Zrazená

13. června 2010 v 16:02 | Ladys a Anďa |  ff-jednodílové/dvoudílové
Zase tam seděl, ostatně jako celý poslední týden. Je parné léto a já s chutí chodím na pláž, ovšem jak vidím, nejsem sama. Kluk s krátkými havraními vlasy seděl pokaždé na druhé straně. Plážička je to obrovská, avšak vede k ní jen jediná cesta o které, jak se zdá víme jen my dva. Já a on. Seděl na opačném konci, asi 30 metrů ode mě. Seděl pod palmou a neustále hleděl na azurově modrou hladinu oceánu. Nikdy od ní neodtrhl zrak, přesto jsem tušila, že o mém útočišti pod palmou ví. Když jsem přicházela, byl tam, když jsem odcházela byl tam taky.
Dnes to bylo, ale jiné. Tentokrát zrak zvedl a očima spočinul přímo na mé, plaché osobě, která právě přicházela s deníkem a propiskou v ruce na své obvyklé místo. Jako by jsem na chvíli zamrzla na místě, i přesto, že byl tak daleko jsem cítila jeho spalující pohled. Oba jsme na chvíli hleděli na sebe, dokud jsem ten pohled neporušila a nesedla si do písku. Opět a jako obvykle jsem to dělávala poslední čas letních prázdnin, jsem otevřela deník a nesoustředěně zapisovala nesrozumitelné patlanice, které mě dnes napadaly.
Když v tom jsem ucítila, jak si někdo sedl vedle mě. Podívala jsem se na dotyčného a spatřila jeho. Čokoládový pohled zabodával do mých očí, které byly značně v šoku.
"Joe..." podal mi ruku, avšak pohledem neuhl.
"Bella." lehce jsem mu ji stiskla a dál si ho nevšimala. Nevím proč, ale od doby co se stala ta věc už lidem prostě nevěřím, obzvlášť klukům.
"Chodíváš sem často." řekl po chvíli co si mě měřil pohledem opřený o kmen palmy. Cítila jsem jeho oči.
"Stejně tak jako ty." složila jsem deník a taky se opřela.
"Mám to tu rád, je tu klid, od všech a od všeho." žašal prsty bořit do písku. Jen jsem na to pokývala hlavou a nic neřekla.
"Proč sem chodíš ty?" zeptal se po další odmlce z mé strany.
"Srovnávám si myšlenky." odpověděla jsem prostě.
"Jaké myšlenky?" otočil na mě hlavu, takže jsme si zase hleděli do očí. Tentokrát tak zblízka, něco jako pohled face to face.
"Neznám tě, proč teda myslíš že ti to řeknu?" řekla jsem rovnou. Jsem sice plachá osoba, ale svůj názor umím vyjádřit.
"Moje přijmení je Jonas. S bratry máme skupinu, která se jmenuje Jonas Brothers. V poslední době mě příšerně leze showbussines na nervy. Už mě nebaví usmívat se na papparazy, přetvařovat se v televizi a dělat, že mě tohle všechno nad míru baví a že si o tom myslím, že je to skvělé. Hudbu mám rád, ale ostatní věci spojené s ní a slávou už ne. Tohle místo mi dává klid, nemusím se bát že spoza křoví na mě bude číhat nějaký novinář s foťákem. Proto sem chodím." nespustil ze mě zrak. Udivovalo mě jak klidně to řekl. Jejich skupinu sice neznám, ale musí to být hodně vážné, když se rozhoduje zda skončí s kariérou.
"Nemám kde bych byla..." řekla jsem po chvíli a zrak stočila opět k oceánu.
"S přáteli?" začal hrabat obláskem v písku.
"Nemám přátele." velice strohá odpověď.
"Proč?" ještě stozejší otázka. Co říct? Říct celý příběh, nebo se jen sbalit a odejít. Je první člověk, kterého to zajímá, proč se nesvěřit?
