Fajn, tahle ffka, je trochu jiné kafe, nevím, zda se vám bude líbit, ale komenty mě potěší =)
Bude mít jen tři díly, ale docela dlouhé a hlavní klučičí hrdina je teda Nick, jak jste di odhlasovali...
P.S: Když napíšete teďkom aspoň pět komentů, dám sem večer druhý dílek, tam už bude trochu víc akce.
Název dílu: Poslední Naděje
"Pomooc, prosím pomozte!" snažila jsem se zastavit, alespoň jedno z projíždějících černých aut s tmavými skly. Nezastavili.....nezastavil nikdo.
My, moje rodina, moje máma a můj táta, havarovalo nám auto asi deset kilometrů od bunkru, od protiatomového bunkru. Tam, kam se snaži dostat všichni, chceme přežít, ti lepší, slavní a bohatí, kteří mají tučná konta jedou v těch tmavých autech, místo tam mají jisté, mají jistý svůj život v blízkých několikati hodinách, než na americký kontinent dorazí rusové s atomovými bombami a nezničí všechen život.
Pořád jsem mávala jako o život, ale všechna mě přejela bez povšimnutí. Naše auto bylo dole v příkopě, ani jednoho z rodiču sama nevytáhnu, jsou v bezvědomí.
Celá ubrečená a bez naděje jsem si sedla na silniční obrubník u silnice a naplno se rozbrečela. Je mi osmnáct a umřu v tak mladém věku.
Když v tom zastavila jedna limuzína a vystoupil z ní muž středního věku s tmavovlasou ženou po boku.
"Slečno není vám nic?" zeptal se a přistoupil blíž.
"Ach, vy jste zastavili, moji rodiče, měli jsme bouračku, jsou v bezvědomí, nemůžu je dostat ven...já......chci se snimi aspoň rozloučit." smrkala jsem.
"Prosím, pomozte.." plakala jsem.
"Zkusíme co se dá." chabě se usmál a z auta vylezli nějací dva statní muži. Ukázala jsem jim, kde auto je.
"Uvidíš, vytáhnou je." sedl si vedle mě. Nepodívala jsem se kdo to je, podle hlasu by jsem, ale tipovala kluka.
"Taky jedete do, no..... do bunkru." zeptal se a přehodil přeze mě nějakou deku, či co, jelikož byla dost zima i na listopad.
"Měli....měli jsme tam namířeno, ale....myslím, že je to zbytečné..." pořád jsem plakala. Nevím proč, nechci umřít, ale všichni co v bunkru nebudou mají téměř nulovou šanci.
"Vytáhli jsme tu ženu!" uslyšela jsem. Ihned jsem vystřelila jak raketa a valila k mámě.
"Mami, maminko..." hladila jsem ji po tvářích a ona pomalu otvírala oči.
"Debbie, zlato....jeď do toho bunkru.." mluvila potichu.
"Pojedeš se mnou." šeptala jsem a pořád brečela. Nikdo si nemohl nevšimnout kus plastu, který měla zabodnutý v boku.
"Zachraň se." zachraptěla naposledy.
"Mami, mami, nesmíš umřít, mami slyšíš?!" lomcovala jsem s ní, ale ona nic, když v tom jsem uslyšela práskáni větví a následně obrovskou ránu. Vyděsilo mě to a okamžitě jsem byla v pozoru. Z poza srazu, kde bylo auto vylezli ti dva muži.
"Je nám líto, ale auto spadlo." řekl ten urostlý černoch a otřel si pot z čela.
"C-cože?" vykoktala jsem. Jsem sama, umřeli. Oba dva. Svezla jsem se do sedu a hystericky se rozplakala. Co si jen počnu?
Všechno jsem viděla rozmazaně a v uších mi dunělo, když mě někdo bral do náruče a někam mě nesl.
"Já tu chci zůstat, s nimi, umřu s nimi.." šeptala jsem pořád. Naložili mě do auta, bylo obrovské, ležela jsem na sedačce a pod hlavou měla něčí nohy.
"Ty neumřeš." řekl hlas jako ze sametu a něco mě pošimralo na tváři. Pak jsem usla. Možná vyčerpáním, nevím čím. Už tři noci a dny jsem nespala, protože jsme se snažili z Caroliny dostat až sem, k Los Angeles a taky k největšímu protijadernému bunkru v americe.
V podvědomí jsem vnímala. Cítila jsem něčí vůni, cítila jemný dotyk na mých vlasech i to jak mě někdo drži za ruce.
