close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

7.Díl- Hero

14. června 2010 v 19:59 | Anďa |  ff-Hero
7.Díl


"Fajn, fajn už mě přestaňte muchlat." lehce se z našeho multiobjetí vyprostila a zvonivě se zasmála.
"To jsem ráda, ale během tohoto týdne, by jsi měla odjed do Merrimacku pro věci a zařídit věci okolo vašeho, ehm už tvého domu a taky si domluvit školu." usmála se máma.
"Ah, pravda, zabukuju si letenku." její nálada trochu klesla, když jsme se vraceli k jejímu domovu.
Divím se, že je relativně v pohodě, když jí včera umřeli rodiče, ale jsem rád. Nerad by jsem ji viděl plakat.
Bez dalších slov odešla nahoru. Už jsme mohli slyšet jen vzdálené kroky.
"Víš mami, vadilo by, kdybych.." chtěl jsem ji o něco požádat, ale ona je snad vědma či co.
"Měl by jsi jet s ní." usmála se zase a já jen hodil ohromený výraz. Ona snad ví všechno, ale to mě ani tak nepřekvapuje jako to, že ji to nevadí. Já s nějakou holkou, někde pryč, daleko od nich a sám. Mě věřila z nás tří starších nejmíň. Nedovolovala mi u žádné mé přítelkyně přespat a ani v případě, že by spala ona u nás. Ale dál jsem nad tím nepřemýšlel a šel rychle za Suz.
Už jsem stál před jejími dveřmi a rozhodl se zaklepat.
"Ano?" uslyšel jsem její slabý hlas.
"Suzie, přišel jsem ti říct, že.." nestihl jsem doříct, protože jsem ji viděl u stěny s hlavou mezi koleny.
"Suzie?Suz.." sedl jsem si opatrně k ní. Mírně se třepala, asi brečela a když se na mě podívala, slzy mi to dokazovaly. Nepravidelně dýchala a slzy ji telky. Její zatrpklý a smutný výraz ve tváři mě taky rozesmutnil. Jen zavřela oči a nic neříkala.
"Bojím se." zašeptala a polkla.
"Pojedu s tebou, zvládnem to." řekl jsem a malinko ji objal.
"Spolu." zašeptal jsem ji do ucha. Nic neřekla, jen se ke mně pořádně přitiskla a nechala se hladit po vlasech. Bylo mi to líto, bylo mi líto jí. Proč tohle musí prožívat, komu co provedla, že teď tak trpí.?
Seděli jsme tam dlouho do oběda, který stejně jíst nechtěla a ani by nejedla, kdybych ji nepřemlouval. Pár kousků na konec snědla.
Zatímco si lehla do postele a lehce pochrupkovala tak jsem si pujčil její notebook a zarezervoval nám ty letenky. Přímo nic neletí, musíme buď přes Atlantu, což jsem radši zavrhnul, nebo přes Detroit. Sice tam budeme muset pár hodin počkat, ale zvolil jsem pro klid v duši radši toto.
Odešel jsem do pokoje a sbalil si potřebné věci, sám se pořádně najel a vrátil se k ní do pokoje.
"Suzie?" pohladil jsem ji po ruce.
"Hmm?" otočila se ke mně čelem a otevřela oči.
"Pojď si už zabalit, za pár hodin nám letí to letadlo, čím dřív to budeme mít z krku, tím líp."chytl jsem ji jemně za ruky a pomohl ji z postele. Když jsme se oba postavili, byli jsme u sebe strašně blízko, skoro jsme se dotýkali nosy. Byl to kouzelný okamžik, vidět ji tak zblízka, ale ne konec sklopila hlavu a čelem se opřela o moji hruď.
"No ták.." řekl jsem povzbudivě a pohladil ji po zádech.
"Už na to nemysli, pojď, pujdem ti zabalit." jen si povzdychla a vydala se pro kufr. Naházela do něj pár věcí a bylo hotovo. Pak jsem ji pomohl sbalit hygienické věci, jako kartáček, pastu a tak dále.
Uteklo to rychle, ale asi za dvě hodiny jsme měli být na letišti. Rozloučili jsme se s rodinou a i s naštvaným Nickem. Chtěl jet taky, ale mamka řekla, že zůstane doma. Věděla že se o Suz pořád snaží, což ji udivilo asi stejně jako mě. 
V autě, které jsem řídil bylo ticho. Nikdo nic neříkal, já jen sledoval cestu a Suzie byla opřená o okno.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
1