Joe a už mě zatáhl do šaten, kde už nikdo nebyl.
"Jsi blázen víš to?" začala jsem se řezat a zpoza dveří jsem taky slyšela jak se směje Nick.
"Jo, dost lidí mi to říká." taky se smál, ale pak toho nechal.
"Teď vážně, už se chci převlíct, jsem nasáklá potem bléé." čichla jsem si k tričku. Nesmrdělo, vonělo po deodorantu, ale stejně.
"Fajn, jak si přejete madam." zasalutoval a vypochodoval ze dveří ven.

2. Díl/Pro Lucinku

28. září 2010 v 12:51 | Anďa a Doms |  ff-jednodílové/dvoudílové
"Ahoj babi!" zvolala jsem do telefonu.
"Ahoj zlatíčko, jakpak se má moje holčička?" řekla nadšeně.
"Jo, celkem to jde." odpověděla jsem. Nelhala jsem. Konečně mám někoho kdo se semnou baví, ale ostatní problémy jsou pořád stejné.
"Víš, volala mi maminka, že prý máš problémy se spolužáky, je to tak špatné Nessie?" optala se starostlivě.
"Našla jsem si jednoho kamaráda, jsem za to moc ráda, ale ostatní mě nemají rádi." povzdychla jsem si. Vždycky, když jsem mluvila s ní, připadalo mi, že mi je 10 a ne 16.
"Mám pro tebe nabídku..."odmlčela se a zrovna do mého pokoje vstoupil Nick. Tiše jsem mu pokynula ať si sedne na křeslo a ukázala na telefon. Jen pokýval hlavou, sedl si a sledoval mě.
"Nechtěla by jsi přijet za mnou do Paříže, na takové delší prázdniny?" řekla.
"T-to jako vážně?To bych mohla?" úplně se mi otevřela pusa až se začal Nick tiše smát, sice nevěděl o čem se bavíme, ale asi jsem vypadala fakt vtipně.
"Možná by se dalo dělat něco s tvým jistým problémem, ale samozřejmě, když nebudeš chtít, tak ne." usmála se do telefonu, cítila jsem to, jako by nadálku.
"Strašně by jsem si přála s tím něco dělat babi..." povzdechla jsem si.
"Tak přijeď a uvidíme." uslyšela jsem.
"Mamka by tě uvolnila ze školy a za tři dny by jsi přiletěla za mnou." řekla celá šťastná.
"A kdy by jsem se vrátila zpátky?" začala jsem si hrát s prstýnkem na levé ruce.
"Před prvním zářím."
"Aha, budu se těšit." usmála jsem se, i když to vidět nemohla a položila to.
"Pojedu do Paříže!" vyskočila jsem na nohy.
"Vážně, kdy?To je super!!" radoval se semnou Nick.
"Za tři dny." skákala jsem.
"Na jak dlouho?"zastavil se na chvíli.
"Do konce letních prázdnin, není to super?nemusím do školy!"zavýskla jsem.
"Tak dlouho?" už se nesmál.
"Jo je sup....vlastně, nevím." právě jsem si uvědomila, jak dlouho ho asi neuvidím. Už jsem si na něj zvykla a i když občas musel odjed na nějakou malou akci, tak jsme se viděli aspoń co druhý den a teď ho skoro víc jak půl roku neuvidím.
"Asi půjdu domů."řekl zničeho nic a už chtěl dejít.
"Počkej, to se ani nerozloučíš?Zítra odlítám." podívala jsem se na něj smutně.
Nic neřekl, jen tam tak stál.
"Nicku, taky mě mrzí, že se neuvidíme tak dlouho, ale já se vrátím zpátky, jsi můj jediný přítel." koukla jsem mu zpříma do očí.
"Promiň, jen jsem si zvykl že býbáme tak často spolu a ty teď odjedeš. Budu se tu děsně nudit." usmál se.
"Určitě mi něco z tý Paříže přivez. Sice jsem tam už byl, ale tenhle dárek bude od tebe, takže to vlastně bude výjmečný dárek." sedl si zpátky do křesla.
Kecali jsme až do noci až jsme oba usli. On v tom křesle já před postelí. Vzbudila nás až mamka, která mě donutila si začít balit, Nickovi udělala snídani a pak ho vykopla(v lepším slova smyslu, taktně mu naznačila, že by měl jít domů).

8th June
Ahoj Nicku,
jak se pořád máš?Jaké je u nás počasí?U nás je překrásně, teplíčko. Babička je skvělá, dneska jsme spolu byly plavat. Právě se mi zalíbil nový sport. Je to super. Taky mám jednu novinku, už nemám rovnátka! Jsem šťastná jak blecha, ale chybíš mi Ty a mamka. Byla jsem se tu taky podívta po ochodech a už mám pro tebe ten slíbený suvenýr, ale jelikož se mi tam líbilo tolik věci, prostě jsem neodolala a koupila Ti toho víc, jen doufám, že se ti to bude líbit.
Myslí na Tebe Tvoje kamarádka Nessie.

1st July
Ahoj Nicku!
Tak zase ti píšu, z tvého dopisu jsem pochopila, že toho máš asi vážně hodně. Moc Ti to nezávidím, jelikož já tu spíše jen relaxuju, jediné co mi tu vadí, je to, že babička si potrpí na zdravou výživu :) a to úplně nenormálně. Ale zvykám si, dokonce mi začalo tu musli s kandovaným ovocem chutnat, asi si tu budu kupovat i doma. Promiň, že Ti nepíšu tak často, ale už se moc těším, až ti to budu moc říct do očí, ono by se to všechno ani na ten papír nevešlo. =). 
Tvoje Nessie.
25th July

AHOJ!!!
Po dlouhé době se zase ozývám. Jsem ráda, že už je to u vás všechno v pohodě, určitě jsi rád, že máte až do Vánoc volno, no já tady mám teď trochu šrumec. Chvíli se nezastavím, počasí se pořád drží, takže chodíme plavat kdy se dá a babička vodu miluje, stejně tak jako teď už i já. Až přijedu domů, musíme někdy na koupák zajít, je to příjemný odreagování a protáhnou se ti svaly.
Ještě určitě napíšu, s pozdravem, Nessie.

28th August
Už pozítří!!
Jo už pozítří se vracím domů, už se na Tebe moc těším a taky na mámu. Na co se netěším je, ale škola. A tak mě napadlo, máma bude mít zrovna odpolední, mohla by jsem tě poprosit, zda by jsi pro mě nepřijel na letiště?Nemám se jak dostat domů, ale pochopitelně, jestli nemůžeš, tak si stopnu taxíka :). Už brzo, kámoška Nessie.


