Září 2010

Překvapujete!

30. září 2010 v 22:41 | Anďa, Doms a Vendushka |  mluvíme
domska
Vážně překvapujete,ale v dobrým slova smyslu :).8 komentů u ffky jen za dnešek?Nestačím zírat :).Ffka už je dopsaná,tak o díly se bát nemusíte ;).
Jinak na konec menu jsem dala anketu 'Pilotní díl naší nové ffky 'Double Face' již v neděli?'.Opravdu,s Anďou jsme začaly pstá hned nadlší ff a tak se ptám,jestli chcete první díl už v neděli :).Stačí hlasovat,nebo sem napsat a my uvidíme ;).
Bye.
domska

49.) Nick Jonas je gay

30. září 2010 v 20:00 | Anďa, Doms |  ff-When they want me both

49.kapitola- Nick Jonas je gay

1
Lidi, máte tu další díl. Snad se bude líbit. :D

Z roku 2009

30. září 2010 v 18:00 | Anďa, Doms a Vendushka |  Taylor Lautner
Je to starý shoot, ale mě se šíleně líbí :D.

imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com

Taylor Swift Celebrates Roberto Cavalli

30. září 2010 v 17:39 | Anďa, Doms a Vendushka |  Taylor Swift

imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com

Demi Lovato: Arcade Boutique Beauty

30. září 2010 v 17:34 | Anďa, Doms a Vendushka |  paparazzi dems

imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com

Joe&Ashley*28.9

30. září 2010 v 17:30 | Anďa, Doms a Vendushka |  paparazzi Jonas

imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com

Joe a Ashley přistiženi s pití NeuroGasm

30. září 2010 v 17:07 | Anďa, Doms a Vendushka |  paparazzi Jonas
zdroj:ajcin.blog.cz


Ashley a Joe byli přistiženi s nápojem NeuroGasm, který je určen pro lepší sexuální zdraví. Ten nápoj prostě a jednodušše pobouří vaše hormony. Podle mě už není pochyb, že Joe slib porušil
Ashley strávila předminulou noc u Joa doma. 


Ashley Greene NEUROGASM SEX Drink

Joe nese své přitelkyni tašky

30. září 2010 v 6:53 | Anďa, Doms a Vendushka |  Videa Jonas

Chelsea poslední době na Joe Jonas a Ashley

29. září 2010 v 19:11 | Anďa, Doms a Vendushka |  Videa Jonas

Miley Cyrus její kulaté HOT brýle

29. září 2010 v 19:07 | Anďa, Doms a Vendushka |  Paparazzi miles
imagebam.com imagebam.com

Joe s Ashley nakupovali pro Frankieho (28.9.2010)

29. září 2010 v 17:38 | Anďa, Doms a Vendushka |  paparazzi Jonas
imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com

fotka Miley s fanouškem

29. září 2010 v 17:35 | Anďa, Doms a Vendushka |  Paparazzi miles
zdroj:ajcin.blog.cz


Nick odchází z divadla (28.9.2010)

29. září 2010 v 17:33 | Anďa, Doms a Vendushka |  paparazzi Jonas
zdroj:ajcin.blog.cz

       
       
       

Kevin s fanouškem

29. září 2010 v 17:29 | Anďa, Doms a Vendushka |  paparazzi Jonas

Selena na Les Miserables

29. září 2010 v 17:29 | Anďa a Doms |  paparazzi Jonas
  

Povodně s Joem

29. září 2010 v 17:28 | Anďa, Doms a Vendushka |  Videa Jonas

Joe natočil video, když byli ty povodně v místě jejich koncertu.


Ashley si Joa nebere

29. září 2010 v 17:25 | Anďa, Doms a Vendushka |  paparazzi Jonas
Pověsti o tom, že Joe chtěl požádat Ashley o ruku jsem nepravdivé.

48.) Nick je nucen vyklidit pole

29. září 2010 v 17:11 | Anďa a Doms |  ff-When they want me both

Nick je nucen vyklidit pole

1
Lidi, je to tu, tak dělejte tak, aby to tu bylo zaslouženě :D.

Tamtadadáááá :D(Dokončená ff 'When they want me both')

29. září 2010 v 15:22 | Doms |  mluvíme
domska


Já (Doms) se prostě musím pochlubit :D!!.S Anďou jsme včera officiálně ukončily naší společnou ff 'When They Want Me Both',má dvě řady,z toho první přes 60 dílů,takže jsem maximálně happy :D!Bude mi chybět,to uznávám,ale máme rozepsanou další.
Pozor!To že je ta ff dopsaná neznamená,že jí musíme dozveřejnit!Pokud nebudou přibývat komenty,samozdřejmě nebude přibývat ani ff!Berte to jako v matice,je to přímá úměrnost,čím víc komentů,tím víc ffky ;)
Bye.
domska

Kevin pracuje na sólové desce?

29. září 2010 v 7:08 | Anďa, Doms a Vendushka |  paparazzi Jonas
Objevila se informace, že Kevin pracuje na sólové desce, která bude ve stylu country. Nevím, jestli je to pravda.

47.) Návrat a nebe?

28. září 2010 v 18:28 | Anďa a Doms |  ff-When they want me both

47. kapitola-Návrat a nebe?

1
Lidi, díky za komenty, nebylo to zas tak hrozný, takže tady je pokráčko:-)


The Twilight Saga

28. září 2010 v 13:53 | Anďa a Doms



8. Díl- Nic netrvá věčně-Konec

28. září 2010 v 13:08 | Anďa |  FF-Nic netrvá věčně

"A ty jdeš jako kam?!" vyjel na Nicka, když si bral své věci z auta.
"Budu tu s vámi nějakou dobu." usmál se Nick co to šlo, ale taky ho to jeho neustálé bručení přestávalo bavit a to byla jen cesta z nemocnice.
"Proč jako?Jsme soběstační." kopl zlostně do kamene, který narazil do Nickova auta a odloupnul mu kousek laku. Nick jen vyvalil oči a začal rudnout.
"Joe to stačí." snažila jsem se ho uklidnit, když jsem zrovna odemykala dveře.
"Proč se ho zastáváš?Je to můj barák a když nebudu chtít, tak ho sem nepustím." byl jak malý, rozdíl v tom byl takový, že byl vlastně velký.
"Je tvůj, ale koupený za společný prachy." přišel k němu Nick blíž.
"Je koupenej z peněz za Camp Rock a pokud si dobře pamatuju, tak můj honorář byl dvakrát tak větší než ten tvůj." zdá se mi to snad? Když se k sobě zase začli nebezpečně přibližovat, vstoupila jsem mezi ně.
"Jestli nepůjde Nick, nepůjdu ani já." řekla jsem. Nevím čeho je schopný, ale jak vidím jeho náladu, důvěru v jeho ovládání teda rozhodně nemám.
"Ne?Tak si běž!Nepotřebuju tě, nepotřebuju nikoho!"začal rozkřikovat tak, že jsem začala pomalu ustupovat až jsem zády narazila zezadu do Nicka.
"Taylor mi aspoň dala...." plivnul nám před nohy, otevřel dveře a pak je za sebou pořádně nezapoměl zatřísknout.
Vážně se tohle opravdu stalo? Řekl to co řekl?
Tyhle jediné dvě otázky jsem slyšela ve své hlavě jako ozvěnu a pak už nevím nic.

