close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červen 2010

Demi chce, aby Joe žárlil!

13. června 2010 v 20:07 | Doms |  paparazzi dems
Teď, když Demi není s Joem Jonasem, snaží se všemi zbraněmi, aby ho dostala zpět!
Disney hvězda si vyšla jednu noc s fotografem Dirkem Maiem, aby Joe žárlil!

by ajcin.blog.cz

Nic proti,ale nejsou ty fotky náhodou starý?:D.No co,bulvár se nudil :D.

Fotky z koncertu v Denveru (12.6.2010)

13. června 2010 v 20:06 | Doms |  paparazzi dems
Slušelo jí to,Joe neví o co přišel :D
imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com
imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com
imagebam.com imagebam.com imagebam.com imagebam.com
imagebam.com imagebam.com
by ajcin.blog.cz

Nick s fanynkama (12.6.2010)

13. června 2010 v 20:06 | Doms |  paparazzi Jonas
Závist,taky bych chtěla :)).
by ajcin.blog.cz

I love them both

13. června 2010 v 19:53 | Doms |  ff-jednodílové/dvoudílové
Předem děkuju za inspiraci blog
www.jonas-jj-nj-kj.blog.cz :)).Snad se vám to bude líbit nikdy jsem podobným stylem ještě nepsala :)) tak prosím komenty abych věděla jestli se mám o něco podobnýho ještě pokusit :)).

Please,forgive me

13. června 2010 v 19:51 | Doms |  ff-jednodílové/dvoudílové
Je tu jedna se špatnym konce...ty mi nikdy nešli :D.Tak snad se bude líbit...:D


Fallen angel >second<

13. června 2010 v 19:43 | Doms |  emptiness

Otázka,chcete další dílí??Dobře to byla jenom řečnická otázka :D,další samo bude,jen jaksi nwm kdy :D.

Emptiness >first<

13. června 2010 v 19:42 | Doms |  emptiness
Tak jo,tady je ta jednodílovka,jen se chci zeptat?Chcete ještě jeden díl?Nebo dva?Páč já mám docela nápad,ale pokud to nebude chtít víc jak TŘI lidi,tak na to se*u :D.

13. Díl- DŠ•Konec

13. června 2010 v 16:09 | Anďa |  ff-Druhá Šance
JOE
Než jsem se nadál byla zpátky, pořád neoblečená s dvouma miskama v ruce. Zase si lehla vedle mě a přetočila se tak aby na mě viděla.
,,Dáš si?Je vanilko-čokoládový a jsou v něm i jahody!" pronesla hrdě.
,, Tak fajn." už jsem se natahoval pro misku, když mě zarazila.
,, Počkej, já sama." usmála se, nabrala lžičku pudingu a dala mi ji do pusy.
Pořád jsem ležel bez hnutí a jak jsme tam blbli, tak jsem měl puding skoro všude.
Pěkně jsme se nasmáli, ale zábava skončila, když nám to skvělé kídlo došlo.
Pořád jsem se na ni musel dívat.
,,Mmm s tím pudingem na těle vypadáš ještě chutněji než obvykle."zašeptala a líbla mě jemně na rty.
Chytl jsem ji za bokx přitáhl k sobě. Pomaličku mě pusinkovala od rtů až na hrudník, kde mi slíbala skoro všechen puding.
Pod každým jejím polibkem a dotykem jsem se zachvěl vzrušením. Rukou mě hladila po břichu a její vlasy mě šimraly na těle.
Když už mi tam nic nezůstalo přejela rukou po celém mém těle až k vlasům, pod tím dotykem jsem se trochu prohnul. Jemně mě počechrala ve vlasech a schoulila se ke mně. Leželi jsme tam dlouho, ale vychutnával jsem si každý kousek její přítomnosti.
Věděl jsem, že je to ona!

O několik týdnů později
Seděl jsem v obývacím pokoji a potil se jak myš. Byl jsem strašně nervozní, dnes večer bylo předávání cen Grammy. Tohle, ale není jediný důvod....
Měl jsem na sobě navlečené sako s tyrkysovou kravatou. Strašně jsem se těšil na to až ji uvidím. Už celý den je mi odepřen vstup do horního patra našeho domu, neboť se tam dámy připravují na dnešní večer.
,, Joe jsi v pohodě?" ozvala se zčista jasna máma.
Co tu dělá? Ony už jsou hotové?
Pořád jsem musel přemýšlet, až jsem si ani nevšim, že si ke mě máma přisedla.
,,Už se jede!" zařval táta a už s poslušnýma klukama stáli v předsíni a čekali na Ang a Dan.
Nejdřív přišla Dan v červených šatech a přivítala se s Kevinem, který ji taky celý den neviděl.
A pak scházela ona. V krásných dlouhých šatech, s drdůlkem na straně. V tu chvíli se pro mě zastavil svět a já věděl, že všechno tohle je správné. Dal bych jí cokoli, šel bych za ní až na konec světa.
Bylo to jako, když vyjde slunce, všiml jsem si, že nejsem jediný, kdo se naní díva, zbytek rodiny, kromě Dan a mamky nani taky hleděli jak na bohyni. Ano je krásná jak bohyně a je moje. Když došla až k nám, vzpamatoval jsem se a nabídl jí rámě.
S úsměvem přijala a mohli jsme jít.
Když jsme měli vystupovat, před tolika novináři a jinými lidmi, byla trochu nervozní. Chytil jsem ji pevně za ruku, abych ji vyjádřil mou podporu. Dneska, ji světu představím jako svou oficiální přítelkyni a doufám, že zítra jako snoubenku.
Všechny ta obavy byly zbytečné, ten večer byl sice trochu hektický, ale všichni jsme to v pohodě zvládli. Ovšem já se nemohl dočkat konce, pořád jsem si pohrával s krabičkou v mé pravé kapse kalhot.
Avšak nezbývalo mi nic jiného, než to vydržet, i když bych nejradši Angie popad za ruku a táhnul ji pryč, ale přežil jsem to a dočkal se konce.
Limuzíny přijely dvě, jedna pro mě a Ang a druhá pro zbytek. Ještě než jsem nastoupil mi máma jemně stiskla rameno, veděla o tom všem a myslím, že byla částečně nervozní za mě.
,, My nejedeme domů?" zeptala se Angie při pohledu z okna.
,, Ne chtěl jsem tě ještě někam vzít." odpověděl jsem a pořád klepal špičkama bot o sebe.
,, Musíš to pořád dělat?" otočila se na mě, když jsem pořád nepřestával. Asi ji to štvalo, ale ani se ji nedivím když někdo sedí vedle vás s furt klepe nohama.
,, No, nne, já ttotiž, promiň." vykoktal jsem
,, Děje se něco?" její tvář zvážněla.
,, Ne, uvidíš, promiň." bože toto jsem podělal, neuvěřila mi ani slovo, ale co jsem jí měl řict?Jo děje, sem nervní, protože tě chci požádat o ruku? Fakt výstižné.
Bože díky!!!Sme tady.
Limuzína zastavila a já ji pomohl ven. Byli jsme na pláži a kousek od nás byl nasvícený altánek s hudbou. Pomalu jsme tam došli.
,, My něco slavíme?" zarazila se nachvíli a začala přemýšlet, při tom si skousávala spodní ret, jak mě tohle naní rajcovalo.
,, Ne, líbí?"
,, Je to krása, ale pořád mi nějak nedochází co slavíme." řekla, ale to už jsem ji vedl do altánku a vyzval k tanci.
Lehce jsme se pohupovali do rytmu.
,, Víš, vlastně jsem s tebou chtěl o něčem mluvit. začal jsem pomalu a odtahoval se od ní. Srdce jsem měl až v krku, divil bych se, kdyby neslyšela, jak rychle mi buší, tohleto byl neskutečný adrenalin.
Když jsem si před ní klekal, všechno bylo tak spomalené.
,, Angelo, vezmeš si mě?" vyslovil jsem onu větu a čekal.
Nejdřív na mě překvapeně hleděla, pěkne to s ní trhlo, ale takovou reakci jsem čekal, vždy když jí něco překvapí tak sebou trhne, i když jen malinko, tak vždycky.
,, Ach Joe, strašně ráda!" řekla dojatě, klekla si kě mě a objala mě.
V tu chvíli mi spadl balvan ze srdce, ne to nebyla balvan, to byla celá Amerika, nebo ještě víc, celá planeta.
Nevím jak dlouho jsme se tam obímali, ale na konec jsme spolu odcházeli a jí se na ruce třpitil, krásný, snubní prstýnek
Právě teď jsem se stal nejšťastnější z nejšťastnějších.
Doufám, že takových okamžiků bude v mém životě více.
Ať už svatba, svatební noc, nebo třeba děti, budu si to pamatovat.

THE END

12. Díl- DŠ

13. června 2010 v 16:08 | Anďa |  ff-Druhá Šance

Uběhly asi 2 týdny. S klukama jsme měli menší dovolenou a každý si ji užíval po svém. Já s Ang. Je fakt, že pořád měla k mužské části naší rodiny trochu nedůvěru, ale byla statečná. Nechtěl jsem ji absolutně do ničeho nutit, a proto jsme byli spíš doma. Seznámila se s Danielle. Jo holky, taky rád nakupuju, ale Danielle je jak tajfun, myslím v dobrém, na první pohled vypadá dost tiše, ale obchody to je její, takže ihned Angie tahala do různých butiků po celém Los Angeles. Skvěle si spolu rozuměly, ale ostatní ji představím až bude více připravená.

Dnes je poslední den mé a kluků dovolené. Chtěl jsem ho strávit nějak výjmečně, ale počasí mi vůbec nepřeje. Nezbívá mi tedy nic než ho strávit výjmečně, ale doma. Už byl večer a nevím, jestli se všichni domluvili, nebo co, ale každý měl svůj program. Máma s tátou a Frankem jeli někam pryč, mám dojem, že k babičce, Nick tvrdil, že jde ke kámošovi, stejně si myslím, že někde randí a Kevin?Zdejchnul se za Dan, což taky dělá s oblibou rád. Beru to optimisticky, budu s Ang sám.
Venku je hnusně, je tam zima a prší.
Tohle na LA nesnáším, místo sněhu prší. Dostal jsem hlad takže jsem se rozhodl udělat něco na večeři, ale když jsem došel do kuchyně Angie právě něco schovávala do ledničky.
,, Co to je?" zeptal jsem se a opatrně ji ze zadu obejmul.
Bál jsem se, že ucukne, ale ona mě pohladila po ruce a opřela se o mě.
,, Uvidíš, dáš si čaj?" pořád mě jednou rukou hladila po ruce a druhou ukázala na konvici ze které šla pára.
,, Mmm, proč ne?" zamumlal jsem, vlepil ji pusu na líčko a šel si nalít čaj.
Mezitím někam zmizela. I s čajem jsem se vydal do obýváku, kde byla naprostá tma, jen z krbu se linulo světýlko, které osvětlovalo její siluetu sedící na velké huňaté kožešině rozprostřené před ním.
Sedl jsem si vedle ní a čaj položil na koberec předemnou.
,, Dokonalá atmosféra." vydechla.
,,To ano." musel jsem souhlasil.
Tohle to byla výjmečná atmosféra. Od krbu se linulo teplo, oheň v něm praskal, ale zdaleka nepřehlušil bušení kapek deště na parapet.
Opřela se mi o rameno.
,, Joe, viš že tě miluju?" řekla po chvíli ticha.
Pousmál jsem se.
,,Vím, taky tě miluju." řekl jsem bez rozmýšlení.
,, Vážně?" otočila se na mě
,, Jako nikdy nikoho." odpověděl jsem zas a pořád hleděl do krbu.
,, A chtěl bys mě políbit?" zeptala se
,, Proč se mě na to ptáš?" řekl jsem vyjeveně
,, Ty víš že jo." dodal jsem tiše, když se neměla k odpovědi.
,, Tak proč to neuděláš?" zeptala se provokativně, ale to už na mě seděla obkročmo a ruce měla kolem mého krku. Zprvu jsem byl trochu v šoku, ale ne na dlouho.
Chytil jsem ji kolem pasu a přitáh si ji ještě trochu víc. Pomalu se ke mně přibližovala, až byla skoro centimetr od mých rtů.
,, Myslíš, že je to dobrý nápad?" zeptal jsem se rychle.
,, Teď nemluv." zašeptala a konečně mě políbila. Lehce mi skousla spodní ret a já neváhal a přidal se. Tohle nebyla jenom občejná pusa, kterou mi vždycky dala, tohle byl pravý polibek.
Vášnivý až mi to bralo dech. Čechrala mi jemně vlasy a moje ruce se jí opatrně dotýkaly na bocích a na zádech.
Vášeň v tom byla obrávská a já ji začal pokládat na kožešinu. Když už jsem cítil jak mi jedna má ruka sklouzla ke konci jejího trička a samovolně ji ho nadzvedávala, tak jsem ji naposledy políbil a převalil se vedle ní. Bylo těžké přestat, ale bál jsem se.
,, Co se děje?" otočila se
,, Bojím se." vyslovil jsem své obavy nahlas.
Chvíly na mě jen zírala a když se neměla k odpovědi pokračoval jsem.
,, Že ti to bude nepříjemné." dořekl jsem
Pořád na mě hleděla, ale pak to nejspíš začla chápat a promluvila.
,, O to se nemusíš bát, kdyby mi to bylo nepříjemné, nikdy bych s tím nezačala. Bojím se cizích mužů, ne tebe."
,,Vážně?" pořád mi to nějak nelezlo do hlavy.
,, Joe, nikdy jsem nevěřila člověku tolik co tobě. Ty jsi mě zachránil, ani na setinu vteřiny od té doby jsem ti nepřestala důvěřovat. Já tě potřebuju, co bych bez tebe dělala? Potřebuju cítit že si tu se mnou. Když jsem tě viděla v té kavárně a to co jsem ti tehdy řekla, bylo to proto, že jsem se bála. Pochop, prosím. Tohle nedělám z pocitu vděčnosti, ale proto, že tě miluju."opřela si hlavu o mé rameno.
,, Ale neříkej, že se ti o nelíbilo." zase nasadila ten lišácký úsměv. Nad tím jsem se musel taky zasmát. Jednou rukou jsem ji objal a hladil po ramenu.
,, No táák, já se chci mazlit!" zavrtěla se a pohlédla mi do oči.
,, Neměli by tohle říkat spíš kluci?" tohle mi prostě nedalo.
,, I holky maj své potřeby." ušklíbla se.
Nahla se až mě její blonďaté vlasy zašimraly na tváři a políbila mě. A pak zase.
Jestli se mě snažila vyprovokovat, podařilo se. Pomalu jsem ji překulil pod sebe a začal ji líbat.
Je fakt, že i tu vášeň jsem potřeboval. Nikdy jsem nad tím takhle otevřeně nepřemýšlel, ale colou tu dobu co jsme spolu jsem se jí pořádně nedotkl.
Teď byla jak vyměněná, takovou jsem ji neznal. I ve mně se probudilo to druhé vášnivé já. Hladově jsem ji líbal a její odezva se mi líbila ještě víc.
Ruky mi klesaly pořád níž. Zajel jsem jí pod tričko a hladil ji po bocích až jsem jí ho vyslíkl celé. Hned vedle jejího trička se začalo povalovat to moje. Dotýkala se mě s takovou lehkostí. Každý její dotyk byl jak elektrický náboj. Začal jsem ji pusinkovat na krku až ji naskočila husí kůže a jemně vzdychla.
Dělalo to s ní divy, ale já na tom nebyl o moc líp. Když jsem dlaní přejel po jejím bříšku zasyčela.
V tu ránu jsem se tak příšerně lekl.
,, Co se děje? Bolí tě něco?Omlouvám se, všechno dobrý?" zazmatkoval jsem.
Hleděla na mě s přivřenýma očima.
,, Jen mě trošku bolí ta modřina." povzdychla si.
Pomalu jsem se od ní odsunul a pohlédl ji na břicho a zárověň ji celou sjel pohledem.
,, jsi krásna." usmál jsem se a jemně ji políbil na rty.
,, Bolí to moc?" co nejopatrněji jse přejel prsty po modřině a pak ji vlepil pusu těsně pod pupík a pak znovu.
,, Mmmm to šimrá!" zahihňala se
Pořád jsem ji pusinkoval výš a výš, přes dekolt, krk až k rtům.
Tam jsem se zastavil a pohlédl ji do očí.
Tenhle okamžik si chci zapamatovat co nejdéle.
Světlo z ohně ji jemně nasvicovalo tvář, byla překrásná. Nikdy jsem k nikomu tolik necítil, co k ní. Pořád se na mě dívala se slastně přivřenýma očima, když jsem ji hladil po boku.
Tohle to všechno bylo to, nepopsatelné, mám všechno co jsem chtěl mít a ještě něco navíc. Ji. Šel bych za ní až na konec světa, udělal bych pro ni cokoli.
Pohladil jsem ji po tváři,
Políbil jsem ji, otřel se nosem o ten její a lehl si vedle ní.
Chvíli jsme leželi a mlčeli. Když v tom se překulila na mě a začala mi prsty jemně klepat o můj hrudník.
Musel jsem se zasmát, jaký u toho měla výraz.
,,Coje?" řekla rozjařeně a dál klepala prsty.
,, vůbec nic!" řekl jsem a obejmul ji rukama kolem pasu.
Celkem mě to lechtalo.
,, Nedáš si puding?" zeptala se najednou..
,,Puding? Tys dělala?" podivil jsem se.
,,Jo!" řekla pyšně a v tu ránu byla na nohou a bosky cupitala do kuchyně.

