8.Díl
Červen 2010
Tak už, skoro
14. června 2010 v 18:18 | Anďa | mluvímeČauky, tohle je první zápis na našem, blogu, aspoň teda myslím. Jsme rády za dosavadní vysokou návštěvnost, už to tady máme skoro všechno předělané, aspoň já, nevím přesně jak Doms. Zítra jedu do Šenova(to asi neznáte, ale neva) na testy z angličtiny, tozdělí nás pak do dvou skupin, lepší a horší, celkem se bojím. Držte mi pace.
Anďa
8. Díl- Cloud world and glow of my life
14. června 2010 v 18:15 | Anďa | ff-Cloud world and glow of my life" Co tu děláte?Vy jste tu spali?" vyvalil na nás kukadla Joe.
"Jo usli jsme tu." zasmála se a sedla si.
"A co ta poloha?" zašklebil se a přišel blíž.
"Hele hele, sklidni hormony Josephe, ty si vždycky všechno přibarvíš." vstala a bouchla ho do ramene.
"Já a přibarvit?Jak jsi na to přišla?" zasmál se.
Bylo fakt vtipné je pozorovat, byli jak škádlící se sourozenci.
"Že by v mozku?O počkej ty žádný nemáš, promiň." zašklebila se a začala utíkat, jelikož ji Joe začal nahánět.
Jen jsem si hlavu podložil rukami a pobaveně je sledoval.
"Áááá nééééé!!" zařvala a už byla v bazéně.
"Děláš si srandu?" zařvala zase hned jak se vynořila.
Joe si vyslíkl tričko a skočil za ní.
"Pani, je to dost studený." otřásl se Joe.
"Dobrý ráno." přišla rozespalá Demi a přisedla si ke mně na síť.
"Dobré." zasmál jsem se.
"Počkej až tě utopím, to budeš teprv čumět." vypískla Bee a skočila Joeovi na záda a ten to nečekal, takže se potopil.
Nějakou dobu se tam prali a my s Demi měli záchvat smíchu a i mamka s taťkou, kteří se přišli podívat co se to děje.
"To není fér, máš větší svaly." vylezla z bazénu.
"No jo, já vím." vylezl za ní Joe s úšklebkem.
"Sis je tam přioperoval že?Moc síly teda nemáš." zasmála se.
"Hééj." zase ji začal nahánět.
"No tak děcka, to už stačí." držela se za břicho mamka.
"Promiň Denise, ale tvůj syn si o sobě strašně myslí." zvedla Bee hlavu.
"A který Joe, Nick, Kevin, nebo Frankie?" zeptal se taťka.
"Ha ha ha." sedla si ke mně na houpačku.
"Studíš." trochu jsem se od ní oddálil.
"Zvykej si sralbotko." zašklebila se.
Chvíli jsme si ještě povídali s Demi a pak jsem se vydal za Bee, která šla do pokoje se převlíknout.
"Můžu dál?" zaklepal jsem.
"Jo, kam jsi mi schoval ty věci, našla jsem akorát spodní prádlo a kalhoty." prohledávala skoro všechny kouty. Bez trička.
Jen jsem polkl.
"Tak pomůžeš mi je naj...." otočila se a nedořekla.
"Hej jsi v pořádku?Potřebuju to tričko, nebudu po zbytek mého pobytu u vás chodit bez něj." nevšimala si mého pohledu a ani toho, že je skoro polonahá.
"Jasně, promiň, tady." otevřel jsem jednu skříňku a podal jí ty trička.
"Díky." navlíkla to na sebe.
Jen jsem k ni přistoupil ze zadu a ruce jí dal na boky.
"Myslíš, že je to dobrý nápad?" pohladila mě po ní.
"Myslím." usmál jsem se, i když to nemohla vidět a políbil ji na krk.
"Tak fajn, ale, půjdem na to pomalu jo?"otočila se mi tváří k tváři.
"Pomalu?" usmál jsem se zase a pozvedl obočí.
"Jo, budu k tobě upřímná, zatím jsem s níkým nechodila a chtěla by jsem si to užít se vším všudy." lehce mě počechrala ve vlasech.
"Tak fajn, se vším všudy. Máš dneska večer čas?" pohladil jsem ji po zádech a lehce přitiskl k sobě.
"Dneska mám dojem, že nic nemám."
"Tak jo, zvu tě na rande, ale vím jak máš ráda akčnost a jak nesnášíš šaty, takže si vem normální ryfle, tričko a ten klobouk co jsem ti koupil v Chicagu, bude se ti hodit. V 6 hodin, vyrazíme. Zbytek je překvápko." sehnul jsem se a líbl ji malinko na rty.
Tak krásný pocit byl, když jsem jí mohl držet, nebo se jí jen dotknout. Pořád se ve mně objevuje ten ochranářský pud, chtěl bych ji chránit. Ona tak malá, křehká. Vlastně byla jako dítě, byla, ale při tom nebyla. Nebyla dospělá svou výškou, ale svým rozumem, chytrostí někdy překonala i mě a to je o dva roky mladší, ale taky svými křivkami, které ani při její malé výšce neubraly na kráse.
"Pomalu." zatlačila proti mému hrudníku a usmála se.
"Copak se bojíš?" zase jsem zvedl obočí.
"Bylo by něco špatného na tom, kdybych řekla, že ano?" pozvedla ho i ona.
"Jo usli jsme tu." zasmála se a sedla si.
"A co ta poloha?" zašklebil se a přišel blíž.
"Hele hele, sklidni hormony Josephe, ty si vždycky všechno přibarvíš." vstala a bouchla ho do ramene.
"Já a přibarvit?Jak jsi na to přišla?" zasmál se.
Bylo fakt vtipné je pozorovat, byli jak škádlící se sourozenci.
"Že by v mozku?O počkej ty žádný nemáš, promiň." zašklebila se a začala utíkat, jelikož ji Joe začal nahánět.
Jen jsem si hlavu podložil rukami a pobaveně je sledoval.
"Áááá nééééé!!" zařvala a už byla v bazéně.
"Děláš si srandu?" zařvala zase hned jak se vynořila.
Joe si vyslíkl tričko a skočil za ní.
"Pani, je to dost studený." otřásl se Joe.
"Dobrý ráno." přišla rozespalá Demi a přisedla si ke mně na síť.
"Dobré." zasmál jsem se.
"Počkej až tě utopím, to budeš teprv čumět." vypískla Bee a skočila Joeovi na záda a ten to nečekal, takže se potopil.
Nějakou dobu se tam prali a my s Demi měli záchvat smíchu a i mamka s taťkou, kteří se přišli podívat co se to děje.
"To není fér, máš větší svaly." vylezla z bazénu.
"No jo, já vím." vylezl za ní Joe s úšklebkem.
"Sis je tam přioperoval že?Moc síly teda nemáš." zasmála se.
"Hééj." zase ji začal nahánět.
"No tak děcka, to už stačí." držela se za břicho mamka.
"Promiň Denise, ale tvůj syn si o sobě strašně myslí." zvedla Bee hlavu.
"A který Joe, Nick, Kevin, nebo Frankie?" zeptal se taťka.
"Ha ha ha." sedla si ke mně na houpačku.
"Studíš." trochu jsem se od ní oddálil.
"Zvykej si sralbotko." zašklebila se.
Chvíli jsme si ještě povídali s Demi a pak jsem se vydal za Bee, která šla do pokoje se převlíknout.
"Můžu dál?" zaklepal jsem.
"Jo, kam jsi mi schoval ty věci, našla jsem akorát spodní prádlo a kalhoty." prohledávala skoro všechny kouty. Bez trička.
Jen jsem polkl.
"Tak pomůžeš mi je naj...." otočila se a nedořekla.
"Hej jsi v pořádku?Potřebuju to tričko, nebudu po zbytek mého pobytu u vás chodit bez něj." nevšimala si mého pohledu a ani toho, že je skoro polonahá.
"Jasně, promiň, tady." otevřel jsem jednu skříňku a podal jí ty trička.
"Díky." navlíkla to na sebe.
Jen jsem k ni přistoupil ze zadu a ruce jí dal na boky.
"Myslíš, že je to dobrý nápad?" pohladila mě po ní.
"Myslím." usmál jsem se, i když to nemohla vidět a políbil ji na krk.
"Tak fajn, ale, půjdem na to pomalu jo?"otočila se mi tváří k tváři.
"Pomalu?" usmál jsem se zase a pozvedl obočí.
"Jo, budu k tobě upřímná, zatím jsem s níkým nechodila a chtěla by jsem si to užít se vším všudy." lehce mě počechrala ve vlasech.
"Tak fajn, se vším všudy. Máš dneska večer čas?" pohladil jsem ji po zádech a lehce přitiskl k sobě.
"Dneska mám dojem, že nic nemám."
"Tak jo, zvu tě na rande, ale vím jak máš ráda akčnost a jak nesnášíš šaty, takže si vem normální ryfle, tričko a ten klobouk co jsem ti koupil v Chicagu, bude se ti hodit. V 6 hodin, vyrazíme. Zbytek je překvápko." sehnul jsem se a líbl ji malinko na rty.
Tak krásný pocit byl, když jsem jí mohl držet, nebo se jí jen dotknout. Pořád se ve mně objevuje ten ochranářský pud, chtěl bych ji chránit. Ona tak malá, křehká. Vlastně byla jako dítě, byla, ale při tom nebyla. Nebyla dospělá svou výškou, ale svým rozumem, chytrostí někdy překonala i mě a to je o dva roky mladší, ale taky svými křivkami, které ani při její malé výšce neubraly na kráse.
"Pomalu." zatlačila proti mému hrudníku a usmála se.
"Copak se bojíš?" zase jsem zvedl obočí.
"Bylo by něco špatného na tom, kdybych řekla, že ano?" pozvedla ho i ona.
7.Díl-Cloud world and glow of my life
14. června 2010 v 18:14 | Anďa | ff-Cloud world and glow of my life"To musíme oslavit." řekl táta a už začal vytahovat ze skříňky šampaňské a pro nás, nezletilé vytáhl colu.
Všichni jsme si společně připili.
Bee jen zářila jako sluníčko.
"Doufám, že budeš bydlet u nás." řekla mamka po chvíli popíjení a klábosení, když jsme všichni seděli v obýváku.
"To nejde, přece u vás nemůžu jen tak bydlet, budou to 4 roky." vyvalila Bee oči a já s ní.
"Ale prosím tě, jistě že nemůžeš, musíš, vždyť jsi skoro jako naše dcera. Viď Paule?" usmála se na ni mamka.
"Samozřejmě, nenecháme tě bydlet někde v nějakým rozpadlým domě." přitakal taťka.
"Pokoj pro hosty má sice zabraný už Demi, ale můžeš být u Nicka, nebude ti to vadit že ne?" otočila se na mě máma.
"N-ne jistě že ne, jen, vám to nevadí?Vždyť ani Demi nemůže být v Joeově pokoji a to ji znáte dýl."
" Ále, to teď neřeš. Joe, otevři brambůrky." zakecávala to máma.
O několik dní později
"Tak, jak se cítíš?" podívala jsem se na ni, když jsme seděli u nás doma na houpačce. Už měla vybaleno. Byla skoro noc, ale ani jednomu z nás se nechtělo spát.
Jen jsme přes sebe ,měli přehozenou deku, aby nám nebyla zima, Bee měla opřenou hlavu o mé rameno a ja nás houpal nohama.
"Zvláštně?" usmála se se zavřenýma očima.
"Jsem rád, že jsi tady." opřel jsem si hlavu o tu její.
"Taky jsem ráda." nahmatala pod dekou moji ruku a jemně ji stiskla.
"Jsi můj nejlepší přítel a tvá rodina je skoro jako má vlastní, nikdy vám nezapomenu co pro mě děláte." řekla.
" Když máš člověka rád, uděláš pro něj skoro první, poslední a já tě mám hodně rád, hodně pro mě znamenáš. Vždycky když jsem s tebou, jde všechno tak hladce, bereš mě takového, jaký jsem, i s mými nedostatky. Toho si moc vážím." zvedl jsem hlavu.
"A já si zase vážím toho, jak si ke mně upřímný." taky zvedla hlavu a podívala se mi do oči.
"Díky." usmál jsem se.
" Ne to já děkuju." zasmála se.
Chvíli jsme si jen tak hleděli do očí.
Je možné, abych k někomu tolik cítil?Já nevím, jestli lásku jako takovou, ale lásku k příteli určitě. Ovšem pořád tu byla ta druhá, která sílila den o de dne, kdy jsem ji potkal.
Lehce jsem ji odhrnul vlasy z čela a jeden pramínek ji dal za ucho.
Právě teď jsem ji chtěl políbit. Ano, chtěl jsem a udělám to.
Než stačila něco zaregistrovat, lehce jsem se otřel svými rty o ty její.
Nikdy by jsem si to nepřiznal, ale možná jsem o tom tajně snil. Avšak co jsou představy oproti skutečnosti?
Jenom malá pusa, stejně vyjímečná.
Odtáhl jsem se a podíval se jí do očí.
Byly zavřené.
"Co to děláš?" řekla pořád se zavřenýma víčkama.
"Víš, že ani sám nevím?" usmál jsem se a znovu ji vlepil malou, ale pomalou pusu.
"Já to taky nevím." usmála se a tentokrát mě sama políbila.
Lehce jsem si ji přitáhl k sobě, což nebylo těžké, když jsme seděli vedle sebe.
Trochu jsem to neodhadl a svalili jsme se oba do sítě, já první a ona na mě.
Začala se smát a i já, i přesto, že mě štvalo, že se to tak pokazilo.
Trochu se podzvedla, tak že mě viděla jakoby shora.
"Co je?" zasmál jsem se.
"Nic, jen, víš že se přátele nelíbají, ani ti nejlepší." řekla.
" Tak asi už nejsme jen přátele." přitáhl jsem si ji za záda a zase políbil.
"Nejspíš ne." zamumlala a do polibku se přidala.
Asi jsme usli na síti, jelikož , když jsem se probral, uviděl jsem Beein culící se obličej a nad ním čistě modré nebe.
"Dobré ráno." usmála.
Tohle se mi na ní strašně líbí, vždy usměvavá a při tom děsně roztomilá.
"Dobré."
Jen jsme se oba na sebe chvíli culili, až z toho dostala záchvat smíchu.
"Dáš mi aspoň pusu po ránu?" chytl jsem ji za záda.
"Tak jo, ale jen malinkou." usmála se a lehce mě líbla na rty.
"Ještě trochu." zakňoural jsem.
Zasmála se a zase mě lehce políbila, ale tentokrát trošku dýl.
"Nicku, Bee?" začal někdo volat.
Všichni jsme si společně připili.
Bee jen zářila jako sluníčko.
"Doufám, že budeš bydlet u nás." řekla mamka po chvíli popíjení a klábosení, když jsme všichni seděli v obýváku.
"To nejde, přece u vás nemůžu jen tak bydlet, budou to 4 roky." vyvalila Bee oči a já s ní.
"Ale prosím tě, jistě že nemůžeš, musíš, vždyť jsi skoro jako naše dcera. Viď Paule?" usmála se na ni mamka.
"Samozřejmě, nenecháme tě bydlet někde v nějakým rozpadlým domě." přitakal taťka.
"Pokoj pro hosty má sice zabraný už Demi, ale můžeš být u Nicka, nebude ti to vadit že ne?" otočila se na mě máma.
"N-ne jistě že ne, jen, vám to nevadí?Vždyť ani Demi nemůže být v Joeově pokoji a to ji znáte dýl."
" Ále, to teď neřeš. Joe, otevři brambůrky." zakecávala to máma.
O několik dní později
"Tak, jak se cítíš?" podívala jsem se na ni, když jsme seděli u nás doma na houpačce. Už měla vybaleno. Byla skoro noc, ale ani jednomu z nás se nechtělo spát.
Jen jsme přes sebe ,měli přehozenou deku, aby nám nebyla zima, Bee měla opřenou hlavu o mé rameno a ja nás houpal nohama.
"Zvláštně?" usmála se se zavřenýma očima.
"Jsem rád, že jsi tady." opřel jsem si hlavu o tu její.
"Taky jsem ráda." nahmatala pod dekou moji ruku a jemně ji stiskla.
"Jsi můj nejlepší přítel a tvá rodina je skoro jako má vlastní, nikdy vám nezapomenu co pro mě děláte." řekla.
" Když máš člověka rád, uděláš pro něj skoro první, poslední a já tě mám hodně rád, hodně pro mě znamenáš. Vždycky když jsem s tebou, jde všechno tak hladce, bereš mě takového, jaký jsem, i s mými nedostatky. Toho si moc vážím." zvedl jsem hlavu.
"A já si zase vážím toho, jak si ke mně upřímný." taky zvedla hlavu a podívala se mi do oči.
"Díky." usmál jsem se.
" Ne to já děkuju." zasmála se.
Chvíli jsme si jen tak hleděli do očí.
Je možné, abych k někomu tolik cítil?Já nevím, jestli lásku jako takovou, ale lásku k příteli určitě. Ovšem pořád tu byla ta druhá, která sílila den o de dne, kdy jsem ji potkal.
Lehce jsem ji odhrnul vlasy z čela a jeden pramínek ji dal za ucho.
Právě teď jsem ji chtěl políbit. Ano, chtěl jsem a udělám to.
Než stačila něco zaregistrovat, lehce jsem se otřel svými rty o ty její.
Nikdy by jsem si to nepřiznal, ale možná jsem o tom tajně snil. Avšak co jsou představy oproti skutečnosti?
Jenom malá pusa, stejně vyjímečná.
Odtáhl jsem se a podíval se jí do očí.
Byly zavřené.
"Co to děláš?" řekla pořád se zavřenýma víčkama.
"Víš, že ani sám nevím?" usmál jsem se a znovu ji vlepil malou, ale pomalou pusu.
"Já to taky nevím." usmála se a tentokrát mě sama políbila.