30th August- LAX
Já tomu nevěřím, jsem tady. Jsem doma, jsem na Americké půdě a vetšina lidí kolem mě mluví jen anglicky. Oh jaká úleva. V Paříži to bylo super, ale už mi ti francouzi začínali lézt na nervy.
Babička je prostě senzační, pomohla mi vyřešit můj problém/moje problémy. Poslední dny, chodím kolem zrcadla a nevěřím, že jsem to skutečně já. Místo brýlí jsem od babičky dostala operaci očí. Bála jsem se jak malá, ale všechno je to vyřešeno. Už nemusím nosit brýle, ani čočky. Mám zdravé oči! Poslední dny, jsem každé ráno šmátrala po nočním stolku, abych si nasadila brýle, ale až když jsem otevřela oči, tak jsem zjistila, že je vlastně nepotřebuju. Druhá věc, jsou rovnátka. Konečně mám zuby rovné a bílé jak perličky. Už se nebojím usmívat na kolemjdoucí lidi, aby si v duchu nepomysleli, no fuj, ale už se můžu smát do všech stran. A třetí nejdůležitější věc, na kterou, ještě teď když si vzpomenou, mi vyhrknou slzy do očí, a to je, moje váha. Já nevěřím tomu, že jsem dokázala s pomocí babičky dostat pryč ten tělesný tuk, který mě doprovází už od narození. Nemám sice míry modelky, ale daleko od nich nejsem. Plavání, které jsem si zamilovala, jsem si zpevnila svaly, získala sílu a taky kondičku. Taky jsem se zbavila uhrů, co víc si přát? Nikdy tomuto pobytu nezůstanu vděčná. Pořád budu vzpomínat.
Z přemášlení mě vyrušil zvuk, někdo vedle mě si odkašlal a já zjistila, že je to nějaký pán a můj kufr jako poslední koloval dokolečka na pásu.
"Ehm, promiňte." omluvila jsem se a popadla ho.
Tak jsem se na Nicka těšila, jak dlouho jsme se neviděli.
Vešla jsem do haly a hledala ho. Napsal mi smsku, že určitě přijede.
Stál tam, v ryflích a košili a nesměle mě vyhlížel. Stála jsem přímo v jeho pohledu, ale nepoznal mě. To jsem vážně tak k nepoznání? Vzala jsem kufr a šla k němu.
"Nicku?" postavila jsem se před něj a koukla mu do očí.
"Nessie?" vyvalil ty svoje kukadla.
"Tak ráda tě vidím!" zasmála jsem se a objala ho.
"Vůbec jsem tě nepoznal, proboha, jsi to vůbec ty?" taky mě pevně objal, ale pak se odtáhl a začal mě točit na různé strany aby si mě mohl prohlédnout.
"Sluší ti to." usmál se zase.
"Díky, ani nevíš jak jsem za tohle všechno ráda." znovu jsem ho objala.
"A já jsem rád za tebe." pošeptal mi do vlasů.
"Půjdeme?" vzal mě za ruku, do té druhé mi vytrhl kufr a šli jsme do jeho auta.
Celou cestu jsme si povídali. Všechno jsme mu řekla do podrobností. Každý detail.
Mamka přišla večer a jak mě viděla, tak ji to rozbrečelo.
Už jen den do doby, než budu muset jít do školy, tolik se bojím. Ani nevím čeho, ale prostě se bojím. Ještě jsme s Liby zašly nakoupit nějaké věci do školy a zaskočily i do nějakých obchodů s oblečením. Sice jsem toho měla hodně z Paříže, ale na konec jsem si koupila jednu sukni. Pořád nemůžu uvěřit, že já můžu jít do obchodu a můžu si koupit sukni. Sukni nad kolena a můžu v ní chodit, protože se mi přitom, když chodím, nebude plandat tuk.
Večer za mnou ještě zaskočil Nick a odešel se slovy, že se uvidíme až ve škole. Ráno má ještě nějaké zařizování.
Ráno jsem se osprchovala, učesala si své vlnité vlasy a pro tentokrát je nechala do školy rozpuštěné. Vzala jsem si tu svou novou sukni a k tomu jednoduché bílé tílko a barevný pásek. Do ruky bloček a propisku kdyby něco a mohla jsem jít.
Málem mi vyskočilo srdce z těla, když jsem došla před svou třídu. Nikdo si mě nijak zvlášť nevšímal, až když jsem dosedla na své obvyklé místo v poslední lavici u okna, tak všichni stichli.
"Ehm Nessie, jsi to ty?" přišla k mojí lavici s milým úsměvem Mell, tak třídní ropucha.
"Jo, proč?" řekla jsem s nezájmem.
"Nechtěla by jsi s námi dneska poobědvat?" z jejího přeslazeného úsměvu se mi dělalo mdlo.
"Ne díky." odbyla jsem ji a strčila si sluchátka do uší. Všichni na mě zůstali hledět a něco si špitali dokud nepřišla učitelka.
Před třídou na mě čekal Nick a to už se nejspíš rozkřiklo, že ona neznámá jsem já. Všichni na mě dost divně hleděli a kluci na mě mrkali.
"Oh bože, schovej mě." dala jsem si ruku před oči a tou druhou chytla Nicka. Jen se zasmál a ruku mi dal kolem ramen. Normálně by si asi člověk řekl, že spolu chodíme, ovšem důležité přece je, co si myslíme my dva no ne? V jídelně jsem se za něj schovávala, ale pár lidí si mě stejně všimlo a mávlo na mě. Od kdy na mě mávaj?
"Co bys odpoledne řekla procházce?" upíjel ze své dietní coly.
"Fajn." odpověděla jsem a vrhla se na nějaký salát. Další moje plus. Babička mě naučila jíst saláty.
Po škole jsme nasedli do jeho auta a všechny pohledy na školním dvoře zase směřovaly k nám.
Zastavil na pláži.
Procházeli jsme se tišel a nohy jsme si nechali omývat vodou.
"Víš, chci ti něco říct." zastavil se.
"Jasně, mluv." kreslila jsem nohou v písku nějaké obrazce.
"Nebo víš co?Nebudu nic říkat, prostě to udělám." řekl, přitáhl si mě za záda a políbil mě.
Unášely mě obláčky, na kterých jsem letěla a já si užívala té nádherné volnosti. Tak krásný byl jeho polibek, který jsem mu s radostí oplácela.


KONEC

1. Díl/pro Lucinku

28. září 2010 v 12:50 | Anďa |  ff-jednodílové/dvoudílové
"Vidíte to?Och to je nechutné.." slyšela jsem kolem sebe, když jsem po jarních prázdninách vstoupila poprvé do školy.
"Vlezeš se vůbec do dveří?" pokřikoval na mě i hlouček našich elitních fotbalistů. Tolik mě mrzelo, že se ke mně tak chovají. Copak můžu za to, jaká jsem? Už jsem stála před třídou, když do mě někdo vrazil tak prudce, že mi spadly na zem všechny věci. Jen jsem si povzdychla, sehla se a začala to sbírat.
"Bacha ať ti nerupnou kalhoty, to by jsme asi všichni omdleli děsem." zasmála se Mellanie, naše třídní královna. Spíš je to třídní ropucha, která neustále špulí ty svoje odporné rty namalované rudou rtěnkou.
Někdo mi začal pomáhat sbírat věci.
"Tady." podal mi to, když jsem se zvedla na nohy.
"Nicku k té se radši nepřibližuj, dostaneš velerybí nemoc." volali na něj zase ti fotbalisti s hlasitým smíchem.
"Díky." řekla jsem potichu, ani jsem se na něj nepodívala a šla si sednout do lavice.
Ano ten slavný Nick Jonas, mi pomohl sesbírat věci. Zní to divně, ale on jediný se mi neposmívá. Fajn, neposmívá se mi, ale ani se semnou nebaví. Vlastně se se mnou nebaví nikdo. Proč mám tak děsnej život?Tak mám pár kilo navíc bože! Je to moje věc, ale co s tím mám dělat?
