"To musíme oslavit." řekl táta a už začal vytahovat ze skříňky šampaňské a pro nás, nezletilé vytáhl colu.
Všichni jsme si společně připili.
Bee jen zářila jako sluníčko.
"Doufám, že budeš bydlet u nás." řekla mamka po chvíli popíjení a klábosení, když jsme všichni seděli v obýváku.
"To nejde, přece u vás nemůžu jen tak bydlet, budou to 4 roky." vyvalila Bee oči a já s ní.
"Ale prosím tě, jistě že nemůžeš, musíš, vždyť jsi skoro jako naše dcera. Viď Paule?" usmála se na ni mamka.
"Samozřejmě, nenecháme tě bydlet někde v nějakým rozpadlým domě." přitakal taťka.
"Pokoj pro hosty má sice zabraný už Demi, ale můžeš být u Nicka, nebude ti to vadit že ne?" otočila se na mě máma.
"N-ne jistě že ne, jen, vám to nevadí?Vždyť ani Demi nemůže být v Joeově pokoji a to ji znáte dýl."
" Ále, to teď neřeš. Joe, otevři brambůrky." zakecávala to máma.
O několik dní později
"Tak, jak se cítíš?" podívala jsem se na ni, když jsme seděli u nás doma na houpačce. Už měla vybaleno. Byla skoro noc, ale ani jednomu z nás se nechtělo spát.
Jen jsme přes sebe ,měli přehozenou deku, aby nám nebyla zima, Bee měla opřenou hlavu o mé rameno a ja nás houpal nohama.
"Zvláštně?" usmála se se zavřenýma očima.
"Jsem rád, že jsi tady." opřel jsem si hlavu o tu její.
"Taky jsem ráda." nahmatala pod dekou moji ruku a jemně ji stiskla.
"Jsi můj nejlepší přítel a tvá rodina je skoro jako má vlastní, nikdy vám nezapomenu co pro mě děláte." řekla.
" Když máš člověka rád, uděláš pro něj skoro první, poslední a já tě mám hodně rád, hodně pro mě znamenáš. Vždycky když jsem s tebou, jde všechno tak hladce, bereš mě takového, jaký jsem, i s mými nedostatky. Toho si moc vážím." zvedl jsem hlavu.
"A já si zase vážím toho, jak si ke mně upřímný." taky zvedla hlavu a podívala se mi do oči.
"Díky." usmál jsem se.
" Ne to já děkuju." zasmála se.
Chvíli jsme si jen tak hleděli do očí.
Je možné, abych k někomu tolik cítil?Já nevím, jestli lásku jako takovou, ale lásku k příteli určitě. Ovšem pořád tu byla ta druhá, která sílila den o de dne, kdy jsem ji potkal.
Lehce jsem ji odhrnul vlasy z čela a jeden pramínek ji dal za ucho.
Právě teď jsem ji chtěl políbit. Ano, chtěl jsem a udělám to.
Než stačila něco zaregistrovat, lehce jsem se otřel svými rty o ty její.
Nikdy by jsem si to nepřiznal, ale možná jsem o tom tajně snil. Avšak co jsou představy oproti skutečnosti?
Jenom malá pusa, stejně vyjímečná.
Odtáhl jsem se a podíval se jí do očí.
Byly zavřené.
"Co to děláš?" řekla pořád se zavřenýma víčkama.
"Víš, že ani sám nevím?" usmál jsem se a znovu ji vlepil malou, ale pomalou pusu.
"Já to taky nevím." usmála se a tentokrát mě sama políbila.
Lehce jsem si ji přitáhl k sobě, což nebylo těžké, když jsme seděli vedle sebe.
Trochu jsem to neodhadl a svalili jsme se oba do sítě, já první a ona na mě.
Začala se smát a i já, i přesto, že mě štvalo, že se to tak pokazilo.
Trochu se podzvedla, tak že mě viděla jakoby shora.
"Co je?" zasmál jsem se.
"Nic, jen, víš že se přátele nelíbají, ani ti nejlepší." řekla.
" Tak asi už nejsme jen přátele." přitáhl jsem si ji za záda a zase políbil.
"Nejspíš ne." zamumlala a do polibku se přidala.
Asi jsme usli na síti, jelikož , když jsem se probral, uviděl jsem Beein culící se obličej a nad ním čistě modré nebe.
"Dobré ráno." usmála.
Tohle se mi na ní strašně líbí, vždy usměvavá a při tom děsně roztomilá.
"Dobré."
Jen jsme se oba na sebe chvíli culili, až z toho dostala záchvat smíchu.
"Dáš mi aspoň pusu po ránu?" chytl jsem ji za záda.
"Tak jo, ale jen malinkou." usmála se a lehce mě líbla na rty.
"Ještě trochu." zakňoural jsem.
Zasmála se a zase mě lehce políbila, ale tentokrát trošku dýl.