"Probouzí se?" zašeptala jedna ze čtyř hlav nademnou. Neviděla jsem je úplně ostře a pořád jsem mrkala, abych pořádně zaostřila.
"Ahoj, krásná neznámá." usmál se jeden kluk.
"Ehm, kde to jsem?" vykoktala jsem.
"V našem společném pokojíčku." usmál se druhý.
"P-pokojíčku, sspolečném?" těkala jsem na všechny čtyři. Těm třem mohlo být tak kolem dvaceti, můj odhad a ten čtvrtý byl ještě malý, tak deset, dvanáct.
"Zahraješ si se mnou videohry?" ozval se ten nejmenší.
"Frankie, ty seš pako, teď se probrala, nevidíš jak je zmatená?Nebude s tebou hrát přece videohry." vložil se do toho ten třetí nejstarší.
"Proč ne, vždyď..." odporoval ten malý, ale někdo otevřel dveře a všechny pohledy se otočily ke dveřím.
"Kluci, no ták, takhle ji lekat, musí být v šoku, padejte každý ke svým postelím." zahnala je ta tmavovlasá žena, která tehdy vystoupila z toho auta.
"Jsem Denisse." usmála se mile a podala mi ruku. Sedla jsem si a ruku ji stiskla.
"Chápu, že jsi asi zmatená, ale jsme v bunkru Casablanca, spala jsi asi hodinu. Tohle jsou mí synové." ukázala na ty tmavovlasé kluky. Zdánlivě mi někoho připomínali, ale hlava mi třeštila a já si nemohla vzpomenout.
"Budeš tady s námi. Než, to všechno skonči." usmála se, ale taky jsem na ni uviděla známky únavy a starosti.
"Já jsem Paul." ozval se někdo za ní. Byl to ten muž, co vystoupil tehdy z auta.
"J-jsem Debbie." řekla jsem tiše a taky mu podala ruku.
"Těší mě a je mi líto tvých rodičů vážně jsme udělali co se dalo." řekl lítostívě. Jen jsem přikývla.
"My musíme teď jít, promluvíme si ještě, jen doufám, že ti nevadí, když ten gauč budeš sdílet s jedním z kluků, ještě si nevybalili, tak se domluvte." pohladila mě po ramenu a spolu s Paulem odešla. Tolik mi přopomínala mou mámu. Rozhládla jsem se kolem dokola. Jen bílé stěny, uprostřed televize a kolem něj melá křesílka. Já seděla na gauči. Jen jsem si povzdychla a rozhlížela se kolem sebe. Ti čtyři sledovali mě.
"Ehm, takže ty se jmenuješ Debbie, já jsem Kevin." přistoupil ke mně jeden z kudrnatých, moment oni vlastně byli kudrnatí všichni až na toho nejmenšího.
Postavila jsem se.
"Těší mě." snaživě jsem se usmála.
"Tohle Joe.."ukázal na kluka, který měl postel hned vedle té mojí.
"Tohle Frank..." ukázal pro změnu na toho malého klučinu, který se roztomile usmál.
"A támhle je Nick." pojkynul ke klukovi, který měl postel úplně na druhé straně pokoje. Kývnul na mě tak jsem mu zakývala zpátky.
"Asi tu spolu nějakou dobu pobydem, tak snad se nepozabíjíme, i když kluci jsou někdy až příliš horliví." usmál se.
Zase jsem pokývala hlavou a sedla si zpátky na gauč.
"Ty asi nejsi moc výřečná co?" sedli si vedle mě ten co měl postel u té mojí.
"Ne, já jen.....totiž...měli jste mě tam nechat." povzdychla jsem si.
"Ale prosím tě, proč?" nechápal a v očích mu šla vidět lítost. Nevěděl jak se cítím, oni všichni mají rodiče tady, ti mí jsou mrtví.
"Jen, nevím, prosím nebavme se o tom.......zdáte se mi povědomí, neviděli jsme se už někde?" změnila jsem rychle téma.
"No možná jo." vykoktal ten Nick a přišel k nám taky. Všichni jsme seděli na gauči a mlčeli, ozývaly se jen střílecí zvuky z videoher, které hral ten malý.
"Jak jste se sem vůbec dostali?" prolomila jsem to ticho a přešla je pohledem.
"Víš, my tři...." začal vysvětlovat ten na J.....kruci, má jméno na J......Jo...Joe!Mám to, sláva!