11. Díl- DŠ

13. června 2010 v 16:08 | Anďa |  ff-Druhá Šance
Stáli jsme na letišti v LA a čekali na mou mámu. Ano na mámu. Prostě trvala na tom, že pro nás přijede. Od té doby doby co jsem jí řekl o Ang se pořád vypává. Jak jí je?, Co dělá a podobné otázky...
Angie se konečně začly hojit ty modřiny, na rukou a na krku to už ani nejde vidět ale ta velká modřina na břichu ne a ne zmizet. Občas jí to trochu pobolívá. Doktor říká, že to chce čas a co se týče toho problému, že nejspíš nebude moci mít děti, tak ten není pořád nějak vyřešený. Jak doktor řekl, byla seznámena se svým zdravotním stavem, takže o tom ví, ale ani jedenkrát se o tom nezmínila. Chápu, že o tom nechce mluvit, ale když nám doktorka nabídla, že ji vyšetří a pak bude moci s přesností určit, jak na tom jr, tak to odmítla. Jediné co jsem z ní dostal, když jsem se ptal, proč tam nechce jít byla odpověď:,, Lepší žít v nevědomosti a dozvědět se to až potom, než vědět pravdu a být ještě zdrcenější než před tím." Muselo to pro ni být tak těžké, ale už nebude, část toho všeho čím si prošla ponesu s ní ať chce, nebo nechce.

,, Joe?Angie?" ozvalo se najednou za námi.
Byla to máma.
,, Mami....." objala mě div mě neumačkala.
Když mě pustila podívala se starostlivým výrazem na Ang.
,, Mami, to je Angie, Ang to je moje máma." představil jsem je a při tom držel Ang za ruku.
Neušlo mi, že je malinko nervozní.
Čekal jsem jak máma bude reagovat, když v tom ji objala.
,, Zlatíčko, je mi to tak líto, teď patříš do naší rodiny." usmála se a pustila ji.
,, E-hm, d-děkuji paní Jonasová." odpověděla Angie s nejistým úsměvem.
,, Žádná paní Jonasová, teď už Denise." usmála se zase máma.
,, Tak fajn, odvezu vás a sebe domů, všichni se vs už nemůžou dočkat." řekla a už se řítila letištní halou.
Stiskl jsem Angie ruku a spolu s ní a našimi malými zavazadly se vydal za mámou.
V autě máma pořád něco mluvila, mluvila a mluvila. Popravdě, ani jsem ji moc nevnímal.
Pořád jsem se musel dívat na Ang. Krásně se usmívala a sledovala krajinu. Je fakt, že na to, že byla konec února bylo celkem teplo a slunečno, ne jak ve Washingtonu. Právě jsme projížděli kolem pláže.
,, Někdy tam zajdem." slíbil jsem jí.
Prvně byla překvapená, že jsem ji celou dobu sledoval, ale pak jen radostně přikývla.

Nakonec jsme zastavili před naším domem. Musím uznat, je celkem velký, ale jejímu výrazu jsem se prostě musel zasmát. Oči valila nejdřív na ten barák, pak na mě a na konec na mámu.
Když jsem vzal kufry a šel s nima ke vchodu dohonila mě.
,,Neříkal jsi, že je tak velký." zašeptala ještě trochu v šoku.
,,Neptala ses." odpověděl jsem prostě.
Viděl jsem už když jsem vystupoval, jak se pohly záclony, takže budou všichni nepochybně stát srovnaní už v předsíni.
Otevřel jsem vchodové dveře.
Jelikož pět šestin naší rodiny tvoří mužská část viděl jsem jak to s ní trhlo, ale nedala to příliš najevo, já ji znal dobře, poznal jsem to. Kluky už znala, ty jsem jí představovat nemusel a Frankie se vlastně představil sám.
,, Ahoj, jsem Frankie." přiběhl s nataženou rukou.
,, Těší mě, jsem Ang." trochu se uvolnila, usmála se a stiskla mu ruku.
Truchu jsem si oddych, takže Franka se nebojí, pořád jsem ale cítil ten balvan v žaludku. Jak zareaguje na tátu?
,, Kluky už znáš." kyvl jsem směrem k nim. Ti na ni mávli.
,, A tohle je táta." snažil jsem se být v pohodě, ale takhle jsem byl nervozní naposledy na našem prvním koncertu a to už je nějaká ta doba.
,,Teší mě, říkej mi Paule, když jsi skoro rodina." usmál se táta a přišel blíž aby ji podal ruku,
Když postoupil dopředu, Ang odstoupila o krok do zadu.
,,M-moc mě t-těší." vykoktala ale ruku mu nepodala.
Mírně se zatřásla. Muselo to pro ni být těžké, už tak se divím, že neutekla, když viděla 3 chlapy stát asi necelý metr od ní.
Táta po chvíli ruku složil a podíval se nechápavě na mě, zatímco já se podíval na mámu. Ta nejspíš pochopila.
,,Pojď se mnou zlatíčko, ukážu ti tvůj pokoj." řekla pohotově máma a už vlekla Angie pryč.
Mezitím se Frankie někam vypařil a já s tátou a klukama šli do jídelny.
Kluci si sedli za stůl a táta se opřel o kuchyňskou linku. Já stál pořád ve dveřích a čekal co přijde.
,, Ona se mě bojí?" zeptal se po chvilce táta.
,,Ano." řekl jsem prostě.
,, A nechceš mi to nějak odůvodnit?" byl už trochu napjatý a nervozní, nebylo to pro něj asi 2x příjemné, věděl co se stalo, ale to že se bojí ví jen máma a já.
,, Všichni víte co jí udělal její táta." řekl jsem a koukl se i na kluky. Ti jen mlčky přikývli.
,, Od té doby se bojí všech. Kdyby k ni kluci přišli blíž, reagovala by stejně. Tati, nebyl jsi první, ani poslední. Musí si zvyknout. Byl jsem s tím za psychologem, řekl, že tomu pomůže jen čas, ale nesmíme na to nijak tlačit." odřekl jsem svůj dlouhý monolog, který jsem si v duchu připravoval.
Všichni tři na mě hleděli dost šokovaně.
,, A jak se k ní teda máme chovat?" zeptal se po vzpamatování Nick.
,, No nic zvláštního, ale zatím k ní nepřistupujte moc blízko."
,,Jak blízko?" nechápal Kevin
,, Prostě žádný tělený kontakt." řekl jsem a v duchu jsem se pousmál jak můj mozek mohl vymyslet něco takového jako tělesný kontakt.
,, To ji to tolik poznamenalo?" přišla do kuchyně máma.
Pořád měla ten starostlivý oblíčej. Popravně, ještě nikdy jsem ji neviděl, že by projevila tolik soucitu k cizímu člověku.
,, Nikdo z vás si nedovede ani představit jak vypadala, když jsem ji našel." znovu jsem měl před očima ten obraz, jak ležela schoulená na zemi, pomlácená a ubrečená. Tohle z mysli jen tak nevymažu.
,, Kde vůbec je?" vzpamatoval jsem se z menšího tranzu.
,, V pokoji, který jsem ji připravila. Frankie ji dělá společnost." zahihňala se máma, nejspíš nad tím, jaký je Frankie společník.
,, Fajn, jdu za ní a nezapoměňte co jsem vám řekl." podíval jsem se na bráchy a na tátu.
Pokývali hlavou a já se vydal za ní.......

10. Díl- DŠ

13. června 2010 v 16:07 | Anďa |  ff-Druhá Šance
V nemocnici ležela asi ještě 2 týdny. Konečně dostávala zdravější barvu. Ovšem pořád tu byl jeden a ten samý problém. Bála se všech mužů, kteří k ní byli blíž jak na metr a půl, kromě mě. Musel jsem se poradit s odnorníkem, ten mi poradil, abych s ní byl co nejvíce. Dovezli mi na její pokoj postel, protože jsem tam i přespával, když ji však odpojily ty hadičky, moje postel byla k ničemu, byl jsem s ní, pořád a to doslovně.
Měli k ní přístup pouze doktorky, žadný chlap, ani doktor na ni nesměl šáhnout. Sám psycholog to doporučil, když viděl v jakém je stavu. Její strach opadával, ale jelikož pořád ležela, neměl jsem to jak otestovat.Doufal jsem, že ji to nepoznaméná napořád.
Jednou odpoledne, když spala jsem se vydal koupit jí něco na sebe. Do toho ,,domu hrůzy" jak to sama nazývala jsem radši nešel. Pokud jde o jejího tátu, zavřeli ho, Ang pouze podepsala nějakou výpověď a byla ji zkontrolovat soudní lékařka, aby to mohla dosvědčit a pak ho jednoduše zavřeli do vězení. Od té doby jsme o tom nemluvili. Nerada o tom mluvila, všechno co chtěla mi řekla, ni víc jsem z ní nedostal a respektuji to. Kdo by se o takovýchle vzpomínkách chtěl vybavovat.
Když nad tím tak přemýšlím, nemá vůbec nic na sebe, kromě té noční košile, kterou ji stejně seberou až ji pustí. A navíc, měl jsem potřebu ji něco koupit, jen tak.
Maj tu dost obchodů.
Zalezl jsem hned do toho prvního, který tam byl a začal se přehrabovat mezi hromady džínů. V modě jsem se celkem vyznal, ale teď přiznávám, nevěděl jsem si rady.
,, Můžu vám nějak pomoct?" ozvalo se za mnou.
Když jsem se otočil uviděl jsem milou postarší dámu, která se zeširoka usmívala.
,, No já......potřebuju koupit nějaké oblečení pro svou, ehm přítelkyni." oznámil jsem nejistě.
,, Ráda vám pomůžu." usmála se ještě víc, pokud to tedy bylo možné.

Strávil jsem tam asi 2 hodiny, ale nic mě nebolelo, jelikož jsem jen seděl na židli a pokaždé, když něco prodavačka-April donesla, buď jsem to odsouhlasil, nebo zavrhl.
Potom co jsem se s ní víc zakecal ze mě vypadlo, že Angie je vlastně v nemocnici a proto ji kupuju tolik věci a ona prohlásila, že v tom případe ji mám vybrát i nějaké spodní prádlo, aby měla v čem chodit. Když mě dovedla do toho oddělení, kde se to prodává, všechny ženské co tam byly si mě měřily zlostným pohledem až jsem se trochu bál.

Bylo 5 hodin a já vyšel konečně z toho obchodu a štrádoval si to do nemocnice. Těch tašek bylo nejmíň deset, ale nějak sem to pobral, byl to jen kousek.
Když jsem došel na pokoj Ang pořád spala a tak jsem tašky opatrně položil na mou postel a políbil ji na čelo. Nic......Zase jsem ji políbil, tentokrát na líčko. Zase nic.....
Už jsem se oddaloval, že to nemá cenu, když si mě najednou přitáhla za tričko a políbila.
Jenom malá pusa, ale bylo to, jako poprvé, naposledy mě políbila na letišti a od té doby co tu s ní jsem mi dá jen pusu na tvář, nikdy nic víc.
Tak krátký okamžík a přesto tak krásný. Když jsem otevřel oči, hleděla na mě, konečně jsem v jejich krásných modrých očich uviděl ty jiskřičky, které tam ty 2 týdny chyběly.
Usmála se. tak strašně by jsem jí teď chtěl políbit, ale ovládl jsem se.
Bál jsem se, že by to pro ni bylo už hodně a třeba by se mě pak začla bát.
,, Kde jsi byl?" prolomila to ticho.
,, No byl jsem, vlastně koupil jsem ti nějaké vědi." zakoktal jsem trochu.
,, Vážně?" nadzvedla jedno obočí.
,, Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit." řekl jsem vážně a posadil se na její postel.
Nic neřekla jen mi na to kývla a já spustil.
,, Až tě zítra pustí, odletíme do LA...."
,, Ty mě chceš opustit?" skočila mi do řeči a oči se jí plnily slzami.
Byla úplně vyděšená. Chtěla ještě něco říct, ale nenechal jsem ji.
,, Ne, řekl jsem odletíME. " zdůraznil jsem koncovku.
,, Poletí se mnou, nenechám tě tu." řekl jsem rychle.
Pořád na mě hleděla trochu vyděšeně.
Objal jsem ji a hladil ji od vlasů, směrem na záda a pořád takhle dokola.
,, Neopustím tě, v LA je moje rodina, která se na tebe moc těší, chci abys jela se mnou. Budeme spolu, pořád." šeptal jsem jemně a cítil, jak se pomalu uklidňuje.
Oddtáhla se a rozhodně se mi podívala do očí.
,, Miluju tě a chci s tebou letět." řekla a mnou projela vlna uvolnění a štěstí?
Jo štěstí, bylo to všechno domluvené, ale pořád zbylo jedno procento ze sta, že by se mnou nejela.
,, Taky tě miluju." odpověděl jsem ji
Zase se ke mně přitulila a spolu jsem ještě asu hodinu leželi a já ji vyprávěl o tom jaké to v LA je.
Najednou vyskočila.
,, Ukaž co jsi mi koupil." vypískla
Tak šťastná, konečně. Byla jak malé dítě....ty jiskřičky, musel jsem se pousmát nad jejím nadšením, ale byla to ona, byla šťastná, konečně.
,, Začal jsem pomalu ukazovat oblečení, co jsem sám prodavačce odsouhlasil.
Několik džinu, triček, sukní šatů a jiných věci. Byl jsem na sebe fakt hrdý, že jsem koupil tolik pěkných věcí.
Poslední taška, tušil jsem co v ní bude, spodní prádlo.
Když vytáhla první věc, byla trochu v šoku, trochu překvapená. Prvně jsem se bál, že se jí to nebude líbit, ale na konec se usmála a koukla na mě.
,, Díky..." řekla jen a trochu zrudla.
Bylo to děsně roztomilý, když to postupně vytahovala a opatrně si to prohlížela.
,, No-víš-jáá....totiž, nemáš tu nic na sebe a malinko jsem se spřátelil s prodavačkou , která mi to tak trochu vnutila, a tak jsem si řekl, proč ne.....no, v LA si stejně koupíš víc věci, je to jenom provizorní," dopověděl jsem, a musel jsem být rudý až za ušima.
Pak jsme si zase lehli a kecali, dokud jsme neusli.