"Nemám v moc lidí důveru, jednou jsem byla důvěřivá až moc a tvrdě jsem na to doplatila." povzdychla jsem si.
"Všichni takoví nejsou." položil mi ruku na rameno a já se jemně otřásla pod tím dotykem.
"Ty jsi?" zaskočila jsem ho otázkou.
"Já ne." zněla prostá odpověď. Začal mu zničeho nic vyzvánět telefon. Kouknul na displey a zašklebil se.
"Pojď se mnou." vytáhl mě na nohy a tahal k vodě. Nechala jsem se vláčet a bosky šla po jeho stopách. Telefon neustále zvonil. Když jsme došli na kraj oceánu, pustil mou ruku a začal pomalu rozebírat telefon. Oddělal kryt, baterku, simkartu, všechno co se dalo. Nějaké věci mi strčil do ruky.
"Házej!" pobídl mě a sám do moře hodil kousek co vypadal jako klávesnice.
"Zbláznil si se?" podívala jsem se na něj nevěřícně, když hodil druhou věc. Nic neodpověděl jen se na mě krásně usmál. Ani to slunce mě tolik nerozpálilo jako ten úsměv, který právě vykouzlil na své tváři.
"Tak asi jsi." zasmála jsem se taky, rozmáchla se a kousek něčeho hodila co nejdál. Oba jsme se chlamali jak potrefení a házeli kousky jeho mobilu někam daleko.
Na pláži jsme byli až do setmění a pořád si o něčem povídali. On je jiný, jiný než ostatní. Uvolněný, klidný, vtipný, ale taky rozumný a vážný, když o něco jde.
Druhý den jsem však na pláž nešla. Proč? Bojím se. Bojím se že se zamiluji. Přesně takhle začínal před půl rokem vztah s mým bývalým přítelem, trval tak dlouho, dokud mě nezradil. Byl můj první, první ve všem. Měsíc na mě byl milý, pak se semnou pomiloval a odkopnul. Šlo mu jen o jedno. Zbavit mě mé čistoty, což se mu dokonale podařilo, jelikož teď si připadám špinavá. Přes celý, pro mě nepříjemný a bolestivý akt jsem zadržovala slzy. To co mi řekl po tom, nikdy nezapomenu. Všechny tyhle vzpomínky bolí a já se bojím, že do slepé lásky, jakou jsem prožila spadnu znovu a dotyčný toho opět využije. Možná je jiný, ale tím se nic nemění.
Třetí den jsem se vydala vztříc opuštěné pláži. Seděl tam, ale tentokrát né na svém místě, ale na mém. Když mě sptřil, vyskočil na nohy.
"Ahoj Bello." usmál se.
"Ahoj." odvětila jsem a taky přidala menší úsměv.
"Včera jsi nepřišla." posadil se vedlě mě do písku.
"Neměla jsem čas." snažila jsem se zalhat, ale tohle mi nikdy moc dobře nešlo. Jen pozvedl jedno obočí a opřel se o palmu.
"Je to kvůli mně?" optal se.
"Z části." připustila jsem.
"Čeho se bojíš?" vzal mou ruku, která nervozně kreslila prsty do písku kolečka, do své.
Neodpověděla jsem nic, ale vyvaleně hleděla na jeho ruku, která si právě s tou mou propletla prsty.
"Odpověz." pozvedl mi lehce bradu.
"Toho, že by jsi ke mně něco cítila a já tě pak zradil?" hleděl mi upřeně do očí. Teplý odstín hnědé barvy jeho očí úplně zahřívala mou šedou.
Právě teď jsem se styděla, neznatelně jsem kývla hlavou. Vlastně jsem mu otevřela část sebe jen tím, že jsem kývla.
"Já bych tě nedokázal zradit." držel stále mou ruku a na zápěstí začal kreslit různé motivy.