Zazvonilo, do třídy vešla učitelka a začala nás vítat po prázdninách. Kecala různé věci, ale já to pořádně ani nevnímala.
Když jsem vycházela už konečně z té školy, zastavil předemnou Brianův kabriolet.
"Héj Ness svezl bych tě domů, má to však jeden háček, nevlezla by jses mi do auta, máš totiž děsně velkou prdééél!"to poslední zařval a všichni ti jeho přiblblí kamarádíčci se začli chlamat jak debilové. V nitru jsem umírala ponížením a bulela jak malá holka, navenek jsem se dívala na místo, kde stálo to jeho neblýskaný autíčko, jako by tam nebyl. Úplně bez emocí. Když si všiml že nijak nereaguju, jen cosi zabručel a konečně odjel.
"Z nich si nic nedělej, jsou to jen pubertální výrostci, nic nechápou." ozvalo se vedle mě. Nemusela jsem se otáčet, abych poznala kdo to je. Jo ta naše hvězda, která se nebavila jen tak s někým a holky po ní slintaly jak po nových botičkách od Gucciho. Jenomže já jsem neměla zapotřebí se s ním bavit, je mi ukradený, chci jen aby se ke mně chovali lidi normálně, nepotřebuju žádnou lítost a už vůbec né jeho, když ho ani neznám.
"Co ty o tom víš? Nikdy jsi tohle nezažil." povzdechla jsem si s pohledem stále upřeným na místo, kde seděl Brian a ignorujíc pohledy spolužáků na mě a jeho, jelikož se mnou mluvil, jsem se vydala směrem domů.
"Smím jít s tebou?" ozvalo se po třech minutách, kdy jsem slyšela jen svoje a něčí kroky za sebou.
Pokrřila jsem neurčitě rameny. Srovnal se mnou krok a dál jsme šli mlčky.
"Jsem Nick." prohodil jakoby nic.
"Já vím." taky jsem odpověděla stejně.
"A ty se jmenuješ jak?" zeptal se. Oh bože, je to příšerný, po celý půl rok, co chodí s námi do školy se o mě vůbec nezajímal, co ta náhlá změna?
"Nejradši bych řekla, že nijak." povzdychla jsem si, jelikož své jméno nahlas nerada říkám.
"Proč?" zpomalil trochu.
"Nerada totiž lidem říkám, že se jmenuji Ofélie." zase jsem si smutně povzdychla.
"Co se ti nelíbí na tvém jméně?Je takové zvláštní." slyšela jsem jisté pousmátí, avšak nepůsobilo to tak, že se mi vysmívá.
"Mám raději své druhé jménu, Vanessa." zírala jsem bezdušše před sebe.
"Ehm, tak tedy Nesso, vadilo by ti, kdybych s tebou šel zítra ráno do školy?" vypodlo z něj po chvíli.
"Jak chceš, vycházím o půl osmé." uzavřela jsem stroze debatu, když jsme se ocitli před mým domem. Jen jsem z jeho strany slyšela "Měj se" a pak už zavřela vchodové dveře.
Ani jednou jsem se na něj nedívala. Nemám to za potřebí. Nevím co se mu stalo, že se semnou vůbec baví, ale k tělu si ho nepřipustím. Na konec by z toho vyšlo najevo, že se jen vsadil s těma debilama ze školy a já jen trpěla. I když mi tohle na něj moc nesedí, věřit člověku ze dne na den, nezačnu.
V pokoji jsem si umyla ruce a obličej, vymáškla jsem si pupínek, který se mi udělal na čele a šla se převlíct z těsných jeanů do pohodlných tepláků.
"Nessie?" vykoukla zpozad dveří mamka.
"Ahoj mami." usmála jsem se a zavřela svůj deník.
"Tak jak bylo ve škole?" sedla si vedle mě na postel. Je můj vzor, je tak krásná, dlouhé blonďaté vlasy ji sahají až po lopatky, v modrých očích ji jiskří a je tak krásně hubená. Jsem vůbec její dcera?Jsem jako šmudla, tmavě hnědé vlasy po tatínkovi mám sice dlouhé a lesklé, ale stejně si je svazuji každé ráno do gumičky, oči mám černé s brýlemi a zuby mi zdobí rovnátka, která mají příšernou zeleno-žlutou barvu. Proč jsem tak ošklivá?
"Fajn mami." snažila jsem se potlačit smutný ton.
"Ach zlato, říkala jsem ti, že si to nemáš mačkat, zanítí se ti to." zabodla svůj pohled na mé čelo.
"Promiň mami." stekla mi jedna slza.
"Nessie, copak je?Proč pláčeš?Já se zase tolik nezlobím." konejšivě mě pohladila po buclaté tváři.
"To nic, jen jsem si vzpomněla na tátu." zalhala jsem. Myslela jsem na něj často, byl francouz. S maminkou se poznali v Paříži a tam se také vzali. Umřel, ještě před mím narozením.
Mamka později odešla a já se zase ponořila do svých myšlenek. Venku svítilo sluníčko tak jsem se rozhodla jít ven a něco namalovat. Vzala jsem svůj kreslíci stojan a postavila jej na můj obrovský balkon. Vyhlédla jsem si stromek ma kterém byla pověšená houpačka, na které jsem se kdysi houpávala. Už to bylo téměř hotové, když jsem uslyšela mámin hlas.
"Nessie, někdo za tebou přišel." zavolala. Beztak to bude Liby, moje sestřenice, je to blázen, ale aspoń si spolu občas popovídáme.
"Jo jo." zabručela jsem a pokračovala v práci.
"Páni, maluješ krásně." ozvalo se mi zpoza zad až sem nadskočila.
"C-co tady děláš?" mračila jsem se na něj. Ano, ta naše školní, ale i světová hvězda se právě ocitla na mém balkoně a hleděla na můj namalovaný výtvor.
"Přišel jsem na návštěvum, to přátele dělají ne?" usmál se a pokšábal se na krku. Pořád jsem nesundala z obličeje ten udivený, ale bojovný výraz.
"Má to jeden háček, my nejsme přátele." odpověděla jsem mírně jízlivým tonem.
"Ne?" možná jsem ho zaskočila, ale nedal to znát.
"Tím, že se mnou půjdeš jednou ze školy, neznamená, že se spolu bavime." natočila jsem mírně hlavu.
"Ehm, tak fajn, a ty nestojíš o to se semnou bavit?" zaculil se. Fajn, neměla jsem daleko k odpadnutí, přece jenom, své pohyby ovládá dokonale, ale navenek jsem zůstala stejná.
"Ani ne." řekla jsem nevýrazně a začala sklízet rozházené barvy.
"A co když já stojím o bavení s tebou?" žekl po chvíli přemýšlení.
"Pak tě nechápu." odkašlala jsem si.
"Nebuď taková." nespustil ze mě pohled.
"Jaká?" překvapeně jsem se na něj podívala.
"Tak odtažitá, já se snažím, hele nechci abys si myslela, že si já myslím, že mi každá holka padne k nohám a že to musíš být i ty, jen už schovej tu masku bručnouna." řekl a u bručouna se zasmál.
"Oukej, jak chceš, ale varuju tě, jestli ses někým vsadil, nebo je to nějaká hra..." hrozila jsem. Opravdu jsem se bála, že si ze mě stříli.
"Nejsem takový." usmál se příbětivě.
"Dobře, proč jsi tady?" vzala jsem stojan a chtělaho donést do pokoje, ale vytrhl mi ho z ruky a nesl ho tam sám.
"Nudil jsem se a chtěl jsem si popovídat." postavil ho přesně na místo, kam patří. Radši jsem se neptala jak to, že ví, kde to má dat a mluvila.
"Aha." trochu jsem se usmála. Třeba nebude zase tak špatný jako ostatní.
Byl u nás dlouho a zůstal dokonce i na večeři. Pak jsme se rozloučili a domluvili se, že zítra se pro mě staví a půjdeme spolu do školy.