Lehce jsem si ji přitáhl k sobě, což nebylo těžké, když jsme seděli vedle sebe.
Trochu jsem to neodhadl a svalili jsme se oba do sítě, já první a ona na mě.
Začala se smát a i já, i přesto, že mě štvalo, že se to tak pokazilo.
Trochu se podzvedla, tak že mě viděla jakoby shora.
"Co je?" zasmál jsem se.
"Nic, jen, víš že se přátele nelíbají, ani ti nejlepší." řekla.
" Tak asi už nejsme jen přátele." přitáhl jsem si ji za záda a zase políbil.
"Nejspíš ne." zamumlala a do polibku se přidala.
Asi jsme usli na síti, jelikož , když jsem se probral, uviděl jsem Beein culící se obličej a nad ním čistě modré nebe.
"Dobré ráno." usmála.
Tohle se mi na ní strašně líbí, vždy usměvavá a při tom děsně roztomilá.
"Dobré."
Jen jsme se oba na sebe chvíli culili, až z toho dostala záchvat smíchu.
"Dáš mi aspoň pusu po ránu?" chytl jsem ji za záda.
"Tak jo, ale jen malinkou." usmála se a lehce mě líbla na rty.
"Ještě trochu." zakňoural jsem.
Zasmála se a zase mě lehce políbila, ale tentokrát trošku dýl.
"Nicku, Bee?" začal někdo volat.
6. Díl-Cloud world and glow of my life
14. června 2010 v 18:14 | Anďa | ff-Cloud world and glow of my life6. Díl
5. Díl- Cloud world and glow of my life
14. června 2010 v 18:13 | Anďa | ff-Cloud world and glow of my life5. Díl
4. Díl- Cloud world and glow of my life
14. června 2010 v 18:12 | Anďa | ff-Cloud world and glow of my life4. díl
Celý ten měsíc jsme si pořád volali. Mezitím, Kiki s Lily založily kapelu a snaží se prorazit. Mají problém, chybí jim zpěvačka, takže občas když zkouší, pomáhám já, ale vážně žádná sláva, já zpívat fakt neumím.
Momentálně mám po příjmačkách na střední, ještě mi nepřišla odpověď. Jsem z toho celá nervozní.
Ellí spolu se svou matkou už odjela zpátky do Čech. Po ní se mi taky stýská, už jsem si zvykla na něco normálního v našem bytě.
"Crrr." ozve se.
Celý ten měsíc jsme si pořád volali. Mezitím, Kiki s Lily založily kapelu a snaží se prorazit. Mají problém, chybí jim zpěvačka, takže občas když zkouší, pomáhám já, ale vážně žádná sláva, já zpívat fakt neumím.
Momentálně mám po příjmačkách na střední, ještě mi nepřišla odpověď. Jsem z toho celá nervozní.
Ellí spolu se svou matkou už odjela zpátky do Čech. Po ní se mi taky stýská, už jsem si zvykla na něco normálního v našem bytě.
"Crrr." ozve se.
3. Díl- Cloud worlds and glow of life
14. června 2010 v 18:11 | Anďa | ff-Cloud world and glow of my lifeNICK
" Tak, jak jste si to užili?" drcl do mě Kevin.
" Nevím jak Joe, ale já skvělě." usmál jsem.
" Jo u mě to celkem šlo." sedl si k nám na pohovku Joe.
" I když, ta Lily, to je ta blonďatá.."
"...je taková, no nevím, víc jak kamarád by jsem s ní být nechtěl, horší ji to bude vysvětlit." dořekl.
2. Díl- Cloud world and glow of life
14. června 2010 v 18:10 | Anďa | ff-Cloud world and glow of my life2. díl
Cestou mi Ellí vyprávěla jak se jí to strašně líbilo a že by si strašně přála je ještě někdy vidět.
Lilly jen mlčela a myslím, že myslí byla někde u toho Joea se kterým žhavě flirtovala.
Já abych to zhodnotila, je fakt že nejvíce mi byl sympatický asi Nick, ale oni byli sympatičtí všichni. Všichni měli něco dosebe.
Domů jsem přišla absolutně grogy. Uložila jsem Elli do postýlky a sama to brzo zalomila. Lily se ještě hodně dlouho bavila s Kiki, ale do kolikati už vážně nevím.
Ráno jsem se vzbudila asi kolem osmi. Moje obvyklá hodina. Vždycky chystám snídani a pak budím Elli. Její máma je teď v New Yourku. Včera ještě před spaním jsem našla vzkaz.
Kolem půl deváté, když jsem ji chtěla jít vzbudit mi začal zvonit mobil.
" Prosím tady Bee, co pro vás mohu udělat?" řekla jsem se smíchem, jelikož to bylo neznámé číslo. Dneska bude skvělej den, venku je krásně, i když je zima, svítí sluníčko a to mě nabudí dokonale a taky dobije energii.
" Ahoj, tady Nick." ozve se z druhého konce.
" Áno?" zasměju se.
" Jonas, včera z koncertu pamatuješ?" zeptal se opatrně.
" Jo jasně, že se pamatuju, Ellí o tobě mluvila celou cestu domů, moc jsi se jí zalíbil." zasmála jsem se.
" Ehm, to jsem rád, co by jste řekly zmrzlině?Dneska, moc to tady neznáme. Tak jestli..." šlo slyšet že je asi dost nervozní, ale fakt nechápu proč.
" Jo, s holkama vám můžeme ukázat město, ale radši bych zašla na horkou čokoládu, než na zmrzlinu, v zimě." odpověděla jsem.
" No vídíš, já úplně zpomněl že je zima." odmlčel se.
" Tak třeba v jednu? Před halou?" zeptal se.
" Tak jo, budeme se těšit." usmála jsem se, i když to vidět nemohl a položila to.
" Dobrý rááno." zívla Lily, když se spolu s Kiki dobelhaly ještě v pyžamu do kuchyně.
" Dobréééé, to neuvěříte co se stalo, Bee volal Nick, odpoledně s nimi půjdeme na čokoládu." vypískla Ellí.
" To jako vážně?" začala se Kiki dusit.
" Jo volal asi před hodinou a něco, ještě jste spaly." řekla jsem v klidu.
Před halu jsme došly asi za pět minut jednu. Kiki s námi nešla, pořád je nemocná. Zase to obrečela.
Lily se zase strojila jak pro prezidenta. V kozačkách na podpatku a sukní, divím se že nezmrzla už když jsme vylezly z baráku.
Já Ellí teple oblékla do zimní bundy a na sebe si vzala, vysoké semišky, do toho jediné úplé ryfle, které v šatníku mám. Nesnáším uplý věci. Tohle mi ale holky vnutily v obchodě. Na vrch rolák a normální zimní bundu.
Vypadalo to, že k nám Lily vůbec nepatří. K tomu ty obří mouší brýle.
"Ahoj." ozvalo se najednou u mého ucha až jsem poskočila a Ellí se mnou.
" Panebože, to jsem se lekla." položila jsem si ruku na srdce.
" Ahoj." usmála jsem se. Byl to Nick a s ním ještě Joe.
Ten na mě jen mávl a bavil se s Lily.
" Čau princezno." klekl si Nick s Ellí.
" Můžu tě obejmout?" mrknul na ni.
Ellí na mě jen nevěřícně koukla a kývla hlavou.
Bylo moc pěkné jak se k ní chová. Ne každý kluk má tak dobrý vztah k dětem.
" My jdeme někam támhle, sejdem se v kavárně U Rohu asi za hodinu jo?" konečně promluvila Lily.
" Jo jo jasně." kývla jsem.
Ti dva se vydali nějakým směrem.
" Tak jsme tu zbyli sami, co chcete podniknout?" usmál se Nick
" Můžeme se jít podívat na náměstí, a taky do parku." U toho parku jsem mrkla na Elli.
" Fakt půjdem do parku?" zablísklo se ji v očích.
" Když budeš hodná, tak tam budeš moc jít si hrát." spravila jsem ji čepku.
" To je dobrý nápad mohl bych provětrat i Elvise, jen pro něj skočím do hotelu, nevadí?"
Obě jsme zakroutily hlavou.
Sice nemám vůbec páru, kdo to Elvis je, ale nevadí.
Asi po 10 minutách se vrátil se zlatým retrívrem na vodítku a malým klukem, mohl být o něco starší než Ellí.
Jak jsem se později dozvěděla Elvis je pes, kterého držel Frankkie, což je jeho nejmladší bratr. S Ellí si rozumněli.
Prošli jsme náměstí a zakotvili v parku na lavičce. Ellí Frankovi ukázala všechny její tajné mista a spolu s Elvisem si hráli.
" Ellí je tvoje sestra?" zeptal se najednou Nick.
" Ne, je to sestra mojí kamarádky, její mamka je teď na chvíli ve státech, ale na starost ji mám já. Kiki totiž na děti moc není." usmála jsem se.
" Aha, jsem si říkal, obě jste tak jiné." podíval se nejdřív na ni a pak na mě.
Je fakt, Ellí má vlasy černé jako úhel a oči tmavě hnědé, já mám vlasy světlé a oči modré.
" Tak co říkáš na Chicágo?" zeptala jsem se po chvíli ticha já.
" Ale jo, líbí se mi tu, akorát moc nejsem zvyklej na zimu, v LA je skoro pořád teplo."
" Ty nejsi Američanka že ne?"
" Jak jsi to poznal?" divila jsem se.
" Já nevím, přijdeš mi taková, jiná." podíval se mi do očí.
Je to vlastně poprvé co jsem se mu do nich podívala i já. Chvíli jsme se jen tak dívali, nakonec jsem jen zatřepala hlavou.
" Ne jsem z Evropy." pohledem jsem kontrolovala ty dva, co řádili na houpačkách.
" Aha a tam máš i rodiče?"
" No, ano i ne. Nechtěla by jsem teď probírat mé rodiče, nemáme spolu moc dobrý vztah. Bohužel." řekla jsem trochu posmutnělým hlasem.
" Promiň, nechtěl jsem jestli je ti to nepříjemné." pohladil mě po ruce a následně mě za ni chytl.
Jen jsem se na něj podívala s vyvalenýma očima.
" Kamarádské držení za ruku." objasnil.
" Fajn." usmála jsem se konečně.
Chvíli jsme si ještě povídali a pak zamířili na horkou čokoládu. Byl to krásně strávený den a ať už chci, nebo ne začínám mít Nicka ráda. Ne jako že by jsem do něj byla zamilovaná, to ne, ale je skvělý přítel. Dá se s ním probrat spousta věcí. Člověk se mu může svěřit. Tolik jsem toho zjistila za jeden jediný den s nim.
Cestou mi Ellí vyprávěla jak se jí to strašně líbilo a že by si strašně přála je ještě někdy vidět.
Lilly jen mlčela a myslím, že myslí byla někde u toho Joea se kterým žhavě flirtovala.
Já abych to zhodnotila, je fakt že nejvíce mi byl sympatický asi Nick, ale oni byli sympatičtí všichni. Všichni měli něco dosebe.
Domů jsem přišla absolutně grogy. Uložila jsem Elli do postýlky a sama to brzo zalomila. Lily se ještě hodně dlouho bavila s Kiki, ale do kolikati už vážně nevím.
Ráno jsem se vzbudila asi kolem osmi. Moje obvyklá hodina. Vždycky chystám snídani a pak budím Elli. Její máma je teď v New Yourku. Včera ještě před spaním jsem našla vzkaz.
Kolem půl deváté, když jsem ji chtěla jít vzbudit mi začal zvonit mobil.
" Prosím tady Bee, co pro vás mohu udělat?" řekla jsem se smíchem, jelikož to bylo neznámé číslo. Dneska bude skvělej den, venku je krásně, i když je zima, svítí sluníčko a to mě nabudí dokonale a taky dobije energii.
" Ahoj, tady Nick." ozve se z druhého konce.
" Áno?" zasměju se.
" Jonas, včera z koncertu pamatuješ?" zeptal se opatrně.
" Jo jasně, že se pamatuju, Ellí o tobě mluvila celou cestu domů, moc jsi se jí zalíbil." zasmála jsem se.
" Ehm, to jsem rád, co by jste řekly zmrzlině?Dneska, moc to tady neznáme. Tak jestli..." šlo slyšet že je asi dost nervozní, ale fakt nechápu proč.
" Jo, s holkama vám můžeme ukázat město, ale radši bych zašla na horkou čokoládu, než na zmrzlinu, v zimě." odpověděla jsem.
" No vídíš, já úplně zpomněl že je zima." odmlčel se.
" Tak třeba v jednu? Před halou?" zeptal se.
" Tak jo, budeme se těšit." usmála jsem se, i když to vidět nemohl a položila to.
" Dobrý rááno." zívla Lily, když se spolu s Kiki dobelhaly ještě v pyžamu do kuchyně.
" Dobréééé, to neuvěříte co se stalo, Bee volal Nick, odpoledně s nimi půjdeme na čokoládu." vypískla Ellí.
" To jako vážně?" začala se Kiki dusit.
" Jo volal asi před hodinou a něco, ještě jste spaly." řekla jsem v klidu.
Před halu jsme došly asi za pět minut jednu. Kiki s námi nešla, pořád je nemocná. Zase to obrečela.
Lily se zase strojila jak pro prezidenta. V kozačkách na podpatku a sukní, divím se že nezmrzla už když jsme vylezly z baráku.
Já Ellí teple oblékla do zimní bundy a na sebe si vzala, vysoké semišky, do toho jediné úplé ryfle, které v šatníku mám. Nesnáším uplý věci. Tohle mi ale holky vnutily v obchodě. Na vrch rolák a normální zimní bundu.
Vypadalo to, že k nám Lily vůbec nepatří. K tomu ty obří mouší brýle.
"Ahoj." ozvalo se najednou u mého ucha až jsem poskočila a Ellí se mnou.
" Panebože, to jsem se lekla." položila jsem si ruku na srdce.
" Ahoj." usmála jsem se. Byl to Nick a s ním ještě Joe.
Ten na mě jen mávl a bavil se s Lily.
" Čau princezno." klekl si Nick s Ellí.
" Můžu tě obejmout?" mrknul na ni.
Ellí na mě jen nevěřícně koukla a kývla hlavou.
Bylo moc pěkné jak se k ní chová. Ne každý kluk má tak dobrý vztah k dětem.
" My jdeme někam támhle, sejdem se v kavárně U Rohu asi za hodinu jo?" konečně promluvila Lily.
" Jo jo jasně." kývla jsem.
Ti dva se vydali nějakým směrem.
" Tak jsme tu zbyli sami, co chcete podniknout?" usmál se Nick
" Můžeme se jít podívat na náměstí, a taky do parku." U toho parku jsem mrkla na Elli.
" Fakt půjdem do parku?" zablísklo se ji v očích.
" Když budeš hodná, tak tam budeš moc jít si hrát." spravila jsem ji čepku.
" To je dobrý nápad mohl bych provětrat i Elvise, jen pro něj skočím do hotelu, nevadí?"
Obě jsme zakroutily hlavou.
Sice nemám vůbec páru, kdo to Elvis je, ale nevadí.
Asi po 10 minutách se vrátil se zlatým retrívrem na vodítku a malým klukem, mohl být o něco starší než Ellí.
Jak jsem se později dozvěděla Elvis je pes, kterého držel Frankkie, což je jeho nejmladší bratr. S Ellí si rozumněli.
Prošli jsme náměstí a zakotvili v parku na lavičce. Ellí Frankovi ukázala všechny její tajné mista a spolu s Elvisem si hráli.
" Ellí je tvoje sestra?" zeptal se najednou Nick.
" Ne, je to sestra mojí kamarádky, její mamka je teď na chvíli ve státech, ale na starost ji mám já. Kiki totiž na děti moc není." usmála jsem se.
" Aha, jsem si říkal, obě jste tak jiné." podíval se nejdřív na ni a pak na mě.
Je fakt, Ellí má vlasy černé jako úhel a oči tmavě hnědé, já mám vlasy světlé a oči modré.
" Tak co říkáš na Chicágo?" zeptala jsem se po chvíli ticha já.
" Ale jo, líbí se mi tu, akorát moc nejsem zvyklej na zimu, v LA je skoro pořád teplo."
" Ty nejsi Američanka že ne?"
" Jak jsi to poznal?" divila jsem se.
" Já nevím, přijdeš mi taková, jiná." podíval se mi do očí.
Je to vlastně poprvé co jsem se mu do nich podívala i já. Chvíli jsme se jen tak dívali, nakonec jsem jen zatřepala hlavou.
" Ne jsem z Evropy." pohledem jsem kontrolovala ty dva, co řádili na houpačkách.
" Aha a tam máš i rodiče?"
" No, ano i ne. Nechtěla by jsem teď probírat mé rodiče, nemáme spolu moc dobrý vztah. Bohužel." řekla jsem trochu posmutnělým hlasem.
" Promiň, nechtěl jsem jestli je ti to nepříjemné." pohladil mě po ruce a následně mě za ni chytl.
Jen jsem se na něj podívala s vyvalenýma očima.
" Kamarádské držení za ruku." objasnil.
" Fajn." usmála jsem se konečně.
Chvíli jsme si ještě povídali a pak zamířili na horkou čokoládu. Byl to krásně strávený den a ať už chci, nebo ne začínám mít Nicka ráda. Ne jako že by jsem do něj byla zamilovaná, to ne, ale je skvělý přítel. Dá se s ním probrat spousta věcí. Člověk se mu může svěřit. Tolik jsem toho zjistila za jeden jediný den s nim.
1. Díl- Cloud world and glow of life
14. června 2010 v 18:09 | Anďa | ff-Cloud world and glow of my life1. Díl
" Bože, půjdem na autogramiádu, že jo?" udělala psí oči Lily.
Jen jsme si povzdechla. Je přesně 23:00 večer a my trčíme v napráskané hale, kde se po koncertě její nejoblíbenější skupiny Jonas Brothers, bude konat autogramiáda.
