Je to tak zlé?
Tuhle otázku jsem si kladl neustále, zatímco mě doktor vedl dlouhou chodbou někam do zadu. Zastavil se před tmavými dveřmi, které začal odemykat. Rukou mi pokynul, že mám vejít.
Předemnou byla obrovská kancelář. Ukázal na křeslo předemnou, tak jsem se posadil. Posadil se naproti mně. Chvíli bylo ticho, doktor si protřel spocené čelo a spustil.
,, Jsem doktor Marks. Primář tohoto oddělení, vy jste příbuzný slečny Angely?"
,,A-ano jsem........" řekl jsem a doktor si mě prohlédl od hlavy až k patě takovým divným nedůvěřivým pohledem.
,,Jsem, no.........jsem snoubenec." dopověděl jsem, spíš vykoktal. Lhát se nemá, ale co jsem mu měl říct?Bratrance by mi asi nespolkl.
Jeho pohled se trochu uvolnil a už nasadil trochu přátelštější výraz, ovšem pořád se tvářil vážně.
,, Tak tedy, vaše snoubenka je v kritickém stavu. Má hodně pohmožděnin v oblasto paží, krku a zad. Největší podlitina se však utvořila od podbřišku směrem k břichu. To však není povrchové zranení, jedná se o poranění dělohy a vaječníků. Museli jsme ji operovat. Nyní je v umělém spánku, prozatím bych ji neodpojoval, až tak za 3 dny, měla by silné bolesti." sdělil mi a znovu si utřel pot z čela.
,, A následky?" zeptal jsem se třepotavým hlasem. Musel jsem mluvit potichu, jinak by se mi zlomil hlas.
Jak jí to mohl udělat? Doufám, že ho zavřou až zčerná, měl jsem na něj takovou zlost.
,, Zatím není nic jisté, ale slečna s největší pravděpodobností už nebude moci otěhotnět."
odpověděl a já hlasitě polkl.
Zlost ve mně vyprchala. Jak?To si nezaslouží, ne ona. Když jsme spolu trávili čas v nemocnici chodili jsme za dětmi na dětském oddělení. Tolik si je oblíbila, byla s nimi šťastná. Jednou jsme se o tom bavili, říkála že chce velkou rodinu, spoustu dětí, psa a že by všichni seděli u rodiného krbu. Chtělo se mi brečet, když si na to vzpomenu.
Když doktor uviděl můj výraz, snažil se mě uklidnil.
,, Není to stoprocentní, může se uzdravit a nemusí to mít, žádná trvala poškození."
Chtěl jsem tomu věřit.
Ty 3 dny plynuly děsně pomalu. Zavolal jsem Kevinovi a domluvil, že jak se probudí vezmu ji s sebou domů. Už ji nikdo nic neudělá, bude semnou a nic se jí nestane. Rodiče nebyli proti. Máma se mi dokonce rozbrečela do telefonu, když jsem ji řekl co se vlastně stalo. Každý den jsem u ní seděl a nemohl se dočkat až se probudí.
Den-D
Seděl jsem na chodbě, když za mnou přišel doktor.
,, Pane Jonasi, už jsme dokončili veškerá vyšetření. Slešna byla obeznámena se svým stavem. Můžete za ní."
Už jsem si to štrádoval k dveřím, když mě ještě zastavil.
,, Jen, jestli by jste mohl ještě na minutku."
,, Jistě." odpověděl jsem, ale byl jsem příšerně nedočkavý až s ní promluvím.
,, Slečna je sice v pořádku po tělesné stránce, ale není na tom moc dobře po stránce psychické....."odmlčel se.
,, Totiž, jak bych to řekl......, bojí se mužů." odpověděl trochu nervozně a odešel.
To ji to až tak poznamenalo?Co když se bude bát i mě?Ne to ne, nechtěl jsem takhle přemýšlet.
Pomalu jsem otevřel dveře a uviděl ji. Ležela tam a.....brečela?Proč?Kdo by nebrečel, po tom co by si prožil to co ona....
,, Joe?" zeptala se plačtivým hlasem, když mě viděla.
Usmál jsem se.
,,Joe!!" chtěla vyskočit, ale v posteli ji držely hadičky.
Hned jsem k ni přišel a pevně ji obejmul. Zase se mě držela jak klíště a rozbrečela se ještě víc.
,,T-ty, ty ses vrátil..........pro mě." koktala a nepřestala brečet.
,, Já už nikam nechci, neopouštěj mě....prosím, nenechávej mě tu!" vzlykala a pořád se mě držela.
Chtělo se mi taky brečet. Byla tak hubená a bílá. Úplně se mi v náruči strácela, byla tak malá a vylekaná. Bože, jak mi to bylo líto vidět ji takhle.
,, Štttttt, už jsem tady, je to dobrý, neopustím tě." konejšil jsem ji a hladil ji po vlasech.
Její stisk povoloval, tak jsem ji políbil na čelo a sedl si k ní na postel.
Oči měla úplně červené a křečovitě mi svírala ruku, jako kdybych měl někam jít a ona mě nechtěla pustit.
,, Omlouvám se." promluvil jsem po chvilce ticha.
,, Omlouvám se, že jsem tě tu nechal a ani se neozval."
,, Ne!, já se omlouvám, myslela jsem, že to všechno skončí a-a bude to v pohodě, ale ne-nebylo."
Jemně jsem ji stiskl ruku.
,, Chceš o tom mluvit?" zeptal jsem se opatrně.
Pořád se na mě dívala a nic neřekla až po chvíli.
,, Táta, on, býval často opilý a bil mě i mámu. Když jsme se potkali v nemocnici měla jsem ruku v sádře vzpomínáš?"
Přikývl jsem, ten den si pamatuju přesně a pamatuju si i ten večer co mi zachránila život. Od té doby jsem věděl, že je to ona, ta pravá. Nepochyboval jsem o tom ani na vteřinku. Ani když jsem odjel a ji tu nechal.
,, ten večer se neudržel a shodil mě na konferenční stolek, proto ta ruka. Od toho večera se přestal kontrolovat úplně. Když jsi o-odjel tak se mám zabila...." slzy velikosti hrachu se jí kutálely po líci.
,,......a v den jejího pohřbu on-prostě se to stalo....." teď brečela úplně, skoro histericky. Tolik trpěla. Znovu jsem ji objal.
,, On......byl tak zlý, surový, jako bez citu......"
Teď to byl histerický pláč. Držela se mě co mohla.
Bože, ten chlap je zrůda. Jak ji jen tak mohl ubližovat?Tohle ji dělat?
TO BE CONTINUED
Omlouvám se za chyby, snad jich tam moc nebylo, nefakří mi nějak oprava pravopisu v oppen office writeru takže nevim.