Nevím, jestli je to dobré, ale jak čas plynul, začala jsem mu docela dost věřit, pořád ve mně, ale hlodalo to maličké zrníčko nejistoty, že je to z jeho strany jen hra. Trávil u nás docela dost času, máma si ho zamilovala a pro mě se stal mým nejlepším přítelem. Ve škole jsem se od něj snažila držet co nejdál, ale vždycky si mě našel. Nechtěla jsem, aby se mu spolužáci posmívali, že se semnou baví, ale nikdo neřekl ani slovo. Ani mě nic neřekli, když byl poblíž on, ale když jsem byla sama, bylo to pořád stejné, samé nadácky a ponižování.

Nikdy Nezapomenu ♥

28. září 2010 v 12:48 | Anďa |  ff-jednodílové/dvoudílové


Stojím tady. V černých šatech, vedle mě stojí má matka a drží nademnou deštník. Celý zástup lidí stojí kolem jeho hrobu. On, můj dokonalý. Nikdy nikdo nenahradí tu díru v srdci, kterou vytvořil tím, že odešel. Odešel pryč a nás tu nechal.
Kněz odešel a my začli do jeho hrobu házet kytice. My, obecné slovo. Házeli je tam všichni přítomní až na mě. Já jen stála a hleděla na jeho rakev, kterou pomalu zasypávali až zmizela pod návalem mazlavé hlíny.
Všichni odešli, stála jsem v dešti a pořád se nehnula z místa. Chci se z toho odporného snu probudit!
Kolena se mi začala silně třást, až jsem jimi dopadla na mokrou zem. Víčka jsem semkla k sobě a chtěla zastavit ten obrovský nával pláče, který se dral napovrch, ale zastavit jsem ho nemohla. Vlna smutku mě paralizovala, klečela jsem u jeho hrobu a prsty nořila do toho mazlavého materiálu snad ve snaze vyhrabat jej. Mé slzy splynuly s deštěm, který dopadal na mou bledou tvář.
"Proč jsi mi jej vzal?" řvala jsem někam do nebe a mhouřila oči proti kapkám, které mi padaly do očí.
"Vrať mi ho!" zařvala jsem podruhé a pod tím silným zvlykem, který se mi vydral z hrdla jsem dopadla na jeho hrob. Hlasitě jsem brečela a pořád žmoulala hlínu mezi prsty.
Odpověď jsem znala. Nevrátí mi ho, už nikdy ho neuvidím. Neuvidím jeho úzké oči a v nich odrážející se radost. Jeho rozkošný úsměv, když ho něco rozveselilo. Neuslyším jeho sametově hebký hlas. Neucítím jeho jemné ruce, které mě vždycky hladily ve vlasech, jeho něžné doteky. Pevné obětí ve kterém mě svíral vždy, když jsem se něčeho bála, přinášelo mi pocit bezpečí. Už nikdy se ho nebudu moct dotknout, nikdy. To slovo začínám ze srdce nenávidět.
Na holých ramenou jsem ucítila mokrý dotyk.
Klekl si vedle mě a silně mě objal. Jeho bratr se mi snažil pomoct, avšak já nevěřím, že to někdo dokáže.
"On mi ho vzal." zaštkala jsem bolavým hlasem a jeho ruce mě k němu přitiskly ještě víc. Svíral mě pevně, ale poté co jsem zacítila vůni, která mi ho připomínala jsem své ruce obtočila kolem jeho pasu a nos sabořila do černého kabátu.
Byl tak podobný, stejně voněl, měl podobné oči i vlasy, ale on to nebyl. Nikdy nebude.
Pomalu se semnou houpal ze strany na stranu a já se nechala kolíbat. Ovšem hlasité zvlyky jsem zastavit nemohla. Tiskla jsem se k němu tak, že jsem měla strach o to, jestli ještě vůbec dýchá.
Zavřela jsem oči a za neustáleho pláče jsem vzpomínala. Vzpomínala na tři roky našeho společného života.
 Byli jsme mladí, když jsme se potkali. Bylo mi šestnáct, on byl o rok starší. Pracovala jsem v rychlém občestvení když tam přišel on a jeho slavní bratři a zrovná já je měla tu čest obsluhovat. Na první pohled jsem si myslela, že je příšeně arogantní a namyšlený, ale byla jsem mile překvapena. Choval se spontálně a nenuceně, stejně jako jeho doprovod. Ostatní šlo hladce, jedna schůzka, druhá schůzka. Na to jak jsme byli mladí nám vztah vydržel a já věřila že vydrží dokud nás smrt nerozdělí, což se stalo právě teď.
Odešel tam, kam já nemůžu.
"Bello měli by jsme jít.." pošeptal potichu.
"Bež, já nejdu." řekla jsem rozhodně a vymotala se z jeho teplé náruče. Neodejdu, zůstanu tady, s ním.
"Prosím." řekl tiše. Podívala jsem se do jeho smutných očí. Ztratil bratra, ta bolest ho pohltila a on se s ní snažil všemožně bojovat. Mokré vlasy se mu lepily na spánky a z jeho pootevřených rtů vycházely obláčky páry.
"Já ho chci zpátky.." zašeptala jsem a znovu se rozplakala.
Opět mě objal.
"Já taky." slyšela jsem tichou odpověď. Prsty mi projel mokré vlasy, tak jak to dělával jeho bratr.
Nějakou dobu jsme oba mlčeli, když najednou vstanul.
"Dokážeš vstát?" zeptal se tiše a chyt mě za ruce. Pokývala jsem hlavou a nechala se vyhoupnout nahoru, avšak kolena se mi zase podlomila, nestačil tak rychle reagovat a já opět dopadla do hlíny.
"Ach Joe, proč zrovna on? Proč si nevzal někoho jiného?Proč zrovna jeho?!" Zařvala jsem bezmocně, opět jsem podleha té vlně, která mě paralizovala a prsty jsem si vjížděla do vlasů. Plakala jsem tak plačtivě až jsem myslela, že se udusím vlastními slzami.
Lehce mé tělo podebral svými pažemi a nesl mě pryč. Chtěla jsem se vzpírat, chtěla jsem tam zůstat, ale mé chabé pokusy rychle ustaly tak, jako začly. Neměla jsem už sílu něco dělat, sílu se hýbat, plakat. Zmoženě jsem své ruce dala kolem jeho krku a hlavu zabořila do jeho ramene.
Byla mi neskutečná zima. Byl konec listopadu a já na sobě měla jen promočené šaty. Ještě víc jsem si k němu přitulila, abych se aspoň trochu zahřála, ale sám byl už promoklý.
Drcnul do hřbitovní brány, která se s vrzotem otevřela a z chodníku se k nám přivalili novináři.
Cítila jsem jak se trhavě nadechl, ani jemu totiž nebylo zrovna po chuti cokoliv říkat a nebo se nechat od nich fotit. Trošku jsem stiskla jeho krk ve svých rukou a natočila hlavu k jeho hrudi tak, aby mi nebylo vidět do obličeje. Snažila jsem se nevnímat protivné blesky fotoaparátů a dotěrné otázky reportérů. Slyšela jsem jak někdo otevírá dveře, Joe mě pak posadil na sedačku spolujezdce. Obešel auto a sedl si vedle. Stočila jsem se na sedadle do klubíčka a snažila se na nic nemyslet.
Odněkud vytáhl deku a zabalil mě do ní. Nastartoval auto a jel někam pryč od těch dotěrných lidí.
Mezitím jsem se snažila trochu se vzpamatovat, pustil topení naplno a já si začla zahřívat ruce.
"Nikdy na něj nezapomenu." řekla jsem tiše.
"Stejně jako já...."odpověděl stejným hlasem a kouknul mi do očí.
Zbytek cesty proběhl tiše. Zastavil před jeho a domem, kde jsem žila já, spolu s Nickem. Čekali tam další dotěrní lidé.
"Zvládneš to?" podíval se na mě ustaraně.
"Zvládnu.." řekla jsem, ale stejně to nevyznělo tak jistě, jak jsem si přála. Jen si mě projel starostlivým pohledem a vystoupil. Nečekala jsem až mi otevře, otevřela jsem si sama a spolu s dekou kolem mých ramen jsem vystoupila. V tu ránu stál vedle mě. Chytl mě kolem pasu, abych snad znovu neupadla a pomalu jsme vyšli k domu. Před dveřmi jsem se však otočila.
Všichni novináři se k nám seběhli a hned mi dávali k ústům mikrofon.
Pevně jsou Joeovi stiskla ruku a promluvila.
"Tohle to je jedna z nejtěžších chvil, které prožíváme a jestli vy máte aspoň nějkou úctu, tak nás teď necháte na pokoji." řekla jsem tiše a přitom polykala slzy, které se mi pořád koulely po tvářích.. Všichni náhle přestali pokřikovat a rázem ztichli, stejně tak jak utichly blesky od fotoaparátů.
A pak mi nohy opět vypověděly. On mě tentokrát zachytil a odnesl pryč od novinářů, kteří jen stáli a hleděli. Rozplakala jsem se ještě víc. Divím se, že mám ještě co plakat.
"Je ti zima?" nesl mě v náruči někam....
"Trošku..." řekla jsem, ale ruce jsem téměř necítila. Celá jsem se silně třásla a nemohla jsem to zastavit.
Posadil mě na kraj vany a začal napouštět teplou vodu. Přidal do toho trošku pěny.
"Zvládneš to sama?" kouknul na mě. S drkotajícími se zuby jsem přikývla. Když byla vana plná, odešel. Pomalu jsem se vyslékla z mokrých šatů a opatrně vlezla do vany. Svaly se mi malinko uvolnily. Už jsem se netřásla zimou, ale tím, jak jsem se snažila opět potlačit pláč.
Tahle koupelna mi toho hodně připomínala. Vzpomínky se mi honily hlavou ikdyž jsem se tomu snažila zabránit.
Tady mě poprvé viděl nahou. Styděla jsem se stejně jako on, ale na naši chvíli tady stejně nikdy nezapomenu.
Vzpomínky moji mysl zaměstnaly natolik, že za chvíli někdo zaklepal na dveře od koupelny.
"Jsi v pořádku? Udělal jsem něco k jídlu." uslyšela jsem Joeův zničený hlas. Snažil se, ale tohle mu nejde.
Nešlo by to nikomu, jen člověku, který nemá city.
"J-jo.."odpověděla jsem koktavě a začla se zvedat z vany, ale podklouzla mi noha a já se se šplouchnutím potopila pod hustou pěnu.
Nikdy by jsem si nemyslela, že by se dalo utopit ve vaně, ale kdyby mě nepopadly něčí ruce, zůstala bych tam, utopila bych se.
Umřela bych a možná by jsem se s ním setkala.
Trhavě jsem se nadechla, když jsem ucítila v mých plících kyslík. Připadala jsem si jako dítě. Nebyla jsem schopná se hnout.
Chytl mě za lokty a jedním pohybem mě vytáhnul z vany na zimné kachličky. Pořád jsem sledovala jeden bod někde na jeho ramenu.
"Co to vyvádíš?" kroutil hlavou. V tu chvíli jsem jen stála, ani mě nenapadlo se třeba stydět, jelikož jsem tam stála úplně nahá.
Zabalil mě do županu a chytl mě za ramena.
"Měl jsi mě tam nechat." zašeptala jsem a znovu se rozplakala. Po kolikáré dnes už?
"Bello.." řekl tiše a objal mě. Hlavu jsem si opřela o jeho hrudník a ve snaze zabránit dalším slzám. Hladil mě ve vlasech a houpal se se mnou ze strany na stranu.
"Pojď jíst." podebral mě a v náruči nesl do kuchyně, jelikož se mi zase třepala kolena a posadil mě na židli.
"Nemám hlad." řekla jsem s očima zabodnutýma na tmavou desku stolu.
"Nick by nechtěl aby jsi se trápila." ucítila jsem jeho pohled.
"Ale já to bez něj nezvládnu." semkla jsem k sobě silně víčka a hlavu si složila do dlaní.
"Zvládneš, budu stát u tebe ať se děje cokoliv, jen....už neplakej." klekl si vedle mě a sundla mé ruce z tváře.
Trhavě jsem se nadechla a podívala se do jeho očí. Plakal. A já s ním. Plakali jsme oba.
Znovu jsem zavřela oči a stiskla jeho ruce, kterými mě stále držel. Zhluboka jsem dýchala a snažila zapomenout, nebo aspoň potlačit ten pláč.
Potichu si sedl na židli naproti mně a oba jsme začali jíst.
Po jídle jsem se převlékla do vytahaného trička na spaní a volných tříčtvrťáků a sedla si na postel. Byla naše, už dva dny jsme do ní neulehla jen jsem hladila jeho polštář a čichala vůni, která už pomalu vyprchávala.
Trhla jsem sebou, když jsem ucítila jeho ruce na mých ramenech.
"Pojď už spát." řekl tiše. Uložil mě do postele jako malé dítě. Peřinou mě zachumlal až po bradu a už se zvedal k odchodu.
"Počkej.." zastavila jsem ho.
"Zůstaň tady." prosila jsem ho.
Bez řečí si vlezl na půlku, kde spával Nick. Když zhasnul lampičku na nočním stolku, bylo to, jako by to byl on. V šeru svítilo jeho bílé tričko a tmavé vlasy, se mu kroutily všemi směry. Jako by tam neležel právě teď jeho bratr, ale on sám. Ležel na zádech.
Možná jsem troufalá, že tohle dělám, ale na tom už nesejde. Přitulila jsem se k němu a pocítila tu vůni. Tolik se shodovaly. Objal mě svými pažemi a oba s očima upřenýma někde na strop jsme mlčeli a tiše oddychovali.