"Chci abys mi začala věřit." podíval se mi odhodlaně do očí. Hledala jsem v nich stopu po lži, jakkýkoliv přehmat a zase se stáhnu zpět do mé ulity. Chvíli nic neříkal. Lehce zafučel vítr a já se koukla na moře, na kterém byly dnes obzvlášť malé vlny. Měla jsem chuť tam skočit. Lehce jsem vytrhla svou ruku z jeho sevření a šla směrem k vodě. Chvíli tam seděl a sledoval mě jak pomalu kráčím, ale pak se zvedl a šel za mnou.
"Co máš v plánu?" zastavil se vedle mě, zatímco jsem měřila teplotu vody.
"Je mi horko." oznámila jsem klidně a přestala myslet na náš předešlý rozhovor, který vlastně celý vedl on.
"Bude ti hodně vadit pohled na mě, ve spodním prádle?" zasmála jsem se.
"To myslíš vážne?" vyvalil čočky, když jsem si sundala kraťasy.
"Radši se nedívej." zasmála jsem se znovu a vyslíkla si i tílko. Oboje dopadlo na zem a já se rozutíkala do moře, které příjemné chladilo. Nevím jistě, zda se díval, ale cítila jsem jeho pohled. Když už jsem byla v dostatečné hloubce začala jsem plavat. Po chvíli jsem něco ucítila na noze.
Polekaně jsem vyjekla a otočila se. Ozval se jeho smích.
"Co ty tu?" začala jsem šlapat vodu.
"Nechtělo se mi být na břehu samotnému,  když ty jsi ve vodě." usmál se zase tím svým neodolatelným úsměvem.
Chvíli jsme ještě plavali, ruzně na sebe stříkali vodu a na konec z ní vylezli. Oba jsme šli v jedné rovině a každý se díval někam jinam, než na toho druhého. I přesto, že jsem věděla, že se na mě určitě nalepí písek jsem si do něj lehla. Následoval mě, což mě trošku překvapilo. Oba jsme leželi jak placky a pomalu schnuli.
Měla jsem zavřené oči, když jsem ucítila jak mě chytl za ruku. Otočila jsem hlavu směrem k němu a uviděla zase jeho oči, ve kterých se lesklo slunce.
"Asi jsem se zamiloval..." řekl a pak jsem ucítila jeho rty na svých. Opatrně se ke mně přiblížil a své rty otíral o ty mé. Byla jsem jak v tranzu, neschopná klást nějaký odpor, jaké vzrušení mnou projíždělo. Odtáhl se a koukl mi do očí. Byly čisté, ani jednou jsem nezahlédla stopu něčeho negativního, co by mě odradilo, takže jsem si ho sama přitáhla a bradu a dala mu jednu malou pusinku na rty. Možná to čekal, možná ne, ale náš polibek prohloubil. Z lehu se přehoupl kousek nade mě, lehce mě pusinkoval na rtech a jednu jeho ruku jse ucítila na svém boku. Písek, který měl přilepený na zádech jsem mu pomalu shrnovala z jeho dokonale opálené pokožky. Vstal a i když já nic neudělala, necítila jsem pod sebou zem a on mě ve své náruči odnášel do stínu. Slunce už sice nesvítilo tolik, ale stále byly paprsky dost ostré. Položil mě zpátky do písku a lehl si kě mně. Opět mě políbil, ale už né tak něžně jako na začátku. Naše jazyky se žhavě proplétaly a já ani nevím, že jsem schopna tohle dělat. Opět jsem ucítila jeho prsty, které se mě lehce dotýkaly na boku a jely vždy po kouskách výš. Když jeho rty samovolně sjely na můj krk, zlekla jsem se a odstrčila ho.
"Bojíš se?" usmál se. Vůbec ho to nevyvedlo z míry, což mě dost překvapilo.
"Ano." odpověděla jsem jediným slovem.