Kde to jsem?Problesklo mi hlavou, když jsem před sebou uviděla tmavý, hnědý strop. Opatrně jsem se vysoukala z postele, která měla peřinu povlečenou leopardím povlečením.
Už jsem chtěla seskočit z vysoké postele, když jsem ucítila něco měkkého. Koukla jsem dolů a tam někdo ležel a zrovna se probouzel.
"Angie?Ang ty jsi vzhůru?" vyhrabal se z naskládaných dek ospalý Nick.
"Kde to jsem?Co se to vlastně děje?" podívala jsem se na něj zmateně.
"Omdlela jsi a spala jsi asi tři dny, volal jsem doktorovi a ten říkal, že u tebe někdo má být, kdyby ses náhodou probudila. Jsi u mě v ložnici." vysvětlil a přitom si mnul oči.
"Aha, tak proto se mi chce tak příšerně na záchod a mám pocit, že bych snědla snad cokoliv." vypoulila jsem oči a pod tlakem na můj močový měchýř jsem se rozutíkala k záchodu. Za sebou jsem slyšela jen jeho smích.
"Tak tady jednu palačinku pro šípkovou růženku." naložil mi na talířek jídlo a já se jen vděčně usmála, fakt jsem měla hlad.
Když jsme oba posnídali(byla jedna hodina ráno, nevím, zda se tomu dá říkat snídaně) tak jsme si sedli do jeho mega obýváku na gauč.
"Co je teď s Joem?" zeptala jsem se po chvilce ticha.
"Včera odjel do léčebny." hlesnul tiše.
"On tam nakonec jel?" na chvíli jsem zapoměla jaké trápení mi způsobil tím, co řekl před tím, než nám oboum zabouch dveře před nosem.
"Jo, ale ještě ten den, kdy jsme s ním jeli z nemocnice pro něj táta musel jet na záchytku." chytl mě za ruku. Na chvíli jsem úplně zatuhla ani ne tak tím co řekl, ale tím, co udělal.
"Angie, jsem tvůj kámoš, nemusíš být tak ztuhlá, když se tě dotknu." usmál se objal mě kolem ramen.
"Je to zlé Nicku, když už bude konečně věšechno v pohodě?" nechala jsem se pořádně obejmout. Prostě potřebuju podporu a on je jediný, který mi ji může momentálně poskytnout.
"Víš, na záchytce mu dali uklidňující sérum, které na nějaký čas potlačí drogový absťák, než odjel, dal tátovi tohle." vložil mi do dlaně malý lísteček, přeložený na půl.
Otevřela jsem ho a na dlaň mi vypadl snubní prstýnek, který mi dal a na papírku bylo napsáno: SNAD MI NĚKDY ODPUSTÍŠ, JOE.
Rozplakala jsem se. Všechno je tak nanic. Nechala jsem se od Nicka utěšovat, co víc dělat, zapletl se do něčeho z čeho mu já nepomůžu. Né, že nechci, není to v mé moci.

O půl roku později
"Nickey jdeš už?"volala jsem na něj snad už po sté. Pořád byl v koupelně a vážně netuším co tam tak dlouho dělal.
"Jasně, jasně, jsi nějaká nedočkavá." vyřítil se z koupelny až udělal průvan.
Je to půl roku co odjel Joe do léčebny někde do Kanady, aby měl klid. Moc mi chyběl a pořád jsem mu psala maily, i když on odepsal asi jen třikrát. Je mi moc líto co se stalo, ale oporu mi projevoval Nick, který to celý ten půl rok se mnou vydržel a pomáhal mi. Možná jsme se stali ještě většími přáteli, než jsme byli dosud a Nick je skvělý přítel. Stojí při vás v dobrém i zlém a tohodle si moc cením. Nevymění mě za nic jiného, jako jiní lidé. Ještě pořád mě bolí ta dávná hádka, ale snažím se na to nemyslet, snažím se zapomenout. Jak jsem Joeovi slíbila, to také splním, zůstanu s ním.

"Jsme tady." ozval se řidič taxi po hodinové jízdě. z letiště to byla celkem dálka, bylo to tu dost odlehlé, ale zato nádherné. Všude rostly květiny a stromy měli dokonale zelené listí. Před námi se tyčila budova, na první pohled mi to připomínalo lázně až na to, že to bylo hrubě ohraničeno betonovou zdí.
Nick dal taxikáři peníze, vzal naše věci a už jsme šli směrem k recepci. Nahlásili jsme se a pak nás posadili do takové místnosti. Bylo to něco jako obývací pokoj, akorát bez televize.
"Dobrý den, říkejte mi Amando, Joe Jonas je můj svěřenec." přišla paní kolem pětatřicítky a podala si s námi ruce.
"Vy musíte být Jonasovi." usmála se.
"Ehm, on je Jonas já jsem, Joeova dobrá....kamarádka." usmála jsem se nervozně. Co vlastně jsem?Vždyď jsme se rozešli, oficiálně, a dali jsme se snad zase dohromady?Možná, ale oficiální to teda není.
"Joe si vede moc dobře, ještě si tady pár týdnů pobude, ale pak by jsme jej mohli pustit už konečně domů. Začátky byly velice, těžké, párkrát jsme ho museli dát na samotku, ale to u narkomanů závislých na heroinu není nic zvláštního. Myslím, že se ovládá dokonale, ale dovoluji si, vás upozornit, stačí malinká záminka, aby to udělal znovu a spadne do toho zase." mluvila