Jo Jonas Brothers v Chicagu, to slyším celý měsíc co se to objevilo na netu.
Jakožto její druhá nejlepší kámoška mám tu povinost doprovodit ji, protože Kikina je nemocná. Probulela celý den, že tam nemůže jít taky a já málem probulela celý den, že tam jít musím.
Oni mi nevadí, ale už mi leze na nervy poslouchat jak je Joe úžasný a jaké má Nick krásné tělo a podobné řeči.
Aby toho nebylo málo, přijela Kikinina malá sestra, je jí 6. Taky je miluje. Její mamka a mamka Kikiny se tu na chvíli zdrží, ale popravdě Ellí, mám na starost já, protože i když jsem nejmladší a je mi 15 jsem prý nejrozumnější. Takže Ellí je tu s náma. Ale já si s ní rozumím. Je taková miloučká a i hodňoučká. Chodíme spolu často do parku a na zmrzku, pokud se teda neučím do školy, ale teď máme 2 dny volno.
" Jo prosím, prosím Bee." škemrala i Elli.
Když jsem se podívala na tu kilometrovou řadu před náma, chtělo se mi omdlít, ale tak co bych pro ně neudělala.
" Tak fáájn, ukecaly jste mě." povzdechla jsem si.
" Supéér." zaječely, ale vůbec to nešlo slyšet v tom šumu.
Zdálo se mi to nekonečné, to čekání, bylo to 10 minut, 20, 30 až to byla hodina.
Konečně jsme byly na řadě.
Ellí se mě držela za ruku jak klíště. Lily si sundala mykynu aby šlo vidět to její tričko s výstřihem až někam. Skoro všechny holky tady měly oblečené vesměs to samé. Buď minisukni, kraťáský a malinkaté trička s ramínkama a s obříma výstřihama. Asi jsem byla jediná co tu měla volné ryfle a mikinu přes hlavu. Ale nejsem přeci blázen, když je venku méně jak -10 stupňů.
Lily už se hrnula s podpisovací kartičkou ke stolu, kde seděli tři celkem sympatičtí kudrnáči. Už jsem je jednou viděla na plakátu.
Když jsme se postavily s Elli před toho prvního, jen se příjemně usmál.
" Tak kam to bude a pro koho?" zeptal se.
Elli mě jen zatahala za rukáv.
Tak jsem se zohla a ona mi pošeptala, že by chtěla podpis od Nicka na rameno.
Aha no a kterej je Nick? Řekla jsem si v duchu.
" Hele kluci, je mi to trochu trapný, ale který z vás je Nick?" fakt jsem se musela smát. V řadě jsme byly poslední, takže jsme nikoho nezdžovaly.
Lily stála u toho posledního, který měl takový krátký vlasy. Podle toho, jak se hihňala a byla rudá až za ušima, to musel být ten její vysněný Joe.
" Ehm to jsem já." zvedl lehce ruku, ten co seděl ve prostřed.
" No, prosím podepsal by ses jí na rameno?Jsi její nejoblíbenější." koukla jsem na Elli, které lehce zrůžověly tvářičky, když se na ni Nick usmál.
" Beze všeho. Vysadíš ji na stůl?" podíval se pro změnu na mě.
" Jasně, pokusím se." ten třetí, nejspíš to byl Kevin, nás jen sledoval.
" Fajn Ellí, chyť se mě jo?" řekla jsem jí a už ji brala.
" Teda páni, kde jsi to nabrala?Jsi pěkně těžká." zasmála jsem se a postavila ji na stůl.
" Já nejsem velká, to ty jsi malá." setřela mě a otočila se na druhou stranu, kde stál ten nejmladší člen skupiny a už si to převzal do vlastních rukou.
" Ta tě pěkně setřela." zasmál se, když se teď už spokojené Ellí podepsal na rameno.
" No, někdy moc mluví, nemám pravdu?" postřapatila jsem jí vlasy a dala ji ze stolu dolů.
" Jo to jo, ale na tebe teda nemám." zahihňala se.
" Pro tebe to bude kam?" usmál se zase a oči mu jen jiskřily.
" Ne díky, jsem tu jenom jako doprovod, hlídam tyhle dvě..." ukázala jsem na Lily a Elli.
"...a nebo víš co? Podepsali by jste mi tu kartičku, když už tu jsem, aspoň kámoškám dokážu, že jsem konečně byla někde na nějakým koncertě." zasmála jsem se.
" Jasně, Joe?!" zavolali na toho kluka. Takže to byl Lilyiin nejoblíbenější, jsem si myslela.
" Tak pro koho?" sedl si zase na židli.
" Jsem Barbara, ale říkají mi Bee, tak radší tu přezdívku." řekla jsem a sledovala jak tam cosi píše.
" Tak prosím." usmál se a předal mi tu kartičku.
Pro Bee, koncert 15.1.2010, s láskou Jonas Brothers, Joe, Nick a Kevin. K tomu tam bylo obrovský srdíčko.
" Dě.." nedořekla jsem protože začla vyhrávat jakási melodie. Byla to jejich písnička, dneska ji hráli.
Všichni se otočili na mě.
" Ty jsi mi změnila melodii?" obořila jsem se na Lily.
Ti se jen začli řehnit dokonce i Elli, taková zrada.
Nic víc jsem neřekla, jen vytáhla mobil a uviděla na něm rudě napsáno Mike.
" Lily to je Mike, co mu mám říct?" vyděsila jsem se.
Mike, je můj přítel. Popravdě ještě jsme se spolu ani nelíbali, ale hlídá mě jak pejska a to že dneska jdu na koncert jsme mu zatajila, to bude kázání.
" Dělej jak myslíš." pokrčila ramenama.
Mobil zvonil dál.
Odešla jsem kousek dál a zvedla to.
" Prosím?"
" Kde jsi?Proč jsi mi neřekla že jdeš na koncert a ještě k tomu na nějaký kluky Jonas Brothers?" řval. V prázdné hale by to neslyšel tak maximálně jenom hluchý.
Všichni mě poslouchali.
" Nejsi můj otec abys mi říkal co mám a nemám dělat." rozčílila jsem se.
" Ne, ale jsem tvůj přítel a nedovolím, abys se tam tahala s někým cizím!" vrátil mi to stejnou měrou.
" Tak přítel jo?Dí někam, už mě vážně rozčiluješ, stejně je te vztah je o ničem, vůbec nevím na co jsem myslela, když jsem ti na to kývla." musela jsem být pěkně rudá. Nejsem malé dítě!
" To jako myslíš vážně, to chceš rozchod?" jeho hlas se dost změnil.
Nikdo ani nedutal. Chvíli jsme se odmlčela a pak spustila.
" Jo, to teda chci, tohle ani není chození, ty jsi se mnou jenom proto, že se můžeš vychvalovat před klukama, ne proto že by jsi mě měl rád a nemysli si, že to nevím, nejsem blbá, a když už je teda ten konec, konečně ti můžu říct co si o tobě myslím!Místo mozku máž zluc, jseš absolutně tupej debil, kterému jenom záleží na tom jak velké svaly má, při tom žádné nemá, basket hraješ teda dost mizerně a o fotbale ani nemluvím. Seš prostě nehorázný pako a věř mi že kdyby mě teď neposlouchali cizí lidi, řekla by jsem něco mnohem sprostějšího, tímto končím naši konverzaci, sbohem!!" to poslední jsem zařvala.
Ještě asi minutu jsem v tichosti sledovala mobil. Na konec jsem ho zaklapla a vrátila se zpátky k nim.
Zhluboka jsem to vydýchávala. Těch 5 na mě jenom zíralo s vyvalenýma očima.
A ti kluci zírali ještě vyjeveněji. Jako první se vzpamatovala Lily.
" Teda ty jsi mu to natřela, proč jsi to ukončila?Byl nejhezčí ze školy, jseš blázen." řekla zároveň naštvaně a zároveň trochu pobaveně.
" Stejně jsem s ním chodila, jenom kvůli tomu, že jsi to chtěla ty. A navíc, je to fakt debil." už jsem se uklidnila a sklonila se k Elli.
" Tak co?Spokojená?"
Ta jen přitakala s úsměvem od ucha k uchu.
" Tak jo, měly by jsme jít, je dost pozdě." vstala jsem a hodila po Lily její mykynu.
" Omlouváme se za zdržení i za to co jste vyslechli a děkujeme za autogramy. Ahoj." popadla jsem je obě za ruky a vyšla ven do toho mrazu.
Vždycky jsem byla taková organizátorka a věřím, že kdybych se s nimi nerozloučila já, skejsly by jsme tam ještě pěkně dlouho.
" Moment! Počkejte ještě." hnal se za náma ten nejmladší, Nick.
Jen jsme se otočily.
" No máme tu být celý týden a tak mě napadlo, nešly by jste někdy někam?" usmál se na mě.
Na mě?A pak se usmál na Ellí, které zase jemně zrůžověly tvářičky.
" Daly by jste mi nějaký kontakt?" usmál se zase.
Ellí mě jen tahala za rukáv a Lily úplně vyvalovala oči a myslím, že se neměla k tomu aby mu dávala telefoní číslo jak byla v šoku.
" Jasně, moment." začla jsem šmátrat v telefonu, zatímco on už měl ten svůj nachystaný.
" Já totiž neznám své číslo nazpaměť." zasmála jsem se.
Nadiktovala jsem mu to, popadla ty dvě a vyšly jsme ven, směr domů.
Nick nám ještě zamával.
" Tak mu zamávej taky ne?" pobídla jsem Elli.
Lily už šla někde popředu.
" Tak ty se mnou." řekla stydlivě.
Jen jsem přikývkla a obě jsme mu zamávaly.
Jen se zasmál, ale to už jsme zabočily za roh.
" Bože, půjdem na autogramiádu, že jo?" udělala psí oči Lily.
Jen jsme si povzdechla. Je přesně 23:00 večer a my trčíme v napráskané hale, kde se po koncertě její nejoblíbenější skupiny Jonas Brothers, bude konat autogramiáda.
Jo Jonas Brothers v Chicagu, to slyším celý měsíc co se to objevilo na netu.
Jakožto její druhá nejlepší kámoška mám tu povinost doprovodit ji, protože Kikina je nemocná. Probulela celý den, že tam nemůže jít taky a já málem probulela celý den, že tam jít musím.
Oni mi nevadí, ale už mi leze na nervy poslouchat jak je Joe úžasný a jaké má Nick krásné tělo a podobné řeči.
Aby toho nebylo málo, přijela Kikinina malá sestra, je jí 6. Taky je miluje. Její mamka a mamka Kikiny se tu na chvíli zdrží, ale popravdě Ellí, mám na starost já, protože i když jsem nejmladší a je mi 15 jsem prý nejrozumnější. Takže Ellí je tu s náma. Ale já si s ní rozumím. Je taková miloučká a i hodňoučká. Chodíme spolu často do parku a na zmrzku, pokud se teda neučím do školy, ale teď máme 2 dny volno.
" Jo prosím, prosím Bee." škemrala i Elli.
Když jsem se podívala na tu kilometrovou řadu před náma, chtělo se mi omdlít, ale tak co bych pro ně neudělala.
" Tak fáájn, ukecaly jste mě." povzdechla jsem si.
" Supéér." zaječely, ale vůbec to nešlo slyšet v tom šumu.
Zdálo se mi to nekonečné, to čekání, bylo to 10 minut, 20, 30 až to byla hodina.
Konečně jsme byly na řadě.
Ellí se mě držela za ruku jak klíště. Lily si sundala mykynu aby šlo vidět to její tričko s výstřihem až někam. Skoro všechny holky tady měly oblečené vesměs to samé. Buď minisukni, kraťáský a malinkaté trička s ramínkama a s obříma výstřihama. Asi jsem byla jediná co tu měla volné ryfle a mikinu přes hlavu. Ale nejsem přeci blázen, když je venku méně jak -10 stupňů.
Lily už se hrnula s podpisovací kartičkou ke stolu, kde seděli tři celkem sympatičtí kudrnáči. Už jsem je jednou viděla na plakátu.
Když jsme se postavily s Elli před toho prvního, jen se příjemně usmál.
" Tak kam to bude a pro koho?" zeptal se.
Elli mě jen zatahala za rukáv.
Tak jsem se zohla a ona mi pošeptala, že by chtěla podpis od Nicka na rameno.
Aha no a kterej je Nick? Řekla jsem si v duchu.
" Hele kluci, je mi to trochu trapný, ale který z vás je Nick?" fakt jsem se musela smát. V řadě jsme byly poslední, takže jsme nikoho nezdžovaly.
Lily stála u toho posledního, který měl takový krátký vlasy. Podle toho, jak se hihňala a byla rudá až za ušima, to musel být ten její vysněný Joe.
" Ehm to jsem já." zvedl lehce ruku, ten co seděl ve prostřed.
" No, prosím podepsal by ses jí na rameno?Jsi její nejoblíbenější." koukla jsem na Elli, které lehce zrůžověly tvářičky, když se na ni Nick usmál.
" Beze všeho. Vysadíš ji na stůl?" podíval se pro změnu na mě.
" Jasně, pokusím se." ten třetí, nejspíš to byl Kevin, nás jen sledoval.
" Fajn Ellí, chyť se mě jo?" řekla jsem jí a už ji brala.
" Teda páni, kde jsi to nabrala?Jsi pěkně těžká." zasmála jsem se a postavila ji na stůl.
" Já nejsem velká, to ty jsi malá." setřela mě a otočila se na druhou stranu, kde stál ten nejmladší člen skupiny a už si to převzal do vlastních rukou.
" Ta tě pěkně setřela." zasmál se, když se teď už spokojené Ellí podepsal na rameno.
" No, někdy moc mluví, nemám pravdu?" postřapatila jsem jí vlasy a dala ji ze stolu dolů.
" Jo to jo, ale na tebe teda nemám." zahihňala se.
" Pro tebe to bude kam?" usmál se zase a oči mu jen jiskřily.
" Ne díky, jsem tu jenom jako doprovod, hlídam tyhle dvě..." ukázala jsem na Lily a Elli.
"...a nebo víš co? Podepsali by jste mi tu kartičku, když už tu jsem, aspoň kámoškám dokážu, že jsem konečně byla někde na nějakým koncertě." zasmála jsem se.
" Jasně, Joe?!" zavolali na toho kluka. Takže to byl Lilyiin nejoblíbenější, jsem si myslela.
" Tak pro koho?" sedl si zase na židli.
" Jsem Barbara, ale říkají mi Bee, tak radší tu přezdívku." řekla jsem a sledovala jak tam cosi píše.
" Tak prosím." usmál se a předal mi tu kartičku.
Pro Bee, koncert 15.1.2010, s láskou Jonas Brothers, Joe, Nick a Kevin. K tomu tam bylo obrovský srdíčko.
" Dě.." nedořekla jsem protože začla vyhrávat jakási melodie. Byla to jejich písnička, dneska ji hráli.
Všichni se otočili na mě.
" Ty jsi mi změnila melodii?" obořila jsem se na Lily.
Ti se jen začli řehnit dokonce i Elli, taková zrada.
Nic víc jsem neřekla, jen vytáhla mobil a uviděla na něm rudě napsáno Mike.
" Lily to je Mike, co mu mám říct?" vyděsila jsem se.
Mike, je můj přítel. Popravdě ještě jsme se spolu ani nelíbali, ale hlídá mě jak pejska a to že dneska jdu na koncert jsme mu zatajila, to bude kázání.
" Dělej jak myslíš." pokrčila ramenama.
Mobil zvonil dál.
Odešla jsem kousek dál a zvedla to.
" Prosím?"
" Kde jsi?Proč jsi mi neřekla že jdeš na koncert a ještě k tomu na nějaký kluky Jonas Brothers?" řval. V prázdné hale by to neslyšel tak maximálně jenom hluchý.
Všichni mě poslouchali.
" Nejsi můj otec abys mi říkal co mám a nemám dělat." rozčílila jsem se.
" Ne, ale jsem tvůj přítel a nedovolím, abys se tam tahala s někým cizím!" vrátil mi to stejnou měrou.
" Tak přítel jo?Dí někam, už mě vážně rozčiluješ, stejně je te vztah je o ničem, vůbec nevím na co jsem myslela, když jsem ti na to kývla." musela jsem být pěkně rudá. Nejsem malé dítě!
" To jako myslíš vážně, to chceš rozchod?" jeho hlas se dost změnil.
Nikdo ani nedutal. Chvíli jsme se odmlčela a pak spustila.
" Jo, to teda chci, tohle ani není chození, ty jsi se mnou jenom proto, že se můžeš vychvalovat před klukama, ne proto že by jsi mě měl rád a nemysli si, že to nevím, nejsem blbá, a když už je teda ten konec, konečně ti můžu říct co si o tobě myslím!Místo mozku máž zluc, jseš absolutně tupej debil, kterému jenom záleží na tom jak velké svaly má, při tom žádné nemá, basket hraješ teda dost mizerně a o fotbale ani nemluvím. Seš prostě nehorázný pako a věř mi že kdyby mě teď neposlouchali cizí lidi, řekla by jsem něco mnohem sprostějšího, tímto končím naši konverzaci, sbohem!!" to poslední jsem zařvala.
Ještě asi minutu jsem v tichosti sledovala mobil. Na konec jsem ho zaklapla a vrátila se zpátky k nim.
Zhluboka jsem to vydýchávala. Těch 5 na mě jenom zíralo s vyvalenýma očima.
A ti kluci zírali ještě vyjeveněji. Jako první se vzpamatovala Lily.
" Teda ty jsi mu to natřela, proč jsi to ukončila?Byl nejhezčí ze školy, jseš blázen." řekla zároveň naštvaně a zároveň trochu pobaveně.
" Stejně jsem s ním chodila, jenom kvůli tomu, že jsi to chtěla ty. A navíc, je to fakt debil." už jsem se uklidnila a sklonila se k Elli.
" Tak co?Spokojená?"
Ta jen přitakala s úsměvem od ucha k uchu.
