Táákže, tohle už je ten premiérový díl, takže snad se bude líbit x)
****************************************************
Bez řečí vzal můj kufr do jedné ruky zatímco v té druhé pevně svíral mou dlaň. Propletla jsem si prsty s těmi jeho a jen se na něj usmála. Chtěla jsem se smát pořád při pohledu do jeho veselé tváře. Jakou radost dokázal vyjádřit. Tohle já snad nikdy nesvedu. Otevřel mi dveře od jeho Fordu a pomohl mi nasednout, následně za mnou zavřel dveře, hodil můj kufr na zadní sedadlo a zasednul na místo řidiče. Jizda byla tichá, neustále svíral mou dlaň a pouštěl ji jen tehdy, když musel pravou rukou zařadit rychlost.
"Skočíme ještě k nám domů, nevadí?Musím odvést Franka někam ke kamarádovi, nikdo z ostatních nemá čas.." řekl a na chviličku na mě pohlédl.
"V pořádku." stiskla jsem jeho ruku a hlavu zabořila do sedačky.
"Co jsi vlastně dělala celou tu dobu?" navázal téma, když jsme stáli v koloně aut čekajících až na semaforu padne zelená.
"Ani nic moc, celou tu dobu jsem se hodně učila na maturitní zkoušky, daly mi opravdu zabrat..." odmlčela jsem se a zhluboka se nadechla.
"Učení mi tak trochu pomáhala dostat se zreality, jelikož nás před Vánoci opustil táta." řekla jsem se sklopenou hlavou.
"Opustil?" zeptal se nechápavě a pohlédl na mě, jelikož zelená pořád nepřicházela.
"Našel si mladší ženu, vzali se a teď spolu čekají dítě.."objasnila jsem na jeden zátah. Je to už nějaká doba, ale lehce se mi to neříká.
"To je mi líto Bello." řekl se značnou lítostí v hlase a jeho oči se mnou cítily.
"Mě taky, zůstali jsme sice v kontaktu, ale už to není ten táta jako kdysi, má svou vlastní rodinu a přijde mi, jako by jsem mu byla pouze na obtíž." řekla jsem popravdě tak, jak jsem cítila. Je pravda, že neodhaluju své city a emoce, nikdy, jen před ním se občas dokážu otevřít. Ukázat tu zranitelnou stránku mé osobnosti. Malou smutnou holku, která potřebuje lásku a pochopení a toho se mi od něj dočkalo vždy, když jsem to potřebovala. Ale to opravdu jen zřítkakdy.
"Já...nevím co říct, nikdy jsem tohle nezažil a nedovedu si představit, kdyby se něco stalo mé rodině, nejvíce by to asi odnesl Frankie, je mu teprve deset, asi by se hodně trápil. Ale chci abys věděla, že já stojím vedle tebe ať se děje cokoliv, můžeš mi kdykoliv říct co tě trápí." řekl upřímně a hned na to zařadil jedničku a konečně jsme se rozjeli.
"Děkuju, vážím si toho." usmála jsem se a zakázala si na to už myslet.
"Jak dlouho se vůbec zdržíš?" překvapila mě jeho otázka.
"No, vlastně ani nevím, měsíc, možná dva, ale spíš to vidím na dobu neurčitou.." odpověděla jsem a čekala na jeho reakci.
"Na dobu neurčitou?" zablýsklo mu v očích.
"Ano, práci tady mi už sehnal strejda, školu jsem úspěšně dokončila a v České republice už nemám nic co by mě tam drželo, kromě mámy, která si ovšem podle všeho našla taky přítele, takže, že jsem vyklidila pole ji myslím nevadí." usmála jsem se na něj a najednou jsme zastavili před obrovským domem. Nikdy jsem ještě u nich doma nebyla, byla to obrovitánská vila a přes cestu se táhla snad nekonečná pláž. Skoro až slzičky mi vyhrkly, když jsem opět viděla moře. I když jen z dálky tak přece jenom.
Ani jsem si nevšimla nového pasažéra, který přistoupil a už jsme se zase rozjeli.
"Já jsem Frankie." podal mi zezadu ruku kluk se stejně tmavými a střapatými vlasy jako má Joe.
"Isabella, teší mě.." podala jsem mu ruku a on se pak usadil zpátky do sedadla vedle mého kufru. Vždycky jsem se představovala celým jménem.
"Takže Bella." usmál se, slyšela jsem to v jeho hlasu.
"Ano."taky jsem se usmála, i když to asi neviděl.
"Tak tobě Joe pořád psal ty dopisy, říkal jsem si jestli mu náhodou nešibe, psaní totiž nesnáší, kromě podepisování, to mu fakt jde.." rozpovídal se ten prcek.
"Frankie moc mluvíš." řekl přísně Joe a kouknul na něj do zpětného zrcádka.
"No jo no." řekl jen ta ledabile. Na to jsem se musela jen usmát. Frankie si vystoupil před velkým domem a sebou si táhnul malou tašku přes rameno.
"A žádný vylomeniny, jinak si tě máma podá!" křičel za ním ještě Joe.
"Jasně, jasně." zakýval hlavou Frank, ale ani se neotočil.
"Frankiestaine varuju tě, jesti uslyším, že jsi něco pil, nebo nedejbože kouřil tak si tě podá nejen máma, ale i já s klukama!" Joe zase vyhrožoval a to jsem si už musela dát ruku před pusu abych se nesmála, jak vážně při tom vypadal.
"V pohodě!" odkřičel mu jeho malej bráška a už zalezl do domu.
"Přijde ti to k smíchu?" sedl zpátky do auta, ale taky mu už pohrával mírný úsměv na rtech.
"Promiň, jen trošku." přiznala jsem.
"V pohodě, byl jsem stejný, možná i horší, všechno jsem chtěl zkoušet a když mě ve dvanácti máma vyzvedla ze záchytky, tak už jsem nikam nesměl." zasmál se nad dětskými lety a pak jsme blížili opět k pobřeží.
"Joe, ale hotel mýho strejdy je dál." řekla jsem trošku znepokojeně, když zastavil, před bílým domem u pláže.
"Já vím, ale my nejdeme do hotelu tvého strejdy." usmál se.
"Ne?" řekla jsem zmateně.
"Ne.." odpověděl prostě a jen se na mě usmíval. Vím, že by mi nic neudělal, jen mi ta situace nebyla dvakrát příjemná, toď vše.
"Bello, to je v pořádku, nikdy bych ti neublížil." zasmál se absurdně a chytl mě za ruku, když si všiml, jak se mi mírně třesou kolena.
"Víš, náhodou jsem potkal tvého strýce, pokecali jsme, nějak jsme došli i k tomu tvému přijezdu sem a najednou jsme se rozdělili s tím, že nebudeš bydlet u něj, ale u mě, hotel je odsud kousek, ale pochopitelně, tě nebudu nutit pokud nechceš." kouknul na mě nadějně.
Chvíli panovalo ticho. Vstřebávala jsem ty informace a konečně se trošku uklidnila, nevím, čeho jsem se bála, ale už se asi přestanu dívat na kriminálky..
"Tak?" zeptal se a napjatě čekal na mou odpověď.
"Moc ráda Joe!" doširoka jsem se usmála s on si ulehčeně oddychl.
Budeme spolu, to jediné mi hýřilo hlavou, nic víc.
Oba jsme vystoupili z auta a já si šla pro svůj kufr, který mi ovšem opět bez řeči vzal, položil jej na zem a zavřel dveře od auta.

áá nádhera..už jsem to na tvem druhem blogu četla....alé..mi to nedalo a precetla jsem si to znovu