Túú...Túú...Túú...pořád zvoní, tak zvední to! Říkám si v duchu.
"Ano?" ozve se jeho hlas z telefonu.
"Ahoj Joe." usměju se, jsem ráda, že to konečně zvedl, po týdnu.
"Ehm, ahoj Ang, děje se něco?" uslyším jeho mírně nervozní a podrážděný hlas.
"Ne já jen, týden jsme spolu nemluvili, tak mě zajímá co nového, co turné, kluci a taky jsem ti chtěla říct že mi...." chtěla jsem doříct, ale skočil mi do řeči.
"Hele promiň už musím jít, řekneš mi to příště, čau." ukončil náš hovor rychlostí blesku a už se ze sluchátka naší pevné linky ozývaly jen ty deprimující pípací zvuky.
"Že mi chybíš, stýská se mi a taky, že tě miluju...." začala jsem říkat do hluchého telefonu, všechno to co jsem mu za poslední měsíc neřekla ani jednou a on mně taky ne. Jen jsem si povzdychla.
Co se to s námi děje?Nebo spíš, co se to děje s ním?Náš hovor nikdy netrval déle než přesně 23 sekund a jediné co mi vždycky řekl bylo, Ahoj, nemám čas, musí, jít, ahoj.. A takhle to už jde nějaký ten týden pořád dokola od té doby co kluci vyjeli na tour. Poprvé sami, bez rodičů, bez přítelkyň, jen oni, manažer, doprovodná skupina a host...Taylor Swift.
Už jsou to dva měsíce co odjeli, první týden mi volal každý den, druhý vždycky, když neměl práci a ten třetí jen jednou. Teď by jsem ho vůbec neslyšela, kdybych mu sama nezavolala. Celý týden se mu snažím dovolat a když se mi to podaří, tak jediné co mi řekne je tohle. Celou dobu se tady snažím nějak zabavit, ale ta úzkost mě užírá na každém kroku v našem obrovském paláci. Máme společný dům, je obrovský, skoro jako hotel, nikdy jsem takový dům nechtěla, ale bylo to jeho přání a já nechtěla nic říkat, protože bez něj bych byla nic, neměla bych kde bydlet, neměla by jsem peníze, ani by jsem nebyla schopná dokončit zdravotnickou školu. Neměla by jsem nic. Turné potrvá asi ještě tři měsíce, pak máme naplánovanou svatbu.
"Ahoj Joe." usměju se, jsem ráda, že to konečně zvedl, po týdnu.
"Ehm, ahoj Ang, děje se něco?" uslyším jeho mírně nervozní a podrážděný hlas.
"Ne já jen, týden jsme spolu nemluvili, tak mě zajímá co nového, co turné, kluci a taky jsem ti chtěla říct že mi...." chtěla jsem doříct, ale skočil mi do řeči.
"Hele promiň už musím jít, řekneš mi to příště, čau." ukončil náš hovor rychlostí blesku a už se ze sluchátka naší pevné linky ozývaly jen ty deprimující pípací zvuky.
"Že mi chybíš, stýská se mi a taky, že tě miluju...." začala jsem říkat do hluchého telefonu, všechno to co jsem mu za poslední měsíc neřekla ani jednou a on mně taky ne. Jen jsem si povzdychla.
Co se to s námi děje?Nebo spíš, co se to děje s ním?Náš hovor nikdy netrval déle než přesně 23 sekund a jediné co mi vždycky řekl bylo, Ahoj, nemám čas, musí, jít, ahoj.. A takhle to už jde nějaký ten týden pořád dokola od té doby co kluci vyjeli na tour. Poprvé sami, bez rodičů, bez přítelkyň, jen oni, manažer, doprovodná skupina a host...Taylor Swift.
Už jsou to dva měsíce co odjeli, první týden mi volal každý den, druhý vždycky, když neměl práci a ten třetí jen jednou. Teď by jsem ho vůbec neslyšela, kdybych mu sama nezavolala. Celý týden se mu snažím dovolat a když se mi to podaří, tak jediné co mi řekne je tohle. Celou dobu se tady snažím nějak zabavit, ale ta úzkost mě užírá na každém kroku v našem obrovském paláci. Máme společný dům, je obrovský, skoro jako hotel, nikdy jsem takový dům nechtěla, ale bylo to jeho přání a já nechtěla nic říkat, protože bez něj bych byla nic, neměla bych kde bydlet, neměla by jsem peníze, ani by jsem nebyla schopná dokončit zdravotnickou školu. Neměla by jsem nic. Turné potrvá asi ještě tři měsíce, pak máme naplánovanou svatbu.
Vzdaluje se mi a já nevím proč. Už mě nemiluje?Našel si někoho jiného? Nevím, každopádně vím, že něco není v pohodě. Věřím mu, věřím, že by mě nepodvedl, ovšem moje důvěra každým dnem klesá.