" Tak jo, měly by jsme jít, je dost pozdě." vstala jsem a hodila po Lily její mykynu.
" Omlouváme se za zdržení i za to co jste vyslechli a děkujeme za autogramy. Ahoj." popadla jsem je obě za ruky a vyšla ven do toho mrazu.
Vždycky jsem byla taková organizátorka a věřím, že kdybych se s nimi nerozloučila já, skejsly by jsme tam ještě pěkně dlouho.
" Moment! Počkejte ještě." hnal se za náma ten nejmladší, Nick.
Jen jsme se otočily.
" No máme tu být celý týden a tak mě napadlo, nešly by jste někdy někam?" usmál se na mě.
Na mě?A pak se usmál na Ellí, které zase jemně zrůžověly tvářičky.
" Daly by jste mi nějaký kontakt?" usmál se zase.
Ellí mě jen tahala za rukáv a Lily úplně vyvalovala oči a myslím, že se neměla k tomu aby mu dávala telefoní číslo jak byla v šoku.
" Jasně, moment." začla jsem šmátrat v telefonu, zatímco on už měl ten svůj nachystaný.
" Já totiž neznám své číslo nazpaměť." zasmála jsem se.
Nadiktovala jsem mu to, popadla ty dvě a vyšly jsme ven, směr domů.
Nick nám ještě zamával.
" Tak mu zamávej taky ne?" pobídla jsem Elli.
Lily už šla někde popředu.
" Tak ty se mnou." řekla stydlivě.
Jen jsem přikývkla a obě jsme mu zamávaly.
Jen se zasmál, ale to už jsme zabočily za roh.
Christina Aguilera, Lil' Kim, Mya, Pink - Lady Marmalade
14. června 2010 v 17:11 | Anďa | VideosHustá píseň
19. Díl- NZS- Konec
14. června 2010 v 17:07 | Ladys a Anďa | ff-Návrat zašlé slávy19. Díl- ZÁVĚR
O 7 a půl měsíců později
" Nicku prosím....nechci aby tu se mnou byl, zvládnu to sama." prosila jsem až plačtivě.
Ale abychom byli v obraze, svatební cestu jsme si náramně užili. Joe Nickovi odpustil, takže teď tráví dost času u NÁS doma. Ano, po příjezdu z cesty jsme už měli připravený dům, takže nebylo proč čekat.
Nick právě odjíždí na nějakou charitu do San Franciska a jelikož mi za chvíli začnou porodní dny, požádal Joea, aby tu se mnou zůstal. Nevadilo by mi to, ale Joe se snaží být až moc dobrý kamarád. Je dobré mít přítele na kterého se můžete obrátit, ale v něm důveru nemám. Neucházejí mi pohledy, kterými se na mě dívá a teď s ním mám zůstat sama, nejen celý den, ale hlavně noc.
Břicho mám jako balon, nevlezu se absolutně do ničeho, když se ráno probudím, bolí mě příšerně záda, musím se hodně šetřit, ale nedokážu jen sedět, a co hůř, pořád ležet. Je to děsně nepohodlné. Vlastně to mi ani tak moc nevadí. Jen čeho se nejvíc bojím je porod. Mám z toho až panickou hrůzu a pořád na to musím myslet, nejhorší je, že vlastně nevím, kdy to přijde.
" Debbie, jen jeden den, musí tady s tebou někdo být." pohladil mě po tváři a povzbudivě se usmál.
" Jo, ale proč zrovna Joe?" začínala jsem být dost zoufalá.
" Sám se nabídl, víš že konečně je to mezi námi dobrý, nechci to pokazit, prosím tě pochop to."
" Tak dobře, ale vrať se brzo." objala jsem ho.
" To víš že jo, zítra jsem tu jako na koni." políbil mě lehce na rty, vzal si tašku a šel.
" Neboj, spolu to zvládnem." objal mě ze zadu Joe a ruce dal na moje obří břicho, když se za Nickem zaklaply dveře.
" Tak fajn, ale půjdu si lehnout, jsem unavená." nechtěla jsem být na něj hnusná, vím, že konečně je všechno v pohodě, takže to nechci pokazit.
" Tak jo chceš pomoct?" otočil si mě k sobě.
" Byl bys hodný usmála jsem se." s tím balvanem jsem měla problém vyjít schody. Nick, mě vždycky musí nosit, jinak bych do ložnice asi nevylezla.
Tak mě tedy Joe vzal do náruče a šel pomalu po schodech.
" Teda páni, trochu jsi ztěžkla, od doby co jsem tě nesl posledně." zasmál se a položil až do postele.
" Jo to jsem nemusela nosit tenhle šutr, víš co to je?Pořád mě to tlačí směrem dopředu a děsně mě z toho bolí páteř." povzdychla jsem si.
" No tak spi ty páteři, kdyby něco jsem vedle." líbl mi pusu na líčko a šel.
Už to že jsem se musela přikrýt peřinou mě tak vysílilo, že jsem zaspala.
Ráno mě probudila vůně.
" Debbie vstávej, udělal jsem snídani." zašeptal Joe.
" Ale mě se ještě nechce, chcu spát." otočila jsem se na bok a vtom mi strašně ruplo v břichu.
Úplně jsem ztuhla. Sáhla jsem si pod peřinu a zacítila něco jako vodu.
" Deb, co to děl..." nedořekl, protože jsem úplně začala panikařit.
" Já budu rodit!Panebože.." nevím jestli mě vyděsila ta skutečnost o porodu, nebo vzrůstající tlak tam dole.
"C-cože?" úplně ztuhl.
" Budu rodit!Dělej něco!!" úplně jsem hysterčila, otočila jsem se zpátky a viděla jak na mě valí čočky.
"C-co mmmááám děělat?" vysoukal ze sebe.
" Dělej, volej Nickovi a odvez mě do nemocnice." snažila jsem se zhluboka dýchat, ovšem pořád mě to bolelo čím dál tim víc.
Joe, rychle utíkal dolů a pak s někým živě diskutoval.
Za chvíli byl zpátky, rychle mě popadl do náruče a nesl do auta. Myslela jsem, že asi umřu. Nemohla jsem se vůbec hýbat. Jak mě polívalo horko s každým stahem. Uvnitř jsem řvala, ale navenek jsem jen zhluboka dýchala.
Zastavili jsme před nemocnicí, tam se mě už ujali doktoři. Joe šel vedle mě. Zavedli mě do takového pokoje a Joe mě držel za ruku.
" Bude to dobrý jsem tady, jen dýchej." dělal to, co mu doporučila sestřička.
" Kde je Nick?Proč tu ještě není?Já tu chcu Nicka, hned!!!" tu poslední větu jsem zařvala až se lekl, jelikož jsem měla další stah.
NICK
" A co vaše žena, manželství vám zatím funguje?" seděl jsem na křesle, zrovna probíhal takový menší rozhovor. Pak jsem se rozhodl že pojedu už domů.
Když mi zazvonil mobil.
Chtěl jsem ho hnedka vypnout, ale jakmile jsem si všiml, že tam bliká Joeovo jméno, rozhodl jsem se to vzít, co když je něco s Debbie?
"Promiňte." omluvil jsem se moderátorovi s úsměvem a vzal to.
" Nicku, Debbie rodí!!!Přileť, HNED!" To poslední zařval, že to museli slyšet i ostatní v sále.
Na chvíli jsme úplně zamrznul. Joe, nic víc neřekl a zavěsil.
" Promiňte, musím jít, má žena rodí." oznámil jsem zvedajíc se ze sedačky.
DEBBIE
" Joe, běž pryč!" řekla jsem celá udýchaná. Ty stahy už trvají dýl jak dvě hodiny, právě se schyluje k porodu. Nechci aby tu byl.
" Ale..." chtě protestovat.
" Prostě vystřel!!" úplně jsem vyšilovala. Kde ten Nick kruci je? Celé tělo mě bolelo a ještě k tomu jsem měla děsný strach.
Když se za Joem zavřely dveře, hlavu jsem si opřela o zlavec.
Už tam byl doktor i sestřičky, v tu chvíli mě vážně nenapadlo, stydět se před tím doktorem, který mi čuměl někam do klína.
Když v tom se otevřely dveře a konečně přišel on. Tolik jsem teď potřebovala jeho oporu.
" Debbie, zlato jsem tady." klekl si vedle postele a chytl mě za ruku.
Myslela jsem, že ženy u porodu řvou bolestí, ale u mě ta bolest byla tak velká že jsem nemohla vydat ani hlásku, jen jsem Nickovi drtila ruku a kroutila se všemi směry.
Doktor mi vždycky řekl, kdy mám zatlačit, přišlo mi to jako věčnost a ta neskutečná bolest.
" Máme tak minutku pauzu, oddechujte." řekl.
Jen jsem se zoufalým pohledem podívala na Nicka, který mě sledoval utrápenýma očima.
" Nicku, já už nemůžu, strašně to bolí." ani jsem nemohla mluvit, tak jsem jen šeptala.
Jen mi houbičkou přejel po obličeji, jaké to bylo osvěžení.
" Lásko, ještě chviličku, je to naše miminko." zašeptal a jemně mi stiskl ruku.
" Vydrž to, pak už bude dobře." políbil mě na čelo.
Už jsem nestačila nic řict, zase další vlna bolesti.
Jen jsem zavřela oči a cítila ja mi slzy zmáčejí tvář.
NICK
Bože ať už to skončí.
Tolik jsem se na naše miminko těšíl, ale když vidím jak ji to bolí. Slzy velikosti hrachu se ji valili po líci, Jak dlouho to ještě potrvá? Když jsme byli naposledy u doktora, říkal, že porod bude asi trochu více bolestivý, kvůli věku, že to tak u mladších matek bývá, ale že ji to bude až tak bolet jsem vážně netušil. Na nic víc jsem nestačil myslet, když v tom mi Debbie ruku povolila a hluboce vydechla.
"Máte kluka!" zařval najednou dokor.
Trochu jsem Debbie stiskl ruku, jen mrně pootevřela jedno oko a hned ho zase zavřela.
" Stratila dost krve, odvezeme ji na pokoj, bude spát, takže by bylo dobré, kdyby jste ji nerušili. Sestřička vám malého zváží a změří, tak si chvilinku počkejte." usmál se mile doktor.
Sotva to dořekl, odvezli Debbie pryč. Před postelí zbyla jen kaluž krve. Obešel jsem ji velkým obloukem a postavil se před dveře.
" Tak tady ho máte tatínku." usmála se sestřička a podala mi malý uzlíček.
" Má přesně 3 a půl kilogramu."
Byl tak malinky, nemohl jsem se na něj vynadívat. Měl krásné modré oči, jako má Debbie a na hlavě se mu točily do kudrlinek jemné vlásky.
" On nebrečí?" vždycky jsem si myslel, že všechny děti brečí, ale ten se na mě jen usmíval s vykulenýma očkama.
" Všechny děti brečet nemusí viď?" pošimrala ho po tváři.
" Jakpak se bude jmenovat?"
" Mikey." usmál jsem se a trochu se k němu přiblížil obličejem.
Malinko zvedl ručičky a natahoval se k mému nosu. Jak byl krásně roztomily. Dal jsem mu malou pusinku na ručičku a on se zasmál. Můj syn!Pořád mi to nějak nedochází.
Jen jsem udiveně zvedl hlavu a podíval se na sestřičku, která se spokojeně usmívla.
"Jen se běžte pochlubit." otevřela dveře.
Když jsem vešel na chodbu, stáli tam úplně všichni. Máma s tátou, Kevin, Denielle, Joe, Debbiini rodiče.
Musel jsem se smát jak idiot, ale nešlo se neusmívat.
"Mám syna!" řekl jsem hrdě.
A taky jsem byl hrdý, jako snad ještě nikdy v životě.
S Debbie jsme se chtěli nechat překvapit, jestli to bude chlapeček, nebo holčička.
Nejdřív jsem ho dal mamce do náruče. Už se nesmál, jen vyvaleně hleděl. Když ho mamka předala dál, jen mě obejmula.
" Gratuluju." zašeptala.
Když mi ho předali zpátky, tak jsem s ním jemně pohupoval, zase se smál jako sluničko a natahoval ke mně jeho malé ručičky. Jemně jsem se nosem otíral o jeho jemný obličejík, on mě chytal za nos a přitom se tak krásně hihňal.
Jen jsem zvedl hlavu a uviděl jak si nás všichni prohlíží jako svatý obrázek. Denielle a mamka spolu s Debbiinou mámou měly dokonce slzy v očích.
" Jak dlouho tady ještě budu muset být?" ptala se Debbie doktora.
V nemocnici už byla 2 dny, všechno se dalo dopořádku, až na to, že z nějakého neznámého důvodu nemůže kojit.
" Když všechno dobře půjde, zítra by jsme vás mohli pustit." usmál se a odešel.
Jen se na mě smutně podívala, dost jí to mrzelo.
" Ale no tak, ty za nto přece nemůžeš, netrap se." pohladil jsem ji po ruce.
"Já vím, ale stejně." opřela si hlavu o zlavec.
"Dobrý den, tak vám ho sem nesu." otevřela sestřička dveře spolu s Mikeym. Dala ho Debbie do náruče a zase odešla.
Lehce ho houpala na rukou a přitom se usmívala.
" Můžu taky?" usmál jsem se a natahoval ruky.
Když mě uviděl, začal se ke mně taky natahovat.
Debbie mi ho podala. Zase se začal tak hihňat, ani s Deb tohle nedělal, jenom, když ho držel já, natahoval své malé ručičke k mé tváři a při tom sem roztomile hihňal.
Debbie nás jen s úsměvem pozorovala.
" Myslíš že ví, že jsem jeho táta?" podíval jsem se na ni.
" Určitě." usmála se a oči ji začaly slzet.
" Copak?" přisedl jsem si k ni na postel pořád s mým synáčkem na rukou.
"Jen, ani nevíš jak si toho všeho vážím." setřela si malé slzy.
" Moc dobře si pamatuju, jaké to bylo, když jsem k vám tehdy šla, říct ti to, o něm." pohladila Mikeyho po jeho chmíři, co měl na hlavě.
" Strašně si vážím toho, že teď můžeme být rodina." podívala se mi do oči. Byly plné lásky, můj život je dokonalý, ano je. Mám milující manželku, zdravého syna, úspěšnou kariéru, mám všechno po čem jsem kdy toužil.
" Víš že tě miluju?" usmál jsem se a lehce ji setřel další malou slzičku.
" Taky tě miluju." usmála se a už se natahovala že mi dá pusu, když v tom se Mikey zase zahihňal.
Oba jsme mu dali pusu a pak se konečně políbili.
THE END
" Nicku prosím....nechci aby tu se mnou byl, zvládnu to sama." prosila jsem až plačtivě.
Ale abychom byli v obraze, svatební cestu jsme si náramně užili. Joe Nickovi odpustil, takže teď tráví dost času u NÁS doma. Ano, po příjezdu z cesty jsme už měli připravený dům, takže nebylo proč čekat.
Nick právě odjíždí na nějakou charitu do San Franciska a jelikož mi za chvíli začnou porodní dny, požádal Joea, aby tu se mnou zůstal. Nevadilo by mi to, ale Joe se snaží být až moc dobrý kamarád. Je dobré mít přítele na kterého se můžete obrátit, ale v něm důveru nemám. Neucházejí mi pohledy, kterými se na mě dívá a teď s ním mám zůstat sama, nejen celý den, ale hlavně noc.
Břicho mám jako balon, nevlezu se absolutně do ničeho, když se ráno probudím, bolí mě příšerně záda, musím se hodně šetřit, ale nedokážu jen sedět, a co hůř, pořád ležet. Je to děsně nepohodlné. Vlastně to mi ani tak moc nevadí. Jen čeho se nejvíc bojím je porod. Mám z toho až panickou hrůzu a pořád na to musím myslet, nejhorší je, že vlastně nevím, kdy to přijde.
" Debbie, jen jeden den, musí tady s tebou někdo být." pohladil mě po tváři a povzbudivě se usmál.
" Jo, ale proč zrovna Joe?" začínala jsem být dost zoufalá.
" Sám se nabídl, víš že konečně je to mezi námi dobrý, nechci to pokazit, prosím tě pochop to."
" Tak dobře, ale vrať se brzo." objala jsem ho.
" To víš že jo, zítra jsem tu jako na koni." políbil mě lehce na rty, vzal si tašku a šel.
" Neboj, spolu to zvládnem." objal mě ze zadu Joe a ruce dal na moje obří břicho, když se za Nickem zaklaply dveře.
" Tak fajn, ale půjdu si lehnout, jsem unavená." nechtěla jsem být na něj hnusná, vím, že konečně je všechno v pohodě, takže to nechci pokazit.
" Tak jo chceš pomoct?" otočil si mě k sobě.
" Byl bys hodný usmála jsem se." s tím balvanem jsem měla problém vyjít schody. Nick, mě vždycky musí nosit, jinak bych do ložnice asi nevylezla.
Tak mě tedy Joe vzal do náruče a šel pomalu po schodech.
" Teda páni, trochu jsi ztěžkla, od doby co jsem tě nesl posledně." zasmál se a položil až do postele.
" Jo to jsem nemusela nosit tenhle šutr, víš co to je?Pořád mě to tlačí směrem dopředu a děsně mě z toho bolí páteř." povzdychla jsem si.
" No tak spi ty páteři, kdyby něco jsem vedle." líbl mi pusu na líčko a šel.
Už to že jsem se musela přikrýt peřinou mě tak vysílilo, že jsem zaspala.
Ráno mě probudila vůně.
" Debbie vstávej, udělal jsem snídani." zašeptal Joe.
" Ale mě se ještě nechce, chcu spát." otočila jsem se na bok a vtom mi strašně ruplo v břichu.
Úplně jsem ztuhla. Sáhla jsem si pod peřinu a zacítila něco jako vodu.
" Deb, co to děl..." nedořekl, protože jsem úplně začala panikařit.