TO BE CONTINUED

9. Díl- DŠ

13. června 2010 v 16:07 | Anďa |  ff-Druhá Šance
Je to tak zlé?
Tuhle otázku jsem si kladl neustále, zatímco mě doktor vedl dlouhou chodbou někam do zadu. Zastavil se před tmavými dveřmi, které začal odemykat. Rukou mi pokynul, že mám vejít.
Předemnou byla obrovská kancelář. Ukázal na křeslo předemnou, tak jsem se posadil. Posadil se naproti mně. Chvíli bylo ticho, doktor si protřel spocené čelo a spustil.
,, Jsem doktor Marks. Primář tohoto oddělení, vy jste příbuzný slečny Angely?"
,,A-ano jsem........" řekl jsem a doktor si mě prohlédl od hlavy až k patě takovým divným nedůvěřivým pohledem.
,,Jsem, no.........jsem snoubenec." dopověděl jsem, spíš vykoktal. Lhát se nemá, ale co jsem mu měl říct?Bratrance by mi asi nespolkl.
Jeho pohled se trochu uvolnil a už nasadil trochu přátelštější výraz, ovšem pořád se tvářil vážně.
,, Tak tedy, vaše snoubenka je v kritickém stavu. Má hodně pohmožděnin v oblasto paží, krku a zad. Největší podlitina se však utvořila od podbřišku směrem k břichu. To však není povrchové zranení, jedná se o poranění dělohy a vaječníků. Museli jsme ji operovat. Nyní je v umělém spánku, prozatím bych ji neodpojoval, až tak za 3 dny, měla by silné bolesti." sdělil mi a znovu si utřel pot z čela.
,, A následky?" zeptal jsem se třepotavým hlasem. Musel jsem mluvit potichu, jinak by se mi zlomil hlas.
Jak jí to mohl udělat? Doufám, že ho zavřou až zčerná, měl jsem na něj takovou zlost.
,, Zatím není nic jisté, ale slečna s největší pravděpodobností už nebude moci otěhotnět."
odpověděl a já hlasitě polkl.
Zlost ve mně vyprchala. Jak?To si nezaslouží, ne ona. Když jsme spolu trávili čas v nemocnici chodili jsme za dětmi na dětském oddělení. Tolik si je oblíbila, byla s nimi šťastná. Jednou jsme se o tom bavili, říkála že chce velkou rodinu, spoustu dětí, psa a že by všichni seděli u rodiného krbu. Chtělo se mi brečet, když si na to vzpomenu.
Když doktor uviděl můj výraz, snažil se mě uklidnil.
,, Není to stoprocentní, může se uzdravit a nemusí to mít, žádná trvala poškození."
Chtěl jsem tomu věřit.

Ty 3 dny plynuly děsně pomalu. Zavolal jsem Kevinovi a domluvil, že jak se probudí vezmu ji s sebou domů. Už ji nikdo nic neudělá, bude semnou a nic se jí nestane. Rodiče nebyli proti. Máma se mi dokonce rozbrečela do telefonu, když jsem ji řekl co se vlastně stalo. Každý den jsem u ní seděl a nemohl se dočkat až se probudí.

Den-D
Seděl jsem na chodbě, když za mnou přišel doktor.
,, Pane Jonasi, už jsme dokončili veškerá vyšetření. Slešna byla obeznámena se svým stavem. Můžete za ní."
Už jsem si to štrádoval k dveřím, když mě ještě zastavil.
,, Jen, jestli by jste mohl ještě na minutku."
,, Jistě." odpověděl jsem, ale byl jsem příšerně nedočkavý až s ní promluvím.
,, Slečna je sice v pořádku po tělesné stránce, ale není na tom moc dobře po stránce psychické....."odmlčel se.
,, Totiž, jak bych to řekl......, bojí se mužů." odpověděl trochu nervozně a odešel.
To ji to až tak poznamenalo?Co když se bude bát i mě?Ne to ne, nechtěl jsem takhle přemýšlet.
Pomalu jsem otevřel dveře a uviděl ji. Ležela tam a.....brečela?Proč?Kdo by nebrečel, po tom co by si prožil to co ona....
,, Joe?" zeptala se plačtivým hlasem, když mě viděla.
Usmál jsem se.
,,Joe!!" chtěla vyskočit, ale v posteli ji držely hadičky.
Hned jsem k ni přišel a pevně ji obejmul. Zase se mě držela jak klíště a rozbrečela se ještě víc.
,,T-ty, ty ses vrátil..........pro mě." koktala a nepřestala brečet.
,, Já už nikam nechci, neopouštěj mě....prosím, nenechávej mě tu!" vzlykala a pořád se mě držela.
Chtělo se mi taky brečet. Byla tak hubená a bílá. Úplně se mi v náruči strácela, byla tak malá a vylekaná. Bože, jak mi to bylo líto vidět ji takhle.
,, Štttttt, už jsem tady, je to dobrý, neopustím tě." konejšil jsem ji a hladil ji po vlasech.
Její stisk povoloval, tak jsem ji políbil na čelo a sedl si k ní na postel.
Oči měla úplně červené a křečovitě mi svírala ruku, jako kdybych měl někam jít a ona mě nechtěla pustit.
,, Omlouvám se." promluvil jsem po chvilce ticha.
,, Omlouvám se, že jsem tě tu nechal a ani se neozval."
,, Ne!, já se omlouvám, myslela jsem, že to všechno skončí a-a bude to v pohodě, ale ne-nebylo."
Jemně jsem ji stiskl ruku.
,, Chceš o tom mluvit?" zeptal jsem se opatrně.
Pořád se na mě dívala a nic neřekla až po chvíli.
,, Táta, on, býval často opilý a bil mě i mámu. Když jsme se potkali v nemocnici měla jsem ruku v sádře vzpomínáš?"
Přikývl jsem, ten den si pamatuju přesně a pamatuju si i ten večer co mi zachránila život. Od té doby jsem věděl, že je to ona, ta pravá. Nepochyboval jsem o tom ani na vteřinku. Ani když jsem odjel a ji tu nechal.
,, ten večer se neudržel a shodil mě na konferenční stolek, proto ta ruka. Od toho večera se přestal kontrolovat úplně. Když jsi o-odjel tak se mám zabila...." slzy velikosti hrachu se jí kutálely po líci.
,,......a v den jejího pohřbu on-prostě se to stalo....." teď brečela úplně, skoro histericky. Tolik trpěla. Znovu jsem ji objal.
,, On......byl tak zlý, surový, jako bez citu......"
Teď to byl histerický pláč. Držela se mě co mohla.
Bože, ten chlap je zrůda. Jak ji jen tak mohl ubližovat?Tohle ji dělat?

TO BE CONTINUED

Omlouvám se za chyby, snad jich tam moc nebylo, nefakří mi nějak oprava pravopisu v oppen office writeru takže nevim.

8. Díl- DŠ

13. června 2010 v 16:06 | Anďa |  ff-Druhá Šance
Ve tváři byla příšerně bílá, oči ji lemovaly tmavé kruhy a byla.......byla tak malá, křehká, drobnější než jsem si ji pamatoval.
,,Angie?" pořád jsem na ní zíral bez mrknutí.
Hleděla na mě ustrašenýma, modrýma očima.
V tu ránu vyskočila na nohy, hodila na stůl peníze a utíkala pryč.
Nechápal jsem to. Ano možná jsem čekal, že mi hned neskočí kolem krku, když jsem se měsíc neozval, ale o téhle reakci se mi nezdálo, ani v nejhorší noční můře.
Dál jsem nad tím nepřemýšlel a rozběhl se za ní. Odbočila do takové úzké uličky, která byla slepá. Tam jsem se zastavil.
Důkladně si mě prohlížela a nehnula ani brvou.
Pomalu jsem k ní kráčel až jsem došel k ni. Brečela, slzy se jí valily po tváři.
Natáhl jsem k ní ruku, že jí je setřu, ale uskočila asi na půl metru do zadu.
,, Nesahej na mě!!" zařvala a rozbrečela se ještě víc.
V jejich očích byl panický strach. Ona se mě bála? Proč?
,, Proč ses vrátil? Tím vším to jen zhoršuješ." poodstoupila o další krok.
,, Slíbil jsem, že se vrátím." odpověděl jsem klidně, ale klidný jsem nebyl. Ve mě to vřelo.
,, Pochop to. Já už o to nestojím, nestojím o TEBE!!!Tak vypadni definitivně z mého života!" zařvala s plných plic. To mě strašně bodlo do srdce, chtělo se mi brečet. Proč tohle dělá?
,, Takže to chceš?"
,, Chci!" odpověděl rázně.
Pomalu jsem kráčel pryč, ale než jsem zabočil za roh, otočil jsem se.
,, Miluju tě." řekl jsem a pelášil pryč nejvyšši možnou rychlostí do hotelu.


,, To ti vážně řekla?" zeptal se Kevin do telefonu po tom, co jsem mu odvykládal všechno co se stalo.
,, Jo...řekla." hlesnul jsem pouze.
,, Tohle je nějaký divný, měl by jsi to zkusit ještě jednou."
,, Myslíš?A co když mě odmítné podruhé?" ptal jsem se.
,, Pak to nejspíš nemá cenu brácha." odpověděl.
,, Fajn, pozdravuj doma a........a drž mi palce."
,, Spolehni se."
Ukončil jsem hovor a vydal se k ní domů. Nevím sice, kde přesne bydlí, ale šel jsem zhruba tím směrem, když jsem ji doprovázel z nemocnice.
,, Promiňte, nevíte, kde tady bydlí Angela Pleastingsová?" zeptal jsem se jednoho mile vypadajícího pána, když jsem tam bloudil už asi hodinu.
,, Jo Angie, to milé děvče. No je to ten žlutý dům na konci ulice, ale neriskoval bych, její otec bývá řasto opilý, dejte si pozor mladíku." odvětil pán a už ho nebylo.
Opilý? Nikdy se o tom nezmínila.
Pomalu jsem se blížil k tomu domu, když se ozvala rána jak z děla a pak výkřik.
,,Nééééééééééééé!!!"
To už jsem na nic nečekal a vletěl tam jak tornádo.
Pohled, který se mi naskytl, byl...byl strašný, úděsný, jak to jen nazvat.
Angie ležela jen v podprsence a kalhotách n zemi a kolem ní plno střepů z rozbitého kredence.
Za normálních okolností by se mnou dělal divy, cidět ji takhle, ale když jsem si všiml jak je otlučená........bylo to příšerný. Celý vršek těla měla flekatý, bílá kůže jak porcelán, se prolínala s kůží fialovou, téměř až černou.
Na nic víc jsem se nestihl podívat.
Někdo mě surově chytl za ruku a chtěl mě uhodit. Uhnul jsem a pak ho vší silou praštil do hlavy. Ten muž mohl mít tak 2 metry, ale alkohol z něj táhl na míle daleko, takže se svalil na zem vedle Angie.
Krčila se v koutě, hlavu mezi koleny a brečela. Rozvážnými kroky jsem došel až k ní. když mě zaregistrovala, zvedla hlavu a snašila se nějak se ode mě oddálit, ale neměla kam. celá se třepala.
,, Angie. Angie, to jsem já Joe." promluvil jsem k ní a dřepl si.
,, Neboj se mě, já ti pomůžu, neublížím ti. Důvěřuj mi." skoro jsem šeptal.
Natáhl jsem k ní ruku s dlaní vzhůru. Chvíli na mě vystrašeně hleděla a pak mi podala ru svou, Opatrně jsem ji obejmul, ale ona se mě už držela jako kliště. Celá se třepala. Vzal jsem ji do náruče a zabalil ji pomalu do deky. Vyšel jsem z domu pryč a Angie se mě držela ještě víc.
Bylo mi to líto, bylo mi líto jí, ale zároveň jsem byl naštvaný na sebe. Kdybych tu byl, mohl bych tomu zabránit.
Před domem, stál jeden postarší pár, manželů.
Poprosil jsem je , jestli by nemohli zavolat taxíka, abych ji odvezl do nemocnice, jelikož se mě Angie odmítala pustit. Chápal jsem ji. Muselo to být vysvobozující, bůh ví jak dlouho to musela snášet.


Když jsme dojeli do nemocnice, hned ji někam odvezli. byl to problém, nechtěla se mě pustit. Strašně brečela, ale slíbil jsem, že jí to nebude bolet, a že tu na ni počkám.
Trčel jsem tam asi 4 hodiny. Nevěděl jsem co se děje, nikdo mi nechtěl nic říct. Doktoři pořád chodili, tam, kde ji odvezli, předpokládal jsem, že ji nejspíš operují, ale nevěděl jsem proč.
Konečně vylezl doktor.
,, Pan Jonas?"
,, Ano to jsem já!" odpověděl jsem a vyskočil ze židličky.
,, jak jí je? je v pořádku?" chrlil jsem na něj otázky.
,, Stav slečny je velmi vážný. Snad aby jsme si promluvili u mě v kanceláři." řekl a mě se málem zastavilo srdce.
To je to až tak vážné?

TO BE CONTINUED

7. Díl- DŠ

13. června 2010 v 16:06 | Anďa |  ff-Druhá Šance
JOE-L.A
Co se to se mnou děje? Přesně před 30 dny jsem ji opustil, nrchal jsem ji tam. Když jsem řekl, že jí miluju, myslel jsem to vážně a byl jsem o tom převědčený, ale ten odjezd, to odloučení od ní, mě v tom utvrdilo a to opravdu doslovně.
,,Joe?!" zařval někdo až jsem málem poskočil. Otočil jsem se a uviděl vyjevené a nechápajíci obličeje mých dvou bratrů, Nicka a Kevina.
,,J-já, promiňte, není mi nějak dobře, jdu si lehnout." Oba na mě upřeně hleděli.
Neřešil jsem to a odešel do svého pokoje, kde jsem si sednul na postel a složil hlavu do dlaní.
Pomalu se otevřely dveře a slyšel jsem jak si někdo sedl vedle mě.
,,Chybí ti viď?" poznal jsem Kevinův ustaraný hlas.
Jen jsem přikývl. Kevin byl vždycky nejstřelenější z náš všech, ale dokázal být vážný, když bylo třeba. Dokázal pomoct. V takových situacích se choval jako starší brácha, který vás podporuje. tohodle toho si na něm cením asi nejvíc.
Řeknu mu to, svěřím se mu. Pochopí mě. Tyto myšlenky se mi honily v hlavě.
,, Chybí. Strašně moc." řekl jsem a kyval při tom hlavou, kterou jsem měl stále v dlaních.
, Ona....ona je tak krásná, chytrá a prostě dokonalá. Vždyť já si ji ani nezasloužím, ale tolik ji chci mít, tady, u sebe." ulevil jsem si a konečně se na něho podíval. Cítil jsem že mě pálí oči. Nechtěl jsem brečet, kluci přece nebrečí, ale nešlo to.
,, Co mám dělat?" zeptal jsem se a pořád se na něj díval.
Měl o mě starost. Trápil se, kvůli mě. trápilo ho to, že já se trápím.
,, Neuběhl jediný den, kdy ybch na ni nemyslel, i přesto, že jsme spolu byli tak krátce, tak mi utkvěla v hlavě. Všechno my jí připomíná, myslel jsem, že se ten cit pomalu začne vytrácet, když se spolu tak dlouho neuvidíme, ale ono to ještě síli a mě se po ní stýská čím dál tím víc chápeš?!"
pronesl jsem dlouhý monolog.
Odvrátil jsem od něj pohled a slzy mi stékaly po tváři. Kevin mě bratrsky objal. Ten soucit z něj přímo sálal.
,, Brácha, ty si zamilovanej." poklepal mě po rameni.
Jsem, věděl jsem to.
,, Leť za ní." a než jsem si uvědomil, co vlastně řekl, byl pryč.


O TŘI HODINY POZDĚJI
Prosíme cestující letu č. 53806 do Washingtonu D.C, aby se ihned dostavili k východu č. 13.
rozlehl se hlas přes celou halu, oznamující můj let.
S tátou to bylo jednoduché. Kevin mu to vysvětlil a zpracoval ho dokonale.
Teď už ji jen najít.

V letadle jsem si pustil nějaké písničky do sluchátek a snažil se zaspat.
Strašně jsem se na ní těšil a pořád přemýšlel co jí řeknu až ji uvidím, ale jelikož byla skoro noc, z únavy jsem teda chtě nechtě usnul.

Do hotelu jsem se dostal něco málo po půlnoci, celý rozlámaný jsem se vyvalil na postel a spal dál.
Ráno jsem se vzbudil okolo půl osmé.
Co nejvíc jsem se zachumlal do šály a vyrazil do ulic.
Prošel jsem kolem jedné kavárny a rozhodl se dát si čaj, nebo něco.
Všude bylo obsazeno až na jeden stůl u kterého seděla nějaká dívkam která byla ke mně otočená zády.
,, Smím si přisednout? Všude jinde je už obsazeno." zeptal jsem se slušně. Lehce nadskočila, asi se lekla, když se otočila, uviděl jsem ji.
Polila mě vlna štěstí.