Večer jsem si dala koupel a udělala si plán na zítřek. Nakupovat jsem byla naposledy před dvěma měsíci, mám chuť si koupit něco pěkného, taky si možná zajdu ke kadeřnici, zkrátit si vlasy už jsou moc dlouhé, asi po lokty a dost mi to začíná vadit. Už jsem měla skoro všechno sepsané, když mi zazvonil telefon.
"Prosím, tady Angela." vzala jsem sluchátko.
"Ahoj Angie, tady Paul, chtěl jsem se zeptat, zda máš zítra chvíli čas." ozval se Joeův otec z telefonu. Už ze mě téměř opadla ta hrůza z každého muže, takže spolu vycházíme dobře, dokonce si i tykám s Joeovou maminkou, je milá a moc starostlivá, taková kdysi bývala i moje máma.
" Dobrý večer, právě si dělám na zítřek menší program, proč se ptáte?" usmála jsem se, i když to vidět asi nemohl.
"No, jeden časopis by s tebou rád udělal interview." řekl a já ztuhla.
"Se mnou?Proč?" řekla jsem trochu zkoprněle. Proč se mnou?Vždyď já nic nevím, nebo spíš, nejsem slavná ani nic podobného.
"To nevím, ale je to velice známý magazín People a ten si rozhovor nežádá jen tak s někým, proto by nebylo zrovna vhodné jej odmítnout." odpověděl.
"A-aha, nejsem si jista zda je to vhodný nápad pane Jonasi, nikdy jsem nic podobného nedělala. Nevíte, co by po mně mohli chtít?" zeptala jsem se.
"Angie, ničeho se neboj, asi budou chtít znát nějaké detaily z tvého a Joeova života, nebo jak jdou přípravy na svatbu. Denielle si taky pozvali, když si měla brát Kevina."
"Ehm, tak dobře, kdy a kde mám přijet?" zase jsem se zeptala.
"Dan se nabídla, že půjde s tebou a že si pak prý můžete zajít na nákupy, takže pro tebe pošleme auto asi o půl jedenácté. Bude to dobré, neboj." řekl povzbudivým hlasem. Pak jsme se rozloučili a oba zavěsili.
V noci jsem nad tím ještě přemýšlela. Nemám z toho moc dobrý pocit, myslím si, že se něco stane, jen mě nenapadá nic co by se mohlo stát. I s tak negativními myšlenkami jsem usla a ráno se probudila o půl osmé jak je mým zvykem. Joe vždycky spal až tak do jedenácti, to já vstávala tak brzo, dělala mu snídaně, oběd a někdy i večeři. Byla to takový naše rutina po celý ten půl rok co spolu bydlíme. On, ne dřív jak v půl jedenácté přišel do kuchyně ještě neoblečený, v trenkách na spaní a se zalepenýma očima, já už umytá, převlečená jsem mu dala na stůl teplou snídani. Pak jsme asi hodinu snídali a povídali si různé pitomosti.
Tolik mě zabolelo při té vzpomínce. Už přes dva měsíce jsem se probouzela a on vedle mě neležel, neměla jsem komu vařit snídani a s kým se smát.
Po chvilce přemýšlení jsem konečně vstala, umyla se, nasnídala se a pak si šla vybrat věci na ten rozhovor. Vůbec netuším jak to bude probýhat a co se tam nejvíce hodí, ale na konec jsem zvolila letní bílé tílko a k tomu džinové kraťasy, první jsem chtěla normální ryfle, ale zjistila jsem, že venku už je skoro 28 stupňů a to je zatím ráno, takže kolem jedenácti už určitě bude přes 30. Vlasy jsem si stáhla do gumičky. Stejně to bylo děsné, zavazí mi to všude, už několikrát jsem jen tak tak dokázala odolat a neustřihnout si je sama.
O půl jedenácté zaztroubilo auto. Když jsem otevřela dveře vrhla se na mě Dan. Celou cestu jsme kecaly o všem možném, hlavně o tom co si nutně potřebujeme koupit, ale jakmile jsme dojely na místo, mírně se mi stáhl žaludek.
"To bude v pohodě, neboj." povzbudila mě. Vysedla jsem, už tam na mě čekala nějaká žena, která mě dovedla do takové místnosti a posadila na docela příjemnou sedačku. Za chvíli přišla jiná žena. Typická novinářka, pomyslela jsem si.
"Dobrý den, vy musí te být Angela, těší mě jsem Dita Vailová, hlavní redaktorka časopisu People." podala mi ruku. Divila jsem se že v tak uplém kostýmu může vůbec chodit, natož si sednout.