" Já budu rodit!Panebože.." nevím jestli mě vyděsila ta skutečnost o porodu, nebo vzrůstající tlak tam dole.
"C-cože?" úplně ztuhl.
" Budu rodit!Dělej něco!!" úplně jsem hysterčila, otočila jsem se zpátky a viděla jak na mě valí čočky.
"C-co mmmááám děělat?" vysoukal ze sebe.
" Dělej, volej Nickovi a odvez mě do nemocnice." snažila jsem se zhluboka dýchat, ovšem pořád mě to bolelo čím dál tim víc.
Joe, rychle utíkal dolů a pak s někým živě diskutoval.
Za chvíli byl zpátky, rychle mě popadl do náruče a nesl do auta. Myslela jsem, že asi umřu. Nemohla jsem se vůbec hýbat. Jak mě polívalo horko s každým stahem. Uvnitř jsem řvala, ale navenek jsem jen zhluboka dýchala.
Zastavili jsme před nemocnicí, tam se mě už ujali doktoři. Joe šel vedle mě. Zavedli mě do takového pokoje a Joe mě držel za ruku.
" Bude to dobrý jsem tady, jen dýchej." dělal to, co mu doporučila sestřička.
" Kde je Nick?Proč tu ještě není?Já tu chcu Nicka, hned!!!" tu poslední větu jsem zařvala až se lekl, jelikož jsem měla další stah.
NICK
" A co vaše žena, manželství vám zatím funguje?" seděl jsem na křesle, zrovna probíhal takový menší rozhovor. Pak jsem se rozhodl že pojedu už domů.
Když mi zazvonil mobil.
Chtěl jsem ho hnedka vypnout, ale jakmile jsem si všiml, že tam bliká Joeovo jméno, rozhodl jsem se to vzít, co když je něco s Debbie?
"Promiňte." omluvil jsem se moderátorovi s úsměvem a vzal to.
" Nicku, Debbie rodí!!!Přileť, HNED!" To poslední zařval, že to museli slyšet i ostatní v sále.
Na chvíli jsme úplně zamrznul. Joe, nic víc neřekl a zavěsil.
" Promiňte, musím jít, má žena rodí." oznámil jsem zvedajíc se ze sedačky.
DEBBIE
" Joe, běž pryč!" řekla jsem celá udýchaná. Ty stahy už trvají dýl jak dvě hodiny, právě se schyluje k porodu. Nechci aby tu byl.
" Ale..." chtě protestovat.
" Prostě vystřel!!" úplně jsem vyšilovala. Kde ten Nick kruci je? Celé tělo mě bolelo a ještě k tomu jsem měla děsný strach.
Když se za Joem zavřely dveře, hlavu jsem si opřela o zlavec.
Už tam byl doktor i sestřičky, v tu chvíli mě vážně nenapadlo, stydět se před tím doktorem, který mi čuměl někam do klína.
Když v tom se otevřely dveře a konečně přišel on. Tolik jsem teď potřebovala jeho oporu.
" Debbie, zlato jsem tady." klekl si vedle postele a chytl mě za ruku.
Myslela jsem, že ženy u porodu řvou bolestí, ale u mě ta bolest byla tak velká že jsem nemohla vydat ani hlásku, jen jsem Nickovi drtila ruku a kroutila se všemi směry.
Doktor mi vždycky řekl, kdy mám zatlačit, přišlo mi to jako věčnost a ta neskutečná bolest.
" Máme tak minutku pauzu, oddechujte." řekl.
Jen jsem se zoufalým pohledem podívala na Nicka, který mě sledoval utrápenýma očima.
" Nicku, já už nemůžu, strašně to bolí." ani jsem nemohla mluvit, tak jsem jen šeptala.
Jen mi houbičkou přejel po obličeji, jaké to bylo osvěžení.
" Lásko, ještě chviličku, je to naše miminko." zašeptal a jemně mi stiskl ruku.
" Vydrž to, pak už bude dobře." políbil mě na čelo.
Už jsem nestačila nic řict, zase další vlna bolesti.
Jen jsem zavřela oči a cítila ja mi slzy zmáčejí tvář.
NICK
Bože ať už to skončí.
Tolik jsem se na naše miminko těšíl, ale když vidím jak ji to bolí. Slzy velikosti hrachu se ji valili po líci, Jak dlouho to ještě potrvá? Když jsme byli naposledy u doktora, říkal, že porod bude asi trochu více bolestivý, kvůli věku, že to tak u mladších matek bývá, ale že ji to bude až tak bolet jsem vážně netušil. Na nic víc jsem nestačil myslet, když v tom mi Debbie ruku povolila a hluboce vydechla.
"Máte kluka!" zařval najednou dokor.
Trochu jsem Debbie stiskl ruku, jen mrně pootevřela jedno oko a hned ho zase zavřela.
" Stratila dost krve, odvezeme ji na pokoj, bude spát, takže by bylo dobré, kdyby jste ji nerušili. Sestřička vám malého zváží a změří, tak si chvilinku počkejte." usmál se mile doktor.
Sotva to dořekl, odvezli Debbie pryč. Před postelí zbyla jen kaluž krve. Obešel jsem ji velkým obloukem a postavil se před dveře.
" Tak tady ho máte tatínku." usmála se sestřička a podala mi malý uzlíček.
" Má přesně 3 a půl kilogramu."
Byl tak malinky, nemohl jsem se na něj vynadívat. Měl krásné modré oči, jako má Debbie a na hlavě se mu točily do kudrlinek jemné vlásky.
" On nebrečí?" vždycky jsem si myslel, že všechny děti brečí, ale ten se na mě jen usmíval s vykulenýma očkama.
" Všechny děti brečet nemusí viď?" pošimrala ho po tváři.
" Jakpak se bude jmenovat?"
" Mikey." usmál jsem se a trochu se k němu přiblížil obličejem.
Malinko zvedl ručičky a natahoval se k mému nosu. Jak byl krásně roztomily. Dal jsem mu malou pusinku na ručičku a on se zasmál. Můj syn!Pořád mi to nějak nedochází.
Jen jsem udiveně zvedl hlavu a podíval se na sestřičku, která se spokojeně usmívla.
"Jen se běžte pochlubit." otevřela dveře.
Když jsem vešel na chodbu, stáli tam úplně všichni. Máma s tátou, Kevin, Denielle, Joe, Debbiini rodiče.
Musel jsem se smát jak idiot, ale nešlo se neusmívat.
"Mám syna!" řekl jsem hrdě.
A taky jsem byl hrdý, jako snad ještě nikdy v životě.
S Debbie jsme se chtěli nechat překvapit, jestli to bude chlapeček, nebo holčička.
Nejdřív jsem ho dal mamce do náruče. Už se nesmál, jen vyvaleně hleděl. Když ho mamka předala dál, jen mě obejmula.
" Gratuluju." zašeptala.
Když mi ho předali zpátky, tak jsem s ním jemně pohupoval, zase se smál jako sluničko a natahoval ke mně jeho malé ručičky. Jemně jsem se nosem otíral o jeho jemný obličejík, on mě chytal za nos a přitom se tak krásně hihňal.
Jen jsem zvedl hlavu a uviděl jak si nás všichni prohlíží jako svatý obrázek. Denielle a mamka spolu s Debbiinou mámou měly dokonce slzy v očích.
" Jak dlouho tady ještě budu muset být?" ptala se Debbie doktora.
V nemocnici už byla 2 dny, všechno se dalo dopořádku, až na to, že z nějakého neznámého důvodu nemůže kojit.
" Když všechno dobře půjde, zítra by jsme vás mohli pustit." usmál se a odešel.
Jen se na mě smutně podívala, dost jí to mrzelo.
" Ale no tak, ty za nto přece nemůžeš, netrap se." pohladil jsem ji po ruce.
"Já vím, ale stejně." opřela si hlavu o zlavec.
"Dobrý den, tak vám ho sem nesu." otevřela sestřička dveře spolu s Mikeym. Dala ho Debbie do náruče a zase odešla.
Lehce ho houpala na rukou a přitom se usmívala.
" Můžu taky?" usmál jsem se a natahoval ruky.
Když mě uviděl, začal se ke mně taky natahovat.
Debbie mi ho podala. Zase se začal tak hihňat, ani s Deb tohle nedělal, jenom, když ho držel já, natahoval své malé ručičke k mé tváři a při tom sem roztomile hihňal.
Debbie nás jen s úsměvem pozorovala.
" Myslíš že ví, že jsem jeho táta?" podíval jsem se na ni.
" Určitě." usmála se a oči ji začaly slzet.
" Copak?" přisedl jsem si k ni na postel pořád s mým synáčkem na rukou.
"Jen, ani nevíš jak si toho všeho vážím." setřela si malé slzy.
" Moc dobře si pamatuju, jaké to bylo, když jsem k vám tehdy šla, říct ti to, o něm." pohladila Mikeyho po jeho chmíři, co měl na hlavě.
" Strašně si vážím toho, že teď můžeme být rodina." podívala se mi do oči. Byly plné lásky, můj život je dokonalý, ano je. Mám milující manželku, zdravého syna, úspěšnou kariéru, mám všechno po čem jsem kdy toužil.
" Víš že tě miluju?" usmál jsem se a lehce ji setřel další malou slzičku.
" Taky tě miluju." usmála se a už se natahovala že mi dá pusu, když v tom se Mikey zase zahihňal.
Oba jsme mu dali pusu a pak se konečně políbili.
THE END
18. Díl- NZS
14. června 2010 v 17:06 | Ladys a Anďa | ff-Návrat zašlé slávyVečer jen tak sedíme pod palmou a sledujeme moře.
" Chceš ještě?" vezmu si z talíře ananas.
" A víš že jo?" usměje se a políbí mě.
Pomalu mě povaluje do písku, když se začnu smát.
" Ale já myslela, to jídlo." snažila jsem se protestovat.
" Hmm, teď už je to jedno, spíš by jsme měli začít plnit manželské povinnosti." políbil mě lehce na ouško.
" No jasně ty můj manželi." zahihňala jsem, když mi lehce foukl na krk.
Lehce mě na něj políbil a povalil nás oba do písku. Lehce svými rty přejížděl po mém krku. Tak jemně a při tom tak vášnivě. Vzbuzovalo to ve mně touhu. Vyvíšila jsem jeho oblíčej do úrovně toho mého a hladově ho políbila na rty. Jeho ruce zabloudili pod mé tričko, které mi následně vyslíkl. Rty přejel až na dekolt. Když se mi snažil vyslíknout i podprsenku zarazila jsem ho.
" Pojď dovnitř." řekla jsem udýchaně.
Jen mě zvedl do náruče a odnášel do bungalowu.
Na posteli to bude přece jenom pohodlnější.
Lehce mě na ni položil a lehl si na mě. Zase jsme se začali vášnivě líbat, překulila jsem se nad něj a začala mu sundávat tričko.
Byla jsem tak rozžhavená, že jsem ani nedávala pozor, jestli se náhodou něco neděje miminku.
To už on se ovládal líp než já. Něžně mě převalil zase pod sebe a začal mi rozepínat tu podprsenku. Jak to všechno dělal opatrně, vyzařovala z něj taková něha.
Za chvíli jsme tam oba leželi úplně nazí. Tak roztoužení, horcí. Připomnělo mi to tu noc, kdy jsme se milovali poprvé.
Už jsem to nevydržela a sama jsem nám pomohla. Oba jsme slastně přivřeli oči. Začal mě lehce líbat na rtech. Všechno bylo tak pomalé, ale tak úžasné.
Zase jsme byli jako jedno tělo. Když nás milostná křeč dostihla, bylo to jako tehdy. Tehdy na chatě, krásné a slovy nepopsatelné.
Ráno jsem se vzbudila poměrně brzo, Nick ležel vedle mě, prikrytý peřinou do pasu, jednou rukou přehozenou přes můj nahý bok a lehce oddechoval.
Cítila jsem se skvěle až na nepříjemně mokrý pocit. Odhrnula jsem ze sebe peřinu a úplně se vyděsila při tom pohledu.
Celé prostěradlo bylo od krve. Tohle asi není dobré znamení.
Rychle jsem vstala, navlékla na sebe župan a valila na záchod.
Měla jsem panický strach, co když se mu něco stalo? Na záchodě jsem vytočila číslo na Danielle.
" Ano?" ozval se na druhé straně její mírně rozespalý hlas.
" Strašně se omlouvám, že tě budim, ale nutně potřebuju číslo na doktora Collinse." řekla jsem rychle.
" Jasně hned......počkej na gynekologa, děje se něco?" zněla do telefonu docela ustaraně.
" Já nevím, včera, jsme to, totiž, včera jsme se s Nickem milovali a teď máme celé prostěradlo od krve, co když se něco stalo?" začala jsem pomalu, ale jistě hysterčit.
" Ach, tak. Bála jsem se, že to bude něco strašného, ale tohle se prý někdy děje." úlevně vydechla do telefonu.
" Jsi si jistá?" pořád jsem byla trochu napjatá.
" Jo, mluvila jsem s ním o tom." odpověděla.
" Dobře, promiň, že jsem tě vzbudila." už jsem se uvolnila.
" To je dobrý, tak si to tam užijte." zasmála se a položila to.
NICK
Vzbudilo mě spláchnutí na záchodě. Ne přímo ideální probuzení, ale co. Protáhl jsem se a podíval se na půlku, kde předtím ležela Debbie.
Hned, když jsem viděl to prostěradlo, dostal jsem panický strach. Co když jsem jim ublížil?
Nad ničím jiným jsem nestačil popřemýšlet, protože z koupelny právě vyšla Debbie v županu s úsměvem od ucha k uchu.
" Debbie, jste v pořádku?" ptal jsem se vystrašeně.
Jen si sedla na kraj postele.
" Jo, taky jsem se nejdřív bála, ale Denielle mi řekla, že se to tak děje, takže je to v pořádku." počechrala mi vlasy a líbla na rty.
" Jdu dělat snídani, dáš si se mnou?" vstala.
" Díky." usmál jsem se, vstal jsem a mířil si to do koupelny.
" Chceš ještě?" vezmu si z talíře ananas.
" A víš že jo?" usměje se a políbí mě.
Pomalu mě povaluje do písku, když se začnu smát.
" Ale já myslela, to jídlo." snažila jsem se protestovat.
" Hmm, teď už je to jedno, spíš by jsme měli začít plnit manželské povinnosti." políbil mě lehce na ouško.
" No jasně ty můj manželi." zahihňala jsem, když mi lehce foukl na krk.
Lehce mě na něj políbil a povalil nás oba do písku. Lehce svými rty přejížděl po mém krku. Tak jemně a při tom tak vášnivě. Vzbuzovalo to ve mně touhu. Vyvíšila jsem jeho oblíčej do úrovně toho mého a hladově ho políbila na rty. Jeho ruce zabloudili pod mé tričko, které mi následně vyslíkl. Rty přejel až na dekolt. Když se mi snažil vyslíknout i podprsenku zarazila jsem ho.
" Pojď dovnitř." řekla jsem udýchaně.
Jen mě zvedl do náruče a odnášel do bungalowu.
Na posteli to bude přece jenom pohodlnější.
Lehce mě na ni položil a lehl si na mě. Zase jsme se začali vášnivě líbat, překulila jsem se nad něj a začala mu sundávat tričko.
Byla jsem tak rozžhavená, že jsem ani nedávala pozor, jestli se náhodou něco neděje miminku.
To už on se ovládal líp než já. Něžně mě převalil zase pod sebe a začal mi rozepínat tu podprsenku. Jak to všechno dělal opatrně, vyzařovala z něj taková něha.
Za chvíli jsme tam oba leželi úplně nazí. Tak roztoužení, horcí. Připomnělo mi to tu noc, kdy jsme se milovali poprvé.
Už jsem to nevydržela a sama jsem nám pomohla. Oba jsme slastně přivřeli oči. Začal mě lehce líbat na rtech. Všechno bylo tak pomalé, ale tak úžasné.
Zase jsme byli jako jedno tělo. Když nás milostná křeč dostihla, bylo to jako tehdy. Tehdy na chatě, krásné a slovy nepopsatelné.
Ráno jsem se vzbudila poměrně brzo, Nick ležel vedle mě, prikrytý peřinou do pasu, jednou rukou přehozenou přes můj nahý bok a lehce oddechoval.
Cítila jsem se skvěle až na nepříjemně mokrý pocit. Odhrnula jsem ze sebe peřinu a úplně se vyděsila při tom pohledu.
Celé prostěradlo bylo od krve. Tohle asi není dobré znamení.
Rychle jsem vstala, navlékla na sebe župan a valila na záchod.
Měla jsem panický strach, co když se mu něco stalo? Na záchodě jsem vytočila číslo na Danielle.
" Ano?" ozval se na druhé straně její mírně rozespalý hlas.
" Strašně se omlouvám, že tě budim, ale nutně potřebuju číslo na doktora Collinse." řekla jsem rychle.
" Jasně hned......počkej na gynekologa, děje se něco?" zněla do telefonu docela ustaraně.
" Já nevím, včera, jsme to, totiž, včera jsme se s Nickem milovali a teď máme celé prostěradlo od krve, co když se něco stalo?" začala jsem pomalu, ale jistě hysterčit.
" Ach, tak. Bála jsem se, že to bude něco strašného, ale tohle se prý někdy děje." úlevně vydechla do telefonu.
" Jsi si jistá?" pořád jsem byla trochu napjatá.
" Jo, mluvila jsem s ním o tom." odpověděla.
" Dobře, promiň, že jsem tě vzbudila." už jsem se uvolnila.
" To je dobrý, tak si to tam užijte." zasmála se a položila to.
NICK
Vzbudilo mě spláchnutí na záchodě. Ne přímo ideální probuzení, ale co. Protáhl jsem se a podíval se na půlku, kde předtím ležela Debbie.
Hned, když jsem viděl to prostěradlo, dostal jsem panický strach. Co když jsem jim ublížil?
