close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

8. Díl- DŠ

13. června 2010 v 16:06 | Anďa |  ff-Druhá Šance
Ve tváři byla příšerně bílá, oči ji lemovaly tmavé kruhy a byla.......byla tak malá, křehká, drobnější než jsem si ji pamatoval.
,,Angie?" pořád jsem na ní zíral bez mrknutí.
Hleděla na mě ustrašenýma, modrýma očima.
V tu ránu vyskočila na nohy, hodila na stůl peníze a utíkala pryč.
Nechápal jsem to. Ano možná jsem čekal, že mi hned neskočí kolem krku, když jsem se měsíc neozval, ale o téhle reakci se mi nezdálo, ani v nejhorší noční můře.
Dál jsem nad tím nepřemýšlel a rozběhl se za ní. Odbočila do takové úzké uličky, která byla slepá. Tam jsem se zastavil.
Důkladně si mě prohlížela a nehnula ani brvou.
Pomalu jsem k ní kráčel až jsem došel k ni. Brečela, slzy se jí valily po tváři.
Natáhl jsem k ní ruku, že jí je setřu, ale uskočila asi na půl metru do zadu.
,, Nesahej na mě!!" zařvala a rozbrečela se ještě víc.
V jejich očích byl panický strach. Ona se mě bála? Proč?
,, Proč ses vrátil? Tím vším to jen zhoršuješ." poodstoupila o další krok.
,, Slíbil jsem, že se vrátím." odpověděl jsem klidně, ale klidný jsem nebyl. Ve mě to vřelo.
,, Pochop to. Já už o to nestojím, nestojím o TEBE!!!Tak vypadni definitivně z mého života!" zařvala s plných plic. To mě strašně bodlo do srdce, chtělo se mi brečet. Proč tohle dělá?
,, Takže to chceš?"
,, Chci!" odpověděl rázně.
Pomalu jsem kráčel pryč, ale než jsem zabočil za roh, otočil jsem se.
,, Miluju tě." řekl jsem a pelášil pryč nejvyšši možnou rychlostí do hotelu.


,, To ti vážně řekla?" zeptal se Kevin do telefonu po tom, co jsem mu odvykládal všechno co se stalo.
,, Jo...řekla." hlesnul jsem pouze.
,, Tohle je nějaký divný, měl by jsi to zkusit ještě jednou."
,, Myslíš?A co když mě odmítné podruhé?" ptal jsem se.
,, Pak to nejspíš nemá cenu brácha." odpověděl.
,, Fajn, pozdravuj doma a........a drž mi palce."
,, Spolehni se."
Ukončil jsem hovor a vydal se k ní domů. Nevím sice, kde přesne bydlí, ale šel jsem zhruba tím směrem, když jsem ji doprovázel z nemocnice.
,, Promiňte, nevíte, kde tady bydlí Angela Pleastingsová?" zeptal jsem se jednoho mile vypadajícího pána, když jsem tam bloudil už asi hodinu.
,, Jo Angie, to milé děvče. No je to ten žlutý dům na konci ulice, ale neriskoval bych, její otec bývá řasto opilý, dejte si pozor mladíku." odvětil pán a už ho nebylo.
Opilý? Nikdy se o tom nezmínila.
Pomalu jsem se blížil k tomu domu, když se ozvala rána jak z děla a pak výkřik.
,,Nééééééééééééé!!!"
To už jsem na nic nečekal a vletěl tam jak tornádo.
Pohled, který se mi naskytl, byl...byl strašný, úděsný, jak to jen nazvat.
Angie ležela jen v podprsence a kalhotách n zemi a kolem ní plno střepů z rozbitého kredence.
Za normálních okolností by se mnou dělal divy, cidět ji takhle, ale když jsem si všiml jak je otlučená........bylo to příšerný. Celý vršek těla měla flekatý, bílá kůže jak porcelán, se prolínala s kůží fialovou, téměř až černou.
Na nic víc jsem se nestihl podívat.
Někdo mě surově chytl za ruku a chtěl mě uhodit. Uhnul jsem a pak ho vší silou praštil do hlavy. Ten muž mohl mít tak 2 metry, ale alkohol z něj táhl na míle daleko, takže se svalil na zem vedle Angie.
Krčila se v koutě, hlavu mezi koleny a brečela. Rozvážnými kroky jsem došel až k ní. když mě zaregistrovala, zvedla hlavu a snašila se nějak se ode mě oddálit, ale neměla kam. celá se třepala.
,, Angie. Angie, to jsem já Joe." promluvil jsem k ní a dřepl si.
,, Neboj se mě, já ti pomůžu, neublížím ti. Důvěřuj mi." skoro jsem šeptal.
Natáhl jsem k ní ruku s dlaní vzhůru. Chvíli na mě vystrašeně hleděla a pak mi podala ru svou, Opatrně jsem ji obejmul, ale ona se mě už držela jako kliště. Celá se třepala. Vzal jsem ji do náruče a zabalil ji pomalu do deky. Vyšel jsem z domu pryč a Angie se mě držela ještě víc.
Bylo mi to líto, bylo mi líto jí, ale zároveň jsem byl naštvaný na sebe. Kdybych tu byl, mohl bych tomu zabránit.
Před domem, stál jeden postarší pár, manželů.
Poprosil jsem je , jestli by nemohli zavolat taxíka, abych ji odvezl do nemocnice, jelikož se mě Angie odmítala pustit. Chápal jsem ji. Muselo to být vysvobozující, bůh ví jak dlouho to musela snášet.


Když jsme dojeli do nemocnice, hned ji někam odvezli. byl to problém, nechtěla se mě pustit. Strašně brečela, ale slíbil jsem, že jí to nebude bolet, a že tu na ni počkám.
Trčel jsem tam asi 4 hodiny. Nevěděl jsem co se děje, nikdo mi nechtěl nic říct. Doktoři pořád chodili, tam, kde ji odvezli, předpokládal jsem, že ji nejspíš operují, ale nevěděl jsem proč.
Konečně vylezl doktor.
,, Pan Jonas?"
,, Ano to jsem já!" odpověděl jsem a vyskočil ze židličky.
,, jak jí je? je v pořádku?" chrlil jsem na něj otázky.
,, Stav slečny je velmi vážný. Snad aby jsme si promluvili u mě v kanceláři." řekl a mě se málem zastavilo srdce.
To je to až tak vážné?

TO BE CONTINUED
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
1