Popovídala nám o celém Joeově pobytu a pak odešla s tím, že máme pár minut počkat.
"Ahoj!" spustil na Nicka, když ho uviděl oba se objali. Byl, tak v pohodě s úsměvem na tváři, taky jsem se musela usmát. Že by se konečně všechny věci dávaly do pořádku?
"Ahoj Joe." usmála jsem se nejistě a vykoukla z poza Nickova těla, stál totiž předemnou.
Nevím jestli on pochopil, ale samovolně se zvedl a odešel.
"Angie." přistoupil ke mně blíž. Nevěděl jak se ke mně má chovat, ale já moc dobře v tuhle chvíli vím co chci.
Pořádně jsem ho objala a přitiskla se k němu. Po takové době, voněl pořád stejně, byl to on, konečně to byl ten Joe do kterého jsem se kdysi zamilovala, nevím jak, ale prostě jsem to cítila, ta pohoda a ten klid z něj vyzařoval tak, jako před tím.
"Bože, tohle už nikdy nedělej, rozumíš?" byla bych se na místě rozbrečela, ale držela jsem se obstojně. Hlavu měl opřenou o tu mou a já cítila jeho dech na své pokožce.
"Odpusť." šeptal pořád dokola a zdálo se mi jak něco mokrého dopadá na mé rameno.
Odtáhla jsem se, ale pořád ho držela kolem pasu. Oči se mu leskly a to mokré byla jeho slza.
"Odpuštím." řekla jsem a hlavu si položila na jeho hrudník. I přes tričko jsem slyšela jak mu srdce zběsile tluče, prolínalo se s tím mým, protože patří k sobě, navždy.

Po nějaké době, LA u Jonasů doma
"Dobré ráno lásko!" pozdravil mě muj manžel a líbl mě lehce na pravé líčko.
"Dobré." usmála jsem se a sedla si za stůl.
"Oh, to musíte pořád cukrovat?" řekl znechuceně Nick, který seděl taky za stolem.
"Nezáviď." hodil po něm Joe rohlík a mě políbil, tentokrát na rty.
"Joe, neházej po bratrovi rohlíky." napomenula ho Denisse.
"Jasně, jasně.." zašklebil se Joe. Musela jsem se pořád smát, možná to bude něčím krásným, něčím, co právě teď řeknu ostatním. Seděli tam všichni.
"Co se pořád culíš?" usmál se na mě a kousl do rohlíku. Druhou ruku měl jako obvykle pod stolem na mém koleně.
"Já, já nic..." zaculila jsem se ještě víc.
Vstala jsem a zašla do kuchyně, nabrala jsem si ještě další misku lupínků.
"Vlastně jo, je tu jedna věc..."nakousla jsem a všichni se na mě otočili.
"Totiž, jak to jen říct..." poškrábala jsem se na krku.
"Co nového přírustka do rodiny?" řekla jsem nejistě.
Joeovi spadla lžička od čaje do talířku.
"Jako, jako že my....totiž já..." blekotal.
"Budeš táta." usmála jsem se.
"Panebože, já budu táta?!" docvaklo mu to, vyskočil ze židličky a začal mě objímat, všichni začli jásat s námi.
"Já tomu nevěřím, my dva, ty a já,..." koukal ohromeně a při tom mě objímal kolem pasu.
Každý člověk si píše svůj osud sám, ne vždycky jde všechno podle představ, ale čeho lepšího v životě můžete dosáhnout než krásné a milující rodiny?Máte kolem sebe lidi, co vás mají rádi a to je důležité, láska.

THE END ♥

7. Díl- Nic netrvá věčně

28. září 2010 v 13:07 | Anďa |  FF-Nic netrvá věčně
Chvíli jsme oba mlčeli a hleděli na sebe. Bylo to zvláštní, ale nevěděla jsem co mu mám říct.
"Mrzí mě to." hlesnul.
"Taky mě to mrzí, ale to tě neomlouvá. Mohl jsi se zabít." povzdychla jsem si.
"Bez tebe by to stejně nemělo cenu." začaly se mu mírně lesknout oči.
"Tak proč jsi to udělal? Proč jsi mě podvedl?" podívala jsem se na něj bolestivě.
"Já nevím." stekla mu jedna slzička po bledé tváři.
"Ach Joe." taky jsem se rozplakala a nevím co se ve mně hnulo, ale opatrně jsem o objala.
"Prosím odpusť mi." zašeptal a taky jsem slyšela jak malinko popotáhnul.
"Já už ti odpustila dávno." zavřela jsem oči ze kterých se valily dališí a další slzy. Oba jsme brečeli jak želvy a objímali se.
Za chvíli jsem se odtáhla a chytla ho jen za ruku, když najednou zbělel ještě víc a ruce se mu úplně roztřásly.
"Joe, co je?" začla jsem vyvaleně.
"N-nic, to bbude dobrý." snaživě se usmál.
"Co se to děje, mám jít pro doktora?" nepřestala jsem valit očima a můj hlas dostával mírně hysterický podton.
"Nne mmáám jen t-takovvý menš-ší z-áchvat." koktal a ruce se mu pořád silně třepaly.
"Záchvat?" polkla jsem.
"Absťák." došlo mi. Musí pro něj být strašně těžké nevyletět z postele a začít lítat všude kolem. Drogový absťák je jedna z nejhorších zážitků, který může člověk prožít, jedna studie to dokonce srovnávala s chemoterapiemi. Člověk je úplně vyčerpaný, učili jsme se o tom ve škole.
Pevně jsem ho držela za ruku a po pěti minutách se konečně přestal třást.
Tak mě to mrzelo, všechno mi to bylo strašně líto. Do čeho se to dostal. Odvykací kůry trvají někdy až roky a co teprv média. Určitě se to všechno dozví a nafouknou tak, aby to vypadalo ještě hůř než to ve skutečnosti je.
"Jak se cítíš." zeptala jsem se a pomohla mu sjet do lehu. Asi ho to hodně vysiluje.
"Víš, je to jako by ti do těla bodaly tisíce malých jehliček, štipká to a pálíto, jenomže ty se nemůžeš ani hnout. Prostě jako by najednou přišla vlna a úplně tě paralizovala"vydechne unaveně.
"Jak často tyhle záchvaty míváš?"
"Několikrát denně." řekne, už se sice netřepe celý, ale ruce se mu při každém pohybu mírně třepotají.
"Ukaž, vezmu to." pobrala jsem věci co měl na nohách, až teď jsem si všimla, že jsou to fotky, naše fotky.
"Donesl mi je Kevin." otevřel jedno oko a pak ho zase zavřel.
Držela jsem v ruce fotku, byla ze zábavného parku, zrovna jsme byli na nějaké atrakcí, oba jsme děsně křičelí, smáli se a Joe mi dával pusu na tvář, zatímco já jsem se usmívala do oběktivu. To bylo ještě před tím, než se to všechno pokazilo. Nejhezčí období mého života. Konečně jsem měla pocit, že někam patřím, že mám rodinu a že mě má někdo rád.
"Prosím neopouštěj mě." řekl unaveně.
"Neopustím, tohle zvládneme, spolu." zase jsem mu chytla ruku a lehce ji na něj políbila. Pak usnul.
Trávila jsem u něj celé dny. Ruka se mu uzdravovala, ale záchvaty přetrvávaly. Doktor ho chtěl nechat převést do léčebny, avšak on odmítl. Blížil se čas, kdy ho pustí domů a já se šíleně bojím. Drží se statečně, avšak teď jsme v nemocnici, co až budeme doma. Co když do toho zase spadne. Říká že se udrží, ale v jeho očích vidím tu nejistotu.