Nad ničím jiným jsem nestačil popřemýšlet, protože z koupelny právě vyšla Debbie v županu s úsměvem od ucha k uchu.
" Debbie, jste v pořádku?" ptal jsem se vystrašeně.
Jen si sedla na kraj postele.
" Jo, taky jsem se nejdřív bála, ale Denielle mi řekla, že se to tak děje, takže je to v pořádku." počechrala mi vlasy a líbla na rty.
" Jdu dělat snídani, dáš si se mnou?" vstala.
" Díky." usmál jsem se, vstal jsem a mířil si to do koupelny.
17. Díl- NZS
14. června 2010 v 17:05 | Ladys a Anďa | ff-Návrat zašlé slávyDnes den s velkým D. Den, mé a Nickovy svatby. Moc se těším, ale zároveň se děsně bojím. S Nickem se celý den neuvidíme, až u obřadu. Jsem nervozní. Mámka se mě snaži uklidnit, poravdě, když mi začne říkat jak se bála ona, když se vdávala za mého otce, dostanu ten strach ještě větší.
S rodinou Jonasů, vycházím zatím v klidu. Denisse si ode mě sice dává trochu odstup, ale je docela milá. Jsem jí za to moc vděčná, hádky by jsem asi nevydržela a zkolabovala už teď.
Od rána vrcholily přípravy až do teď.
Jsem oblečená v těch krásných šatech, v ruce mám kytku a sedím v autě s černými skly. Až začne hrát hudba, tak mi táta otevře dveře a odvede k olátři.
Jsem ráda, že jsem souhlasila a nechala to uspořádat tady. Byla to krásná pláž. Nikde nikdo, pozdni slunce lehce hřálo, kněz stál za takovou menší květinovou bránou, kde na mě čekal on. Nick, můj snoubenec a brzo, můj manžel. Strašně mu to slušelo, vlastně, slušelo to všem. Moje máma stála na jedné straně a zbytek rodiny Jonasů na druhé. Kevin stál vedle Nicka, jelikož je jeho svědek. I Frankie byl oblečený v takovém malém kvádru
Už se otevřely dveře a táta mi podal ruku. Vystoupila jsem z auta. Šumění vln se prolínalo s tóny houslí, které hrály tu svatební hudbu.
Zahákla jsem se tátovi za rameno a pomalu jsme oba kráčeli k oltáři.
Všichni se usmívali. Až na Joea. Ten jedniný o mě ani nezavadil pohledem. Bylo mi to trochu líto, ale teď na to nechci myslet.
S Nickem jsme se postavili pod tu bránu a chytli se za ruce.
Kněz řekl pár slov na úvod. Skoro jsem ho nevnímala, až došlo na tu pasáž, berete si zde přítomného pana Nicka Jonase....." Moje odpověď byle jednoznačná, chtěla jsem si ho vzít a strávit s ním zbytek života, o tom jsem byla přesvědčená už teď v mých sedmnácti letech.
Oba jsme si řekli své manželské sliby. Pak jsme se vyměnili prstýnky, a políbili se.
Všichni nám začali tleskat. Právě jsem se stala ženou, pro mě, toho nejůžasnějšího muže planety.
Chytli jsme se za ruce a spolu s ostatními nasedli do auta.
Všechno to uteklo tak rychle a už jsme seděli v letadle, směr Španělsko, Costa Brava.
Opřela jsem se Nickovi o rameno. Letěli jsme ve vlastním letadle, aspoń nebude žádný rozruch.
" Unavená?" zeptal se a políbil mě do vlasů.
" Trochu jen, nemůžu tomu uvěřit." zvedla jsem hlavu a podívala se mu do oči.
" A čemu přesně?" dělal nechápajícího, přitom přesně věděl, co myslím.
" Že jsem tvoje žena." usmála jsem se a líbla ho jemně na rty.
" Já taky ne, jen jsem chtěl slyšet jak říkáš to slovo tvoje žena." zaculil se a taky mě políbil.
" Hej já chci taky slyšet, že jsi můj muž." zašklebila jsem se a odtáhla se kousek dál.
" Dobře, jsem tvůj muž." přitáhl si mě za bradu a líbl mě na nos.
Časový posun způsobil, že i když jsme vyjeli z Ameriky v noci, ve Španělsku byl den.
Prošli jsme letovou kontrolou a jeli k pobřeži ostrovu. Byla to krásná krajina.
Nasedli jsme i s věcmi do takového menšího člůnu a Nick nás zavezl do nějaké zátoky.
" Tohle je to překvapení?" rozhlédla jsem se a uviděla malý bungalow na pláži. Zatím se tyčila velká hora, která věznila pláž, tak, že se na ni dalo dostat jen z moře. Kolem zálivu byly skály, dokonce jsem se bála, že tam neprojedeme, protože jediná cesta byla široká asi 2,5 metru, takže jsme projeli tak tak.
" Jo, jsme tu sami." usmál se, vyhodil kufry na pláž a přivázal člůn.
"Úplně sami?"
" Jo úplně sami." zasmál se zase.
Rychlostí blesku jsem ze sebe shodila všechno oblečení a utíkala do vody. Byla krásně osvěžující.
Jen mě pobaveně sledoval a donesl kufry do toho malého domku.
" Nejdeš zamnou?" plavala jsem.
" Ale proč ne." taky ze sebe všechno shodil a plaval za mnou.
" Je tu vážně moc krásně." šlapala jsem vodu.
" Jo to je." už mě z toho šlapání začínaly bolet nohy, tak jsem chtěla plavat ke břehu.
" Kampak?" chytl mě za ruku.
" Hele tobě se to říká, ty si v klidu stojíš, ale mě už bolí nohy." zašklebila jsem se
" Tak to nějak vyřešíme." chytl mě za záda a přitáhl blíž.
Už jsem to vážně nemohla vydržet, jestli se okamžitě něčeho nezachytím, tak půjdu ke dnu jako Titanik.
Tak jsem mu obmotala nohy kolem pasu.
" Fuj, docela mě to zmohlo." zasmála jsem se a ruky mu dala za krk.
Usmál se a pak mě políbil. Chvíli jsme se líbali jen tak lehce a něžně, dokud nepřišla malinko větší vlna a nešplouchla nám to oboum přes hlavu.
Jsem se musela začít smát.
" Tak už pojď ven." drapla jsem ho za ruku a tahal z pláže.
Na chvíli jsme si lehli na horký písek, příjemné hřál.
" Neříkala jsi, že se hodně stydíš?" otočil se na bok a podíval se na mě, až jsem mírně zrudla.
" Jo, ale tohle je něco jiného, ty nejsi doktor a nejsi cizí." taky jsem se k němu otočila a trochu se přitiskla.
" Hmm, tak fajn, a už víš jaká bude naše svatební noc?" zaculil se.
" To vážně netuším, ale těhotné ženy se milovat nesmí." řekla jsem vážně, ale uvnitř jsem se řehnila.
" Jo, o tom jsem někdy četl v mamčiném časopise." zapřemýšlel.
To už jsem nevydržela a vybuchla smíchy.
" Co no, děsně jsem se v letadle nudil a tohle byl poslední článek, který jsem neměl přečtený." zasmál se.
" Ale teď se mi to hodí, protože vím, že se ženy nesmí milovat až po druhém měsíci těhotenství." tak teď mě dostal. Překvapilo mě, že něco takového četl, ale že si to ještě pamatuje?
" Dostal jsi mě." rezignovala jsem a lehla si zpátky na záda.
" Já vím, takže si to užijem." překulil se nade mě a políbil na nos.
" Ale!" zvedla jsem prst.
Jen čekal co řeknu.
" Budeš něžný, aby mu to neublížilo." řekla jsem vážně, z tohodle si srandu dělat nebudu, ptala jsem se doktora a ten říkal, že to nevadí, jen si máme dát pozor.
" Nikdy bych vám neublížil." pohladil mě po tváři.
Ještě jsme se chvíli sušili na sluníčku, ale pak jsem dostala hlad, tak jsme se zvedli a šli ukuchtit něco k jídlu.
S rodinou Jonasů, vycházím zatím v klidu. Denisse si ode mě sice dává trochu odstup, ale je docela milá. Jsem jí za to moc vděčná, hádky by jsem asi nevydržela a zkolabovala už teď.
Od rána vrcholily přípravy až do teď.
Jsem oblečená v těch krásných šatech, v ruce mám kytku a sedím v autě s černými skly. Až začne hrát hudba, tak mi táta otevře dveře a odvede k olátři.
Jsem ráda, že jsem souhlasila a nechala to uspořádat tady. Byla to krásná pláž. Nikde nikdo, pozdni slunce lehce hřálo, kněz stál za takovou menší květinovou bránou, kde na mě čekal on. Nick, můj snoubenec a brzo, můj manžel. Strašně mu to slušelo, vlastně, slušelo to všem. Moje máma stála na jedné straně a zbytek rodiny Jonasů na druhé. Kevin stál vedle Nicka, jelikož je jeho svědek. I Frankie byl oblečený v takovém malém kvádru
Už se otevřely dveře a táta mi podal ruku. Vystoupila jsem z auta. Šumění vln se prolínalo s tóny houslí, které hrály tu svatební hudbu.
Zahákla jsem se tátovi za rameno a pomalu jsme oba kráčeli k oltáři.
Všichni se usmívali. Až na Joea. Ten jedniný o mě ani nezavadil pohledem. Bylo mi to trochu líto, ale teď na to nechci myslet.
S Nickem jsme se postavili pod tu bránu a chytli se za ruce.
Kněz řekl pár slov na úvod. Skoro jsem ho nevnímala, až došlo na tu pasáž, berete si zde přítomného pana Nicka Jonase....." Moje odpověď byle jednoznačná, chtěla jsem si ho vzít a strávit s ním zbytek života, o tom jsem byla přesvědčená už teď v mých sedmnácti letech.
Oba jsme si řekli své manželské sliby. Pak jsme se vyměnili prstýnky, a políbili se.
Všichni nám začali tleskat. Právě jsem se stala ženou, pro mě, toho nejůžasnějšího muže planety.
Chytli jsme se za ruce a spolu s ostatními nasedli do auta.
Všechno to uteklo tak rychle a už jsme seděli v letadle, směr Španělsko, Costa Brava.
Opřela jsem se Nickovi o rameno. Letěli jsme ve vlastním letadle, aspoń nebude žádný rozruch.
" Unavená?" zeptal se a políbil mě do vlasů.
" Trochu jen, nemůžu tomu uvěřit." zvedla jsem hlavu a podívala se mu do oči.
" A čemu přesně?" dělal nechápajícího, přitom přesně věděl, co myslím.
" Že jsem tvoje žena." usmála jsem se a líbla ho jemně na rty.
" Já taky ne, jen jsem chtěl slyšet jak říkáš to slovo tvoje žena." zaculil se a taky mě políbil.
" Hej já chci taky slyšet, že jsi můj muž." zašklebila jsem se a odtáhla se kousek dál.
" Dobře, jsem tvůj muž." přitáhl si mě za bradu a líbl mě na nos.
Časový posun způsobil, že i když jsme vyjeli z Ameriky v noci, ve Španělsku byl den.
Prošli jsme letovou kontrolou a jeli k pobřeži ostrovu. Byla to krásná krajina.
Nasedli jsme i s věcmi do takového menšího člůnu a Nick nás zavezl do nějaké zátoky.
" Tohle je to překvapení?" rozhlédla jsem se a uviděla malý bungalow na pláži. Zatím se tyčila velká hora, která věznila pláž, tak, že se na ni dalo dostat jen z moře. Kolem zálivu byly skály, dokonce jsem se bála, že tam neprojedeme, protože jediná cesta byla široká asi 2,5 metru, takže jsme projeli tak tak.
" Jo, jsme tu sami." usmál se, vyhodil kufry na pláž a přivázal člůn.
"Úplně sami?"
" Jo úplně sami." zasmál se zase.
Rychlostí blesku jsem ze sebe shodila všechno oblečení a utíkala do vody. Byla krásně osvěžující.
Jen mě pobaveně sledoval a donesl kufry do toho malého domku.
" Nejdeš zamnou?" plavala jsem.
" Ale proč ne." taky ze sebe všechno shodil a plaval za mnou.
" Je tu vážně moc krásně." šlapala jsem vodu.
" Jo to je." už mě z toho šlapání začínaly bolet nohy, tak jsem chtěla plavat ke břehu.
" Kampak?" chytl mě za ruku.
" Hele tobě se to říká, ty si v klidu stojíš, ale mě už bolí nohy." zašklebila jsem se
" Tak to nějak vyřešíme." chytl mě za záda a přitáhl blíž.
Už jsem to vážně nemohla vydržet, jestli se okamžitě něčeho nezachytím, tak půjdu ke dnu jako Titanik.
Tak jsem mu obmotala nohy kolem pasu.
" Fuj, docela mě to zmohlo." zasmála jsem se a ruky mu dala za krk.
Usmál se a pak mě políbil. Chvíli jsme se líbali jen tak lehce a něžně, dokud nepřišla malinko větší vlna a nešplouchla nám to oboum přes hlavu.
Jsem se musela začít smát.
" Tak už pojď ven." drapla jsem ho za ruku a tahal z pláže.
Na chvíli jsme si lehli na horký písek, příjemné hřál.
" Neříkala jsi, že se hodně stydíš?" otočil se na bok a podíval se na mě, až jsem mírně zrudla.
" Jo, ale tohle je něco jiného, ty nejsi doktor a nejsi cizí." taky jsem se k němu otočila a trochu se přitiskla.
" Hmm, tak fajn, a už víš jaká bude naše svatební noc?" zaculil se.
" To vážně netuším, ale těhotné ženy se milovat nesmí." řekla jsem vážně, ale uvnitř jsem se řehnila.
" Jo, o tom jsem někdy četl v mamčiném časopise." zapřemýšlel.
To už jsem nevydržela a vybuchla smíchy.
" Co no, děsně jsem se v letadle nudil a tohle byl poslední článek, který jsem neměl přečtený." zasmál se.
" Ale teď se mi to hodí, protože vím, že se ženy nesmí milovat až po druhém měsíci těhotenství." tak teď mě dostal. Překvapilo mě, že něco takového četl, ale že si to ještě pamatuje?
" Dostal jsi mě." rezignovala jsem a lehla si zpátky na záda.
" Já vím, takže si to užijem." překulil se nade mě a políbil na nos.
" Ale!" zvedla jsem prst.
Jen čekal co řeknu.
" Budeš něžný, aby mu to neublížilo." řekla jsem vážně, z tohodle si srandu dělat nebudu, ptala jsem se doktora a ten říkal, že to nevadí, jen si máme dát pozor.
" Nikdy bych vám neublížil." pohladil mě po tváři.
Ještě jsme se chvíli sušili na sluníčku, ale pak jsem dostala hlad, tak jsme se zvedli a šli ukuchtit něco k jídlu.
16. Díl- NZS
14. června 2010 v 17:05 | Ladys a Anďa | ff-Návrat zašlé slávyJsou tu dva dny před svatbou a já jedu kupovat svatební šaty. Je fakt, že je to dost narychlo, ale bude to malá svatba. Jsou pozvaní jen Nickovi a mí rodiče+Nickovi sourozenci. Kupodivu, Jonasovi s tak malou svatbou souhlasili. Vlastně od té doby co jsem tam byla posledně, když jsem přišla Nickovi říct o mém těhotensví, jsem je neviděla.
Máma a Denisse jsou už na místě svatby a organizují to tam. Bude se to konat na jedné opuštěné pláži v Texasu. Sice nechápu proč jsme to nemohli udělat tady v Californii, ale bylo to Nickovo přání.
Jelikož mí rodiče jsou už na místě, nemám s kým jít vybírat svatební šaty a Nick mě samotnou nenechá. Takže jedu s Kevinem. Nick sice tvrdil, že se nabídl sám, ale myslím si, že ho k tomu donutil. Kevin mě přece nenávidím.
Zrovna jsem zamykala hlavní vchod, když se ozvalo troubení auta. Takže je tady.
Mlčky jsem vyběhla z našeho pozemku, ignorovala protivné dotazy novinářů, kteří tam ještě stáli a nasedla do Kevinova auta.
" Ahoj." pozdravil nezávazně a rozjel se.
" A-ahoj." byla jsem trochu nervozní, čekala jsem kdy přijde s nějakou narážkou nebo něčím jiným.
Stejně jsem se ho musela zeptat.
" Nick tvrdí, že si chtěl jet dobrovolně, nevěřím mu." podívala jsem se na něj.
" Já ti to potvrzuji, chtěl jsem jet." usměje se bez stopy ironie.
" Vždyť mě nenávidíš."
" V tom to není. Co bylo, bylo, teď budeš patřit k nám do rodiny. Chtěl by jsem to smést ze stolu, myslíš, že to bude možné?" koukl na mě na chvíli a pak hned odvrátil hlavu zpátky dopředu.
" Mě to problém dělat nebude, ale proč tak najednou?" nedalo mi.
" Víš, Joe byl vždycky trochu sukničkář, měl zatím nejvíc holek z nás všech, ale tohle si nezasloužil." odmlčel se.
" Ovšem vím, že Nick, taky není žádný svatoušek a byla by chyba obviňovat z toho co se stalo jenom tebe. Dost jsem nad tím přemýšlel. Chci aby jste byli s Nickem šťastní, v posledních dnech co jste spolu jen září." zamyslel se.
" Dobře, jinak díky, že se mnou jedeš." usmála jsem se. Konečně jsem se trochu uvolnila.
" Jedeme do salonu, kde si vybírala šaty i Denielle, Nick bude v tom naproti, s Joem. Původně s ním měl jít táta, ale rozhodl se to radši zařídit v Texasu. Budu jen rád, když se tam ti dva nezabijou."
" Mrzí mě to, vážně jsem to neudělala schválně." povzdychla jsem si.