O 6 let později
"Maminko, kdy se vráti tatínek?" vyšplhal se na mě můj čtyřletý syn. Seděla jsem na posteli a listovala starým albumem, který jsem dostala na své osmnáctiny. Bylo to naše album. Mé a Nickovo. Neustále jsem vzpomínala.
"To nevím zlatíčko.." pocuchala jsem mu tmavé vlásky, které zdědil po tatínkovi.
"Dobrý večer rodinko!" uslyšela jsem jeho hlas ode dveří.
"Ahoj, Nickey, tak jak jsi se měl?Doufám, že jsi nezlobil maminku." zmáčknul mu Joe nos, tak jak to dělával vždycky, když se vrátil domů.
Zbytek jejich rozhovoru jsem nevnímala, stále jsem si prohlížela to album.
První fotka, oba se smějeme do objektivu a za námi se tyčí obrovská žirafa. Pod tím komentář, Ještě přátelé.
Druhá fotka, jsme u Jonasů doma, Nick sedí v křesle a já jemu na klíně. Pod tím opět komentář, První krůčky k našemu vtahu.
Celým tímhle albumem provázejí vtipné, nebo zamilovené komentáře, které psal on. Byl to dárek od něj.
"Bello?" sedl si ke mně na postel Joe.
"Ahoj." setřela jsem si jednu slzu a usmála se na něj. Nahnul se ke mně a jemně se otřel svými rty o ty mé. Ví jak moc tohle miluju.
"V pořádku?" kouknul se na to co jsem svírala v rukou.
"Ano, jen jsem se dívala..." řekla jsem nejistě a otočila úplně poslední stránku v albu. Byli tam fotky Nickeyho, mého a Joeova syna. To on mi pomohl, když jsem to potřebovala, stál při mně, jak slíbil
 Na obalu alba byl nakreslený obrázek, obrovké srdíčko a v něm, Nick + Bella Forever.
"Pamatuju si, jak to kreslil ještě den před tvými narozeninami, pořád se mu na tom něco nelíbilo, a tak to pořád dokolečka zpravoval." usmál se na obrázek a pak na mě.
Jedna slzička mi zase stekla.
"Neplakej, když jsi šťastná ty, je i on. Pořád je tu s námi." usmál se a setřel mi tu jednu slzu.
"Jsem šťastná.." usmála jsem se a pohladila ho po tváři.
Vstala jsem, chytla jej za ruku a vedla nahoru na půdu.
"Vážně to tak chceš?" kouknul se na mě.
"Ano, chci." řekla jsem rozhodně, otevřela starou skříňku, kde byly všechny Nickovy věci, album jsem položila na jednu z mnoha košilí, které nosíval a skříňu zavřela.
Joe stál celou dobu za mnou. Nic jsem neřekla jen ho objala. Nikdy nezapomnu, nikdy.
"Mami?tatí?Kde jste?Já se tu bojím." uslyšela jsem Nickeyho hlas.
"Už jdeme zlato." usmála jsem se na Joea a oba jsme se vydali za svým synem.
Tohle je začátek krásného života, nikdy na něj nezapomenu a věřím, že se jednou setkáme u Nebeské Brány.

3. Díl- Definitivní konec*KONEC

28. září 2010 v 12:46 | Anďa |  ff-World War III
"Deb, zpátky dělej!" zařval jsem a zahnal ji zpátky za pult.
"Co je?" zeptala se vystrašeně.
"Vrtulníky." odpověděl jsem a pak jsme to slyšeli oba zřetelně. Kroužily nad městem a svítily do ulic, něco hledaly.
"Co tu chtějí?" nakoukla z poza rohu.
"Nevím, ale já nebyl ten co sem chtěl jít, měli jsme tam zůstat." obvinil jsem ji. Fajn, na konec jsem souhlasil, ale bůh ví jak dlouho tu budou kroužit a fakt netuším co by se stalo, kdyby nás našli.
"Nebudu se hádat..." řekla přísně.
"Kam půjdeme? Ty tu bydlíš ne?Můžem k vám?" začla hledat řešení.
"Jo, ale bydlíme až u pobřeží..." zase jsem pochyboval.
"Ale klíče máš ne?" pozvedla jedno obočí.
"Jo, tak...dobře, ale musíme opatrně, aby nás neviděli." vstal jsem a jí pomohl na nohy.

"Páni, máte moc pěkný dům." vydechla, když jsme se ocitli v hale našeho domu. Tak příjemné bylo, když jsem mohl být zase doma. Chtěl jsem rožnout, ale pohotově ke mně přiskočila a ruku mi odtrhla od vypínače.
"Když rozsvítíš tak budeme fakt nenápadní.." nasadila ironický ton.
"Promiň..." vydechl jsem, schodil jsem batoh a nesl tašku s jídlem do ledničky. Když jsem tam dával věci něco mě zezadu objalo.
"Ty promiň, jenomže......já se strašně bojím.."opřela si o mě ze zadu hlavu. Zhluboka jsem se nadechl, pohladil ji po ruce a otočil se.
"Nebudu ti lhát, taky se bojím...." objal jsem ji a ona se ke mně přitiskla.
"Ale musíme věřit, že to dobře dopadne, jinak to nemá cenu." hladil jsem ji ve vlasech, zatímco ona měla ruce obmotané kolem mého pasu.
"Já vím, ale.....ono je to tak těžké, ani si to nebezpečí pořádně nedokážu představit, kdykoliv nás můžou najít a zastřelit nás. A co teprve tví bratři a rodiče?Jsou někde tam venku..." rozplakala se.
"Já vím.." vydech jsem. Byla to pravda, byli někde tam venku a já neměl tušení co s nimi je. V lékárně jsem chtěl napsat Joeovi smsku, ale nebyl žádný signál, asi zničili telekomunikační stožár.

Mohlo být po půlnoci, když jsme se oba osprchovali, každý ve své kouplně sice, ale ulehli jsme do jedné postele. Potřebovala mě, stejně tak jako já jsem potřeboval ji. Přitulila se ke mně a oba jsme se zachumlali do peřiny. Venku byla dost zima a topení nefungovalo.
"Dobrou noc." políbil jsem ji do vlasů.
"Brou." zahučela někde do mého krku. Ještě než jsme usli, slyšeli jsme prolítnout nějaké vrtulníky, pak jsme zaspali. Aspoň já teda.
Ráno, když jsem se probudil, tak pršelo. Debbie měla ruce kolem mého pasu a bradu u mého ramene.
"Debbie, vstávej, je ráno.." potichu jsem ji budil a odhrnul jí vlasy z tváře.
"Už?" zamžourala a pomalu začala otvírat oči.
"No spíš odpoledne, budou dvě hodiny..." usmál jsem se a líbnul ji lehce na rty. Krásně se usmála a začla se hrabat z peřiny.