"Mě nemusíš." pohladil mě po vlasech a políbil, tentokrát na rty. Uvnitř mě se sváděl boj, jedna strana chtěla pokračovat i když věděla k čemu to směřuje a ta druhá ustrašená mi říkala ať toho nechám. Jsem znovu připravená tohle prožít?Jsem připravená se znovu zamilovat?Ano jsem! Řekla jsem si pevně a začala mu hladové polibky oplácet. Do jednoho z nich se usmál. Po chvíli opět opatrně přemístil své rty na můj krk a začal jej obdařovat lehkými polibky. Nedalo se lehce nevzdychat, když se rty sjel na mé rameno a jeho ruce se nebezpečně přiblížily k zapínání mé podprsenky. Když ji svlékl dolů, tak ruce, které jsem měla na jeho zádech mi dal za hlavu. Nikdy jsem krásnější pocit nezažila, takový krásný pocit byl, když jsem se od něj nechala laskat na prsou. Pod každým jeho polibkem jsem ssebou jemně trhla. Mé ruce uvolnil ze sevření a já mu je dala za krk. Lehce jsem vyvýšila jeho obličej ke svému a sama jej vášnivě políbila. Jednu rukou jsem mu hladila záda a pokrčila jednu nohu vedle jeho boku. Dlaní mi sjel od kolena až k pupíku, který jemně obkroužil ukazováčkem. Mezi polibky věnované mé klíční kosti mi soustředěně stáhl i ten poslední kousek mého spodního, mokrého prádla. Rukou přejel po mém zadečku a rty přesměroval na ty mé. Prostě nemám odvahu pokračovat v tom dál, takže se nechávám samovolně vést jím samotným. I jeho spodky už byly nějak rychle dole, když jsem ucítila mírný tlak na svém podbřišku. Všeho nechal. Chytl mě za ruky a s chvěním celého svého těla se mi podíval do očí.
"Věříš mi?" odhrnul mi mokré a spocené vlasy z čela.
"Věřím." pozvedla jsem koutky na svých ústech a když jsem ho políbila, tak jsem ho i zacítila. Bála jsem se, že to zase bude tak bolestivé, jako posledně. Ruky mi opět dal za hlavu a občas mě zlehka políbil. Oba jsme tiše vzdychali a přivýrali oči, při každém pohybu, který udělal. Bylo to tak něžné z jeho strany až jsem myslela, že puknu tím žárem, který ve mně právě ta něžnost vyvolávala. Ten sám žár mě pomalu, ale jistě propaloval až do morku kostí. Pevně jsem semkla víčka, prohla se v zádech a na chvíli přestala dýchat. Krásný pocit tepla jsem cítila ve svém těle. Tak tohle je ten vrcholný milostný okamžik? Stálo to za to? Jo stálo. To teplo uvnitř mě vytvořil nejspíš on, jelikož tu chvíli prožil se mnou. Něžně mě políbil na rty a lehl si vedle mě. Oči jsem měla stále zavřené a tak trochu jsem se bála je otevřít. Co když mě už nebude chtít vidět?Co když to bude jako tehdy?Přemýšlela bych dál a dál by jsem si pokládala otázky směřované jen k tomu jednomu, ale vyrušil mě jemný a teplý dotyk jeho ruky na mém rameně.
"Otevřeš oči?" ucítila jsem jemný vánek na mé tváři. Pomalu jsem otevřela obě oči a uviděla ten jeho krásný pohled. Když jsem ho uviděla, musela jsem se taky usmát. Culili jsme se na sebe jak dva blázni, ale ani jednomu z nás to nevadilo.
Lehl si zpátky na záda a mě si přitáhl za pas k sobě. Lehce jsem ho hladila po hrudi a dívala se na každý záhyb jeho dokonalých svalů.
Za chvíli se ochladilo a my jsme na sebe oblékli už uschlé oblečení.
"Přijdeš zítra?" zeptal se s nadějí v očích, když jsme se za úplňku loučili uprostřed pláže, neboť každý měl dům na opačném konci.