To be continued

6. Díl- DŠ

13. června 2010 v 16:05 | Anďa |  ff-Druhá Šance

Dny plynuly. Mohl to být týden, dva, nebo možná tři?
Seděla jsem zavřená v pokoji a vylézala jen v nejvyší nutnosti na záchod, nebo pro jídlo, které jsem stejně vyhazovala do koše.
Nezavolal, nenapsal. Proč? Všechny okolnosti nasvědčují tomu, že se cítí stejně jako já.
Kdyby se ozval, moje srdce by puklo. Puklo by žalem, bolestí a smutkem. Čekala jsem, že že se mi bude stýskat a bude mě bolet jeho odchod, ale takovou vlnu bolesti jsem nečekala, byla mnohem větší, než ta na kterou jsem se připravovala.
Večer co večer jsem se vyhýbala opilému tátovi.
Až do teď.


,,Mami?!" křikla jsem, když se z koupelny ozval menší dunivý náraz.
Pomalu jsem šla tím směrem a to co jsem uviděla, ten pohled nikdy nezapomenu.
Ležela tam máma. Zápěstí měla zkrvavené a hleděla na mě s dokořán otevřeným očima, v polosedu opřená o vanu.
Okamžitě jsem k ní běžela a snažila se nahmatat tep, ale nic.
Bylo pozdě. Zvedla jsem telefon, zavolala záchranku a čekala. V očích měla smutek, celé se jí leskly. Slzy se mi draly ven a já ze rozvzlykala.
Nejen, že jsem neměla Joa, neměla jsem už ani mámu.
Čas úmrtí 10:04 p.m.


Pohřeb byl o dva dvy později.
Nebyl tam nikdo kromě mě a táty, který byl kupodivu střízlivý. Zase pršelo. Bylo chladno a já tam stála před jejím hrobem jen v plandavých, černých šatech. Od doby kdy odjel mi váha ukazovala o celých 8 kg méně. Každý den mi bylo zle a na jídlo jsem neměla ani pomyšlení.
Na hřbitově jsem zůstala, dokud se nesetmělo a pak jsem se pomalu vydala temnými uličkami domů.
V oknech se svítilo, takže teď věřit jen v zázrak, že dokážu kolem táty projít aniž by si mě všimnul. Potichu jsem zavřela vchodové dveře q mířila do obýváku.
Když jsem otevřela dveře, nikdo tam nebyl, pouze v televizi vysílali fotbalový zápas,
Už jsem byla u schodů, když tu mě někdo popadl za rameno a otočil.
Stál tam. zlostí jen pěníl. V tu ránu jsem byla jak přikovaná k zemi. Připravovala jsem se na silnou ránu, až mě zase udeří.
Nečekala jsem dlouho. Schytala jsem to plnou silou do břicha až jsem vyjekla bolestí.
Sarpl mě za ruku a tahal ke gauči. nechápala jsem to. Silou mě na něj schodil, málem mi to vyrazilo dech. Pořád jsem byla v šoku.
,, Když tu není máma, musíš ty."
Došlo mi to. Chtěla jsem rychle vyskočit a začít utíkat, ale než jsem stačila pohnout jen prstem vyjekla jsem, když na mě dolehl svými 90 kilogramy.
Nemohla jsem pořádně dýchat a než jsem si uvědomila co se děje byla jsem nahá a mé oblečení se válelo roztrhané po koberci.
Pak se to stalo. přesně to co jsem si nepředstavovala ani v těch nejhorších snech.
Zneužil mě, pošpinil mě. Vlastní dceru. Choval se při tom tak hrubě, že jsem asi po necelých deseti minutách omdlela.


Když jsem se na druhý den probudila na zemi, bez oblečení, myslela jsem si, že se rozpadnu. Na břichu se mi od podbřišku až po pupík rýsovala temně fialová modřina.
Celý ten densem jsem strávila zamčená v pokoji, svíjela jsem se v bolestech a přemýšlela.
Při tom všem jsem si začala uvědomovat jednu věc. Svouje poprvé, které jsem si představovala něžně a romanticky, jsem prožila při znásilnění a ještě k tomu s mým vlastním otcem. Měla jsem chuť skoncovat se životem.
To neudělám, protože na světě je ještě jeden člověk, kvůli kterému má cenu žít.
Věřím, že se vrátí.


(pardon za chyby opravovala sem to ve wordu, nevím snad to fungovalo)

5. Díl- DŠ

13. června 2010 v 16:05 | Anďa |  ff-Druhá Šance
Angela
Nešla jsem domů. Musela jsem to všechno rozdýchat. Pomalu jsem se poflakovala po zašedlé ulici,
Pršet přestalo.
Domů jsem přišla až když se setmělo. Odložila jsem si kabát a pomalu šla až do obýváku.
Bála jsem se.
Ano, vždycky jsem dostala nějakou tu facku, když byl táta opilý, ale tohle se ještě nestalo.
Věděla jsem, že to přijde, že se přestane ovládat úplně a buď to já, nebo máma odneseme.
Když jsem otevřela dveře, nic tam nebylo. Stůl byl uklizený, koberec vyluksovaný. Co nejtišeji jsem proplula tou místností, která mi to připomínala a zapadla jsem do svého pokoje. Koukla jsem se na mobil. SMS.
,, Zítra ráno v deset." od Joa.
Nemusel psát co o desáté.
A je to tu zase. Začali mě pálit oči. Tentokrát jsem tomu nebránila. Lehla jsem si do ustlané postele a slzy mi pomalu stékaly po tváři. Věděla jsem, že se s ním nedokážu rozloučit a proto tam nepůjdu. S tímto přesvědčením jsem usla.

Ráno
Vstala jsem. Nejdřív jsem koukla do zrcadla a zjistila, že červenější oi než ty moje jsem ještě neviděla.
Oblékla jsem se a omyla si obličej. Vyčistila si zuby.
Hodiny ukazovaly přesně 9:05.
Jedu tam!! Prostě musím. Sletěla jsem po schodech dolů jako blesk. Pozdravila mámu, která snídala a utíkala na letiště.
Nemám šanci to stihnout. Letiště je daleko a peníze na taxíka nemám.
Stejně jsem se rozutíkala po chodníku až se za mnou lidi otáčeli.

Když jsem celá udýchaná doběhla do letištní haly bylo přesně jedna minuta po desáté.
Sotva jsem se prodřela mezi davy lídí spatřila jsem takové menší letadlo a do něj nastupovali 3 kluci.
Vyběhla jsem ven.
,,Joe!" křikla jsem co to šlo.
Neslyšel mě. Dál nastupoval. Už byl na předposledním schůdku, když se najednou otočil.
,,Ang!" zařval když mě uviděl.
Shodil tašku, snad nadsvětelnou rychlostí zutíkal schody a v tu ránu už mě mačkal.
Nevydržela jsem to, pevně jsem ho obejmula a v tu ránu jsem viděla všechno rozmazaně. Slzy se mi nekontrolovatelně valily ven.
,, Myslel jsem, že nepříjdeš." promluvil roztřeseným hlasem.
,, Nemohla jsem.....ja, nechci abys odjel." slyšela jsem sama sebe jak tohle říkám.
,, taky to nechci." hlesnul a podíval se mi do oči.
Leskly se.
Přes jeho rameno jsem uviděla, že na nás upřeně hledí jeho bratři.
Bylo mi to jedno.
,, Mi-miluju tě" podívala jsem se na něj.
To bylo hodně i na něj. Jedna slzička mu stékala po chladem zrůžovělé tváři.
,, Taky tě miluju." odpověděl.
Pořád na mě zíral. Dal dolů ruku z mého pasu. Z krku si odepnul řetízek a připnul mi ho.
,, Chtěl bych abys ho nosila. Já,....vrátím se." řekl.
Pomalu se ke mně přiblížil a něžně mě políbil. Byl to krátký polibek, ale vyčetla jsem z něj hodně. byly v něm všechny emoce. Smutek, lítost, strach z toho že se neuvidíme, i přesto, že mi to slíbil.
Podíval se mi do oči.
Vzala jsem ho za ruce a jemně je stiskla.
,, Budu ho nosit a budu tu na tebe čekat." odpověděla jsem a pořad svůj zrak upírala do jeho očí.
Tentokrát jsem ho políbila já. Chtěla jsem si to všechno dopodrobna zapamatovat. To jak voněl, hřál, jak jeho rty byly jemné a teplé, tmavé oči, absolutně všechno. Do detailů.
Naposledy mi stiskl ruku, a pomalu odcházel.
Naše ruky se pomalu natahovaly až byly v takové vzdálenosti, že se musely rozpojit.
Před vchodem do letadle se ještě otočil a nastoupil.
Pořád jsem tomu nevěřila.

Hleděla jsem na malou tečku, která pomalu mizela mezi mraky.
Takže takhle to skončí?
Necítila jsem nic, jen prázdno.
Uvnitř mě nebylo nic, pouze bolest.


To be continued

4. Díl- DŠ

13. června 2010 v 16:04 | Anďa |  ff-Druhá Šance

Angela
Návrat domů, nejen, že se mi šíleně nechtělo opustit svého společníka se kterým jsem trávila všechny mé volné chvilky v nemocnici, ale taky jsem se šíleně bála.
Tu dobu co jsem s ním zapomínám na všechna trápení a hlavně na tátu, který mě nejspíš bude doma čekat.


,, Neboj, budeme si pstá a co nejdřív za tebou přijedu." sliboval Joe, když jsme pomalu kráčeli městem, které bylo navlhlé deštěm jak houba, směr můj domov.
,, To je v pohodě, bylo mi od začátku jasné, že odjedeš pryč a už tě neuvidím, nemusíš říkat, že přijedeš, když vím, že už nepřijedeš...." oznámila jsem mu s ledovým klidem i když mě to neskutečně mrzelo. S ním jsem měla pocit, že nic není jen my, byl takové moje spestření v mém chabém a nudném životě, moje slunce, které teď a navždy odjede a mě zbyde jenom temno.
Kroky, které se prolínaly s mými ustaly. Chvíli jsem šla sama, ale když se pořád nic neozývalo, zastavila jsem a otočila se.
Stál tam nehybně a upíral na mě svoje oči, které dneska byly obzvlášť tmavé.
Jindy se mu v nich leskla radost, bezstarostnost, ale dnes mi to připadalo jako by jsem se do nich dívala poprvé. Byly smutné.
Povzdechla jsem si.
Asi poznal, že mi to není až tak jedno jak jsem řekla.
Pomalu ke mně šel. Nevydržela jsem se na něj dívat. Uhla jsem pohledem a sklopila oči ke špičkám mých bot.
Pomalu mi přejel prsty po líci až k bradě a lehce ji nadzvedl abych se na něj podívala.
,, Ty si myslíš, že by jsem odjel, a tak lehce ne tebe zapomněl..." ještě nikdy jsem ho neviděl tak vážného.
,,...po tom..." na chvíli se odmlčel, ale pořád se na mě upřeně díval.
,,...co jsi mě tak okouzlila a já se do tebe zamiloval?"
Svou ruku dal dolů a čekal na mou reakci.
Vyrazilo mi to dech, řekl to tak upřímně. Nevěděla jsem co říct, ale věděla jsem co udělat.
Chytla jsem ho za šálu, kterou měl jen tak přehozenou kolem krku, přitáhla si ho k sobě a jemně ho políbila.
Teď jsem si to taky uvědomila. To proto jsem nechtěla aby odjel. Byla jsem do něj zamilovaná.
Pomalu jsem se od něj oddálila a koukla se mu do oči. Díval se na mě a oči se mu rozzářily. Jemně se pousmál.
Nedalo mi to, taky jsem se musela pousmát.
Pomalu se rozpršelo.
Vzala jsem ho za ruku a vedla ho pod střechu autobusové zastávky. Stáli jsme tam bez mlucení asi 2 minuty a on hleděl před sebe a sledoval déšť.
Najednou zvážněl a otočil se na mě. Chytil mě za ruce.
,, Zítra odlítám a já..." viděla jsem na mě zase ten smutek a věděla jsem, že se mu to těžko říká.
,,..chci abys tam byla." pořád se na mě díval.
,, Až odjedu." hlesnul na konec.
Jen jsem přikývla. Co na tohle říct? Chtěla jsem brečet, ale ten pocit jsem zahnala. Myslím, že zítra tomu stejně nezabráním. Jestli tam půjdu.
Pomalu mě k sobě přivinul.
Cítila jsem to teplo, tu vůni. Co budu dělat až tu nebude?
Obmotala jsem ruce kolem jeho pasu a přitiskla se k něm jak jen to šlo. Stáli jsme tam tak a já nic nevnímala kromě jeho. Začala jsem si jeho odjezd uvědomovat ještě víc než před tím.
Neodjede jenom milovaná osoba, ale taky skutečný a opravdový přítel.
Joe byl obojí, v nemocnici se stal mým nejlepším přítelem. Řekla jsem mu všechno, úplně všechno....až na tátu, tohle to je pro mně necitlivější a pokaždé když jsem byla s ním to všechno odešlo pryč. Nechtěla jsem to přivolat zpátky.
Teď nebyl jen nejlepší přítel a o to mě jeho odjezd bude bolet 2x tolik.
,, Budu muset jít." řekla jsem potichu.
Odtáhl se a přikývl. Pohladila jsem ho po tváři a dala mu pusu na líčko.
Usmál se i když v jeho očích jsme viděla smutek. Naposledy jsem se na něj podívala a pomalu odcházela domů.


TO BE CONTINUED

3. Díl- DŠ

13. června 2010 v 16:04 | Anďa |  ff-Druhá Šance
Angela

Když tak sleduju hvězdy v televizi tak si málokdy myslím o nich něco pěkného, většinou když pustím televizi tak probíraj bulvár a někdy je to dost hnusný. Jak jsem si tak s Joem povídala nepřišel mi nějak jiný, byl prostě obyčejný jako každý jiný kluk. Povídala jsem si tam s ním asi 2 hodiny je fakt byla jsem nejistá co mu říct, když se mě ptal na různé otázky ale snažila jsem se být upřímná. Na druhou stranu, je to úplně cizí člověk a nebudu si mu tu vylívat srdce, co by si o mě pomyslel. za tu dobu jsem se toho hodně dozvěděla, ale pak se mi udělalo nevolno. Nevim, nic si nepamatuju jen zrovna vykládal něco o jeho bráchovi myslím, Kevinovi, co to prováděl když byl malej ale pak se mi zatemnilo před očima. Jenom sem se probudila a viděla zese ten bílej odpornej nemocniční strop. Když sem nadzvedla hlavu objevil se přede mnou obličej Mary.,, AAAAAaaaaa....co blbneš??víš jak sem se lekla??"malem sem spadla z postele, hleděla na mě jak na svatej obrázek. To mě dostalo, pak sem se začla nehorázně smát.,, To ti tady posílá nějak Joe Jonas" oznámila mi s ironickým usměvem a ukázala na vázu plnou krásnejch tulipánů. Páni tak to trefil do černého, tulipány miluju!
,,Klep, klep" ozvalo se
,,Dálee!" houkly jsme s Mary najednou
Otevřely se dveře a budete se divit, ale stál v nich on, samotný Joe Jonas, už sem viděla jak se Mary zablesklo v očích.
,, Omlouvám se že ruším, ale mohl by jsem na chvíli dál?" ozve se
,, Jasně já vás nechám!" otočí se na něj Mary a už je venku.
Pomalu přitoupí k mé posteli a sedne si na stoličku vedle.
,, Takže....jak ses vyspala?" pokusí se o vtip a chtě nechtě to působí, jemně jsem se na něj usmála.
Asi se mu ulvilo, sice nevím proč ale oddech si.
Už intuitivně jsme se začli bavit a opět a zas tam strávil nejméně dvě hodiny tak jako já u něj, až ho chtě nechtě vykopla sestřička a to se ještě vzpíral.

O 2 týdny později
Jedu domů, jak strašně se mi tam nechce.


