8.Díl
"Bude to dobrý uvidíš." snažil jsem se nějak navázat konverzaci. Chvíli nic neříkala, ale pak se otočila a podívala na mě.
"Snad." jediné slovo, ale dost mi zvedlo náladu, jelikož aspoň naznačila, že v to věří. Věří, že všechno bude jednou dobré.
Na letištním, hlídaném parkovišti jsem nechal auto. Suzie došla pro vozík na zavazadla. Já si mezi tím, nasadil sluneční brýle a trochu si popravil vlasy. Když se vrátila i s vozíkem, naskládal jsem tam kufry, jednou rukou popadl Suz a druhou tlačil ten vozík až k odbavovací překážce.
Bylo tu docela dost lidí a jí to asi nebylo dvakrát příjemný, pořád se ošívala a pevně mě držela. Odbavili jsme se, prošli pasovou kontrolou a pak už jen čekali až ohlásí náš let. Sedli jsme si trošku dál, do takového rožku a čekali. Pořád jsem ji nepouštěl.
"Vzal sis dost teplýho oblečení?" otočila se na mě.
"Ehm, snad jo, já už ani nevím, bude tam velká zima?" taky jsem se na ni podíval a čekal co řekne.
"No je sice jaro a tady se dá chodit v krátkým rukávu, tam je to spíš na mykču, sme přece jenom severněji než je LA." usmála se. Jen malinký úsměv, ale taky mi pozvedl koutky.
"Přistávali jste tady?" ptal jsem se.
"Jo, ale v noci tu nebylo tolik lidí." sjela na sedačce kousek níž a opřela se mi o rameno.
"Víš, že ty o mě víš tolik, ale já o tobě nic?Krom toho, že máš tři skvělé bráchy a úžasné rodiče." zase lehce pozvedla koutky na náznak úsměvu.
"No, není na mně nic zvláštního, s klukama máme kapelu a řeknu ti, žádná sranda to není." opřel jsem se hlavou o sedačku.
"Jo o tom jsem něco slyšela, ale není to krásný pocit, když stojí před fanoušky na podiu?"
"To, je, ale některé věci kolem toho už tak skvělé nejsou, třeba novináři, kteří nás pronásledují i v soukrommém životě, který se pak stává veřejným. Nevadilo by mi, kdyby psali pravdu, neříkám, že je to tak vždy, ale ve většině případů všechno přibarví a pak z toho vznikne lež. Sprostá lež." řekl jsem upřímně. Byla to pravda, všechno děsně rozmazávají. Třeba ten rozchod s Taylor, nedal jsem ji kopačky po telefonu, vlastně jsme spolu ani nechodili, jen jsem ji napsal, že by to nemělo cenu. Možná, že jsem jí to měl říct do očí, ale byl jsem mladý, už to nějaký ten rok bude a oni to při každé příležitosti připomenou.
"Ah tak, a nebudeš mít problémy, když se mnou někam letíš?" obávala se. Musím přiznat, že s ní by jsem měl problémy docela rád a v některých věcech vynikné dokonce líp, než nějaké slavné herečky či zpěvačky, takže by mi vůbec nevadilo, kdyby mě média spojovala s někým takovým.
"Máme teďkom menší pauzičku, takže z toho problémy nebudou, neboj." ujistil jsem ji. Pak jsme se oba ponořili do svých myšlenek, dokud se neozvalo číslo našeho letu.
Pořád jsem ji nepouštěl, jelikož zase znervozněla, když jsme nasedali do letadla. Trochu víc pevněji mě držela.
"Máš strach?" zeptal jsem se, když se letadlo chystalo ke startu, už jsme byli na startovací ploše a pomalu se rozjížděli.
"Trošku se bojím." přiznala.
"Neboj, jsem tady s tebou a jak jsem řekl, zvládnem to." povzbudil jsem ji i když jsem sám měl po včerejší havarii letadla, která zabila její rodiče, divný pocit. Ovšem, nesmím si to připouštět, cestuju letadlem dost často a co bych z toho potom měl, když bych se při každém letu bál. Když jsme se odlepili od země, jen zavřela oči a víc mi zmáčkla ruku. Pak už to bylo v pohodě. Když jsme se dostali do správné výšky, mohli jsme si odepnout pás a mezi sedadly začaly chodit letušky, které nabízely různé jídlo.
"Dáte si něco?" usmála se na nás jedna starší paní. Na stolečku měla nejrůznější sladkosti a pití.
Jen jsem se koukl na Suz a ta pokývala hlavou.
"Jeden balíček hašlerek a minerálku." usmál jsem se na paní, která mi podala věci.
Suzie jsem dal ten balíček, hnedka ho roztrhala a rozbalila jeden bombon, který si následně s úlevou strčila do pusy. Já jsem si otevřel minerálku a pořádně se napil. Nabídl jsem i jí, ale odmítla.
"Díky za ty hašlerky, miluju je." zavrtěla se na sedadle.
"Já vím, proto jsem je koupil." začal jsem se přehrabovat v tašce a po chvíli vytáhnul jeden časopis a knížku. Suz jen vyvalila kukadla.