"Joe měl bys tam jet." přesvedčovala jsem ho v den odchodu z nemocnice. Věřím mu, ale v tomhle ne, tohle sám nezvládne a když dostane další záchvat, já ho nezastavím.
"Ne, nikam nejdu." zavrčel zlostně. Právě se ocitá v nejtěžší fázi, dokonce mu museli už i párkrát píchnout sedativa, neovládal se a čím dál tim víc byl namorousený, rozzuřený a vytočený.
"Fajn, počkám tě venku." řekla jsem a radši odešla za dveře, kde čekal Nick.
"Tak co?" usmál se na mě. Jen jsem pokrčila ramenama a sedla si vedle něj na nemocniční sedačku.
Chvíli jsme byli ticho a oba jsme hleděli na bílou stěnu před sebou.
"Nicku já se bojím." přiznala jsem a koukla se na něj ustaraně.
"Čeho se bojíš, Joea?" koukl na mě i on.
"Co  když se něco stane, co když se neudrží, já ho nezastavím." řekla jsem. Možná se bojím přímo jeho, ale jak ten strach mám potlačit?Joe by mi přece nic neudělal, ne když by byl při smyslech při kterých bývá v poslední době jen málokdy.
"Mluvil jsem o tom s tátou, budu nějaký čas u vás." usmál se zase a opatrně mě chytl za ruku. Jen jsem se na něj překvapeně podívala, ale to už vyšel Joe s taškou v ruce.
"Rád tě vidím brácha." přistoupil k němu Nick.
"Jasně, jasně, můžem jet domů?" nereagoval a už šel chodbou.
Och to je neuvěřitelné. Jak to všechno jen dopadne.

6. Díl- Nic netrvá věčně

28. září 2010 v 13:06 | Anďa |  FF-Nic netrvá věčně
Když jsme dojeli do nemocnice Jonasovi už tam byli, včetně Kevina a Denielle.
"Ach Angie, moc mě to mrzí." objala mě Denisse. Statečně jsem se držela a jako jediná z žen, jsem neplakala.
"Jonasovi?" přišel k nám doktor s papíry.
"Ano, to jsme my." objal Paul svou ženu kolem ramen.
"Pojďte se mnou, probereme to raději u mě v kanceláři." pokynul panu Jonasovi a spolu zmizeli za masivními dřevěnými dveřmi.
Po deseti minutách napětí konečně vylezli a Paul se tvářil velmi zachmuřeně, asi to není příliš dobré a já se začínala bát. Nedokážu přestat milovat člověka ze dne na den a strach o něj prostě neovlivním, i přesto co mi udělal se o něj příšerně bojím.
"Zprávy nejsou moc dobré....zjistili, že po ty dva týdny, si píchal heroin, který je silně návykový už po prvním užití, takže nechci vidět co to s ním udělá až se probudí.." odmlčel se a Denisse se rozbrečela. Objal ji Kevin, který z druhé strany objímal Dan. Já jen čekala na další informace.
"Na té ruce, kde si to píchal objevili také řezné rány, které si nejspíš udělal sám, operovali mu ruku a bylo obrovské štěstí, že o ni nepřišel, protože zranění jsou hluboká.....kromě dehydratace a vypumpování žaludku je v pořádku." vydech Paul a já se zhroutila na nemocniční sedátko.
Dělají si srandu?Málem mu amputovali ruku, až se probudí, tak s největší pravděpodobností se z něj stane drogový závislák a bude muset čelit odvykací kůře a ještě k tomu mu museli vypumpovat žaludek. Takhle se zřídil jen za dva týdny. Co by se stalo, kdybych tam nepřijela?Amputovali by mu ruku?Nebo nejen to, mohl by klidně umřít.
Objaly mě Nickovi ruce, začal se semnou kolíbat, ovšem moc mě to neuklidňovalo. Tohle je snad jen sen.
"Joe se z toho dostane, je silný, musíme mu věřit." šeptal potichu.
"Můžu ho vidět?" koukla jsem na něj.
"Doktor říkal, že jo, ale stejně spí." odpověděl za Nicka Paul.
S Nickovou pomocí jsem se tedy zvedla a šla ke dveřím jeho pokoje. Když jsem vešla, teprve teď jsem si uvědomila jak se asi musel cítit on, když mě poprvé viděl v nemocnici, po útoku mého otce. Všude samé hadičky, obvázaná ruka asi třemi vrstvy obvazu a pípaní přístrojů. Sedla jsem si k němu na postel a chytla ho za druhou ruku, která byla zdravá. Překvapilo mě jak byla ledová.
"Vím, že mě asi neslyšíš....." začla jsem, vlastně ani nevím co chci pořádně říct.
"..ale odpouštím ti." zašeptala jsem. Líbla ho na studenou ruku, zvedla se a odešla.

"Vážně s námi nepojedeš?Angie, on tě potřebuje." přemlouval mě Nick. Joe už je asi tři dny vzhůru, ale já nemám odvahu za ním jít. Uzdravuje se pomalu, ovšem drogový absťák je horší.
"Já nevím, tohle...." byla jsem už trochu zoufala. Chtěla jsem tam jít, chtěla jsem vidět, že je v pořádku, jak spal po operaci jsem u něj byla pořád, ale jak se probral, ani jednou.
"Ang, noták." koukl na mě Nick.
Angelo vzchop se trochu, zvládneš to. Je na dně, pořebuje tě.
"Tak fajn." zvedla jsem se ze sedačky, oblékla se do něčeho jiného, než jsou tepláky a jela s ním do nemocnine.
Po tu dobu jsem bydlela v mém bývalém domě. V mém a Joeově domě. Poklidila jsem tam všechno co se dalo. Za tu dobu uschly všechny květiny co jsme tam měli, protože je nikdo nezalíval, koberec v obýváku nešel vyčistit jak jsem se snažila, byl pořád červený od jeho krve, když omdlel. V noci jsem nemohla usnout a pořád jsem viděla před očima ten obraz z nemocnice. Jak bezvládně ležel na lůžku. Tohodle toho se asi jen tak nezbavím.