Zakývala jsem hlavou a sama jej lehce políbila. Naposledy se usmál a já se rozešla svým směrem, domů.
Nepřijdu, to jsem věděla jistě, ale jistě jsem nevěděla, zda se tam po tom všem ještě někdy objevím. Bylo to krásné, s mým poprvým to bylo nesrovnatelně úžasné, ale stejně jsem z toho měla divný pocit, který mě přepadl až při cestě domů.
Už dva dny jsem tam nebyla a nechtěla jsem si připustit, že mi chybí, ale chyběl. Seděla jsem zavřená v pokoji i přes nádherné počasí a nechala se sžírat všemi možnými pocity, ať už kladnými, či zápornými. Další týden se semnou začalo dít něco opravdu zvláštního. Nevím co se to děje a bojím se to zjistit. Až však u doktora jsem si vzpoměla na jednu věc, nepoužili jsme ochranu. Stoprocentně potvrzený verdikt jsem dostala právě od něj a i s vyfasovanou těhotenskou průkazkou na které byl obrázek maminky s bříškem jsem se vydala pomalu domů. Z toho všeho mám velice smíšené pocity. Je mi 17, nemůžu být v tolikati letech matkou. Ovšem zamrzla jsem na místě, když jsem uviděla u našeho domu jeho. Delší kraťasy a bílé tričko mu nehorázně slušelo, ale to je asi tak všechno čeho jsem si stačila všimnout, jelikož se vydal rychlým krokem ke mně.
"Bello?" natočil hlavu lehce na stranu, když stál přímo předemnou.
"Ahoj Joe." povzdychla jsem.
"Nepřišla jsi." chytl mě za ruku. Chtěla jsem něco říct, ale jeho pohled spočinul na pravé ruce, kde jsem držela právě tu malou kartičku. Lehce mě mi ji vzal z ruky a začal si ji prohlížet.
"Ty jsi..." mírně vypoulil oči.
"Těhotná." dořekla jsem a zase si povzdychla.
"Nejspíš je moje." konstatoval.
"Byl jsi můj druhý, ten první mě opustil hned po tom, co se to stalo a to už je nějaká ta doba." odpověděla jsem.
"Ach bože." zavřel oči a lehce mě objal.
"Mrzí mě to." zašeptal mi do vlasů. Nic jsem neodpověděla jen se k němu trochu přitulila. Asi potřebuju cítit trochu podpory, která z něj vycházela, jelikož je to i jeho problém, né jen můj.
"Můžu za to já, měl jsem dávat pozor." pohladil mě po zádech a lehce se ode mě oddálil, tak aby mi viděl do očí.
"Můžeme za to oba dva." dívala jsem se mu někde na krk, jelikož pohled do jeho očí by mě dokonale dodělal.
"Rodiče už to ví?" optal se.
"Ne teprve teď jdu od doktora. Až se to táta dozví, zabije mě." řekla jsem popravdě. Možná jsem flegmatická, ale to jen na první pohled. Ve skutečnosti mě to strašně užírá a děsně se bojím.
"Nejsem ten typ člověka, který utíká od problému, nenechám tě v tom samotnou." něžně se usmál. Chvíli jsme mlčela a uvažovala o tom co říct.
"Uvažuju o potratu." řekla jsem narovinu.
"To myslíš vážně?" odtáhl se nevěřícně.
"Joe, já nejsem na něco takového připravená, je mi sedmnáct, nemůžu mít dítě." řekla jsem už zoufale.
"Ale přece ho nezabiješ." chytl mě za ramena.
"Je..." hlesla jsem.
"Je?Jak to myslíš?"
"Jsou dva, nebo dvě." sklopila jsem pohled. Zpoza jeho hlavy jsem viděla přicházet tátu.
"Táta jde domů, řeknu jim to, teď už musím jít." chtěla jsem jít, ale zachytil mě ještě za loket.