"Nicku, Bee?" začal někdo volat.
Všichni jsme si společně připili.
Bee jen zářila jako sluníčko.
"Doufám, že budeš bydlet u nás." řekla mamka po chvíli popíjení a klábosení, když jsme všichni seděli v obýváku.
"To nejde, přece u vás nemůžu jen tak bydlet, budou to 4 roky." vyvalila Bee oči a já s ní.
"Ale prosím tě, jistě že nemůžeš, musíš, vždyť jsi skoro jako naše dcera. Viď Paule?" usmála se na ni mamka.
"Samozřejmě, nenecháme tě bydlet někde v nějakým rozpadlým domě." přitakal taťka.
"Pokoj pro hosty má sice zabraný už Demi, ale můžeš být u Nicka, nebude ti to vadit že ne?" otočila se na mě máma.
"N-ne jistě že ne, jen, vám to nevadí?Vždyť ani Demi nemůže být v Joeově pokoji a to ji znáte dýl."
" Ále, to teď neřeš. Joe, otevři brambůrky." zakecávala to máma.
O několik dní později
"Tak, jak se cítíš?" podívala jsem se na ni, když jsme seděli u nás doma na houpačce. Už měla vybaleno. Byla skoro noc, ale ani jednomu z nás se nechtělo spát.
Jen jsme přes sebe ,měli přehozenou deku, aby nám nebyla zima, Bee měla opřenou hlavu o mé rameno a ja nás houpal nohama.
"Zvláštně?" usmála se se zavřenýma očima.
"Jsem rád, že jsi tady." opřel jsem si hlavu o tu její.
"Taky jsem ráda." nahmatala pod dekou moji ruku a jemně ji stiskla.
"Jsi můj nejlepší přítel a tvá rodina je skoro jako má vlastní, nikdy vám nezapomenu co pro mě děláte." řekla.
" Když máš člověka rád, uděláš pro něj skoro první, poslední a já tě mám hodně rád, hodně pro mě znamenáš. Vždycky když jsem s tebou, jde všechno tak hladce, bereš mě takového, jaký jsem, i s mými nedostatky. Toho si moc vážím." zvedl jsem hlavu.
"A já si zase vážím toho, jak si ke mně upřímný." taky zvedla hlavu a podívala se mi do oči.
"Díky." usmál jsem se.
" Ne to já děkuju." zasmála se.
Chvíli jsme si jen tak hleděli do očí.
Je možné, abych k někomu tolik cítil?Já nevím, jestli lásku jako takovou, ale lásku k příteli určitě. Ovšem pořád tu byla ta druhá, která sílila den o de dne, kdy jsem ji potkal.
Lehce jsem ji odhrnul vlasy z čela a jeden pramínek ji dal za ucho.
Právě teď jsem ji chtěl políbit. Ano, chtěl jsem a udělám to.
Než stačila něco zaregistrovat, lehce jsem se otřel svými rty o ty její.
Nikdy by jsem si to nepřiznal, ale možná jsem o tom tajně snil. Avšak co jsou představy oproti skutečnosti?
Jenom malá pusa, stejně vyjímečná.
Odtáhl jsem se a podíval se jí do očí.
Byly zavřené.
"Co to děláš?" řekla pořád se zavřenýma víčkama.
"Víš, že ani sám nevím?" usmál jsem se a znovu ji vlepil malou, ale pomalou pusu.
"Já to taky nevím." usmála se a tentokrát mě sama políbila.
Lehce jsem si ji přitáhl k sobě, což nebylo těžké, když jsme seděli vedle sebe.
Trochu jsem to neodhadl a svalili jsme se oba do sítě, já první a ona na mě.
Začala se smát a i já, i přesto, že mě štvalo, že se to tak pokazilo.
Trochu se podzvedla, tak že mě viděla jakoby shora.
"Co je?" zasmál jsem se.
"Nic, jen, víš že se přátele nelíbají, ani ti nejlepší." řekla.
" Tak asi už nejsme jen přátele." přitáhl jsem si ji za záda a zase políbil.
"Nejspíš ne." zamumlala a do polibku se přidala.
Asi jsme usli na síti, jelikož , když jsem se probral, uviděl jsem Beein culící se obličej a nad ním čistě modré nebe.
"Dobré ráno." usmála.
Tohle se mi na ní strašně líbí, vždy usměvavá a při tom děsně roztomilá.
"Dobré."
Jen jsme se oba na sebe chvíli culili, až z toho dostala záchvat smíchu.
"Dáš mi aspoň pusu po ránu?" chytl jsem ji za záda.
"Tak jo, ale jen malinkou." usmála se a lehce mě líbla na rty.
"Ještě trochu." zakňoural jsem.
Zasmála se a zase mě lehce políbila, ale tentokrát trošku dýl.
"Nicku, Bee?" začal někdo volat.