Uběhly dva dny, jídlo nám zatím stačilo, kousek odtud je jedna sámoška, kdyby nastal stav nouze. Nad městem pořád krouží ty helikoptéry. Strašně mě zajímá co tu chtějí.
Jednou, když jsem prohlédával sklep, tak jsem našel takové to staré rádio. Zkusil jsem ho sprovoznit, funguje to!
"Oběd!" uslyšel jsem její hlas. Vzal jsem rádio sebou a šel do jídelny. Palačinky?Mňam, superně to voní, tak snad to tak bude i chutnat.
"Co to je?" koukla na tu věc co jsem nesl po paží.
"Staré rádio a funguje!" řekl jsem šťastně, dal ho do zásuvky a položil na kraj jídelního stolu.
Naladil jsem ho, zatímco Debbie už začla jíst.
Když se podařilo, vzal jsem si můž a začal mazat jednu omeletu marmeládou.
"Jako poslední vysílací stanice Spojených Států Amerických odvysíláme všem občanům poslední zprávu z bílého domu, ještě před vpadnutí Ruských a Japonských vojsk do Washongtonu D.C. : Vážení občané Ameriky, všichni přeživší. Přesně 5. listopadu tohoto roku s námi rozvázaly smlouvu o míru dva státy, Japonská lidová republika a nově obnovený Sovětský svaz..."
"Ty jsi věděl, že v Evropě je nový Sovětský svaz?" koukla na mě vyvaleně.
"Četl jsem to....tehdy, prý nebylo to dobrovolné, celkem devět států se muselo Rusům podvolit..." odpověděl jsem. Tehdy jsem si taky myslel, že nám se nic takového stát nemůže, jsme přece Američani, jedna z největších velmocí na světě a teď?Skrýváme se aby nás nezabili, zatímco oni devastují náš kontinent.
Vysílání pokračuje: "Tato vojska prolomila naši obranu a zdevastovala veškoré vojenské základny. Nyní se chystají útoky na naše hlavní metropole mezi nimiž jsou města jako New York, Chicago, Houston, Dallas, Washington, San Francisco a Los Angeles..." když dořekl to poslední, Debbie vypadla vydlička z ruky.
"Bůh s vámi občané Spojených státu. Pamatujte, naděje umírá poslední...." dořekl nejspíš prezident a pak bylo vysílání přerušeno.
Oba jsme na sebe vyvaleně hleděli, když se Debbie zvedla a začla utíkat někam pryč. Hned jsem se zvedl a šel za ní, ale dveře od koupelny mi zabouchla přímo před nosem.
Zvracela. Nikdy jsem ještě nevíděl člověka, který by zvracel kvůli strachu, strachu ze smrti. Ovšem nebyla sama. I já jsem cítil divnou pachuť v ústech.
"Debbie, otevři...prosím." klepal jsem neustále na dveře.
"N-nemůžu.." slyšel jsem její hlas a pak zase zvuk přopomínající zvracení. Pak vodu a na konec ránu.
"Debbie co je?Otevři, hned!" volal jsem a lomcoval za kliku, když dveře povolily a konečně se otevřely.
Seděla vedle dveří schoulená v klubíčku a plakala. Sedl jsem si k ní a pevně ji k sobě přivinul. Celá se třepala a pořád vzlykala.
"Deb no ták.." řekl jsem konejšívě, ale moc to nezabíralo. V tuhle chvíli pro mě bylo neskutečně těžké říct, že to bude dobré, utěšit ji z něčeho z čeho se utěšit nedá. Sám mám strach, jen ho nedávám tolik najevo.
"My umřeme Nicku..." zašeptala a tiskla se ke mně ještě víc.
"Neumřeme, to si nesmíš říkat.." hladil jsem ji po vlasech.
"Nelži!" zvýšila hlas a mírně se ode mě odtáhla
"Slyšel jsi to sám, nikdo nám nepomůže." zhroutila se zpátky do mé náruče.
Jen jsem si povzdychl.
"Umřeme...." zašeptal jsem potichu, sám jsem se neudržel a jedna slza mi po lící stekla, možná byly dvě...Proč zrovna teď?Proč můj život musí skončit, zrovna, když jsem našel svou lásku. Miluju ji, možná proto, že jsem s ní prožil tolik věcí jako ještě s žádnou jinou ne.
Moje rodina možná už nežije, to já nemůžu vědět, nemohl jsem se s nimi ani pořádně rozloučit, stejně jako ona. Jsme sami, jen my dva. Až do konce života, na který nebudeme muset čekat dlouho.
"Debbie miluješ mě?" kouknul jsem ji do uplakaných očí.
"Miluju..."hlesla tiše.
"Udělej pro mě něco..."nadzvedl jsem ji bradu.
"Pomiluj se semnou." řekl jsem tišel a lehce ji políbil na rty. Opatrně jsem ji vzal do náruče a položil v ložnici na postel.
"Chci vědět jaké to je než umřu.." pošeptal jsem ji do ucha na které jsem ji následně lehce políbil.
"Neudělám to jen pro tebe, udělám to pro nás oba."řekla trošku chraplavým hlasem.
Bylo něco neuvěřitelného cítit to napjetí, vědět že to přijde. Přijde to na co jsem měl čekat až do svatby.
Lehce jsem z ní vyslékl všechny svršky, zatímco ona s káždým kouskem mého oblečení dost zápasila. Bylo to vtipné, ale nebyl jsem schopen pod tím vzrušením se zasmát. Jako by jsme se propadli do jiné dymenze ve které jsme jen my, nikdo jiný.
Její horké tělo se tře o to mé, které je stejně rozpálené. Horký dech a vysušené rty. Tohle je dosud to nepoznané.
Ten pocit, kdy jsem do ní poprvé pronikl a pohnul se. Bylo to nepopsatelné, vášeň a něha zaplňovaly vzduch, když jsme se pohupovali v milostné souhře. Její vzdychy, které mi burcovaly krev v žilách. Nutily mě pořád zrychlovat mé tempo.
 Harmonické propnutí všech mých svalů a nekrásnější pocit, který jsem kdy zažil na několik sekund ochromil mou mysl, můj mozek.
Ležela vedle mě, oba jsme vydýchávali do teď nepoznanou rozkoš a krásu. To proto jsem to  měl zakázané, něco tak úžasného, smysluplného a důvěrného by měli prožit jen lidé, kteří spolu už zůstanou do konce života.
Ani se nepohla, tak jsem se ji přitiskl k sobě a oba nás přikryl peřinou. Cítil jsem její dech na svém krku a její dlaně na svém břichu.
"Miluju tě...."přitlačil jsem ji k sobě jak jen to šlo.
"Já tebe taky....navždy." zašeptala a pevně se mě chytla.

"25.11.2010 zlikvidovala Ruská vojska poslední obranu Spojených Států Amerických. Následně vyslaly zničující bomby na hlavní Americké metropole. Nejvíce škod zanechali v centru Dallasu a na pobřeží města Los Angeles. 8.12.2010 ukončilo Spojené Království Velké Británie a Severního Irska dohodu o neútočení s Japonskou Lidovou republikou a novodobým Sovětským Svazem. Ve spolupráci se Spolkovou republikou Německo zahájilo okamžitý útok na vojska SS a Japonska. V srpnu roku 2011 došlo k rozpadnutí Sovětského Svazu a k ukončení III. Světové Války.  V roce 2010 byl zaznamenán největší lidský masakr za celou lidskou existenci. 25.11 je vyhlášen mezinárodní svátek za oběti Ruského masakru v Americe.
Spojené Království spolu s Německem a Francii obnovují škody, které byly napáchané jak v Evropě tak na území Severní Ameriky."



2. Díl- Zvrat

28. září 2010 v 12:45 | Anďa |  ff-World War III
"Jdu se projít." oznámil jse. Sice jsem vůbec nevěděl kam, jelikož všude je jen železo a beton.
Ostatní jen pokývali, už jsem zavíral dveře, když je někdo chytl a vyšel za mnou na tmavou chodbu.
Byla to Debbie.
"Smím jít s tebou?" zeptala se potichu.
"Jak chceš." pokrčil jsem rameny a vydal se rovně. Všude bylo naprosté ticho, šly slyšet jen naše kroky.
"Přemýšlela jsem...." prolomila ticho, až jsem se trošku lekl.
"O tom, co jsi říkal, užijme si to dokud žijeme." zastavila. Zastavil jsem taky a koukl na ni.
Přišla ke mně blíž, nic neřekla, ale nahla se ke mně a políbila mě. V tu chvíli jsem přestal dýchat. Byla to krátká pusa, ale když se odtahovala, tak jsem ji chytl za boky a přitlačil zpátky k sobě. Je možné, že cítí to samé co já?
Nad ničím jiným jsem nepřemýšlel a zlehka ji namáčkl a chladivou zeď. Její ruce mi přejížděly po hrudi až k vlasům, které jemně prohrábla. Zato mé ruce sjížděly z jejího pasu níž, na její stehna. Opatrně jsem své rty přemístil na její krk. Tak strašně mě vzrušilo, když jsem uslyšel její vzdych. Ruce mi samovolně zajely pod její tričko, měl jsem obrovské nutkání jí ho sundat, ale ovládl jsem se. Oba jsme zrychleně dýchali a snažili se uklidnit, když jsem od ní na krok ustoupil. Její oči mě téměř hypnotizovaly, když ke mně zase přistoupila a chytla mě za ruce. Takhle to začalo. Začala naše láska.

"Debbie, zlato, vedle.......umřel jeden pán a oni nám nabízejí ten pokoj.." usmála se na ni máma. Uběhly tři dny a o našem vztahu nikdo neví, proto se musíme dost krotit. Nevím proč to tajíme, vyplynulo to ze situace, prostě jsme o tom nikomu neřekli. Všechno je skvělé, moment, bylo by, kdyby si asi jeden kilometr před Los Angeles nestavili základnu rusové. Nikdo z nás neví, jestli ví, že jsme tady, nikdo o tom nemluví, ale mám takový pocit, že kdybych se zeptal, zprávy by nebyly dobré.... Něco mi říká, že nám obrana před bunkrem moc nepomůže.
"Chtěla by jsi si jej vzít?" zeptala se a tím mě vytrhla z přemýšlení.
"Ráda..." odpověděla Debbie a na mě se usmála. Úsměv jsem ji oplatil, avšak duchem jsem byl pořád nepřítomen. Válka mi nedávala spát. V noci, když spíme, slyšívám lehké dunění, děje se snad nahoře něco o čem nevíme?