" Už na to kašli, se mnou si nákupy užiješ." mrkl a už jsme frčeli městem.
" Tyhle se mi líbí zatím asi nejvíc." otočila jsem se na Kevina.
V tom obchodě jsme byli už asi dvě hodiny, byla jsem děsně unavená z toho zkoušení, ale jestli Kevin taky, nedal to vůbec znát. Docela dobře jsme si za ty dvě hodiny pokecali, to musím uznat
" Jo ty budou na pláž jako vyšité." usmál se.
Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešel Joe.
" Kevine Nick se ptá jestli..." nedořekl, když jeho oči zabloudily ke mně. Chvíli se na mě jen díval, než k němu došel Kevin.
" Co říkal?" stoupl si před něj, tak aby ny mě Joe neviděl.
Otočila jsem se spátky k zrcadlu.
" Nechte mi je ještě chvíli prosím, prohlédnu se pořádně." řekla jsem paní, která mi pomáhala si je oblíkat, vybírat a tak dále.
"Jistě." usmála se paní a odcupitala pryč.
" Vypadáš krásně." ozvalo se a vzrcadle jsem uviděla Joea, jak za mnou stojí.
" Ehm, díky, kde je Kevin?" snažila jsem být v klidu a mezitím jsem si jemně upravovala volánky na rukávech.
" Šel za Nickem." odpověděl prostě a položil mi ruky na boky.
" Joe, co to děláš?" vyvalila jsem oči a sundala jeho teplé ruce dolů.
" Mohla jsi se stát mojí ženou." řekl posmutněle.
" Ty víš, že by k svatbě nikdy nedošlo." řekla jsem přímo.
" Proč si to myslíš?" zeptal se trochu ublíženě.
" Hele, vím, že tím se nic nespraví, ale mrzí mě to. Mrzí mě co se stalo, jenomže teď jsem s Nickem a za něj se taky provdám." řekla jsem rozhodně a otočila se k němu čelem.
" Jenomže já tě miluju." pohladil mě po tváři.
" Joe......já, ale miluji Nicka. Tak to prosím nestěžuj." sundala jsem mu dolů ruku z mé tváře, pohladila ho po ramenu a otočila se k zrcadlu.
" Měl bys jít." řekla jsem.
Nic neřekl jen se otočil a už ho nebylo. V zrcadle jsem uviděla Kevina, asi tam stál už delší dobu.
" Takže tyhle beru." řekla jsem paní. V kabince jsem se převlékla a vyšla ven, konečně v normálních věcech.
Sedla jsem si na židli vedle Kevina a vytáhla pití. Měla jsem strašnou žízeň.
" Chceš taky?" nabídla jsem mu.
" Ne díky." usmál se.
Tak jsem se napila a schovala pití do kabelky."
" Ty jsi to slyšel?" zeptala jsem se po chvíli.
" Ehm, jo." odpvěděl prostě.
" Co mám dělat?" začala jsem být už trochu zoufalá.
" To nevím, vím jen, že Nick tě miluje a Joe nejspíš, podle toho co řekl taky. Ať chceš, nebo nechceš, jednoho z nich sklameš. Předpokládám, že sklamaný bude Joe." zafilozofoval.
Objal mě rukou kolem ramen.
" Uvidíš, Joea to přejde." usmál se povzbudivě.
" Snad." zadoufala jsem.
Máma a Denisse jsou už na místě svatby a organizují to tam. Bude se to konat na jedné opuštěné pláži v Texasu. Sice nechápu proč jsme to nemohli udělat tady v Californii, ale bylo to Nickovo přání.
Jelikož mí rodiče jsou už na místě, nemám s kým jít vybírat svatební šaty a Nick mě samotnou nenechá. Takže jedu s Kevinem. Nick sice tvrdil, že se nabídl sám, ale myslím si, že ho k tomu donutil. Kevin mě přece nenávidím.
Zrovna jsem zamykala hlavní vchod, když se ozvalo troubení auta. Takže je tady.
Mlčky jsem vyběhla z našeho pozemku, ignorovala protivné dotazy novinářů, kteří tam ještě stáli a nasedla do Kevinova auta.
" Ahoj." pozdravil nezávazně a rozjel se.
" A-ahoj." byla jsem trochu nervozní, čekala jsem kdy přijde s nějakou narážkou nebo něčím jiným.
Stejně jsem se ho musela zeptat.
" Nick tvrdí, že si chtěl jet dobrovolně, nevěřím mu." podívala jsem se na něj.
" Já ti to potvrzuji, chtěl jsem jet." usměje se bez stopy ironie.
" Vždyť mě nenávidíš."
" V tom to není. Co bylo, bylo, teď budeš patřit k nám do rodiny. Chtěl by jsem to smést ze stolu, myslíš, že to bude možné?" koukl na mě na chvíli a pak hned odvrátil hlavu zpátky dopředu.
" Mě to problém dělat nebude, ale proč tak najednou?" nedalo mi.
" Víš, Joe byl vždycky trochu sukničkář, měl zatím nejvíc holek z nás všech, ale tohle si nezasloužil." odmlčel se.
" Ovšem vím, že Nick, taky není žádný svatoušek a byla by chyba obviňovat z toho co se stalo jenom tebe. Dost jsem nad tím přemýšlel. Chci aby jste byli s Nickem šťastní, v posledních dnech co jste spolu jen září." zamyslel se.
" Dobře, jinak díky, že se mnou jedeš." usmála jsem se. Konečně jsem se trochu uvolnila.
" Jedeme do salonu, kde si vybírala šaty i Denielle, Nick bude v tom naproti, s Joem. Původně s ním měl jít táta, ale rozhodl se to radši zařídit v Texasu. Budu jen rád, když se tam ti dva nezabijou."
" Mrzí mě to, vážně jsem to neudělala schválně." povzdychla jsem si.
" Už na to kašli, se mnou si nákupy užiješ." mrkl a už jsme frčeli městem.
" Tyhle se mi líbí zatím asi nejvíc." otočila jsem se na Kevina.
V tom obchodě jsme byli už asi dvě hodiny, byla jsem děsně unavená z toho zkoušení, ale jestli Kevin taky, nedal to vůbec znát. Docela dobře jsme si za ty dvě hodiny pokecali, to musím uznat
" Jo ty budou na pláž jako vyšité." usmál se.
Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešel Joe.
" Kevine Nick se ptá jestli..." nedořekl, když jeho oči zabloudily ke mně. Chvíli se na mě jen díval, než k němu došel Kevin.
" Co říkal?" stoupl si před něj, tak aby ny mě Joe neviděl.
Otočila jsem se spátky k zrcadlu.
" Nechte mi je ještě chvíli prosím, prohlédnu se pořádně." řekla jsem paní, která mi pomáhala si je oblíkat, vybírat a tak dále.
"Jistě." usmála se paní a odcupitala pryč.
" Vypadáš krásně." ozvalo se a vzrcadle jsem uviděla Joea, jak za mnou stojí.
" Ehm, díky, kde je Kevin?" snažila jsem být v klidu a mezitím jsem si jemně upravovala volánky na rukávech.
" Šel za Nickem." odpověděl prostě a položil mi ruky na boky.
" Joe, co to děláš?" vyvalila jsem oči a sundala jeho teplé ruce dolů.
" Mohla jsi se stát mojí ženou." řekl posmutněle.
" Ty víš, že by k svatbě nikdy nedošlo." řekla jsem přímo.
" Proč si to myslíš?" zeptal se trochu ublíženě.
" Hele, vím, že tím se nic nespraví, ale mrzí mě to. Mrzí mě co se stalo, jenomže teď jsem s Nickem a za něj se taky provdám." řekla jsem rozhodně a otočila se k němu čelem.
" Jenomže já tě miluju." pohladil mě po tváři.
" Joe......já, ale miluji Nicka. Tak to prosím nestěžuj." sundala jsem mu dolů ruku z mé tváře, pohladila ho po ramenu a otočila se k zrcadlu.
" Měl bys jít." řekla jsem.
Nic neřekl jen se otočil a už ho nebylo. V zrcadle jsem uviděla Kevina, asi tam stál už delší dobu.
" Takže tyhle beru." řekla jsem paní. V kabince jsem se převlékla a vyšla ven, konečně v normálních věcech.
Sedla jsem si na židli vedle Kevina a vytáhla pití. Měla jsem strašnou žízeň.
" Chceš taky?" nabídla jsem mu.
" Ne díky." usmál se.
Tak jsem se napila a schovala pití do kabelky."
" Ty jsi to slyšel?" zeptala jsem se po chvíli.
" Ehm, jo." odpvěděl prostě.
" Co mám dělat?" začala jsem být už trochu zoufalá.
" To nevím, vím jen, že Nick tě miluje a Joe nejspíš, podle toho co řekl taky. Ať chceš, nebo nechceš, jednoho z nich sklameš. Předpokládám, že sklamaný bude Joe." zafilozofoval.
Objal mě rukou kolem ramen.
" Uvidíš, Joea to přejde." usmál se povzbudivě.
" Snad." zadoufala jsem.
15. Díl- NZS
14. června 2010 v 17:04 | Ladys a AnďaDruhý den jsme s Nickem celý prolebedili v posteli. Večer mě akorát pozval "ven". Že prej naše první rande.
Koukali jsme na různý filmy, objednali si skvělou čínu, maxi balení. Bylo to výborné. Celý den mi bylo dobře, zvracela jsem jen jednou. Doktor říkal, že první měsíc to tak je, ale že by se to mělo už začít uklidňovat.
Máme tady večer 18:00, Nick mezitím odešel, prý něco zařídit. Tak jsem si pustila rádio a začala se připravovat.
Říkal, že si mám vzít něco pohodlného, tak jsem zvolila tmavé kalhoty "roury" jak se jim říká a k tomu takové pěkné tričko. V obchodě jsem se do něj zamilovala. Bylo celé červené a zepředu byl flitrovaný nápis I´m Rock!. Do kabelky jsem hodila mobil, klíče a ostatní přebytečnosti, rozloučila se s našima a vyšla před dům.
Novináři tam pořád byli. Nevím jestli tam i spí či co, ale nějací tam stáli. Díky bohu jsem stála mírně za rohem, takže mě nešlo moc vidět.
Nick přijel přesně. V 18:30 tu byl jako na koni. Zase mi galantně otevřel dveře od auta a počkal až nastoupím.
" Ahoj." usmála jsem se, když nastoupil.
" Ahoj." usmál se taky. Líbli jsme si malou pusu a už startoval.
" Tak kam to jedeme?" vyzvídala jsem.
" Uvidíš, nech se překvapit."
" Tak fajn." zabořila jsem hlavu do sedačky a hleděla před sebe.
Zajeli jsme až za město, vyjeli na nějaký kopec a zastavili na louce.
" Páni." vydechla jsem, když jsem vystoupila.
Bylo to jako v knížce. Připravená deka a piknikový košík.
"Líbí?"
" No to posoudím, až uvidím co je v tom košíku, prozatím davám 10 bodů za výběr místa."
" Tak tedy račte paní inspektorko." chytl mě za ruku a vedl k té dece. Byl z tama krásný pohled na město. Nebo aspoň na jednu jeho část.
Vytáhl z košíku samé dobroty.
" Takže za jídlo máš taky deset." zakřenila jsem se.
" To jsem rád, ale není to vlastně jenom naše první rande..." postavil se a podal mi ruce.
"...vím jak nemáš ráda oficiality, ale byla by škoda, kdyby tohle nebylo oficiální." klekl si přede mě a otevřel sametově černou krabičku.
" Debbie Reymondová, vezmeš si mě?"
Příjt o tuhle oficialitu by byla vážně škoda.
Jen jsem se usmála. Věděla jsem moc dobře co odpovědět, ale ten pohled jakým se na mě díval jsem si chtěla pořádně zapamatovat.
"Ano, vezmu si tě!" usmála jsem se. Vstal a navlékl mi na prst krásný třipytivý prstýnek.
Chytl mě za záda a přitáhl k sobě, ruce jsem mu automaticky dala kolem krku a pak jsme se políbili. Doufám, že tohle je začátek něčeho nového a hlavně, hezkého.
Lehli jsme si zpátky na deku a jen tak sledovali nebe zabarvující se do růžova.
Druhý den byla tiskovka.
Ráno mi nebylo dobře, ale řekla by jsem že jen kvůli nervozitě.
S Nickem jsme se sešli až v hale, kde měla být, pak jsme plánovali jít nakupovat nové věci do domu. Ještě jsem v něm nebyla, ale za ty dva dny jsme toho stihli opravdu hodně. Nick sehnal dům, oficiálně jsme se zasnoubili, uspořádali tiskovku a naplánovali svatbu.
Než jsem nad tím stihla pořádně popřemýšlet, seděli jsme na gauči, kolem nás bylo spousta mikrofonů a hala byla narvaná k prasknutí všemi možnými novináři.
Nejdřiv mluvil Nick. Všechno říkal pomalu a s rozmyslem. Vykreslil zhruba naši situaci. To že se stěhujeme, budeme se brát a tak. Pak přišly otázky.
Za tu dobu jsem se trochu uvolnila. Vždyť jsem tolikrát mluvila, nebo zpívala před tolika lidmi. Tehdy jich bylo ještě víc. Takže jsem jenom seděla s neutrálním výrazem a čekala s čím na nás přijdou.
" Slečno Reymondová, je pravda, že jste těhotná?" ozval se reportér.
" Ano, je to pravda." odpověděla jsem v klidu.
Jen nedát znás své emoce. Vždycky to totiž použijou proti vám.
" Je otcem pan Nick Jonas?" zeptal se další.
Jen jsem se otočila na Nicka. Usmál se, ale neotočil se, jen mi stiskl ruku.
" Ano je." zněla jednoduchá odpověď.
" Co na to Nickův bratr?" další vtíravá otázka.
" Ehm, co na to říká se musíte zeptat jeho." usmála jsem se trochu.
Už těch otázek bylo dost. Ještě se na nějaké ptali Nicka.
U té poslední jsem to stopla. Oni snad čekají, že jim to řeknu nebo co?!
" Svedla jste Nicka ještě když jste chodila s Joem, nebo až potom?" to mě dorazilo.
Uvnitř jsem vřela, tak jsem Nickovi stiskla o něco více ruku.
" Na další otázky nebudeme odpovídat, děkujeme." vstala jsem a spolu s Nickem jsme šli do šatny.
Tam jsem se opřela o zeď. Bylo mi špatně, zase.
" Je ti dobře?" podepřel mě Nick.
" Ani ne, prosím podal by jsi mi sklenici vody?" poprosila jsem.
" Jistě tady." dal mi do ruky, chlazenou minerálku.
" Díky."
Objal mě kolem boků a já se mu čelem opřela o hruď.
" Ta poslední otázka byla fakt hnusná." zašeptala jsem.
" Jsou to novináři, znáš je." pohladil mě jemně po vlasech.
Chvíli jsme ještě počkali až mi bude dobře a pak jsme se vydali do obchodu.
Koupili jsme krásné věci. Novou žlutou pohovku. Zamilovala jsem se do ní na první pohled. Nějaké obrazy na oživení, vybrali jsme nábytek do celého domu a pak nějaké doplňky.
Krom těch obrazů jsem si vyžádala nebesa nad postelí. Nick sice zprvu protestoval, ale nakonec jsme udělali kompromis. Ty nebesa měla být růžová, tak jsme je změnili na bílé a líbily se mu o mnoho víc.
Pak jsme ještě zašli do cestovky. Chtěla jsem naši svatební cestu vybrat společně. Strávili jsme tam asi hodinu. Hádali jsme se mezi Řeckem a Španělskem. Na konec zvítězilo Španělsko. Přesně za 5 dní se budeme brát a ještě ten den odletíme na naši krásnou svatební cestu. Společně jsme sice vybrali zemi, do které poletíme, ale místo pro mě bude překvapení. Nemůžu se dočkat.
Koukali jsme na různý filmy, objednali si skvělou čínu, maxi balení. Bylo to výborné. Celý den mi bylo dobře, zvracela jsem jen jednou. Doktor říkal, že první měsíc to tak je, ale že by se to mělo už začít uklidňovat.
Máme tady večer 18:00, Nick mezitím odešel, prý něco zařídit. Tak jsem si pustila rádio a začala se připravovat.
Říkal, že si mám vzít něco pohodlného, tak jsem zvolila tmavé kalhoty "roury" jak se jim říká a k tomu takové pěkné tričko. V obchodě jsem se do něj zamilovala. Bylo celé červené a zepředu byl flitrovaný nápis I´m Rock!. Do kabelky jsem hodila mobil, klíče a ostatní přebytečnosti, rozloučila se s našima a vyšla před dům.
Novináři tam pořád byli. Nevím jestli tam i spí či co, ale nějací tam stáli. Díky bohu jsem stála mírně za rohem, takže mě nešlo moc vidět.
Nick přijel přesně. V 18:30 tu byl jako na koni. Zase mi galantně otevřel dveře od auta a počkal až nastoupím.
" Ahoj." usmála jsem se, když nastoupil.
" Ahoj." usmál se taky. Líbli jsme si malou pusu a už startoval.
" Tak kam to jedeme?" vyzvídala jsem.
" Uvidíš, nech se překvapit."
" Tak fajn." zabořila jsem hlavu do sedačky a hleděla před sebe.
Zajeli jsme až za město, vyjeli na nějaký kopec a zastavili na louce.
" Páni." vydechla jsem, když jsem vystoupila.
Bylo to jako v knížce. Připravená deka a piknikový košík.
"Líbí?"
" No to posoudím, až uvidím co je v tom košíku, prozatím davám 10 bodů za výběr místa."
" Tak tedy račte paní inspektorko." chytl mě za ruku a vedl k té dece. Byl z tama krásný pohled na město. Nebo aspoň na jednu jeho část.
Vytáhl z košíku samé dobroty.
" Takže za jídlo máš taky deset." zakřenila jsem se.
" To jsem rád, ale není to vlastně jenom naše první rande..." postavil se a podal mi ruce.