"Čeká na tebe." pokynul mi Nick ke dveřím.
"Ty jsi mu řekl, že přijedu?" koukla jsem na něj.
"Ne, neřekl, to on každý den doufá, že přijdeš." povzdychl si a sednul si na nemocniční sedátko.
Pomalu jsem otevřela dveře, ani jsem se nepodívala na postel, kde ležel a hned je za sebou zavřela. Pak jsem popošla blíž k posteli. Seděl na ní, opřený o její čelo a v ruce držel nějaké obrázky. Pořád byl bilý a oči měl celé červené.
"Ty jsi přišla." hlesnul tiše a nespustil ze mě zrak. Na odpověď jsem mu jen pokývala hlavou. Přošla jsem blíž a trochu nervozně jsem si sedla na židličku vedle jeho postele

5. Díl- Nic netrvá věčně

28. září 2010 v 13:06 | Anďa |  FF-Nic netrvá věčně
"Tak jak by jste si to přála slečno?" usmála se kadeřnice mile. Seděla jsem v salonu krásy a Nick byl v pánském oddělení.
"Chtěla by jsem nějakou změnu, nic moc extravagantního, nějakou přirozenou barvu a nějaký pěkný střih." řekla jsem nejistě. Trochu se bojím co mi tam vykouzlí.
Mezitím jsem si prohlížela časopis, ještě na mě Nick zamával a kývnul, že počká v autě.
"Hotovo." setřepala ze mě ta žena mé vlasy. Koukla jsem se do zrcadla a málem jsem padla.
Moje blond vlasy měly odstín čokoládově hnědé a v nich jsem měla světle karamelové skoro až vyšisované melíry. Vlasy jsem měla vyžehlené a nabarvené jsem měla i mé světlé obočí. Tolik jsem se bála, ale bylo to dokonalé. Krásně to podtrhovalo můj lehce opálený obličej.
Za tuhle krásu jsem, ale taky krásně zaplatila. No levní zrovna nebyli, ale v žádném případě toho nelituju.
"Páni, vypadáš senzačně." řekl skoro s pusou dokořán Nick, když jsem vstoupila do auta.
"Díky, je to síla, vůbec se nepoznávám." stáhla jsem ještě při jízdě zrcátko a neustále jsem si sebe prohlížela.
Pak jsme šli teda nakupovat, pár hezkých a levných kousků jsem ulovila, jedny moc pěkné tmavě fialové šatičky, k tomu boty, pozor na podpatku. Chtěla jsem baleríny, jelikož podpatky nesnáším, ale Nick to razantně odmítl. Na konec jsem si ty věci nechala na sobě a zaplatila. Vážně jsem byla jak nová a taky jsem se tak cítila. Ovšem celá moje nálada a sebevědomí ihned pokleslo, když jsme dojeli před můj bývalý domov.
"Počkám v autě." řekl.
"Ehm, tak fajn, ale já nemám klíče." řekla jsem.
"Bude odemčeno, tak už běž." skoro mě vyhnal.
Otevřela jsem domovní dveře tak pomalu a opatrně jako by jsem tady byla poprvé. Vyzula jsem si boty a vešla do obýváku, když jsem úplně zatuhla.
"Ehm ahoj." řekla jsem a nervozně se pousmála.
"Nick říkal, že tady nebudeš." dodala jsem a chystala se jít ke schodům.
"Angie, prosím vyslechni mě." ozval se jeho chraplavý hlas. Vybelhal se z křesla na nohy a kulhavě se ke mně došoural. Když ke mně šel, prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Ve tváři byl úplně bílý, vlasy měl rozcuchané, tvář mírně zarostlou a ruce se mu třásly.
Co se to děje?To on mě podvedl, on mě opustil, on se mnou nechce být, tak proč teď vypadá tak zničeně?
"Mrzí mě to." postavil se přede mě a sundal si ty jeho brýle, které občas nosíval a odkryl tak napuchlé oči.
"Vím, že jsem to zavinil a ani nevíš jak se teď proklínám za to co jsem našemu vztahu udělal. Ale já už to zpátky nevezmu, nemůžu." ty poslední slova řekl se vzlykáním. Rozbrečel se tady předemnou. Unaveně se opřel o skříňku a teprve tehdy jsem si všímla jeho dokrvaveného předloktí.
"Joe, co to vyvádíš?" podepřela jsem ho a začla zkoumat jeho ruku. Měl ji celou popíchanou, jakoby od jehel a taky pořezanou.
"To si děláš sám?" vyvalila jsem na něj oči.
"Angie, prosím odpusť mi." zašeptal a pak jsem pocítila tu tíhu. Snažila jsem se ho přidržet, ale stejně sjel na zem. Omdlel.
"Panebože." začala jsem panikařit a vyletěla ven. Ihned jsem začla tahan Nicka z auta a vedla ho k němu. Zavolali jsme záchranku a já mu tiskla ručník na jeho ránu ze které se spustily obrovské proudy krve.
"Tady zkus ho probrat tímhle, ať je aspoň při vědomí." dal mi Nick mokrý ručník a převzal si ode mě ten můj, který jsem mu držela na ruce.
Začala jsem mu otírat tvář.
"Tak kde je ta záchranka?" panikařila jsem. Ani jeden z nás neměl potuchy co se děje. Proč skolaboval.
"Ang." uslyšela jsem zahraptění.
"Joe, panebože Joe, co to vyvádíš." hladila jsem ho po tvářích.
"Miluju tě víš to?" zase zachraptěl.
"Vím to, taky tě miluju, pomoc tady bude kouždou chvilkou." měla jsem jeho hlavu na kolenou.
Jsem sice zdravotní sestra, ale možností, co se mu mohlo stát je tolik a vyřešit je může jen lékař.
"Slečno, ustupte." konečně jsem uslyšela hlas sanitáře. Poslušně jsem vstala a uvolnila jim místo. Vzali ho na nosítka a odvezli sanitkou pryč.
Ruce jsem měla od krve a jen jsem vyjeveně hleděla jak odjíždějí. Nick byl už umytý a objal mě kolem ramen. Nejspíš mi začalo docházet co to bylo. Ta ruka.
"Angie, nikdo z nás nevěděl, že je na tom tak špatně."
"Copak ty jsi na něm nepoznal, že je pod vlivem nějaké drogy, když jsi s ním byl?" rozbrečela jsem se.
"Byl u mě jen ty první tři dny, co chodil za tebou, pak ho viděla jen máma a na konec ho neviděl asi dva týdny nikdo z nás. Když jsme byli u vás, neotvíral dveře, nezvedal mobily, nic. Nikdo to nevěděl." řekl lítostivě.
"Mám o něj strach." přiznala jsem.
"Dostane se z toho. Jen to nebude nic jednoduchého a bude nás teď moc potřebovat." začal mě tahat k autu,
"Našim jsem to už zavolal, pojedeme do nemocnice." připoutal mě v autě a podal mi nějaké utěrky na utření rukou.