"Nad čím přemýšlíš?" koukla se na mě, když jsme leželi u ní v pokoji, hlavu měla na mém ramenu a hladila mě po hrudníku, já jen hleděl do stropu.
"To nestojí za řeč.." usmál jsem se a nahnul se k ní, že ji políbím, ona však uhla a vážně se na mě podívala.
"Nicku, něco se děje, vidím to......." otočila se na břicho, takže teď jsme si byli správně tváří v tvář.
Nadechl jsem se, řict či neříct?Tohle je divný, mám ji říct, co vím?Co jsem slyšel, když si povídali máma s tátou.
Její oči mě probodávaly skrz na skrz a čekaly co řeknu.
"Prorazili naši vojenskou obranu a právě hledají náš bunkr.." řekl jsem jí smutně.
"Slyšel.....slyšel jsem tátu.." rukou jsem jí zajel do vlasů. Její výraz se rázně změnil, oči se jí zaplnily slzami. Bylo jasné, že když nás najdou, jako že nejspíš najdou, nic nám nepomůže."
"Panebože..." vydechla a lehla si zpátky na záda.
"Je ti jasné že....." snažila se kontrolovat svůj hlas, který se jí třepal čím dál tím víc.
"Ano.." přerušil jsem ji a pořádně ji objal rukama. Zhluboka dýchala ve snaze potlačit pláč. Ani já od něj neměl daleko.
"Celá tahle válka, proč zrovna teď?Proč musíme trpět my, nevinní lidé?Vždyď jsme nikomu nic neudělali.." vzlykala někam do mého hrudníku a rukama mi objala pas.
"Já n-nevímm..." zavřel jsem oči a nosem jsem se zabořil do jejich voňavých vlasů.
Místností šly slyšet jen její vzlyky a moje nádechy.
"Nebudeme na to teď myslet jo?"vzal jsem ji za ramena, jak jen to bylo možné v lehu a kouknul ji do uplakaných očí.
"Užijem si to, dokud žijem."zopakovala tutéž frázi jako tehdy, když mě poprvé políbila.
Někdo zaklepal na dveře.
"Joo?" slezla z postele Debbie a mě nechala na ni ležet.
"Debbie...N-Nicku?" zakoktala máma, když mě viděla jak ležím u ní v posteli.
"To je teď jedno, musíme okamžitě jit, vemte si sebou jen to nejnutnější, do pěti minut ať jste v našem pokoji." řekla se strachem v očích. Co se děje?
Všichni na chodbě zmateně pobíhali, všemožně na sebe pokřikovali. Debbie se na mě jen otočila s vyhrůzeným výrazem.
"C-co se to děje.??" popošla ke mně. Hnedka jsem vstal, nemám tušení co se může dít, leda....leda by nás našli, ale to je až ten nejhorší scénář....
"Deb, klid, vem si ty věci a přijď k nám do pokoje, já si musím jít vzít ty své.." chytl jsem ji za ruky a snažil se ji uklidnit.
"D-dobře...." zmateně koukala.
"Bude to v pohodě, rozumíš?" chytl jsem ji lehce za ramena. Jen pokývala hlavou.
"Miluju tě..." vydechla, ještě než jsem ji pustil.
"Taky tě miluju, pamatuj, zvládnem to.." líbl jsem ji do vlasů a utíkal si pro ty věci.
Všichni po pokoji pobíhali, táta nás ještě popoháněl, máma se klepala od strachu.
"Joe co se děje?" prohodil jsem směrem k němu, když jsem si vedle něj sbalil těch prá švestek.
"Nevím to jistě, asi nás našli, celý bunkr je evakuován.." odpověděl a zapnul malý batůžek s věcmi,
"Evakuován?Kam?" podíval jsem se na něj.
"Vlastně nikam, všichni utíkají jak můžou." ozval se za mnou táta a pak se ozvala ohlušující rána, celá místnost se silně zatřásla, až jsme všichni padli k zemi.
"Rychle pojďte!" hnal táta mámu a Franka. Další rána a těsně vedle mě se propadl strop. Joe stihl uskočit. Pak jsme uslyšeli jak někdo střílí ze zbraně.
"Nicku, dělej!!" řval Kevin, všichni už byli pryč, všude byla tma, všichni jsme byli celí špinaví a někde dokonce hořelo. Uháněli jsme chodbou, když jsem se zarazil.
"Debbie!" zařval jsem. Nebyla s námi.
"Nicku, musíme jít!" přesvědčoval mě Joe.
"Jdu pro ni, nemusíte na mě čekat." hodil jsem si na záda svůj malý batoh a co nejrychleji utíkal zpátky.
V chodbách najednou bylo prázdno, u stropu blikala červená světla, z jejího pokoje se valil dým.
Panebože..co mi to děláš. Jen z povzdálí jsem slyšel křik lidí.
"Debbie?Deb, jsi tady?" všechen nábytek byl popadaný. Pořádně jsem ani nic neviděl, jaký tam byl prach, kousek stropu byl taky propadlý.
"N-Nicku?" uslyšel jsem zakašlání.
"Debbie, kde jsi?" volal jsem.
"Tady.." řekla chraptivě a pak se zase rozkašlala.
Ležela za postelí, horší bylo, že tu byla zaklíněná. Na noze měla kus betonu ze stropu. Byla celá otlučená a pořádně se ani nehýbala.
"Jsem tady, slyšíš, pomůžu ti." řekl jsem potichu, protože se mi zdálo, že slyším kroky.
Snažil jsem se ten beton odvalit z její nohy, ale nešlo to, bylo to moc těžké.
"Nech to být, uteč pryč.." zachraptěla a zase zakašlala.
"Proč to říkáš, víš že by jsem nešel bez tebe..." vzal jsem ji za ruku.
"Kapitáne, vemte muže a prohledejte to tady...." slyšel jsem z povzdálí. Nemluví rusové rusky?
"Rozkaz plukovníku." fajn, ruský přízvuk jsem slyšel. Když jsem nakouknul zpoza dveří uviděl jsem je.
"Debbie, schovám se pod tu postel, zavři oči a až sem přijdou tak zataj dech..." doplazil jsem se k ní zpátky.
"Proč?" zeptala se vyděšeně a následně usykla bolestí.
"Jsou to rusové, zastřelili by nás, neboj se, budu tady..." políbil jsem ji na líčko a co nejrychleji zalezl pod postel, protože jsem uslyšel přibližující se kroky. Když zavřela oči, pochopil jsem, že jsou asi tady, sám jsem zatajil dech, aby mě snad neodhalili. Chodili všude po pokoji a prohrabovali věcmi.
"Je tu mrtvá dívka pane." řekl ten kapitán.
"Nechte ji tady, pokračujem dál, podle plánu musíme najít a zneškodnit ty další uprchlíky." řekl ten druhý a vyklidili místnost. Po chvíli Debbie otevřela oči. Za chvíli už jsme žádné kroky neslyšeli, tak jsem vylezl ze svého úkrytu.
"Budou je pronásledovat..." řekl jsem tiše. Tam někde je má rodina, musím je přece nějak varovat. Vytáhnul jsem mobil, ale signál tu není.
"Až řeknu tři, zatni zuby, zkusím to znovu odvalit pryč." stisknul jsem jí ruku.
"Raz...dva...tři!" trhnul jsem. Opakovalo se to ještě asi třikrát a ten kámen byl konečně pryč.
Úlevně jsem si lehl vedle ní.
"Díky..." vydechla a nahmatal mou ruku.
"Chvíli si odpočineme a pak musíme vyjít na povrch, musíme je varovat..." řekl jsem a objal ji kolem ramen.
Asi jsme usli, spát jsme podle mobilu mohli tak dvě hodiny. Probudil mě hlad, což bude trochu problém.
"Debbie?Spíš?"pošeptal jsem ji lehce do ouška a následně ji tam vlepil malou pusinku.
Promrvila se a otevřela unavené oči. Byla čilejši, to šlo poznat, ale stále byla slabá a unavená.
"Můžeš na tu nohu stoupnout?" zeptal jsem se a začal ji pomáhat na nohy. Postavila se. Úlevně jsem vydechnul, sice trošku kulhala, ale držela se, na holku dost zdatně. Její pokoj jsme prohrabali a našli krabici s čokoládovými tyčinkami. Pobrali jsme je všechny a vydali se nahoru.