"Ano to jsem, také mě moc těši." zvedla jsem se a stiskla její nabízenou ruku.
Večer jsem si dala koupel a udělala si plán na zítřek. Nakupovat jsem byla naposledy před dvěma měsíci, mám chuť si koupit něco pěkného, taky si možná zajdu ke kadeřnici, zkrátit si vlasy už jsou moc dlouhé, asi po lokty a dost mi to začíná vadit. Už jsem měla skoro všechno sepsané, když mi zazvonil telefon.
"Prosím, tady Angela." vzala jsem sluchátko.
"Ahoj Angie, tady Paul, chtěl jsem se zeptat, zda máš zítra chvíli čas." ozval se Joeův otec z telefonu. Už ze mě téměř opadla ta hrůza z každého muže, takže spolu vycházíme dobře, dokonce si i tykám s Joeovou maminkou, je milá a moc starostlivá, taková kdysi bývala i moje máma.
" Dobrý večer, právě si dělám na zítřek menší program, proč se ptáte?" usmála jsem se, i když to vidět asi nemohl.
"No, jeden časopis by s tebou rád udělal interview." řekl a já ztuhla.
"Se mnou?Proč?" řekla jsem trochu zkoprněle. Proč se mnou?Vždyď já nic nevím, nebo spíš, nejsem slavná ani nic podobného.
"To nevím, ale je to velice známý magazín People a ten si rozhovor nežádá jen tak s někým, proto by nebylo zrovna vhodné jej odmítnout." odpověděl.
"A-aha, nejsem si jista zda je to vhodný nápad pane Jonasi, nikdy jsem nic podobného nedělala. Nevíte, co by po mně mohli chtít?" zeptala jsem se.
"Angie, ničeho se neboj, asi budou chtít znát nějaké detaily z tvého a Joeova života, nebo jak jdou přípravy na svatbu. Denielle si taky pozvali, když si měla brát Kevina."
"Ehm, tak dobře, kdy a kde mám přijet?" zase jsem se zeptala.
"Dan se nabídla, že půjde s tebou a že si pak prý můžete zajít na nákupy, takže pro tebe pošleme auto asi o půl jedenácté. Bude to dobré, neboj." řekl povzbudivým hlasem. Pak jsme se rozloučili a oba zavěsili.
V noci jsem nad tím ještě přemýšlela. Nemám z toho moc dobrý pocit, myslím si, že se něco stane, jen mě nenapadá nic co by se mohlo stát. I s tak negativními myšlenkami jsem usla a ráno se probudila o půl osmé jak je mým zvykem. Joe vždycky spal až tak do jedenácti, to já vstávala tak brzo, dělala mu snídaně, oběd a někdy i večeři. Byla to takový naše rutina po celý ten půl rok co spolu bydlíme. On, ne dřív jak v půl jedenácté přišel do kuchyně ještě neoblečený, v trenkách na spaní a se zalepenýma očima, já už umytá, převlečená jsem mu dala na stůl teplou snídani. Pak jsme asi hodinu snídali a povídali si různé pitomosti.
Tolik mě zabolelo při té vzpomínce. Už přes dva měsíce jsem se probouzela a on vedle mě neležel, neměla jsem komu vařit snídani a s kým se smát.
Po chvilce přemýšlení jsem konečně vstala, umyla se, nasnídala se a pak si šla vybrat věci na ten rozhovor. Vůbec netuším jak to bude probýhat a co se tam nejvíce hodí, ale na konec jsem zvolila letní bílé tílko a k tomu džinové kraťasy, první jsem chtěla normální ryfle, ale zjistila jsem, že venku už je skoro 28 stupňů a to je zatím ráno, takže kolem jedenácti už určitě bude přes 30. Vlasy jsem si stáhla do gumičky. Stejně to bylo děsné, zavazí mi to všude, už několikrát jsem jen tak tak dokázala odolat a neustřihnout si je sama.
O půl jedenácté zaztroubilo auto. Když jsem otevřela dveře vrhla se na mě Dan. Celou cestu jsme kecaly o všem možném, hlavně o tom co si nutně potřebujeme koupit, ale jakmile jsme dojely na místo, mírně se mi stáhl žaludek.
"To bude v pohodě, neboj." povzbudila mě. Vysedla jsem, už tam na mě čekala nějaká žena, která mě dovedla do takové místnosti a posadila na docela příjemnou sedačku. Za chvíli přišla jiná žena. Typická novinářka, pomyslela jsem si.
"Dobrý den, vy musí te být Angela, těší mě jsem Dita Vailová, hlavní redaktorka časopisu People." podala mi ruku. Divila jsem se že v tak uplém kostýmu může vůbec chodit, natož si sednout.
"Ano to jsem, také mě moc těši." zvedla jsem se a stiskla její nabízenou ruku.