To be continued

2. Díl- DŠ

13. června 2010 v 16:03 | Anďa |  ff-Druhá Šance
JOE
To byla ona!!!!Ano byla, nemůžu tomu uvěřit a hypnotizuji ty dveře asi hodně dlouho, protože se předemnou objeví mávající ruka. Rozčílím se. ,,Nicku nech toho kruci!!" zařvu. ,, To jsem nebyl já ale Kevin." ohradí se na oko naštvaný Nick, ale mně je to stejně jedno. Dobře, dobře. Jsem mimo přiznávám, ale nemohl jsem se vzpamatovat, to byla ona, byla to ta holka, která mi zachránila život. Onehdy v noci, bych bez ní umřel. Kdyby se tam neobjevila jako strážný anděl. Oči měla hluboké jako oceán. Kromě jejich vlasů, které měla tehdy svázané do drdolu jsem si všiml těch jejich očí a ty jsem právě teď identifikoval. Vůbec nevím co teď budu dělat. Klukům jsem to co si z té noci pamatuju už řekl a řekl jsem jim to i o tom mém anděli, který se tam zjevil v podobě té holky a zachránil mě. ,, Hele co se děje?" řekl najednou Nick. ,, To byla ona....byla to ona.....to byla ona, ta co mě zachránila. Určitě." Najednou to ze mě vypadlo ani nevím jak. ,, Teda, od takové krásky bych se taky nechal zachránit." Řekl Kevin. ,, Kevine!!!" okřikli jsme ho s Nickem najednou. Doma na něj v LA čeká jeho snoubenka Danielle a on takhle. ,,No jo, pardon, ale viděli jste ji sami si to musíte myslet taky." řekl Kevin tentokrát už rozumně. A byla to pravda. Ale já si to myslel už tehdy když jsem ji viděl v té noci. ,, Já ji chci vidět, chci s ní mluvit!" Najednou jsem řekl. ,, Tak dobře brácha, ale teď ještě nikam nemůžeš." řekl Nick. ,, To je hezký, že se o mě tak bojíš, ale na to ti teď kašlu!" řekl jsem a bez rozmyšlení se začal hrabat z postele. ,, ÁÁÁůůůůůůů" najednou jsem zahekl bylo by to jako by mi někdo plnou silou kopl dobřicha a pak ještě a zase. Najednou jsem viděl vyděšené obličeje Nicka i Kevina. ,, Není ti nic??" zeptal se Kevin. ,, Sakra chceš se nechat zmrzačit?Tak tak jsi to přežil a teď vyvádíš hovadiny!!!" zařval Nick. Nasadil jsem omluvný obličej. Asi jim došlo co po nichc chci, chtěl jsem ji vidět prostě jsem musel, měl jsem velkou potřebu jí poděkovat a házel jsem psí očka. ,, No dobře. Zkusím to domluvit. Nejak!." Řekl najednou Kevin. Rozzařil jsem se. Chtěl jsem ji poznat, tu moji zachránkyni. Kluci odešli a já pořád přemýšlel, co jí řeknu až ji uvidím. Vždycky mám plno keců, ale těď mě nic nenapadá jak naschvál, chtěl jsem bejt připravenej. Najednou někdo zaklepal. Byl jsem z toho v transu,to určitě nebyla ona, tak rychle by to kluci nezařídili. Jen jsem řekl dále smířený s tím že to ona určitě nebude......................V tom se dveře otevřou a tam stojí. Jo ona tam stojí v tý nemocniční košili a kouká na mě trochu stydlivě. ,,Ehm.....no ja vlastně..........pardon." vykoktala a už chtěla jít, ale v tom jsem zavolal. ,, Ne to je dobrý pojď dál." Už dlouho jsem nebyl tak nervozní. Ale snažil jsem se to skrýt, ovšem na ni to šlo vidět hodně, zavřela dveře a prodírala se ke mně lehkou chůzí těmi květinami, co sem dostal od fanoušků. Jak došla k mý posteli, zvedla hlavu. ,, Sedni si." ukázal jsem na stoličku vedle mé postele. ,, Díky." vydechla a vypadalo to že už tolik nervozní není. Chvíli bylo ticho. Prolomil jsem ho až já. ,, Ahoj, j-já jsem Joe, Joe Jonas." podal jsem jí ruku. Podala mi ji taky a řekla ,, Moc mě těší já jsem Angela, Angela Pleastingsová........víš je mi to blbý, že jsem tu tak vpadla předtím a je mi líto že jsem tady tak vpadla i teď, ale víš j-já nevím jak začít. Jsem jen ubohá holka, která šla náhodou ze školy a viděla kluka, který tam ležel v bezvědomí a už" nadechla se,, už to tak vypadá, že jsem ho nejspíš zachránila a teď tu vidím tebe a.......",, To jsem byl já.............." podíval jsem se na ni. Její oči byly, no prostě byly jak oceán, byla trochu vyděšená když jsem jí to řekl a sklopila oči. ,, Víš když jsem tě tam tak viděl, jak si si spletla dveře, věděl jsem že to jsi byla ty a m-mám takový dojem že ty si to věděla taky." řekl jsem a podíval jsem se na ni. Najednou se usmála a podívala se přimo na mě. ,, Ano věděla jsem to." řekla s úsměvem.

1. Díl-DŠ

13. června 2010 v 16:03 | Anďa |  ff-Druhá Šance
,, Už zase prší? To snad není pravda!!! " Musela jsem to říct nahlas. Moje vlasy už jsou sice ztvarované do účesu připomínající vrabčí hnízdo, ale kapky deště tomu dodaly opravdu ten skvělej šmrnc. Bezva. Razím si cestu deštěm. ,, Kdybych tak nemusela jít pěšky" Povzdychla jsem si opět nahlas. Na sobě jsem měla ušmudlanou košili zdravotní sestřičky. Ještě že po osmé večer u silnice E15 v deštivém státě Washington nepotkáte ani živáčka. Kdyby mě tak viděl jen starý dědeček, musela by jsem se propadnout hanbou do země. Jo a jen tak pro zajímavost, jmenuji se Angela, Angela Pleastingsová, ale vždycky mi všichni říkali jen a jen Angie. Bydlím kousek od Washingtonu, člověk by si řekl jak to musí být úžasné, ale ono to není. Třeba jednou pochopíte proč....

Nenamáhám se jít po chodníku, k čemu to, stejně už je tma, takže je mi jasné, že nepotkám ani nohu. Už se blížím k jednomu malému parkovišti, které vídávám vždycky když jdu z praxe. Ovšem dnes je to jiné, vidím tam stát velké černé auto. To je divné, nikdy tam nikdo nestojí protože se všichni bojí vandalů, spíše teda našeho maloměstského gangu, který po setmění ničí vše co mu vejde do cesty a mezi ty zničené věci patří taky auta. Zvědavost mě přemohla, musela jsem se podívat co se tam děje. Prvního co jsem si všimla bylo, že auto mělo otevřené dveře a v tom jsem ztuhla na půl vykročenou nohou. Na zemi ležel člověk, jo člověk! a do něj kopali 4 lidi, šlo slyšet jen duté nárazy do jeho hrudníku a zad. Asi 5 sekund jsem tam bez hnutí stála až si mě všimli. Najednou se na mě otočily 4 páry očí. Jeden co měl přes hlavu obrovskou kapuci, no on byl vlastně celkově nejmohutnější ze všech čtyřech se ke mě začal přibližovat pomalým houpavým krokem. V tom se jeden z těch tří co stáli u toho skoro mrtvého člověka ozval. ,, Džeji, na tu se vybodni. pojď, padáma". Chvíli zaváhal, ale na konec nejspíš usoudil, že mu nestojím za námahu a rozutíkal se za ostatními, kteří už pomalu mizeli v lese na druhé straně cesty. Chvíli jsem tam stála bez hnutí a sledovala jak odcházejí, když všichni zmizeli rozběhla jsem se k tomu člověku. Byl to kluk a byl v bezvědomí. Okamžitě jsem zavolala 911 a urputně přemýšlela co mám dělat. Vždyť se mě má být zdravotní sestřička!!!!!! No tak Angie vzpomeň si. Otevřela jsem mu pusu a zjistila jsem, že má zapadlý jazyk v puse, takže nemohl dýchat, vyndala jsem mu jej, parkrát jsem mu napumpovala srdce kyslíkem a on začal dýcht. On dýchal! Otevřel oči. Byly tak okouzlující čokoládově hnědé. Celou dobu se díval na mě. Strašně mi někoho připomínal, ale neměla jsem čas nad tím přemýšlet, jelikož se zakuckal a začal vyplivovat krev. Chytla jsem ho za ruku a otočila do standartní polohy. Nevím zda mě slyšel, ale mluvila jsem na něj. ,,Ještě chvíli, vydrž to, záchranku tu bude každou chvíli. Nejspíš mi rozuměl a upřeně se na mě díval těma čokoládovýma očima. Uvnitř mě zase bodlo, vždyť já už jsem ho někde viděla, určitě. Tentokrát mě z přemýšlení vytrhl houkání záchranky. ,, Už jsou tu" řekla jsem a po těle se mi rozlila úleva. Ani jsem se nenadála už jsem cítila na mém rameni ruku. ,, To je v pořádku slečno, my už to převezmeme"řekl medik. Pustila jsem ruku toho kluka a vstala. Už jsem chtěla odejít, když mě zastavil jiný medil. ,, To byla skvělá práce slečno, zachránila jste ho, bude v pořádku." řekl mi. ,,Děkuji" zmohla jsem se jen na tohle a začala se usmívat. poprvé za dobu dvou let co chodím na střední školu pro zdravotní sestřičky cítím, že jsem zvolila správně a že mám vgenech pomáhat druhým lidem. To mě hřálo u srdce až do doby, kdy jsem došla domů.

Ten randál vycházejíví z našeho domu byl nepřeslechnutelný a první co jsem si uvědomila bylo: ,,Táta je doma, a je opilý". To teplo a ta spokojenost byly ty tam. Vešla dovnitř, vyzula si boty, odložila bundu a kráčela do obývacího pokoje. Táta bouchal do stolu jako smyslů zbavený a máma se krčila v koutě. Když mě zahlídla, začala lomcovat rukama ať se schovám, ale táta už byl u mě a začal řvát. ,, Kdes byla hmm? Co si jako myslíš? Že se budeš poflakovat po nocích?" Ale to už máma stála vedle mě a chtěla mě obhájit, táta ji ovšem nenechal ani promluvit a tak prudce ji uhodil, až se zhroutila na zem. Tak tohle teda ne, řekla jsem si nervy jsem povolila na uzdě a skočila po tátovy, jenomže najedou jsem pod nohama necítila zem a po několikati milisekundách jsem v zádech ucítila ostrou bolest. Táta mě odhodil a já dopadla na náš skleněný konferenční stolek. Ten to pod náporem mých 60to kg nevydržel, praskl a já se zhroutia do střepů. projela mnou druhá vlna, ještě silnější bolesti. Levý bok, na tom byl špatně střepy v něm byly hluoko zabodnuty, nejhůř na tom však byla levá ruka. Najednou se roztekla krev. Když si táta uvědomil co se děje utekl pryč. Máma z posledních sil vstala a zavolala záchranku. Chtěla jsem nahmatat zem pravou rukou a podepřít se, ale pokaždé se mi zabodl malí střípek skla do dlaně, takže jsem to vzdala. Najednou jsem cítila máminy ruce. Objímaly mě a ona mi něco šeptala. Chtěla jsem slyšet co mi říkala, ale najednou se všechno tak divně rozmazávalo, až z toho zbyla jen malá bílá kostka uprostřed temna, pak jsem přestala vnímat úplně.

V NEMOCNICI
První co jsem zaznamenala byla bílá barva a k tomu ostře bodající světlo. Pak jsem zjistila že mi něco stísňuje ruku a zjistila jsem že je to sádra. Ani ne za jednu minutu přede mnou stál doktor, kontroloval mi reflexy a soudě podle jeho úsměvu mi nic nebylo. Skvěle. Na pokoji jsem byla s jednou sympatickou holkou, které mohlo být tak 14, dali jsme se do řeči a já se uzdravovala.

O PÁR DNŮ POZDĚJI
,, Nevíš kde je ta zdravotní sestřička Mary?" zeptala jsem se své spolubydlící. ,, Dneska má slušbu ta stará rašple a té trvá snad všechno" odpověděla Mary. ,, Bezva já už to nemůžu vydržet!!!" Zařvala jsem a rozzuřeně vylezla z postele. Vyčůrat se snad zvládnu sama. Bylo to sice trošičku namáhavé, ale ta úleva stála za to. Vracela jsem se zpět a otevřela dveře. Cože?Ale my máme bílé stěny ne oranžovél. Když jsem se podívala dál a otevřela dveře více upřelo na mě pohled celkem 6 očí. Ale ty jedny..........jsem viděla, už někdy jsem se do nich dívala. Už jsem chtěla vykoktat něco jako že se omlouvám, ale pak mi to došlo, to byli ti kluci z jonas brothers, ano byli a v posteli ležel Joe. Jo Joe jonas navlečený ve stejně hnusné košili jako jsem měla já. Teprve ted mi to došlo, to byl on onehdy večer. To byly jeho oči do kterých jsem se dívala a kterým jsem říkala, že to bude dobrý. najednou jsem za sebou slyšela jak mě ta stará rašple volá. ,,Angelo Pleistingsová!!!!" Vykoktala jsem omluvu, že jsem si spletla dveře. Poslední co jsem viděla bylo jak Joe chce něco říct, ale to už jsem ty dveře zavřela a vracela se do pokoje...............


TO BE CONTINUED.....

