6. Díl
"Proč bys pořád měla všechny otravovat?Copak jsi někdy nepomyslela na to, že lidi, kteří tě mají rádi neotravuješ?A co se peněz týče, myslím, že my jich máme víc než dost, tohle tě absolutně nemusí trápit a školy tady máme skvělé, možná i lepší než tam u vás." mírně jsem zvýšil hlas.
"Nevím." odpověděla prostým jedním slovem.
"Prosím, zůstaň." řekl jsem upřímně a podíval se na ni.
"Ty by jsi chtěl?" podívala se taky na mě.
"Strašně moc." přiznal jsem a odhrnul ji vlasy z čela.
Měl jsem takové nutkání ji políbit, ale jsem si jistý, že teď není ta správná chvíle. Je v situaci, kdyby si to mohla vyložit, tak, že ji lituju, nebo se ji snažím přemluvit, aby zůstala a navíc, chtěl by jsem, aby to bylo výjmečné.
Jen jsem se proti své vlastní vůli zvedl z postele a šel ke dveřím.
"Prosím, přemýšlej o tom jako o možnosti. Dost mi na tom záleží a myslím, že já nejsem jediný." usmál jsem se a vyšel z pokoje.
Když jsem dolehl do své vlastní postele, která už byla studená, tak jsem usnul. Už žádné představy, žádné myšlenky, ani otázky, jen spánek.
Ráno jsem se vzbudil poměrně brzo na to, že jsem usnul až někdy po půlnoci. Sešel jsem dolů a u stolu už seděla mamka, Suz a taťka.
"Dobré ráno." popřál jsem jim a sedl si na svou židli, kde obvykle sedávám.
"Dobré." řekli jednohlasně a a už nic neříkali.
Podíval jsem se na Suz. Oči měla malinko zarudlé, ale v její tváři nebyly žádné emoce, což mě dost překvapilo. Obdivuju lidi, kteří jsou tak silní, někdy to nesvedu ani já sám a to jsem kluk. Suz je dívka a ovládá to dokonale.
" O čem jste mluvili?" kousl jsem do rohlíku.
" O tom, zda tady Suzie zůstane, nebo odjede do Merrimacku." řekl táta trošku zvláštním tonem. Asi se rozhovor nevyvíjí podle jeho představ.
" A jak to zatím vypadá?" polkl jsem sousto.
"Nijak, mám práci vrátím se až večer." zvedl se táta od stolu a šel do chodby. Pak už jsme slyšeli jak za sebou zaklapl vchodové dveře.
"Nijak?"podíval jsem se na Suz. Zarytě chleděla do talíře a k nějakému mluvení se neměla.
"Já prostě nevím." pustila lžičku do talíře a podívala se na mě. Byla trochu roztřesená, mírně se klepala a očima pořád uhýbala.
"Na tom není nic těžkého, prostě u nás zůstaň." řekl jsem a svoje oči zabodával do těch jejích.
"Když já..." chtěla namítnout, ale vletěl tam Frankie.
"Suzie, zůstaň u nás, kdo se mnou bude hrát videohry?Navíc, vždycky jsem si přál ségru." roztomile se na ni usmál a sednul si vedle ní.
"Ale.." nedořekla, jelikož jsem ji do řeči skočil tentokrát já.
"Nechceš tady být, protože nechceš?Nebo si pořád myslíš, že nás obtěžuješ?" pozvedl jsem obočí. Chtěl jsem, aby byla upřímná. Je jasné, že jestli tady nechce být, tak ji tu nebudeme držet, ale pořád mám takový divný pocit, že to není až tak to první, jako to druhé.
"Nechci vás obtěžovat." povzdychla.
"Ale zlatíčko, nás neobtěžuješ a kdybys nás obtěžovala, nepřemlouvali by jsme tě." pohladila ji mamka po ruce a a vstala od stolu.
" Tak dobře, pokud vám to nebude na obtíž, zůstanu." usmála se nejistě a vstala.
"Supééééér." zařval Frank a skočil na ni až málem oba spadli.
"Kdo kde zůstává?" přišel rozespalý Níck.
"Suzie u nás!" zavýskl zase Frank. Nick jen vyvalil oči, ale pak se do široka usmál. Mohl jsem si myslet, že se mu to bude líbit, když o ní kecá celou tu dobu, co u nás je. Teď to bude k nevydržení.
Když jsem viděl, že se přidal k objímání i on, přidal jsem se taky. Suzie to rozesmálo, měla na sobě Franka a teď i Nicka a mě.