4. Díl- Nic netrvá věčně

28. září 2010 v 13:04 | Anďa |  FF-Nic netrvá věčně
"Páni, je to tu obrovský." vydechla jsem při pohledu na obří halu Nickova domu.
"Žejo?Tak vidíš, pojď ukážu ti pokoj a pak se osprchuješ." usmál se mile, vytrhl mi velký kufr z ruky a bez velké námahy, ho nesl do schodů.
Pořád jsem byla nějak v pohodě i když jsem se asi před dvěma hodinama rozešla s mužem mých snů, se kterým jsem chodila už skoro rok a měla jsem si ho brát. Až ve sprše mi nějak začinaly docházet ty skutečnosti a já začla brečet. Oblékla jsem si teplou teplákovou soupravu a sedla si na ustlanou postel.
"Angie, můžu?" zaklepal na dveře Nick.
"Jasně." utřela jsem si slzy a vysmrkala se do kapesníku.
"Napadlo mě že se najíme." usmál se a sedl si vedlě mě.
"Moc děkuju, ale nemám moc hlad." povzdychla jsem si.
"Chceš si o tom promluvit?" ucítila jsem jeho ruku na svém ramenu.
"Já nevím." zase jsem se rozbrečela a on mě objal. Tolik se ve všem podobal Joeovi, tolik mi ho připomínal. Chvíli jsme oba byli ticho.
"Řekni, to jsem tak špatná?" vzlykla jsem.
"Nejsi špatná Angie, to si nesmíš říkát, jak si na to vůbec přišla?" cítila jsem tu lítost v jeho hlasu, která mě jakoby hladila. V tomhle se mu Joe nevyrovná, on nikdy nebude schopen takhle utěšit. Ale proč je tu vlastně srovnávám?
"Vždycky se stane v mém životě něco špatného, co jsem komu provedla, že nikdy nejsem šťastná? Doma mě táta bil, viděla jsem svou matku jak si podřezala žíly, pak mě začne otec znásilňovat, několik měsíců nejsem schopna se normálně chovat k mužům a na konec se semnou rozejde kluk, kterého jsem tolik milovala a vymění mě za lepší, jako by jsem snad byla stroj a po nějakém čase  potřebovala vyměnit." vzlykala jsem čím dál více, na jeho rameni a on se snažil mě utěšit.
"Řekl jsem to mámě." vypadlo z něj po chvíli.
"Proč?" podívala jsem se na něj.
"Ang ona ho srovná, musí se už začít chovat jako dospělý jednadvacetiletý muž a ne jako patnáctiletý puberťák, který lítá od jedné holky k druhé i přesto, že se tu jednu rozhodl požádat o ruku." pohladil mě po tváři teplou rukou. Z toho deště jsem byla ještě trochu zmrzlá.
"Ale pochop, pokaždé, když se bude něco dít, nemůžeme volat Denisse, je sice pěkné, že ji poslechne, ovšem jestli chce neustále měnit partnerky jednu za druhou, tak v tom případě, s ním žít nechci." polkla jsem. Nevím jaký byl Joe před tím, bylo pro mě důležité jaký je teď.
"Byl vždycky takový?" přemohla mě zvědavost.
"Všichni jsme si mysleli, že s tebou dostal konečně rozum, ale vidíš sama..." soucitně se usmál.
"Jsem ti moc vděčná, ale už půjdu spát." otřela jsem si slzy i když mi stejně pořád tekly. Chvíli se ještě díval jak sem se zachumlala pod peřinu a pak mi zhasnul lampičku.
"Dobrou noc." zavřel za sebou dveře.

Několik dní, jsem byla úplně na dně. Nejedla jsem, nechodila ven, prostě se utápěla ve vlastním žalu. Když se Joe dozvěděl, že bydlím u Nicka několikrát za mnou byl, vždycky jsem ho, ale slyšela jen spoza zamčených dveří. Nechtěla jsem ho vidět a nechtěla jsem ho ani slyšet, protože ta bolest by byla ještě větší. Nevím co se dělo kolem mě, od Nicka jsem se akorát dozvěděla, že se jeho rodiče s Joem nebaví a nepoleví, dokud se nezačne trochu chovat. Všechno tohle je na mě moc.
Přes inzerát jsem si našla práci v New Orleans. Hodlám tam odletět a zapomenout, na všechno.
Ráno jsem sešla na snídani, což u mě nebylo zvykem, už jsem absolutně vztřebala fakt, že s Joem je konec. Můj mozek to přijmul, srdce ne, ale já se budu řídit mozkem a nebudu si to připouštět.
"Dobré ráno." usmála jsem se na Nicka, kterému spadla vydlička z ruky, když mě uviděl scházet po schodech.
"Dobré." usmál se ještě trochu v šoku.
Přisedla jsem si k němu a začala jíst. Každý den tam tu snídani chystal, i pro mě, přestože věděl, že nepřijdu.
"Co děláš dneska?" navázala jsem konverzaci.
"Nic moc, asi se nudím." napil se džusu.
"Ehm, no, nechtěl bys někam zajet?" zeptala jsem se trochu rozpačitě.
"Kam by jsi chtěla?" usmál se.
"Jen tak, do města, mám chuť si něco udělat s vlasy, pak by jsme mohli zajít třeba nakupovat, dlouho jsem si nic nekoupila a z mehé bývalého domu jsem si moc věcí nevzala a vracet se tam už nechci." nejsem si jístá jestli zrovna Nick se mnou bude chtít jít ke kadeřnici a pak na nákupy, ale zkusila jsem to.
"To by bylo fajn, taky to potřebuju trochu zkrátit." zatahal si za vlasy. Vážně je měl nějaké delší.
"Ale myslím, že by jsi k vám domů zajet měla, co jsem viděl, je toho tam hodně."
"Musím ti snad říkat, proč tam nechci?"  koukla jsem na něj trochu smutně.
"A navíc, už to není žádný náš domov." kousla jsem do rohlíku s marmeládou.
"Můžu to domluvit, Joe by tam nebyl."
"Tak fajn." svolila jsem po chvíli. Nemám peněz na rozhazování, nepočítaje letenku tak mi na kartě moc nezbyde.