Zrazená

13. června 2010 v 16:02 | Ladys a Anďa |  ff-jednodílové/dvoudílové
Zase tam seděl, ostatně jako celý poslední týden. Je parné léto a já s chutí chodím na pláž, ovšem jak vidím, nejsem sama. Kluk s krátkými havraními vlasy seděl pokaždé na druhé straně. Plážička je to obrovská, avšak vede k ní jen jediná cesta o které, jak se zdá víme jen my dva. Já a on. Seděl na opačném konci, asi 30 metrů ode mě. Seděl pod palmou a neustále hleděl na azurově modrou hladinu oceánu. Nikdy od ní neodtrhl zrak, přesto jsem tušila, že o mém útočišti pod palmou ví. Když jsem přicházela, byl tam, když jsem odcházela byl tam taky.
Dnes to bylo, ale jiné. Tentokrát zrak zvedl a očima spočinul přímo na mé, plaché osobě, která právě přicházela s deníkem a propiskou v ruce na své obvyklé místo. Jako by jsem na chvíli zamrzla na místě, i přesto, že byl tak daleko jsem cítila jeho spalující pohled. Oba jsme na chvíli hleděli na sebe, dokud jsem ten pohled neporušila a nesedla si do písku. Opět a jako obvykle jsem to dělávala poslední čas letních prázdnin, jsem otevřela deník a nesoustředěně zapisovala nesrozumitelné patlanice, které mě dnes napadaly.
Když v tom jsem ucítila, jak si někdo sedl vedle mě. Podívala jsem se na dotyčného a spatřila jeho. Čokoládový pohled zabodával do mých očí, které byly značně v šoku.
"Joe..." podal mi ruku, avšak pohledem neuhl.
"Bella." lehce jsem mu ji stiskla a dál si ho nevšimala. Nevím proč, ale od doby co se stala ta věc už lidem prostě nevěřím, obzvlášť klukům.
"Chodíváš sem často." řekl po chvíli co si mě měřil pohledem opřený o kmen palmy. Cítila jsem jeho oči.
"Stejně tak jako ty." složila jsem deník a taky se opřela.
"Mám to tu rád, je tu klid, od všech a od všeho." žašal prsty bořit do písku. Jen jsem na to pokývala hlavou a nic neřekla.
"Proč sem chodíš ty?" zeptal se po další odmlce z mé strany.
"Srovnávám si myšlenky." odpověděla jsem prostě.
"Jaké myšlenky?" otočil na mě hlavu, takže jsme si zase hleděli do očí. Tentokrát tak zblízka, něco jako pohled face to face.
"Neznám tě, proč teda myslíš že ti to řeknu?" řekla jsem rovnou. Jsem sice plachá osoba, ale svůj názor umím vyjádřit.
"Moje přijmení je Jonas. S bratry máme skupinu, která se jmenuje Jonas Brothers. V poslední době mě příšerně leze showbussines na nervy. Už mě nebaví usmívat se na papparazy, přetvařovat se v televizi a dělat, že mě tohle všechno nad míru baví a že si o tom myslím, že je to skvělé. Hudbu mám rád, ale ostatní věci spojené s ní a slávou už ne. Tohle místo mi dává klid, nemusím se bát že spoza křoví na mě bude číhat nějaký novinář s foťákem. Proto sem chodím." nespustil ze mě zrak. Udivovalo mě jak klidně to řekl. Jejich skupinu sice neznám, ale musí to být hodně vážné, když se rozhoduje zda skončí s kariérou.
"Nemám kde bych byla..." řekla jsem po chvíli a zrak stočila opět k oceánu.
"S přáteli?" začal hrabat obláskem v písku.
"Nemám přátele." velice strohá odpověď.
"Proč?" ještě stozejší otázka. Co říct? Říct celý příběh, nebo se jen sbalit a odejít. Je první člověk, kterého to zajímá, proč se nesvěřit?
"Nemám v moc lidí důveru, jednou jsem byla důvěřivá až moc a tvrdě jsem na to doplatila." povzdychla jsem si.
"Všichni takoví nejsou." položil mi ruku na rameno a já se jemně otřásla pod tím dotykem.
"Ty jsi?" zaskočila jsem ho otázkou.
"Já ne." zněla prostá odpověď. Začal mu zničeho nic vyzvánět telefon. Kouknul na displey a zašklebil se.
"Pojď se mnou." vytáhl mě na nohy a tahal k vodě. Nechala jsem se vláčet a bosky šla po jeho stopách. Telefon neustále zvonil. Když jsme došli na kraj oceánu, pustil mou ruku a začal pomalu rozebírat telefon. Oddělal kryt, baterku, simkartu, všechno co se dalo. Nějaké věci mi strčil do ruky.
"Házej!" pobídl mě a sám do moře hodil kousek co vypadal jako klávesnice.
"Zbláznil si se?" podívala jsem se na něj nevěřícně, když hodil druhou věc. Nic neodpověděl jen se na mě krásně usmál. Ani to slunce mě tolik nerozpálilo jako ten úsměv, který právě vykouzlil na své tváři.
"Tak asi jsi." zasmála jsem se taky, rozmáchla se a kousek něčeho hodila co nejdál. Oba jsme se chlamali jak potrefení a házeli kousky jeho mobilu někam daleko.
Na pláži jsme byli až do setmění a pořád si o něčem povídali. On je jiný, jiný než ostatní. Uvolněný, klidný, vtipný, ale taky rozumný a vážný, když o něco jde.
Druhý den jsem však na pláž nešla. Proč? Bojím se. Bojím se že se zamiluji. Přesně takhle začínal před půl rokem vztah s mým bývalým přítelem, trval tak dlouho, dokud mě nezradil. Byl můj první, první ve všem. Měsíc na mě byl milý, pak se semnou pomiloval a odkopnul. Šlo mu jen o jedno. Zbavit mě mé čistoty, což se mu dokonale podařilo, jelikož teď si připadám špinavá. Přes celý, pro mě nepříjemný a bolestivý akt jsem zadržovala slzy. To co mi řekl po tom, nikdy nezapomenu. Všechny tyhle vzpomínky bolí a já se bojím, že do slepé lásky, jakou jsem prožila spadnu znovu a dotyčný toho opět využije. Možná je jiný, ale tím se nic nemění.
Třetí den jsem se vydala vztříc opuštěné pláži. Seděl tam, ale tentokrát né na svém místě, ale na mém. Když mě sptřil, vyskočil na nohy.
"Ahoj Bello." usmál se.
"Ahoj." odvětila jsem a taky přidala menší úsměv.
"Včera jsi nepřišla." posadil se vedlě mě do písku.
"Neměla jsem čas." snažila jsem se zalhat, ale tohle mi nikdy moc dobře nešlo. Jen pozvedl jedno obočí a opřel se o palmu.
"Je to kvůli mně?" optal se.
"Z části." připustila jsem.
"Čeho se bojíš?" vzal mou ruku, která nervozně kreslila prsty do písku kolečka, do své.
Neodpověděla jsem nic, ale vyvaleně hleděla na jeho ruku, která si právě s tou mou propletla prsty.
"Odpověz." pozvedl mi lehce bradu.
"Toho, že by jsi ke mně něco cítila a já tě pak zradil?" hleděl mi upřeně do očí. Teplý odstín hnědé barvy jeho očí úplně zahřívala mou šedou.
Právě teď jsem se styděla, neznatelně jsem kývla hlavou. Vlastně jsem mu otevřela část sebe jen tím, že jsem kývla.
"Já bych tě nedokázal zradit." držel stále mou ruku a na zápěstí začal kreslit různé motivy.
"Chci abys mi začala věřit." podíval se mi odhodlaně do očí. Hledala jsem v nich stopu po lži, jakkýkoliv přehmat a zase se stáhnu zpět do mé ulity. Chvíli nic neříkal. Lehce zafučel vítr a já se koukla na moře, na kterém byly dnes obzvlášť malé vlny. Měla jsem chuť tam skočit. Lehce jsem vytrhla svou ruku z jeho sevření a šla směrem k vodě. Chvíli tam seděl a sledoval mě jak pomalu kráčím, ale pak se zvedl a šel za mnou.
"Co máš v plánu?" zastavil se vedle mě, zatímco jsem měřila teplotu vody.
"Je mi horko." oznámila jsem klidně a přestala myslet na náš předešlý rozhovor, který vlastně celý vedl on.
"Bude ti hodně vadit pohled na mě, ve spodním prádle?" zasmála jsem se.
"To myslíš vážne?" vyvalil čočky, když jsem si sundala kraťasy.
"Radši se nedívej." zasmála jsem se znovu a vyslíkla si i tílko. Oboje dopadlo na zem a já se rozutíkala do moře, které příjemné chladilo. Nevím jistě, zda se díval, ale cítila jsem jeho pohled. Když už jsem byla v dostatečné hloubce začala jsem plavat. Po chvíli jsem něco ucítila na noze.
Polekaně jsem vyjekla a otočila se. Ozval se jeho smích.
"Co ty tu?" začala jsem šlapat vodu.
"Nechtělo se mi být na břehu samotnému,  když ty jsi ve vodě." usmál se zase tím svým neodolatelným úsměvem.
Chvíli jsme ještě plavali, ruzně na sebe stříkali vodu a na konec z ní vylezli. Oba jsme šli v jedné rovině a každý se díval někam jinam, než na toho druhého. I přesto, že jsem věděla, že se na mě určitě nalepí písek jsem si do něj lehla. Následoval mě, což mě trošku překvapilo. Oba jsme leželi jak placky a pomalu schnuli.
Měla jsem zavřené oči, když jsem ucítila jak mě chytl za ruku. Otočila jsem hlavu směrem k němu a uviděla zase jeho oči, ve kterých se lesklo slunce.
"Asi jsem se zamiloval..." řekl a pak jsem ucítila jeho rty na svých. Opatrně se ke mně přiblížil a své rty otíral o ty mé. Byla jsem jak v tranzu, neschopná klást nějaký odpor, jaké vzrušení mnou projíždělo. Odtáhl se a koukl mi do očí. Byly čisté, ani jednou jsem nezahlédla stopu něčeho negativního, co by mě odradilo, takže jsem si ho sama přitáhla a bradu a dala mu jednu malou pusinku na rty. Možná to čekal, možná ne, ale náš polibek prohloubil. Z lehu se přehoupl kousek nade mě, lehce mě pusinkoval na rtech a jednu jeho ruku jse ucítila na svém boku. Písek, který měl přilepený na zádech jsem mu pomalu shrnovala z jeho dokonale opálené pokožky. Vstal a i když já nic neudělala, necítila jsem pod sebou zem a on mě ve své náruči odnášel do stínu. Slunce už sice nesvítilo tolik, ale stále byly paprsky dost ostré. Položil mě zpátky do písku a lehl si kě mně. Opět mě políbil, ale už né tak něžně jako na začátku. Naše jazyky se žhavě proplétaly a já ani nevím, že jsem schopna tohle dělat. Opět jsem ucítila jeho prsty, které se mě lehce dotýkaly na boku a jely vždy po kouskách výš. Když jeho rty samovolně sjely na můj krk, zlekla jsem se a odstrčila ho.
"Bojíš se?" usmál se. Vůbec ho to nevyvedlo z míry, což mě dost překvapilo.
"Ano." odpověděla jsem jediným slovem.
"Mě nemusíš." pohladil mě po vlasech a políbil, tentokrát na rty. Uvnitř mě se sváděl boj, jedna strana chtěla pokračovat i když věděla k čemu to směřuje a ta druhá ustrašená mi říkala ať toho nechám. Jsem znovu připravená tohle prožít?Jsem připravená se znovu zamilovat?Ano jsem! Řekla jsem si pevně a začala mu hladové polibky oplácet. Do jednoho z nich se usmál. Po chvíli opět opatrně přemístil své rty na můj krk a začal jej obdařovat lehkými polibky. Nedalo se lehce nevzdychat, když se rty sjel na mé rameno a jeho ruce se nebezpečně přiblížily k zapínání mé podprsenky. Když ji svlékl dolů, tak ruce, které jsem měla na jeho zádech mi dal za hlavu. Nikdy jsem krásnější pocit nezažila, takový krásný pocit byl, když jsem se od něj nechala laskat na prsou. Pod každým jeho polibkem jsem ssebou jemně trhla. Mé ruce uvolnil ze sevření a já mu je dala za krk. Lehce jsem vyvýšila jeho obličej ke svému a sama jej vášnivě políbila. Jednu rukou jsem mu hladila záda a pokrčila jednu nohu vedle jeho boku. Dlaní mi sjel od kolena až k pupíku, který jemně obkroužil ukazováčkem. Mezi polibky věnované mé klíční kosti mi soustředěně stáhl i ten poslední kousek mého spodního, mokrého prádla. Rukou přejel po mém zadečku a rty přesměroval na ty mé. Prostě nemám odvahu pokračovat v tom dál, takže se nechávám samovolně vést jím samotným. I jeho spodky už byly nějak rychle dole, když jsem ucítila mírný tlak na svém podbřišku. Všeho nechal. Chytl mě za ruky a s chvěním celého svého těla se mi podíval do očí.
"Věříš mi?" odhrnul mi mokré a spocené vlasy z čela.
"Věřím." pozvedla jsem koutky na svých ústech a když jsem ho políbila, tak jsem ho i zacítila. Bála jsem se, že to zase bude tak bolestivé, jako posledně. Ruky mi opět dal za hlavu a občas mě zlehka políbil. Oba jsme tiše vzdychali a přivýrali oči, při každém pohybu, který udělal. Bylo to tak něžné z jeho strany až jsem myslela, že puknu tím žárem, který ve mně právě ta něžnost vyvolávala. Ten sám žár mě pomalu, ale jistě propaloval až do morku kostí. Pevně jsem semkla víčka, prohla se v zádech a na chvíli přestala dýchat. Krásný pocit tepla jsem cítila ve svém těle. Tak tohle je ten vrcholný milostný okamžik? Stálo to za to? Jo stálo. To teplo uvnitř mě vytvořil nejspíš on, jelikož tu chvíli prožil se mnou. Něžně mě políbil na rty a lehl si vedle mě. Oči jsem měla stále zavřené a tak trochu jsem se bála je otevřít. Co když mě už nebude chtít vidět?Co když to bude jako tehdy?Přemýšlela bych dál a dál by jsem si pokládala otázky směřované jen k tomu jednomu, ale vyrušil mě jemný a teplý dotyk jeho ruky na mém rameně.
"Otevřeš oči?" ucítila jsem jemný vánek na mé tváři. Pomalu jsem otevřela obě oči a uviděla ten jeho krásný pohled. Když jsem ho uviděla, musela jsem se taky usmát. Culili jsme se na sebe jak dva blázni, ale ani jednomu z nás to nevadilo.
Lehl si zpátky na záda a mě si přitáhl za pas k sobě. Lehce jsem ho hladila po hrudi a dívala se na každý záhyb jeho dokonalých svalů.
Za chvíli se ochladilo a my jsme na sebe oblékli už uschlé oblečení.
"Přijdeš zítra?" zeptal se s nadějí v očích, když jsme se za úplňku loučili uprostřed pláže, neboť každý měl dům na opačném konci.
Zakývala jsem hlavou a sama jej lehce políbila. Naposledy se usmál a já se rozešla svým směrem, domů.
Nepřijdu, to jsem věděla jistě, ale jistě jsem nevěděla, zda se tam po tom všem ještě někdy objevím. Bylo to krásné, s mým poprvým to bylo nesrovnatelně úžasné, ale stejně jsem z toho měla divný pocit, který mě přepadl až při cestě domů.
Už dva dny jsem tam nebyla a nechtěla jsem si připustit, že mi chybí, ale chyběl. Seděla jsem zavřená v pokoji i přes nádherné počasí a nechala se sžírat všemi možnými pocity, ať už kladnými, či zápornými. Další týden se semnou začalo dít něco opravdu zvláštního. Nevím co se to děje a bojím se to zjistit. Až však u doktora jsem si vzpoměla na jednu věc, nepoužili jsme ochranu. Stoprocentně potvrzený verdikt jsem dostala právě od něj a i s vyfasovanou těhotenskou průkazkou na které byl obrázek maminky s bříškem jsem se vydala pomalu domů. Z toho všeho mám velice smíšené pocity. Je mi 17, nemůžu být v tolikati letech matkou. Ovšem zamrzla jsem na místě, když jsem uviděla u našeho domu jeho. Delší kraťasy a bílé tričko mu nehorázně slušelo, ale to je asi tak všechno čeho jsem si stačila všimnout, jelikož se vydal rychlým krokem ke mně.
"Bello?" natočil hlavu lehce na stranu, když stál přímo předemnou.
"Ahoj Joe." povzdychla jsem.
"Nepřišla jsi." chytl mě za ruku. Chtěla jsem něco říct, ale jeho pohled spočinul na pravé ruce, kde jsem držela právě tu malou kartičku. Lehce mě mi ji vzal z ruky a začal si ji prohlížet.
"Ty jsi..." mírně vypoulil oči.
"Těhotná." dořekla jsem a zase si povzdychla.
"Nejspíš je moje." konstatoval.
"Byl jsi můj druhý, ten první mě opustil hned po tom, co se to stalo a to už je nějaká ta doba." odpověděla jsem.
"Ach bože." zavřel oči a lehce mě objal.
"Mrzí mě to." zašeptal mi do vlasů. Nic jsem neodpověděla jen se k němu trochu přitulila. Asi potřebuju cítit trochu podpory, která z něj vycházela, jelikož je to i jeho problém, né jen můj.
"Můžu za to já, měl jsem dávat pozor." pohladil mě po zádech a lehce se ode mě oddálil, tak aby mi viděl do očí.
"Můžeme za to oba dva." dívala jsem se mu někde na krk, jelikož pohled do jeho očí by mě dokonale dodělal.
"Rodiče už to ví?" optal se.
"Ne teprve teď jdu od doktora. Až se to táta dozví, zabije mě." řekla jsem popravdě. Možná jsem flegmatická, ale to jen na první pohled. Ve skutečnosti mě to strašně užírá a děsně se bojím.
"Nejsem ten typ člověka, který utíká od problému, nenechám tě v tom samotnou." něžně se usmál. Chvíli jsme mlčela a uvažovala o tom co říct.
"Uvažuju o potratu." řekla jsem narovinu.
"To myslíš vážně?" odtáhl se nevěřícně.
"Joe, já nejsem na něco takového připravená, je mi sedmnáct, nemůžu mít dítě." řekla jsem už zoufale.
"Ale přece ho nezabiješ." chytl mě za ramena.
"Je..." hlesla jsem.
"Je?Jak to myslíš?"
"Jsou dva, nebo dvě." sklopila jsem pohled. Zpoza jeho hlavy jsem viděla přicházet tátu.
"Táta jde domů, řeknu jim to, teď už musím jít." chtěla jsem jít, ale zachytil mě ještě za loket.
"Počkej.........miluju tě." sehl se a líbl mě na líčko. Táta díky bohu zamykal auto, takže nic neviděl. Do ruky mi vloil kartičku s jeho telefoním číslem a už ho nebylo. Jen jsem se smutně usmála a šla dovnitř.
Přesně jak jsem říkala.
"Jak jsi mohla?Chváš se jak coura a ne jako naše dcera!" řval otec a matka jen přihlížela. Tak vytočeného jsem ho ještě neviděla.
"Promiň." hlesla jsem spoza slz. Nemám ráda, když na mě někdo křičí.
"Promiň?Děláš si ze mě srandu?Já ti dám promiň!!" řval na celý barák a pak jsem schytala jednu do obličeje. Příšerně to štípalo a já se svalila na zem. Nohy mě už neposlouchaly.
"Moc dobře jsi si měla rozmyslet co děláš, ještě před tím, než jsi to udělala a né se v sedmnácti nechat zbouchnout!" pořád křičel jak pominutý. Ležela jsem schoulená na zemi a brečela co nejtišejí, aby ho to třeba ještě nevyprovokovalo.
"Až se vrátíme, tak tu nebudeš, už nejsi naše dcera, nikdy v životě nechci vidět tebe, ani toho malého pastarda." zahučel mi přímo do ucha a kopl mě nekam mezi žebra. Nikdy nebyl tak vytočený, byl sice vždy trochu výbušný, ale já byla bezproblémová dcera, takže nebylo proč řvát, teď se to stalo poprvé. Už jsem jen slyšela bouchnout dveře, on i matka odešli.
Neměla jsem ani sílu se zvednout, v břichu mi strašně trhalo a já už brečela jen kvůli té bolesti. Po čtyřech jsem se dobelhala k mobilu a naťukala tam to číslo, které bylo na té kartičce. Břicho jsem si oblapila rukama, jaká bolest mnou pulzovala.
"Prosím?" uslyšela jsem jeho hlas.
"Joe, tady..."
"Bello? Co je proč tak mluvíš, co se stalo?!" hnedka mi skočil do řeči.
"Prosím přijeď." zašeptala jsem a telefon mi spadnul. Nevím za jak dlouho přijel, ale jen jsem cítila jak mě něco zvedá, pak jen auto a nakonec......nic.
Probudilo mě až pípání přístrojů. Bylo mi strašně zle, nic mě sice nebolelo, jen jsem cítila takovou prázdnotu jako snad ještě nikdy. A chtělo se mi strašně brečet.
"Bells?" uslyšela jsem něčí hlas.
Otočila jsem se a uviděla Joeovi opuchlé očí. Jen se smutně usmál.
"Konečně jsi vzhůru." chytl mě za ruku. Nic jsem nestačila říct a do pokoje vešel doktor.
"Dobrý den. Slečna Isabella...mmm" koukl do karty.
"Chci jí to říct sám." skočil mu do řeči Joe. Jen jsem na něj nechápavě pohlédla. Doktor přikývl, změřil mí základní životní funkce a zase odešel.
"Co mi máš říct?" otočila jsem se na něj.
"Na potrat nemusíš, miminka to nepřežila." sklonil hlavu.
"Cože?" vytřeštila jsem oči.
"To né, to není možné, proč co?" hysterčila jsem. To proto se tak cítím.
"Myslel jsem, že je nechceš." podíval se zarudlýma očima do těch mých s mírným překvapením.
"Nebyla by jsem připavená, to je pravda, ale zabít bych je nedovedla." rozbrečela jsem se. Jen mě objal a taky pár slz uronil.
"Je mi strašně." zašeptala jsem. Chvíli bylo ticho.
"Cítím se tak sama, je to divný pocit." zase jsem řekla.
"Nejsi sama, jsem tu já a do spárů tvému tátovi tě už nedám." smutně se usmál a políbil mě do vlasů.