"K zemi.....potichu.." stáhl jsem ji na trávu. Vyšli jsme na povrch, ale v dáli jsem uviděl ty ruské vojáky, byli sice daleko, ale nic riskovat nebudu.
Zalezli jsme za takový menší kříběk, ikdyž, v takové pustině je to fakt jenom výjimka.
"Zavolám Joeovi, vím jistě, že ten si mobil vzal." řekl jsem a začal vytahovat telefon.
"Počkej, myslíš že nás nenajdou?Musí přece kontrolovat všechny vysílací frekvence, zachytí náš signál..." koukla na mě Debbie.
"Jak tě to napadlo?" vyvalil jsem oči. Fakt jsem neměl tušení, že něco takového vůbec existuje.
"Mám ráda akční filmy." trošku se začervenala.
"Aha, ale musíme to risknout, když mu všechny informace sdělím v určitém časovém intervalu, nemuseli by mít dostatek času určit naši, či jeho polohu ne?" řekl jsem po chvíli přemýšlení. Debbie jen vyvalila oči.
"Fajn, občas jsem se podíval na Kriminálku." poškrábal jsem se za krkem a oba jsme se rozesmáli. Aspoň trocha odlehčení situace.
"Joe?""vybafnul jsem hnedka jak to vzal.
"Nicku?Kde jsi?Mysleli jsme, že si tam zůstal..." chrlil, ale já jej přerušil.
"V klidu, nemám moc času, jsme z Debbie před bunkrem, oba jsme v pořádku. Rusové prohledali bunkr, schovali jsme se, teď ale postupují napříč pustině, hledají vás, říkali něco o tom, že vás musí zneškodnit. Musíte od tamtud pryč rozumíš?Musím končit, zachytili by náš signál a mohli by nás pomocí jeho najít. Zmizte odtamtud, hned!" řekl jsem co nejrychleji a následně telefon vypnul.
"Co budeme dělat teď?" zeptala se a vytáhla dvě tyčinky z batohu.
"Netuším...nějaký nápad?" hryznul jsem do jedné z nich.
"Pojďme do města, v pustině nás spíš najdou než tam, můžeme se tam schovat do nějaké budovy, hlavní četa už prošla, takže prohlédavat město už nebudou." řekla
"Myslíš?" pochyboval jsem o tom. Vždyď město musí být obsazené..
"Co chceš dělat tady?Jíst čokoládový tyčinky?Musíme se někam pohnout, město je opuštěné, všichni buď odjeli, nebo je s jistotou zajali.." vstala. Vstal jsem taky.
"Ty víš, co jsem ti říkal, neberou zajatce..." řekl jsem smutně. Jako prostý lid jsme jim k ničemu.
"Kam chceš teda jít Nicku?"vzala mě za ruce.
"Půjdem tam." rozhodl jsem. Popadl jsem batoh, ji kolem pasu a tiše jsme šli pustinou. Pomalu se stmívalo, když se jí podlomily kolena.
"Debbie co je?" vystrašeně jsem si k ní kleknul.
"Bolí mě ta noha a jsem děsně unavená." vydechla.
"Už je to kousek, jsme na pláni, snadno by nás tu našli, vezmu tě, pojď.." chtěl jsem ji vzít do náruče, ale nenechala se.
"Když tak, radši na záda, to tě tolik neunaví." zasmála se a vylezla mi na záda. Nebyla těžká, ale dýl než je nutné bych ji nést asi nevydržel.
V městě svítila jen pouliční světla, která jsou nastavena automaticky. Všude vládlo naprosté ticho.
"Kam teď?" zeptal jsem se.
"Do lékárny, pak do obchodu a na konec.....někde kde přespíme." navigovala.
V lékárně jsem ji obvázal tu nohu, nejsem doktor, nevím co přesně udělat, ale má to jen naražené a podřené. V obchodě jsme pobrali nějaké jídlo, už jsme chtěli vyjít zpátky do ulice, když jsem to uslyšel.

Rekonstrukce

28. září 2010 v 12:35 | Anďa a Doms |  mluvíme
1
Lidi, je to tak :D. Končím s blogem andrisekk.blog.cz. Hlavně nemějte obavy, o nic nepřijdete, všechno stěhuju sem. Uprabuju rubriky, rozcestníky a tak podobně. S Doms jsme domluvené. dáme tu i novej layout. Prostě se už budu věnovat jen tomuto blogu :).
Hlavně se neděste, když to tu bude vypadat jak po válce :D.

46.) Všechno hezké má svůj konec

27. září 2010 v 21:36 | Anďa a Doms |  ff-When they want me both

46.kapitola- Všechno hezké má svůj konec

1
Tak jo, 9 komentů je, ikdyž poslední musela dát Weja už po druhé, ale je tam, takže dík moc, je to tu. Mega zvrat.

28. Díl- Hero

27. září 2010 v 17:14 | Anďa |  ff-Hero
Tak jo, lidi tady je další, díl, komenty mě poteší a dokud u ffky When they want me both nebude aspoň 9 komentů(jako že myslím, že nebude) tak máte smůlu a další díl se nekoná...:P

Minulý díl skončil: "Už to máš za sebou." prohrábl jsem ji culík, který měla. Jen zabručela na souhlas, ale už se nehla. Rozhodnul jsem se pro jedno řešení. Vzal jsem ji věci z ruky, zahákl si je za loket, ji vzal na ruky a už s ní mířil nahoru do jejího pokojíčku, který byl vlastně z části už můj, jelikož jsem tam s ní byl skoro pořád a občas se k ní dokonce vkrádal i v noci.
"Hrabe ti?" vypoulila oči, ale ani se nehla.
"Možná, ale v míře, znáš mě." zaculil jsem se a políbil ji na líčko, které vzápětí, jako obvykle lehce zrůžovělo.

28.Díl

45.) Veřejný sex?Nic pro mě, ale on si nedá říct..

26. září 2010 v 20:06 | Anďa a Doms |  ff-When they want me both

45. kapitola- Veřejný sex?Nic pro mě, ale on si nedá říct..


1
Díky za komenty lidi, tak snad se bude líbit :D


Taylor Swift CLEO COVER GIRL

26. září 2010 v 18:19 | Anďa a Doms

imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.comimagebam.com

Runway magazín párty

26. září 2010 v 18:15 | Anďa a Doms |  Nicole Anderson

imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com

Hej, sekne jí to..

Taylor bez make-upu

26. září 2010 v 18:11 | Anďa a Doms |  Taylor Swift

imagebam.com imagebam.com imagebam.com    
imagebam.comimagebam.comimagebam.com

44.) Malá princezna Ness, aneb Nick žárlí na psa

25. září 2010 v 18:46 | Anďa a Doms |  ff-When they want me both

44.kapitola-Malá princezna Ness, aneb Nick žárlí na psa

1
Další díl, doufám, že to aspoń trochu oceníte, ne jak ffku HERO, 1 koment. Pláču lidi..

Country Music Hall of fame&All for the hall

25. září 2010 v 18:38 | Anďa a Doms |  Taylor Swift
Nějak mě chytlo přidávání novinek :D.

  imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com  imagebam.comimagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.comimagebam.com

Rolling Stone - Nashville Studio

25. září 2010 v 18:30 | Anďa a Doms |  Taylor Swift

imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com


Hannah Montana Forever

25. září 2010 v 18:05 | Anďa a Doms |  Paparazzi miles
Fotky z epizody kdy tam bude Iyaz


imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com

Biebrovské povlečení :D

25. září 2010 v 17:56 | Anďa a Doms |  Justin Bieber
1
Lidi chcípám :D

Taylor v magazínu

25. září 2010 v 17:48 | Anďa a Doms |  Taylor Swift
imagebam.com imagebam.com imagebam.com

Photoshoot Nicole

25. září 2010 v 16:03 | Anďa a Doms |  Nicole Anderson

imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com

No sekne jí to :D.

27. Díl- Hero

25. září 2010 v 11:36 | Anďa a Doms |  ff-Hero
Nebere vás to, vím, nevadí, ne všechno je tak zajímavé :D jako ffka co píšeme s Doms, ale v pohodě. tady je další dílek..


Minulý díl skončil: "Přece mi nebudeš kupovat šaty." vyvalila oči.
"Proč ne?Vím, že to není levná záležitost a přál jsem si já, abys se mnou šla, takže to zaplatím." odložil jsem hrnek s čajem.
"Víš moc dobře o čem jsme mluvili." napřímila se bojovně. Zase jsou tu peníze. Proč mi pořád musí zakazovat jí něco kupovat. Jiná holka by byla ráda, ale ona to odmítá.

27.Díl

Souhrn

25. září 2010 v 11:32 | Anďa a Doms |  mluvíme
1
Lidi, jsem nemocná....Šíleně mě bolí v krku. Jsem nadopovaná vším možným a moc to nepomáhá. Snad se to vyléčí do pondělky, kdy půjdu do školy. Díky bohu, nic horšího než krk mi už není. Naši jedou večer do kina, takže já si udělam kinov obýváku a kouknu na Zatmění, všichni mluví jak to není dobré, tak mě to docela zajíma :). Doms má dneska nějakej svůj program, takže se neuvidíme. Ale nevadí, stejně jsem nějaká unavená, asi z toho krku. Mám jeden nápad na ffku, takže ho možná půjdu sepsat a ještě vám sem dám ffku HERO. Vím, že ji moc nemusíte, ale já ji už mám dopsanou a bylo by mi líto to nedoveřejnit.
To je asi všechno co jsem chtěla napsat :).

43.) Miley je těhotná, co s tím?

24. září 2010 v 19:01 | Anďa a Doms |  ff-When they want me both

43. kapitola-Miley je těhotná, co s tím?

1


Camilla Belle&Ashley Greene

23. září 2010 v 20:14 | Anďa a Doms |  Ostatní


imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com

Mě se více líbí Camilla.
1