3. Díl- Nic netrvá věčně

28. září 2010 v 13:03 | Anďa |  FF-Nic netrvá věčně
"Angie, prosím jen..." nevěděl co má říkat, natáhl ke mně ruku, ale já ustoupila o krok do zadu.
"Není to jak to..." snažil se říct, ale to už jsem se ozvala.
S neustálým mrkáním, kvůli zahánění slz jsem se mu koukla do očí.
"Jak to vypadá?" zeptala jsem se a trochu trhla hlavou. Nic neřekl.
"Víš, před nějakým časem jsem měla svůj první interview s časopisem, ptali se mě na tebe a na Taylor, víš co jsem jim řekla?" podívala jsem se mu bolestivě do očí.
"Že ti věřím, že věřím, že by jsi mě nedokázal podvést. Řekni, co jsem udělala blbě?Vím že nejsem slavná, ani nemám míry modelky, nejsem tak dokonalá, bohatá, ale jsem člověk jako každý jiný. Každý člověk si zaslouží trochu úcty. Aspoň jsi to mohl říct rovnou, Joe. Mohl jsi být upřímný a já bych tady pořád neseděla, netrápila se a nečekala až se konečně vrátíš domů a všechno bude v pohodě." musela jsem to vydýchat, mluvila jsem sice klidně, ale moje srdce pukalo. Rozpadlo se na milion kousíčků. Par slz mi už sjelo po tváři, které zčervenaly.
"Myslím, že bude vhodné, když odsud odejdu." zatla jsem dlaně v pěst abych se nerozbulela ještě víc.
"Ne, zůstaň to já půjdu." odpověděl. Takže on už se to ani nepokouší zachránit. Prostě to nechá dopadnout až na dno.
"Nechci tu být, necítím se tu dobře." nadechla jsem se zhluboka a vytáhla kufr zpod postele. Opatrně jsem si do komínků rovnala všechny nutné věci. Všechno se mi tam nevleze, to je jasné, ale základy jsou nutnost.
On sám si sedl na postel a hleděl někam do blba. Už jsem se postavila a i se zaplým kufrem kolem něj prošla.
"Takhle to skončí?" podíval se na mě, už, ale né chladně, ale bolestivě.
"Sám jsi se rozhodl. Miluju tě a to se jen tak nezměni, mrzí mě to." usmála jsem se bolestivě, stáhla si snubní prstýnek z prstu a opatrně jej položila na skříň vedle dveří.
"Sbohem." naposledy jsem na něj podívala a to už se slza kutálela po tváři i jemu. Opatrně jsem kufr dostrkala ze schodů, z poličky v kuchyni, kde míváme doklady, peněženky a mobily jsem vzala své věci, rozhlédla jsem se po domě a zaklapla za sebou vchodové dveře. Takový bude konec?
Auto jsem si nebrala, jelikož všech pět, co máme v garáži platil on. Kufr jsem táhla za sebou až k jedné asi kilometr vzdálené autobusové zastávce. Už tak jsem neměla moc síly, ale při neustálém brečení to šlo ještě hůř. Ani jsem se nenamáhala vytáhnout deštník. Nejbližší autobus jel až za třičtvrtě hodiny. Kufr jsem postavila na zem a sedla si na něj. Ani jsem nevěděla kam půjdu, kam pojedu, peněz mám málo. Už jsem byla promočená na kost, když zpoza mých zad zatroubilo auto. Nevnímala jsem to, avšak polekala jsem se, když mi někdo dal ruku na rameno.
"Angie, jsi to ty?" uslyšela jsem Nickův hlas.
"A-ahoj." otočila jsem se a postavila se.
"Co tady děláš? Jsi úplně mokrá." dal nade mně svůj deštník aby na mě nepršelo.
"Čekám na autobus." odpověděla jsem.
"Proč?Copak vám někdo ukradl auta?A proč vlasně nejsi doma s Joem, dal dlouho jste se neviděli." usmál se, ale viděla jsem, že mu to dělá starosti, nejpíš něco věděl o Taylor.
"Rozešli jsme se." hlesla jsem téměř neslyšně.
"Cože?Jak...p-proč?" koktal.
"Myslím, že ty víš kvůli komu a proč." sklopila jsem hlavu.
"Joe je debil, bude to v pohodě, uvidíš." objal mě jednou rukou.
"Nebude Nicku, tohle se nevyřeší, kdybys tam byl pochopil bys." povzdychla jsem si.
"Chceš někam zavést?" usmál se něžně. Tak patrně jako by se bál, ani nevím vlastně čeho.
"Do nějakého penzionu, kdybys byl tak hodný." taky jsem se usmála.
"Ale to je blbost, nebudeš bydlet v penzionu, vezmu tě k sobě." už mě tahal k autu za ruku.
"Ne vážně, já tě nechci obtěžovat, postarám se o sebe sama." protestovala jsem, ale on jako by neslyšel, nasedl do auta a rozjel se, směr jeho dům. Jo těsně před turné si vybavil svoje hnízdečko, když slavil osmnáctiny, rodiče mu koupili dům jelikož věděli, že si  ho moc přeje.
"Nicku, prosím, zavez mě někam do penzionu." neléhala jsem.
"No tak, jsi moje kámoška Angie, skoro rodina, nenechám tě přece bydlet v nějakým penzionu pod tvou úroveň, když mám mega barák s asi třemi pokoji pro hosty a bydlím v něm sám?!" pronesl řeč, při níž se na mě občas koukl.
"Dobře, ale jen dočasně, nemůžu u tebe oxidovat věčně." zasmála jsem se a začala si vyždímávat vodu z vlasů.