THE END


Opravdový přítel je ten, který Ti podá ruku a dotkne se Tvého srdce

13. června 2010 v 16:01 | Ladys |  ff-jednodílové/dvoudílové

" Hele tohle je pěkný, nechceš si to zkusit?" ozval se Nick a tím mě probral z mého zamyšlení.
" Hmmm?A musím?" zeptala jsem se otrávěně, sice jsme na nákupech, ale mě se nic kupovat nechce.
Venku je nejmíň 40 a já mám chuť skočit do bazénu a už se nikdy nevynořit.
"No tak Kris, nakupujem ne?" vložil se do rozhovoru Joe.
Podívala jsem se na to co držel Nick v ruce.
" Děláš si srandu?V tom bych nikdy nešla." podívala jsem se opovržlivě na kus nějakého tílka. Bylo červené a vypadalo, že má míň látky než moje streetky. Takže skoro žádnou.
Chytla jsem to do ruky a ohlížela to se všech stran. Ti dva jen čekali co řeknu. Přidržela jsem si to u sebe. Bylo to poloviční něž já, lem toho něčeho bych měla možná až nad pupíkem a ten vystřih.
Nikdy!
"V žádném případě, za kus ničeho chtějí 450 dolarů? Navíc by jsem s tím mohla jít rovnou do striptér baru už tak by to bylo, jako že na sobě nemám nic." znechuceně jsem to odhodila zpátky tam, kde těch věcí leželo více.
" Ale to se nosí, měla by jsi jít trochu s modou a ne furt hledět do těch tvejch intelektuálních knížek, pak ti z toho haraší, začni už konečně žít. Kašli na Rosevelta, Lincolna, Napoleona, vem si to do ruky a koukej to na sebe narvat." dloubl mi Joe do čela, vrazil mi do ruky zpátky tu věc a tahal do kabinky.
Je pravda, že  nemám ráda příliš pozornosti, nejradši mám vytahané jeany, v zimě svetr v létě obyč tričko. Ve škole mě nenajdete bez knihy v ruce, ale vyhovuje mi to, tak co.
" My se jdem kouknout na košile." ozval se a už bylo ticho.
Koukla jsem se na sebe do zrcadla. No teda žádná sláva. Jelikož bylo léto tak jsem měla takové celkem krátké otrhané kraťasy. Vyslíkla jsem si svoje tričko a soukala na sebe to tílko.
Vypadala jsem celkem jinak. Dost mi to zvárazňovalo prsa, které zakrývám volnějšími hadrami.
Už jsem si to zase vyslíkla a podruhé to rázně zamítla, když v tom se ozvalo ječení.
" Ááááá to je Nick Jonas!!!" ozval se strašný pískot.
Á takže Nick má potíže. Zrovna jsem se ohýbala pro mé triko, když v tom někdo otevřel dveře kabinky a následně je zmkl.
"Héééj." otočila jsem se, když jsem uviděla oddychujícího Nicka.
"Nicku?!" okamžitě jsem se překryla hrudník tričkem.
" A-ahoj, promiň, ale honily mě faninky a tys neměla zamčeno." nejdřív trochu koktal, když viděl že jsem do půlky těla nahá.
"Jasně, takže můžeš se otočit?Ráda bych se oblíkla." usmála jsem se. Cítila jsem se vážně dost trapně a nejistě. Nikdy mě neviděl ani v plavkách.
"Nemusíš se oblíkat." usmál se.
"C-cože?" byla jsem v šoku.
" Říkám, že se nemusíš oblíkat." příbližil se a jemně mi sebral tričko, kterým jsem se přikrývala a nechal jej spadnout na zem.
Dlaněmi mi přejel po bocích.
"Co to dě-děláš?" tak teď jsem byla v šoku ještě víc.
Když se mě dotkl naskočila mi jemná husí kůže, neříkám že mi to bylo nepříjemné, jen to bylo divné. Nikdy jsem se na něj nedívala jako na kluka se kterým bych mohla chodit, jsme přátelé už několik let. To samé s Joem.
" Já myslím že víš." šibalsky se usmál a jemně mi zafuněl na krk.
Pak už ale zvážněl.
Lehce se dotkl kůže na mém krku.
Srdce se mi zrychlovalo a spolu s ním i můj dech.
Mé ruce si dal kolem svých boků a přitáhl si mě blíž.
Rukama mi přejížděl po zádech až k zapínátku podprsenku. Neustále mě líbal na krku. Jen jsem zaklonila hlavu, byla jsem jako omráčená, nešlo přestat a zastavit to.
Opřel mě o stěnu kabinky a jedním tahem rozepl to zapínátko. Mé vrchní spodní prádlo dopadlo na zem za mým tričkem.
Dlaněmi zajen na má ńadra a lehce je stskl. Neubránila jsem se vzdechu.
Sám si vyslíkl tričko a začal mě líbat na rtech. Jeho ruce sklouzly z mých ňader dozadu na zadeček. Objely lem kraťas a pomalu mi začly rozepínat pásek.
Moje ruce putovaly k jeho krku. Pořád mě nepřestával hladově líbat.
Kraťasy spadly. Lehce mi zajel za lem kalhotek na podbřišek. V břiše mi lítalo snad ticíse motýlků, tak vzrušující pocit to ve mně vyvolávalo. Když zajel ještě kousek níž jemně jsem mu zaryla prsty do ramen.
Jeho kalhoty byly dole rychle, přitom jsem si nemohla nevšimnout jeho dosti zvětšující se bouli v rozkroku.
Ze rtu sjel svými rty na krk, na klíční kost až na dekol a ještě trochu níž.
"Nicku...." potichu jsem zastonala, když mi jazykem obkroužil pravou bradavku.
Rty přesunul spátky k ústům a pomalu mi sundával kalhoty.
"Nicku si tam?" ozval se zničeho nic Joeův hlas.
" Hmm??" zeptal se Nick aniž by mě přestal líbat.
" Co tam děláš?Všudě tě hledám." ptal se zase.
" Běž už domů, já pak přijdu." zakňučel.
Lehce se otřel svým rozkrokem o ten můj.
Pak jsme neslyšeli nic. Jen naše vlastní vzdychy.
Zase se svými rty vpil do mých a začal mi stahovat kalhotky.
Když měl spodní prádlo dole i on, bylo mi jasné co přijde, ale chtěla jsem to, teď a tady. V kabince obchoďáku, je mi to fuk.
Lehce mě podzvedl, chytil za zadeček a rázně pronikl.
Necítila jsem bolest, jen mírný tlak, který postupně s dalším pohybem vymizel. Lehce mi zkousával kůži na krku a přitom se do mě nořil.
Rukami jsem přejížděla po jeho svalech na rukou a přála si aby tohle nikdy neskončilo.
Pořád zrychloval až jsem cítila, že se to blíží. Naposledy přirazil proti mému klínu a pak jsme oba vydechli. Netrvalo to dlouho, ale ten pocit, který jsem přitom cítila byl ten nejkrásnější jaký jsem dosud zažila. Oddálil se ode mě a odhrnul mi vlasy z čela.
Jeho oči, tak tmavé. Krásně se leskly tohle si budu pamatovat hodně dlouho.

Tím skončil náš dlouhodobý, kamarádský vztah. Začali jsme spolu chodit, nevím zda to má budouconost, ale chci tomu věřit. Chci věřit, že naše láska je věčná.

THE END

Miluji Tě, proto Tě opustím 2. Díl

13. června 2010 v 16:00 | Ladys |  ff-jednodílové/dvoudílové
Part 2/2
Nevnímala jsem nic. Nejedla jsem, nepila. Celou cestu do Chicaga jsem proseděla v autě a hleděla na ubýhající a měnící se krajinu.
Jo Chicago, tam mě donuti Will odjet a co hůř, samotnou s ním. Přesně 2 021 mil od něho. Od Nicka. Celý ten den a 8 hodin co jsme jeli jsem probrečela. Myslím si, že kdyby se dalo změřit kolik slz jsem vyronila, zaplnila bych celý Michigan. Je to ironie, ale můj smysl života právě zmizel. Opustila jsem milující osobu. Ne hned dvě. Máma tam zůstala taky. Chtěla mu zabránit aby mě odvezl, ale nebyla dost silná.
Pořád jsem byla myslí v Californii, v proslulém a slunečném LA, v krásné a přepychové čtvrti Toluca Lake, pořád jsem byla s Nickem.
Před očima se mi promítaly vzpomínky spojené s ním.
Naše první rande dopadlo katastrofálně. Nick je dost puntičkář a to je taky jedna z mála vlastností, kterou máme společnou. Ovšem oba jsme mohli dělat maximum, ale to rande bylo stejně děs.
Projížděli jsme rybníkem na lodičce a když jsme dojeli asi doprostřed tak se z ničeho nic začala potápět. Nakonec byla loďka pod vodou a my ve vodě, která byla v řijnu příšerně ledová. Horší bylo, když majitel té loďky chtěl hotovost za to že jsme mu ji rozbili, což nebyla pravda, jenomže nám oboum peníze uplavaly spolu s ostatníma věcma. Zachránil se pouze Nickův mobil. Nakonec jsme to nějak obkecali a pán nás pustil s tím, že nechce mít na svědomí smrt rockové hvězdy, kterou by zapříčinilo podchlazní, jelikož jsme se s Nickem klepali jak ratlíci. Tím, ale naše cesta neskončila. V době nejvyššího provozu jsme vyjeli domů, ale Nickovi došel v autě benzín, takže jsme se nehli. Musel zavolat svému bráchovi Joevi. Ovšem, byla dopravní špička a než k nám Joe dojel, klepali jsme se s Nickem na zadní sedačce a snažili se nezmrznout. Bylo to vážně vtipné, no zprvu ani ne, ale teď se tomu smějem.
Ano, tohle jsou vzpominky, jen vzpomínky.
Než jsem stihla projít v mysli i naše druhé rande, které, ale bylo dokonalé, ležela jsem v posteli a Will se kláněl nademnou.
Zase je to tady.
Vlastně důvod proč jsem se rozešla s Nickem byl takový, že jsem ho chtěla chránit. Poslední měsíc se z Willa stal opilec. Zprvu mě jen bil, ale pak se začal uspokojovat tím ,že se mě dotýká. Díky bohu nedošlo na nic víc, než jen pár dotyků a polibů, které jsem musela přetrpět. Vyhrožoval, že když to někomu řeknu, že Nicka zabije. To samé řekl mámě, akorát změnil to že by zabil ji, kdyby jen cekla. Nikdy si nedělá srandu.
Mlčky a nepřítomně jsem si odbyla Willovu pozornost. Dneska byl utahaný. Stačil mu párkrát dotek na mých intimních místech a usnul.
Já jen ležela a přála si být na míle daleko odtud, od něho a od tohoto bytu.
Ráno mě probudil drnčící zvonek. Will se ani nehnul, tak jsem si oblékla župan a šla otevřít.
Když jsem otevřela dveře, přestala jsem dýchat. Mám halucinace?
,, Co-co tu děláš?" dostanu ze sebe po chvíli šokovaně. Po těle mi přejede mráz, už jen ten pohled.
Ten krásný pocit rychle přerostl v panický strach.
,, Tvoje máma mi to řekla." odpověděl Nick. Ano můj Nick.
,, Jenny, mělas to nechat zvonit." zamžoural Will a naklonil se do dveři.
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Vždyť on ho zabije!Panebože zachraň nás.
,, Co tu chceš?!" zaujal Will bojovou pozici.
Tohle vůbec není dobré.
,, Přišel jsem si pro Jenny!" zaťal Nick obě ruce v pěst.
,, Ta nikam nepůjde." zavrčel Will.
,, To si jen myslíš." vrhnul se na něj Nick.
Než jsem cokoliv stačila říct byli v sobě. Nick povalil Willa na ze a vrazil mu pěsti.
,, Néé, Nicku on tě zabije!!"
Nevěděla jsem co dělat.
Will je o dost vyšši než Nick a i když ten má pěkné svaly, tak Will je i o dost namakanější.
Už jsem se připravovala skočit po Willovi, který právě vyměnil pozice, tak že seděl na Nickovi a bil ho hlava nehlava, když v tom se ozvaly sirény.
Vzápětí do domu vtrhli policisté a odtrhli překvapeného Willa od Nicka.
Nick se s mou pomocí zvedl a já ho pořádně objala. Zase ta vůně, tak uklidňující. Trochu jsem ho podepřela, kdyby náhodou něco, ale krom natrhlého obočí mu nebylo nic.
Už to že jsem se ho dotkla ve mně vzbuzovalo menší záchvěv, ale myslím že to nebylo jen tím, slzy se mi nebezpěčně valily ven.
,, Ty-ty si pro mě přijel...." zašeptala jsem a schoulila se k němu. Objal mě. On mě objal! Myslela jsem že skolabuju.
Ten krásný cit, láska, z něj vycházela a co víc, bezpečí. Jeho teplé tělo, nadzvedávající se hrudník při každém nádechu a jeho uklidańující se srdíčko.
,, Miluji tě a ochráním Tě." oddtáhl se a dal mi malinkou pusinku na rty.
,, Taky tě miluji." pohladila jsem ho po tváři a zase se k němu schoulial.