"..máme skupinu, zpíváme a říkáme si The Jonas Brothers, takže jsme si lístky sem mohli dovolit." dořekl za něj Kevin.
"Aha, Jonas Brothers......moje sestřenice vás poslouchá..." vzpoměla jsem si.
"Vážně?A odkud je?" snažil se Joe.
"Je.......z New Yorku." oči se mi zalily slzami, jelikož jsem si vzpoměla, že New York bombardovali už včera Japonci.
"Bože, promiň já......neměl jsem se ptát, promiň vážně." ošíval se při tom. Nemohl to vědět.
"To je v pohodě, proto jsem tam měla zůstat, nemám už nikoho..." povzdychla jsem si a jedna slza mi stekla po tváři.
"My nejsme nikdo..." vzal mě kolem ramen. Zase jsem si povzdychla a snaživě ze sebe vymáčkla aspoń chabý úsměv.
"Joe má pravdu, vždycky jsem chtěl ségru." přiřítil se Frankie a vecpal se mezi mě a Kevina.
"Co hraješ?" koukla jsem na display.
"Country Strike..."
"Super, někdy dáme duel." to mi udělalo vážně radost. Někdo, kdo sdílí můj koníček, videohry.
Asi si budu muset zvyknout.
O dva dny později
Všichni jsme seděli před rádiem, jelikož jen ono vysílalo přenos o tom jak pokračuje válka. Úplně ztuhle jsem všechno poslouchala.
Gauč jsem obývala s Joem, se kterým jsem se spřátelila asi nejvíc, oni všichni se mi stali za ty dva dny dosti blízkými, jen Nick se mi trošku vyhýbal. Nebo mám jen ten pocit?Nevím, ale byl tišší a spíše uzavřenější, zato jsem si stihla všimnout jeho inteligence.
"Chicago bylo už smeteno z amerického kontinentu, nové zprávy hlásí, že se rusové vyloďují na západě u San Francisca a postupují jižně směrem k Los Angeles." k Los Angeles?To jsme my, zatuhla jsem ještě víc, ani Joeova ruka, kterou měl položenou na mých ramenech mě neuklidnila.
Rádio by pokračovalo dál, kdyby nebyl přenos přerušen. Denisse neměla daleko od pláče, spolu s Paulem se zvedli a Kevinem odešli za dveře.
"Mami já chci jít s vámi.." přiběhl za nimi Frank, na konec odešel i Joe. Zůstala jsem tam jen já a Nick, který seděl s neutrálním výrazem naproti v křesle.
"Bojíš se?" podívala jsem se na něj. Je to vlastně poprvé co jsem na něj promluvila sama od sebe.
NICK
"Bojíš se?" koukla na mě těma svýma očima. Nechtěl jsem se do nich dívat, ale nakonec jsem podlehl tomu napětí a natočil hlavu tak, abych na ni viděl.
"Bojím...." odpověděl jsem potichu. Proč si to nepřiznat, kdo by se nebál v takovéhle situaci.
"Taky se bojím." povzdychla si. Trochu jsem se promrvil na křesle.
"Co myslíš, že s námi udělají, když nás zajmou?" položila mi otázku. Jak na tohle odpovědět?Netuším, nevím nic, do teď jsem měl bezstarostný život a teď se všechno takhle pokazí.
"Myslím, že nás nezajmou, jako prostí lidé jsme jim k ničemu, pravděpodobně nás otráví jedem, který můžou vpustit do vody..." řekl jsem při pohledu na sklenici vody na stole, chtěl jsem pokračovat, ale když jsem uviděl její vyhrůzené oči, nic jsem neřekl. Vstal jsem a sedl si vedle ní, kde ještě před chvíli seděl Joe.
"Promiň...nechtěl jsem...." kouknul jsem omluvně.
"Neomlouvej se, jen...........já ještě nechci umřít." stekla jí jedna slza po tváři. Objal jsem ji kolem ramen. Tolik jsem záviděl Joeovi, který k ní měl tak blízko.
"Taky nechci umřít, nebudu ti říkat, že neumřeme, nebudu ti lhát, jen, užijme si to, jako by jsme umřít měli."přitiskl jsem ji k sobě a cítil její zběsile tlučící srdce. Oba jsme ještě chvíli seděli, ale jak přišli zpátky kluci, sedl jsem si na své místo a oči zabořil do koberce.

Dokonalýýýý :).Pokráčko prosím :)).