"Počkej.........miluju tě." sehl se a líbl mě na líčko. Táta díky bohu zamykal auto, takže nic neviděl. Do ruky mi vloil kartičku s jeho telefoním číslem a už ho nebylo. Jen jsem se smutně usmála a šla dovnitř.
Přesně jak jsem říkala.
"Jak jsi mohla?Chváš se jak coura a ne jako naše dcera!" řval otec a matka jen přihlížela. Tak vytočeného jsem ho ještě neviděla.
"Promiň." hlesla jsem spoza slz. Nemám ráda, když na mě někdo křičí.
"Promiň?Děláš si ze mě srandu?Já ti dám promiň!!" řval na celý barák a pak jsem schytala jednu do obličeje. Příšerně to štípalo a já se svalila na zem. Nohy mě už neposlouchaly.
"Moc dobře jsi si měla rozmyslet co děláš, ještě před tím, než jsi to udělala a né se v sedmnácti nechat zbouchnout!" pořád křičel jak pominutý. Ležela jsem schoulená na zemi a brečela co nejtišejí, aby ho to třeba ještě nevyprovokovalo.
"Až se vrátíme, tak tu nebudeš, už nejsi naše dcera, nikdy v životě nechci vidět tebe, ani toho malého pastarda." zahučel mi přímo do ucha a kopl mě nekam mezi žebra. Nikdy nebyl tak vytočený, byl sice vždy trochu výbušný, ale já byla bezproblémová dcera, takže nebylo proč řvát, teď se to stalo poprvé. Už jsem jen slyšela bouchnout dveře, on i matka odešli.
Neměla jsem ani sílu se zvednout, v břichu mi strašně trhalo a já už brečela jen kvůli té bolesti. Po čtyřech jsem se dobelhala k mobilu a naťukala tam to číslo, které bylo na té kartičce. Břicho jsem si oblapila rukama, jaká bolest mnou pulzovala.
"Prosím?" uslyšela jsem jeho hlas.
"Joe, tady..."
"Bello? Co je proč tak mluvíš, co se stalo?!" hnedka mi skočil do řeči.
"Prosím přijeď." zašeptala jsem a telefon mi spadnul. Nevím za jak dlouho přijel, ale jen jsem cítila jak mě něco zvedá, pak jen auto a nakonec......nic.
Probudilo mě až pípání přístrojů. Bylo mi strašně zle, nic mě sice nebolelo, jen jsem cítila takovou prázdnotu jako snad ještě nikdy. A chtělo se mi strašně brečet.
"Bells?" uslyšela jsem něčí hlas.
Otočila jsem se a uviděla Joeovi opuchlé očí. Jen se smutně usmál.
"Konečně jsi vzhůru." chytl mě za ruku. Nic jsem nestačila říct a do pokoje vešel doktor.
"Dobrý den. Slečna Isabella...mmm" koukl do karty.
"Chci jí to říct sám." skočil mu do řeči Joe. Jen jsem na něj nechápavě pohlédla. Doktor přikývl, změřil mí základní životní funkce a zase odešel.
"Co mi máš říct?" otočila jsem se na něj.
"Na potrat nemusíš, miminka to nepřežila." sklonil hlavu.
"Cože?" vytřeštila jsem oči.
"To né, to není možné, proč co?" hysterčila jsem. To proto se tak cítím.
"Myslel jsem, že je nechceš." podíval se zarudlýma očima do těch mých s mírným překvapením.
"Nebyla by jsem připavená, to je pravda, ale zabít bych je nedovedla." rozbrečela jsem se. Jen mě objal a taky pár slz uronil.
"Je mi strašně." zašeptala jsem. Chvíli bylo ticho.
"Cítím se tak sama, je to divný pocit." zase jsem řekla.
"Nejsi sama, jsem tu já a do spárů tvému tátovi tě už nedám." smutně se usmál a políbil mě do vlasů.

THE END

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
1