HAPPYEND

Miluji Tě, proto Tě opustím 1. Díl

13. června 2010 v 15:59 | Ladys |  ff-jednodílové/dvoudílové
Part 1/2
,, Tak mi řekni do očí, že mě nemiluješ!" mírně zvýšil hlas.
,, Nemiluju Tě." zašeptala jsem při pohledu do jeho krásných očí, které se vzápětí přivřely bolestí, kterou způsobila ty dve slova vycházející z mých úst.
Ovšem, nebyla to pravda. Já ho milovala. Milovala jsem ho celého. Každičký kousek jeho duše a těla. I jeho nedostatky. Jeho vážnost, upřímnost, ale taky tu nesmělost vůči mé osobě. Po tak dlouhé a krásné době co jsme spolu, se někdy styděl. Vždycky jeho tváře nabraly růžovou barvu.
Teď se ho musím vzdát.
,, My-myslíš to vážně?" nespustil svůj zrak z mojí tváře. O to víc mě bolelo, když jsem viděla, jak se mu nebezpečně lesknou oči.
,, Mrzí mě to." řekla jsem tak potichu, že se divím, že to slyšel. Hlavu jsem sklonila a nechala volný průchod slzám, které se mi tlačily do oči už když jsem ho viděla a ze kterých mě příšerně bolela hlava.
Chvíli bylo ticho až jsem něnco zacítila na tváři.
Lehce mi podzvedl bradu tak, abych se mu dívala do očí.
Pohled mi ale sjel trochu níž, na malinkatou slzičku kutálející se po jeho jemné tváři.
Oči jsem zvedla a podívala se do těch jeho.
,, Když mě teda nemiluješ....." semknul oči a po tváři mu sjela další slza.
,,....dovol mi tě naposledy políbit." dořekl a vzápětí už oči otevřel.
Celý se třepal. Nevím jestli zimou, nebo tím jak se vší silou snažil udržet zbytek slz.
Prsty jsem mu přejela po chladem zrůžovělé tváři.
Při těch dotycích jen slastně přivřel oči, a já aniž by jsem si to uvědomila, taky.
Tolik bolesti. Proč?
Kvůli Wilovi. Ano kvůli mému bratrovi. Všechno je to jeho vina! Z duše ho nenávidím.
Ruky jsem mu dala za týl a jeho hlavu přiblížila blíž k té mé.
Zprvu jsem se o jeho rty jen otřela, na tohle nikdy nezapomenu, a vzápětí jsem se do nich vpila.
Iniciativu přebral on. Chytl mě za boky a probojoval si cestičku do mých úst.
Tak strašně se mi od něj nechtělo pryč, ale riskovat, že mu Will něco udělá, nebudu. Nepřežila by jsem to. Proto volím radši tuto možnost.
Krásný pocit byl, když jsem se od něj nechala líbat, ale ten pocit s každou vteřinou přebíjel pocit, že je to naposledy.
Pomalu jsem se od něj oddtahovala, ale on si mě přitáhl zpátky.
,, Ještě ne...." zaprosil mezi malýma polibkama věnovanýma mým rtům.
,, Nicku...už musím jít." zašeptala jsem a další slzy se mi draly ven.
Vytrhla jsem se mu a utíkala k domovním dveřím, mého a Willova domu. Naž jsem tam doběhla, prudce se rozpršelo.
Ten poslední okamžik, ta poslední chvíle, než jsem zabouchla dveře, mě bude pronásledovat do konce života.
Stál tam a jeho slzy splynuly s kapkami deště, které dopadaly na jeho obličej. Oči byly plné bolesti. Jen se na mě díval bezmocným pohledem, tak ublíženě. Nezlomila jsem srdce jen jemu, zlomila jsem ho i mně.
Víc nevím, zhroutila jsem se na podlahu a propukla v hysterický pláč.
Tohle je konec, definitivní.
Už nikdy ho neuvidím, ale nikdy nezapomenu.

Mít rád/Milovat

13. června 2010 v 15:58 | Anďa |  ff-jednodílové/dvoudílové
.::FLASHBACK::.

Monday 29thMarch, Jonas family's house
,, Miluji Tě." neslo se prázdnou místností.
Zalapala jsem po dechu. Že jsem se přeslechla?
,, Co-cože?" vydala jsem ze sebe šokovaně.
Jeho oči byly plné strachu, ale hlavně plné naděje.
,, Slyšela jsi dobře." chytl mě za ruku. Příjemně hřála.
,, A-ale, toto nejde..." slyšela jsem semu sebe jak tohle říkám.
Jeho naděje pohasla.
,, Musím jít, promiň." zašeptala jsem a bleskurychle pádila domů.

.::KONEC FLASHBACKU::.

Wednesday 31th March, my room
Jsem blbá, blbá!
Nadávala jsem si.
Jsou to dva roky, co jsem se přistěhovala z Iowy sem, do New Yersey. Moje krásná, studená Iowa byla pryč. Teď tu byla slunečná New Yersey.
Nová škola, noví lidi. Odjakživa jsem byla samotářka, chodila po chodbách s knihou v ruce a nehleděla na to co si myslí ostatní. Nikoho jsem nezajímala a nikdo nezajímal mě. Dokud nepřišel on. Joe Jonas v celé své kráse. Slavný, krásný a nadaný. Holky po něm doslova slintaly. Všechny seděly na tribuně a hleděly jak hraje s ostatníma klukama ze školy basseball a když se mu náhodou vyhrnulo tričko o kousek výš něž by mělo, hrozilo, že odpadnou. Ovšem on nebyl jen hezká tvář, ale taky osobnost, né ta slavná, nybrž vnitřní. Ti jsem měla možnost poznat. Nekamarádil se s blonďatýma pipinkama, ale se mnou. Byl můj první opravdový přítel. Někdo, koho opravdu zajímalo, jaká jsem. A teď se to po těch krásných dvou letech přátelství pokazí.
Miluju ho?
Těžká otázka.
Ležím na posteli a přemýšlím. Nevím jestli by byl dobrý nápad, abychom si spolu začali. Od té doby co mi to řekl uběhly dva dny. Do školy nepřišel. Nick říkal, že je mu špatně a při tom mě nezapoměl obdařit nevraživým pohledem. Takže to ví.

Thursday 1st April
Tři dny. Zase není ve škole

Friday 2nd April
Opět nepřišel, Nick je na mě naštvaný. Jsem bezradná, nevím co mám dělat.

Saturday 3rd April
Obrovská depka, chybí mi. Byl můj nejlepší kamarád a teď tu není. Zítra tam zajdu.

Sunday 4th April, The family house Jonas
,,Crrrrr" zvonila jsem na pro mě tak známý zvonek rodiny Jonasových.
,, Ahoj Zoy, ráda tě vidím." přivítala mě teta Jonasová.
Odmítla jsem totiž tykání, prostě nejsem zvyklá dospělým tykat, proto oslovení teta.
,, Dobrý den." usmála jsem se, ale byla jsem děsně nervozní.
,, Je doma Joe?" zeptala jsem se.
,, Ale jistě." usmála se srdečně.
Nevím, v poslední době si mě vždycky tak prohlíží. Takovým zvláštním pohledem. Někdy mě z toho mrazí. Není to nepřátelský pohled, nýbrž podezřívavý? Doufám, že i ona to neví.
,, Joéééé!" zavolala a už jsem slyšela dupot.
Vzápětí se spoza rohu vynořila....kudrnatá hlava? Má delší vlasy, ale vždyť si je rovná! Pořád stejně krásný, jako vždycky. Zoey!
Napomenula jsem se v duchu.
,, Já vás nechám." pohladila Joa po rameni teta. Řekla to, jakoby věděla, že se něco děje.
Joe jen stál a k mluvení se neměl, tak jsem se toho ujmula já.
,, Ahoj, přišla jsem si promluvit, můžu dál?"
Nic neřekl, jen odstoupil, tak abych mohla projít, počkal až si odložím a vedl mě někam dozadu do útrob domu.
Zakotvili jsme v nějaké místnosti.
,, Herna?" vyletělo ze mě.
Velká místnost, uprostřed obrovský kulečník na kterém byly ještě rozházené koule, Joe sice rožl, ale v místnosti pořád panovalo klasické klubové přítmí se zatáhlými žaluziemi na oknech.
,, Tak?" zavřel za námi dveře, přišel ke kulečníku a cvrnknul do bíle koule.
,, Chyběls ve škole." hlesla jsem.
Hlavně, že jsem přemýšlela o tom co mu řeknu a teď tu třepu kraviny o škole.
,, No, jo......bylo mi špatně." řekl bez zájmu.
,, Promiň..." řekla jsem
,,....já.."
,, Myslíš, že pitomé promiň to spraví?" skočil mi do řeči.
Odlepila jsem oči od země a koukla se na něj. Bolelo mě vidět ho takhle smutného. Trápil se, to říkaly jeho oči.
,, Nikdy v životě jsem tohle člověku neřekl, nikdy jsem ještě nevyznal lásku holce přímo do očí." podíval se mi do očí.
,, Ani nevíš jak dlouho jsem se k tomu přemáhal a ty.....utečeš."
oči se mu zaleskly. Sklonil hlavu a zase cvrnknul do kuličky.
Tohle se nedá!
Přišla jsem k němu a chytla ho za ruku. Překvapeně se na mě otočil.
Už, už chtěl něco říct, když se ozvalo slabé ťuk ťuk.
,, Joe, my jedeme teda do toho mšsta. Přijedeme tak k večeru ano?" zavolala Denisse přes dveře.
,, Jasně mami." odpověděl aniž by uhl pohledem.
Chvíli jsme si jen hleděli do očí.
Ticho přerušilo až vzdálené prásknutí dveřmi a motor odjíždějícího auta.
Jen jsem vzdychla a podívala se na svou ruku držící tu jeho.
,, Jak to můžu odčinit? Co mám udělat abys mi odpustil?" vyvýšila jsem svoje oči do úrovně těch jeho.
,, Polib mě." zněla odpověď.
Oči se mi rozšířily až jsem se vyvlila.
,, Co-co prosím?" takoktala jsem
,, Slyšela jsi." druhou rukou mě chytl za záda a přitáhl k sobě. Pustil moji ruku a přejel mi po tváři. Jemně přehížděl po mých rysech, kolem brady, obkroužil rty.
Rozkoší jsem vydechla a tím jemně pootevřela ústa. Ano rozkoší. Ta láska z něj sálala, to jak se mírně třepal, když jsem mu své ruce položila na hruď, jak se mu srdíčko při tom dotyku rozbušilo. Jeho oči, dnes barvy hořké čokolády zářily, byla v nich tak krásná něha. Svou tehdejší reakcí jsem mu ublížila, i to jsem tam viděla. Nikdy jsem neviděla tak krásný pohled a co víc, pohled věnovaný mé osobě. Mě nezajímavé, nudné. Tohle přemýšlení mě nutilo si toho tolik uvědomit, zatímco jsem svou rukou přejížděla po jeho hrudních svalech
On tak krásný, chytrý, vtipný a slavný, miluje mě. Miluji ho ja?
Rukama jsem přejela nahoru a dala je za jeho krk. Trochu jsem se nadzvedla na špičkách a políbila ho. Jemně jsem mu skousávala spodní ret. Jen trošičku.
Jeho rty, tak jemné a vláčné. Chutnaly nepopsatelně. Nejde to přirovnat k jídlu, nebo k pití, je to jeho vlastní chuť, je to on.
Obě jeho ruky mě k němu přitiskly. Nikdy jsem se ještě nelíbala, ale teď vím že je to nádherný pocit. Nebyl to úplný polibek, jen jsme se třely svými rty o sebe, ale i to mi pomáhalo k dokonalé blaženosti.
Teď vím, že ho miluji.
Jemně jsem se od něj odtáhla a nespustila zrak z jeho očí. Tančily.
Byl to krásný tanec, jako tehdy s babičkou, když jsme jel do Wisconsinu navštívit náš kmen. Jeden z posledních volně žijících indiánů v Severní Americe, tam odkud pocházíme. Tehdy tančili kolem ohně. To proto nejsem příliš oblíbená, jsem na půl indiánka. Tmavší pleť, výrazné lícní kosti a tmavě hnědé, rovné vlasy.
Joeovy oči mi to připoměly. Tančily a jiskřily, jako tenkrát babičce, když jsme náš kmen viděli naposledy.
Pohladila jsem ho po líčku. Neusmíval se, ale stejně to bylo, jako když vyjde slunce.
,, Odpusť, taky tě miluju." bylo to jako střela. Ani nevím jak to ze mě mohlo takhle vyjít.
Jeho obličej se rozjanil.
Na tváři se mu udělaly malinkaté ďolíčky a v tu chvíli by ozářil celý svět. Rukou mě hladil ve vlasech a já si užívala těch krásných a jemných pocitů, které ve mně vyvolávaly jemné, hřejivé teplo, ale taky touhu dotýkat se ho více.
Opět přitiskl své rty k mým, ale už to nebyl ten nevinný polibek, ale pořádný se vším všudy. Pořád v tom byla nekonečná něha, kterou jsem oddteď milovala, ale taky vášeň, která mě rozpalovala.
Polibky nabíraly na intenzitě. Já to neovládám, neovládám sebe.
Přitiskla jsem se k němu a zacítila tu krásnou vůni. Ta mě dokonale vyburcovala. Nevědomky jsem sjela z krku na jeho pas, což považoval za signál a zvedl mě na kulečníkový stůl. Zase ke mně natisků. Byla jsem o pár centimetrů vyšší díky tomu stolu, tak jsem mu rukou zajela do vlasů, které jsem čechrala a nohy obmotala kolem jeho pasu. Jeho polibky, tak vášnivé. Zajel mi rukou pod tričko a hladil mě po holých zádech. Libal mě tak náružívě až jsem myslela, že expoloduju.
Jeho ruce sjely na lem mého trička. Hladce jej vyslíkl. Rozžhavené polibky přesunul na můj odhalený krk. Snaživě jsem kontrolovala svůj dech, ale několik vzdechů mi stejně vyjelo z mých vysušených rtů.
,, Joe.....tohle......nemůžeme." řekla jsem rozechvělým hlasem.
,, Teď nemluv." zachraptěl a opět svoje rty přitiskl na mé. Sám si vyslíkl košili a natiskl se svým hrudníkem na můj. Sálalo z něj obrovské horko, ale já na to nebyla o něco líp.
Rukama mi přejížděl po břichu až k zapínání podprsenky. Sundával ji pomalu a při tom se mě dotýkal. Když ji sundal a ohodil kamsi do neznáma, shlédl celý můj nahý vršel. Zastavil se, ale u levého ńadra. Pak se mi koukl do očí. Určitě ho překvapilo, že někdo takový jako já má kérku zrovna na takovém místě.
,, To mám z kmene." obkroužila jsem rozřepanými prsty malinkatého koníka.
Asi ho dost rajcovalo, když viděl jak na sebe takhle sahám.
Ohlasem mi byl pouze roztoužený pohled. Lehce objeů kérku ukazováčkem, při tom jsem to už nevydržela, nohama jsem si ho přitáhla a hladově políbila. Ani nevím jak, ale vysoukal se za mnou na kulečník. Pomalu mě na něj položil a já se zády dotkla toho studeného materiálu.
Když dolehl ke mně kulečník se jemně zatřásl a kulečníkové koule začaly narážet do hran stolu.
Opět jsme svedli vášnivou bivu, při níž jsem přišla i o zbytek oblečení a on o kalhoty. Tam dole mě to příjemně tlačilo.Když se zbavil se i svého posledního prádla zarazila jsem ho.
,, Jsi si jistý?" dostala jsem ze sebe přiškrceným hlasem.
,, Jako nikdy v životě." políbil mě.
A pak jsem to zacítila. Ten polibek nebyl nejlepší pocit na světě. Tohle je ten nejlepší. S každým pohybem moje tělo vybuchovalo. Moje nitro mu uhýbalo. Bylo to jako extáze. Rukama jsem přejížděla po jeho prsních svalech, které byly nebezpečně napnuté.
Měla jsem chuť řvát slastí.
S každým prudčím pohybem jsem zasténala. Nešlo se ovládat. Líbal mě na krku až přejel níý a laskal mi ňadra. Pomalu, ale jistě přicházel ten zážitek o kterém čte téměř každá dívka v dívčích románech a tajně sní, že jednou bude ona na místě knižní hrdinky. Tohle je ale jiné.
V tu chvíli se mi proply všechny svaly v těle, nebyla jsem schopna pohnout ani jediným prstem. Temno před očima a příjemné teplo rozlívající se po celém mém těle mi dosvědčili, že já jsem se právě stala hrdinkou příběhu. Otevřela jsem oči a spatřila ty jeho, plné radosti, štěstí a uspokojení.
,, Joe....." vydechla jsem, ale on mi pouze přoložil prst na rty.
,, Miluji Tě." zašeptal a políbil mě na orosené čelo.

Fan Fiction

13. června 2010 v 15:57 | Andy&Dominika |  Fan fiction

Jednodílovky/Dvoudílovky

Z lásky nebo z nenávisti
Together forever(Pokračování You make me smile)





1