2. Díl- Nic netrvá věčně

28. září 2010 v 13:02 | Anďa |  FF-Nic netrvá věčně
"Takže, zeptám se vás na pár otázek ano?" usmála se celkem mile.
"Jistě." srdce jsem měla až v krku.
"Fajn, jak se teď máte, když je váš snoubenec na cestách?" první otázka.
"Doma se celkem nudím, ale jinak je to v pohodě, na konec se vždycky něco najde, co se může udělat třeba na zahradě, v domě, nebo zajedeme s Dan někam na nákupy." odpověděla jsem.
"Jste s manželkou Kevina Jonase velmi dobré kamarádky, že ano?...." pořád samé podobné věci, jak daleko jsme se svatbou, kdy to bude, co tam bude a takové věci.
"Co říkáte na to, že jako doprovodná zpěvačka jela na turné s kapelou Jonas Brothers Taylor Swift, bývalá přítelkyně Joea?" přišlo to jako střela.
"No, ehm, já nevím co bych k tomu měla říct, snad jen, že má dobré písničky a určitě bude příjemným zpestřením na jejich koncertu." trochu jsem znervozněla. Mezi tím se zdálo že to bude v pohodě, ale tahle otázka mi moc nesedla.
"Nebojíte se, že v tomto případě může platit pořekadlo: Stará láska nerezaví?" další zákeřná podpásovka.
"Nebojím se, protože Joeovi věřím, věřím, že by mě nepodvedl." snažila jsem se o sebejistý ton. Nepodvedl, tohle si nalhávám už pár dnů, ale při tom tomu věřím čím dál míň.
"I přes fotky, které vypovídají o tajných schůzkách se zpěvačkou?" přimhouřila oči. Teď už se mi vážně nezdála příliš přátelská.
"Já o žádných fotkách nevím, nečtu bulvár, protože všechno příliš přibarvuje a ne vždycky všechno vypadá tak jak je to doopravdy." lehce jsem kličkovala. Co se týče mluvy, nemám problém, vím co říct v pravou chvíli, moje výhoda.
"V tom případě je to všechno, děkuji za rozhovor." úplně změnila ton, teď už zase na přátelský. Trvalo to asi 15 minut. Vyšla jsem z budovy a nastoupila zpátky do auta, kde už čekala moje kamarádka. Společně jsem uděly velkou nakupovací show, taky jsem si nechala konečně ostříhat ty vlasy. Na konec jsme skončily u nás doma s colou a pizzou. Často mluvila o Kevinovi, jsou spolu šťastní, volají si, píšou si. Závidím ji.
"Angie copak?" pohladila mě po ruce, když mi zrovna vyprávěla jak se včera viděli přes webcameru.
"Ale nic, to nestojí za řeč." usmála jsme se smutně.
"Něco s Joem?No ták, víš že se mi můžeš svěřit, chci ti pomoct, ale nebudu tě nutit." chytla mě následně za ruku.
"Víš, ta redaktorka se mě ptala, na Taylor a na Joea a jestli si nemyslím, že mezi nimi něco je. Řekla jsem jí, že Joeovi věřím, že by mě nepodvedl, ale já už v to den ode dne přestávám věřit." hleděla jsem pořád na stůl.
"Ach Ang, Joe by ti to neudělal, miluje tě." konejšivě se usmála.
"Ty nevíš jak to je, celý týden mi nezavolal, nenapsal, nezvedl mi ani telefon, když jsem mu volala já. Zvedl ho až včera a to jsme spolu mluvili ani ne půl minuty, chápu, že má práci, ale opravdu by se nemohl na ty dvě debilní minuty utrhnout?Jen dvě minuty, zajímá mě co dělá, jak se má, ale jediné co mi řekne, je že má hodně práce a že už musí jít, pak to típne. Ani to blbý slovo neřekne. Celý měsíc jsem už od něj neslyšela, že by mi aspoń na konci rozhovoru řekl něco jako chybíš mi, nebo miluju tě. Mluví ke mně tak chladně." povzdychla jsem si a jedna slza mi stekla.
"Vyřeší se to uvidíš." asi ji to zaskočilo, nevěděla co víc na to říct. Nejspíš něco tušila, stejně jako já.
Dny plynuly, Dan za mnou hodně chodila, snažila se mně nějak rozptýlit, abych na to pořád nemyslela. Ovšem já na to myslela každým dnem.
Až do dnes. Seděla jsem na pohovce, když zachrastily klíče v zámku. Opatrně jsem se vydala k těm dveřím, které se vzápětí otevřeli a vstoupil on. Zastavilo se mi srdce při pohledu na něj. Pořád byl tak krásný, neodolatélný a prostě.......úžasný. Už na pohled.
"Ahoj Joe." usmála jsem se. Shodil kufry na zem a lehce se na mě usmál.
"Ahoj." odpověděl. Čekala jsem, že mě aspoň obejme, ale on kolem mě prošel jako vítr. Jediné co jsem stihla zaznamenat byla ta omamující vůně.
"Nevěděla jsem, kdy přesně přijedeš, tak jsem pro tebe nemohla přijet na letiště." vešla jsem do naší společné kuchyně.
"Jo, jo, vzala mě s sebou Tay, v pohodě." vytahoval z ledničky nějaké věci.
"Uvařila jsem ti něco dobrého dáš si?" snažila jsem se co to šlo, abych se na místě nerozbrečela. Proč?Jeho chování není normální a nejen to. Naše setkání asi po půl roku jsem si vážně představovala trochu jinak. Tolik jsem se na něj těšila.
"Ne díky, já si vezmu něco jen tak." zamumla a kousl do suchého rohlíku.
Sedla jsem si naproti němu, ale jakmile dojedl, tak se zvedl a někam šel. Nic neřekl, prostě odešel, slyšela jsem jen jak klaply vchodové dveře. Musela jsem několikrát zavří a otevřít oči aby se mi roztřesený dech nezrychlil a já se opravdu nerozplakala. Musela jsem se nečím zabavit. Vzala jsem jeden jeho kufr. Byl těžký jak sto potvor, ale na konec jsem ho dotlačila do patra. Začala jsem třídit všechno oblečení, které přišlo vyprat a že ho bylo. I to stejné jsem udělal s druhým kufrem. O půl desáté jsem padla jako hruška do postele a hned usla. Ráno jsem se probudila a Joe tam neležel. Peřina byla neporušená a ustlaná, takže tady asi ani nespal. Zase jsem si povzdychla a vydala se do koupelny.
Už jsem chtěla vyjít z ložnice, když se přihnal, úplně rudý s nějakým šátkem v ruce.
"Angelo tys prala?" zařval na mě až jsem skoro uskočila.
Neodpověděla jsem, jen jsem kývla.
"Ten šátek je úplně zničenej, podívej se na to!" hodil ho po mě. Byl to obyčejný bavlněný šatek.
"Omlouvám se." srdce se mi zrychlovalo, byl úplně vzteky bez sebe chvůli.......šátku?
"Omluvy si můžeš strčit někam." zrudl ještě víc.
"Koupím ti nový, promiň." těkala jsem pohledem po místnosti.
"Jenomže to není totéž, tohle byl dárek, dostal jsem ho od Taylor když jsme spolu byli v ho...." zasekl se a v tu ránu úplně zbělel. Pohled jsem zabodla do podlahy, zavřela oči a musela jsem zase polknout. Právě teď se přiznal, že s ní byl v hotelu. Já tomu nevěřím, proč?Proč mi to udělal, proč to dělá?
1