"...vím jak nemáš ráda oficiality, ale byla by škoda, kdyby tohle nebylo oficiální." klekl si přede mě a otevřel sametově černou krabičku.
" Debbie Reymondová, vezmeš si mě?"
Příjt o tuhle oficialitu by byla vážně škoda.
Jen jsem se usmála. Věděla jsem moc dobře co odpovědět, ale ten pohled jakým se na mě díval jsem si chtěla pořádně zapamatovat.
"Ano, vezmu si tě!" usmála jsem se. Vstal a navlékl mi na prst krásný třipytivý prstýnek.
Chytl mě za záda a přitáhl k sobě, ruce jsem mu automaticky dala kolem krku a pak jsme se políbili. Doufám, že tohle je začátek něčeho nového a hlavně, hezkého.
Lehli jsme si zpátky na deku a jen tak sledovali nebe zabarvující se do růžova.
Druhý den byla tiskovka.
Ráno mi nebylo dobře, ale řekla by jsem že jen kvůli nervozitě.
S Nickem jsme se sešli až v hale, kde měla být, pak jsme plánovali jít nakupovat nové věci do domu. Ještě jsem v něm nebyla, ale za ty dva dny jsme toho stihli opravdu hodně. Nick sehnal dům, oficiálně jsme se zasnoubili, uspořádali tiskovku a naplánovali svatbu.
Než jsem nad tím stihla pořádně popřemýšlet, seděli jsme na gauči, kolem nás bylo spousta mikrofonů a hala byla narvaná k prasknutí všemi možnými novináři.
Nejdřiv mluvil Nick. Všechno říkal pomalu a s rozmyslem. Vykreslil zhruba naši situaci. To že se stěhujeme, budeme se brát a tak. Pak přišly otázky.
Za tu dobu jsem se trochu uvolnila. Vždyť jsem tolikrát mluvila, nebo zpívala před tolika lidmi. Tehdy jich bylo ještě víc. Takže jsem jenom seděla s neutrálním výrazem a čekala s čím na nás přijdou.
" Slečno Reymondová, je pravda, že jste těhotná?" ozval se reportér.
" Ano, je to pravda." odpověděla jsem v klidu.
Jen nedát znás své emoce. Vždycky to totiž použijou proti vám.
" Je otcem pan Nick Jonas?" zeptal se další.
Jen jsem se otočila na Nicka. Usmál se, ale neotočil se, jen mi stiskl ruku.
" Ano je." zněla jednoduchá odpověď.
" Co na to Nickův bratr?" další vtíravá otázka.
" Ehm, co na to říká se musíte zeptat jeho." usmála jsem se trochu.
Už těch otázek bylo dost. Ještě se na nějaké ptali Nicka.
U té poslední jsem to stopla. Oni snad čekají, že jim to řeknu nebo co?!
" Svedla jste Nicka ještě když jste chodila s Joem, nebo až potom?" to mě dorazilo.
Uvnitř jsem vřela, tak jsem Nickovi stiskla o něco více ruku.
" Na další otázky nebudeme odpovídat, děkujeme." vstala jsem a spolu s Nickem jsme šli do šatny.
Tam jsem se opřela o zeď. Bylo mi špatně, zase.
" Je ti dobře?" podepřel mě Nick.
" Ani ne, prosím podal by jsi mi sklenici vody?" poprosila jsem.
" Jistě tady." dal mi do ruky, chlazenou minerálku.
" Díky."
Objal mě kolem boků a já se mu čelem opřela o hruď.
" Ta poslední otázka byla fakt hnusná." zašeptala jsem.
" Jsou to novináři, znáš je." pohladil mě jemně po vlasech.
Chvíli jsme ještě počkali až mi bude dobře a pak jsme se vydali do obchodu.
Koupili jsme krásné věci. Novou žlutou pohovku. Zamilovala jsem se do ní na první pohled. Nějaké obrazy na oživení, vybrali jsme nábytek do celého domu a pak nějaké doplňky.
Krom těch obrazů jsem si vyžádala nebesa nad postelí. Nick sice zprvu protestoval, ale nakonec jsme udělali kompromis. Ty nebesa měla být růžová, tak jsme je změnili na bílé a líbily se mu o mnoho víc.
Pak jsme ještě zašli do cestovky. Chtěla jsem naši svatební cestu vybrat společně. Strávili jsme tam asi hodinu. Hádali jsme se mezi Řeckem a Španělskem. Na konec zvítězilo Španělsko. Přesně za 5 dní se budeme brát a ještě ten den odletíme na naši krásnou svatební cestu. Společně jsme sice vybrali zemi, do které poletíme, ale místo pro mě bude překvapení. Nemůžu se dočkat.
14. Díl- NZS
14. června 2010 v 17:03 | Ladys a Anďa | ff-Návrat zašlé slávyVzbudila jsem se a on tam pořád ležel. Venku už byla tma. Asi nad něčím přemýšlel.
" Ahoj, promiň že jsem usnula." pohladila jsem ho po hrudi.
" To je dobrý." líbl mě do vlasů.
"Nad čím přemýšlíš?" usmála jsem se a překulila se pořádně tak abych na něj viděla.
" No, víš..." podrbal se na hlavě.
" Přemýšlel jsem, že by bylo vhodné oznámit to veřejnosti. Jinak řečeno, uvést věci na pravou míru." podíval se mi do očí.
Trochu mě to překvapilo.
"Páni, já nevím co řict."
" Jestli nebudeš chtít tak samozřejmě ne, jen nevidím důvod proč to odkládat. Chceme spolu bydlet, později se vzít, média nejsou blbá, když nás uvidí vycházet z jednoho domu a tvoje břichno, které brzo nezakryjeme, dojde jim to." pohladil mě po vlasech.
" Asi jo, kdy uděláme tiskovku?" řekla jsem po chvíli, vážně není na co čekat.
" No vystoupil by jsem na ní tak pozítří."
" Chtěl si říct, vystoupili by jsme." opravila jsem ho.
" Nevím jestli je dobrý nápad, abys tam šla taky, co když se ti udělá zle."
" Jenomže já tě v tom nenechám, už si toho zlého odnes sám až dost. Jak jsi řekl, jsme v tom společně, takže tě nenechám napospas lvům." usmála jsem se a počechrala ho ve vlasech.
" Jak chceš, ale kdyby se cokoliv stalo, řekneš mi to jasné?" zdvihl ukazováček.
" Jasně, jasně. Když už jsme u toho plánování naší společné budoucnosti, co ta svatba?" zeptala jsem se zvědavě.
" Až budeš chtít, jestli teda budeš chtít." usmál se.
" Chci, co nejdřív."
"V-vážně?" byl překvapený.
" Jo, ať si to na svatební cestě užijem bez mýho obrovskýho břicha." zasmála jsem se.
Popravdě, vůbec jsem si samu sebe nedokázala představit jako těhotnou s obřím balvanem vepředu, místo břicha.
" A jak by jsi si jí představovala?" přejede mi ukazováčkem po obličeji.
" Mmm..." zasním se.
" Nechci nic velkého, nejlépe někde na pláži, jen naše blízká rodina. Co mysliš?" otevřela jsem oči ze snění.
" Že je to dobrý nápad, taky nechci nic velkého." usmál se a převalil mě pod sebe.
" Co ta náhlá aktivita?" pobaveně jsem se zašklebila.
" Nic jen mám chuť ti dát pusu." zakřenil se.
Už jsem nestačila nic říct, jelikož mě políbil.
Tak krásně a jemně se otíral o mé rty. Myslela jsem že umřu, absolutně nevím jak jsem bez něj mohla vydržet.
Ruky jsem obmotala kolem jeho krku. Líbal mě tak náruživě a něžně zároveň, úplně jsem se propadla do jiné dymenze.
Jemně jsem se od něj odtrhla a začala popadat dech.
" Konečně." přejel mi prsty po rtech.
" Konečně." zopakovala jsem a usmála se.
"Debbie?Jste tam s Nickem?" zaklepala máma na dveře.
" Jo mami jsme, počkej příjdeme dolů." odpověděla jsem.
Začla jsem lést z postele a hodila jsem na sebe jenom tepláky a volné XXL tričko.
" Tak poď ty můj Romeo." tahala jsem Nicka z postele, ten se jen taktak stihl obléct a už jsme šli dolů po schodech.
" Ahoj mami, tati." řekla jsem, když jsem přišla do obýváku.
" Dobrý den." usmál se nejistě Nick.
Vždyť oba mé rodiče zná už tak dlouho, nemusí se stydět a už vůbec nebýt nervozní. Myslím, že kdyby máma byla mladší a nebyla by s tátou, sbalila by ho sama. Má ho totiž strašně ráda a podle ní je to ten nejhezčí mužskej v USA, minimálně v USA. Pochopitelně, až po Joeovi podle ní teda.
" Je už ti dobře?" zeptala se ustaraně mamka.
" Jak...?" nestihla jsem doříct.
" Tisk." řekl táta neutrálně.
" Aha, no jo je mi už dobře."
Oba jsme se posadili na pohovku. Táta seděl na kožešině a hrál si s Chuckem. Naším malým Bernským salašnickým psem. Máme ho zatím jenom 2 měsíce, ale už je dost velkej.
" Chtěli jsme s vámi probrat, co teda dál, hodláte to říct?" zeptal se táta. Dělal mi něco jako manažera, takže všechno, skoro všechno šlo přes něj.
" Jo, právě jsme nad tím přemýšleli, pozítří svoláme tiskovku, kde uvedeme věci na pravou míru." pohodlně jsem se usadila na pohovku, nohy jsem si dala do tureckého sedu a opřela se Nickovi o rameno.
" A ještě něco, v nejbližší době se chceme vzít." rozzářily se mi oči. Jo, možná je to brzo, ale já se těším jak malé dítě.
" Vážně?" zvedl táta hlavu od Chucka, nejspíš byl překvapený.
" Není proč čekat." vložil se do rozhovoru Nick.
Když se táta usmál, cítila jsem jak se uvolnil.
" To je skvělé, kdy to plánujete?" zeptala se se zájmem máma.
" Co nejdřív, možná už tenhle měsíc, ale chtěli by jsme jen malou svatbu, jestli rozumíš. Jen naše blízké rodiny." pootočila jsem na ni hlavu.
" No, nevím jestli ostatní nebudou zklamaní." přemýšlela máma.
" Možná, ale je to naše svatba a myslím, že je na nás aychom jsme si ji zařídli podle svého." dala jsem pádný argument.
" Asi ano, v každém případě vás podpoříme ať se rozhodnete jakkoliv." řekl pro změnu táta.
Tak strašně mě jejich podpora hřála u srdce. Věděla jsem, že za mnou někdo stojí. Nepočítaje Nicka. Toho si pochopitelně taky vážím, ale vědět že ještě někdo není proti nám mi dodává moc dobrý pocit.
" Ahoj, promiň že jsem usnula." pohladila jsem ho po hrudi.
" To je dobrý." líbl mě do vlasů.
"Nad čím přemýšlíš?" usmála jsem se a překulila se pořádně tak abych na něj viděla.
" No, víš..." podrbal se na hlavě.
" Přemýšlel jsem, že by bylo vhodné oznámit to veřejnosti. Jinak řečeno, uvést věci na pravou míru." podíval se mi do očí.
Trochu mě to překvapilo.
"Páni, já nevím co řict."
" Jestli nebudeš chtít tak samozřejmě ne, jen nevidím důvod proč to odkládat. Chceme spolu bydlet, později se vzít, média nejsou blbá, když nás uvidí vycházet z jednoho domu a tvoje břichno, které brzo nezakryjeme, dojde jim to." pohladil mě po vlasech.
" Asi jo, kdy uděláme tiskovku?" řekla jsem po chvíli, vážně není na co čekat.
" No vystoupil by jsem na ní tak pozítří."
" Chtěl si říct, vystoupili by jsme." opravila jsem ho.
" Nevím jestli je dobrý nápad, abys tam šla taky, co když se ti udělá zle."
" Jenomže já tě v tom nenechám, už si toho zlého odnes sám až dost. Jak jsi řekl, jsme v tom společně, takže tě nenechám napospas lvům." usmála jsem se a počechrala ho ve vlasech.
" Jak chceš, ale kdyby se cokoliv stalo, řekneš mi to jasné?" zdvihl ukazováček.
" Jasně, jasně. Když už jsme u toho plánování naší společné budoucnosti, co ta svatba?" zeptala jsem se zvědavě.
" Až budeš chtít, jestli teda budeš chtít." usmál se.
" Chci, co nejdřív."
"V-vážně?" byl překvapený.
" Jo, ať si to na svatební cestě užijem bez mýho obrovskýho břicha." zasmála jsem se.
Popravdě, vůbec jsem si samu sebe nedokázala představit jako těhotnou s obřím balvanem vepředu, místo břicha.
" A jak by jsi si jí představovala?" přejede mi ukazováčkem po obličeji.
" Mmm..." zasním se.
" Nechci nic velkého, nejlépe někde na pláži, jen naše blízká rodina. Co mysliš?" otevřela jsem oči ze snění.
" Že je to dobrý nápad, taky nechci nic velkého." usmál se a převalil mě pod sebe.
" Co ta náhlá aktivita?" pobaveně jsem se zašklebila.
" Nic jen mám chuť ti dát pusu." zakřenil se.
Už jsem nestačila nic říct, jelikož mě políbil.
Tak krásně a jemně se otíral o mé rty. Myslela jsem že umřu, absolutně nevím jak jsem bez něj mohla vydržet.
Ruky jsem obmotala kolem jeho krku. Líbal mě tak náruživě a něžně zároveň, úplně jsem se propadla do jiné dymenze.
Jemně jsem se od něj odtrhla a začala popadat dech.
" Konečně." přejel mi prsty po rtech.
" Konečně." zopakovala jsem a usmála se.
"Debbie?Jste tam s Nickem?" zaklepala máma na dveře.
" Jo mami jsme, počkej příjdeme dolů." odpověděla jsem.
Začla jsem lést z postele a hodila jsem na sebe jenom tepláky a volné XXL tričko.
" Tak poď ty můj Romeo." tahala jsem Nicka z postele, ten se jen taktak stihl obléct a už jsme šli dolů po schodech.
" Ahoj mami, tati." řekla jsem, když jsem přišla do obýváku.
" Dobrý den." usmál se nejistě Nick.
Vždyť oba mé rodiče zná už tak dlouho, nemusí se stydět a už vůbec nebýt nervozní. Myslím, že kdyby máma byla mladší a nebyla by s tátou, sbalila by ho sama. Má ho totiž strašně ráda a podle ní je to ten nejhezčí mužskej v USA, minimálně v USA. Pochopitelně, až po Joeovi podle ní teda.
" Je už ti dobře?" zeptala se ustaraně mamka.
" Jak...?" nestihla jsem doříct.
" Tisk." řekl táta neutrálně.
" Aha, no jo je mi už dobře."
Oba jsme se posadili na pohovku. Táta seděl na kožešině a hrál si s Chuckem. Naším malým Bernským salašnickým psem. Máme ho zatím jenom 2 měsíce, ale už je dost velkej.
" Chtěli jsme s vámi probrat, co teda dál, hodláte to říct?" zeptal se táta. Dělal mi něco jako manažera, takže všechno, skoro všechno šlo přes něj.
" Jo, právě jsme nad tím přemýšleli, pozítří svoláme tiskovku, kde uvedeme věci na pravou míru." pohodlně jsem se usadila na pohovku, nohy jsem si dala do tureckého sedu a opřela se Nickovi o rameno.
" A ještě něco, v nejbližší době se chceme vzít." rozzářily se mi oči. Jo, možná je to brzo, ale já se těším jak malé dítě.
" Vážně?" zvedl táta hlavu od Chucka, nejspíš byl překvapený.
" Není proč čekat." vložil se do rozhovoru Nick.
Když se táta usmál, cítila jsem jak se uvolnil.
" To je skvělé, kdy to plánujete?" zeptala se se zájmem máma.
" Co nejdřív, možná už tenhle měsíc, ale chtěli by jsme jen malou svatbu, jestli rozumíš. Jen naše blízké rodiny." pootočila jsem na ni hlavu.
" No, nevím jestli ostatní nebudou zklamaní." přemýšlela máma.
" Možná, ale je to naše svatba a myslím, že je na nás aychom jsme si ji zařídli podle svého." dala jsem pádný argument.
" Asi ano, v každém případě vás podpoříme ať se rozhodnete jakkoliv." řekl pro změnu táta.
Tak strašně mě jejich podpora hřála u srdce. Věděla jsem, že za mnou někdo stojí. Nepočítaje Nicka. Toho si pochopitelně taky vážím, ale vědět že ještě někdo není proti nám mi dodává moc dobrý pocit.
13. Díl- NZS
14. června 2010 v 17:03 | Ladys a Anďa | ff-Návrat zašlé slávy" Takže každý den ráno jeden prášek ano?Je důležité aby jste to brala pravidelně, jinak vám to nepomůže." usmál se doktor.
Měla jsem to zasebou. Ovšem nevím co to bylo, že jsem se cítila tak strašně. Ale proč?Vždyť tam chodí skoro každá ženská, tak proč se teď tak cítím. Ja nevím, tak zahanbeně, že jsem se před ním musela vyslíct. Jsem divná.
Vzala jsem si od něj papírek s receptem na ty prášky a tryskem vylítla ven.
Nick pořád seděl na židli, jakmile slyšel klapnout dveře, zvedl hlavu a vstal.
" Zvládla jsi to." usmál se.
Momentálně vážně nechci slyšet žádné pochvaly, chci urychleně vypadnout co nejdál. Nic jsem neřekla, jen jsem ho chytla za ruku a táhla k východu.
" Debbie, no tak co je?" zastavil mě.
" Nic prostě chci odsud pryč, chápeš?" odpověděla jsem a snažila se jít dál, ale nepustil mě.
" Stalo se něco?" otočil mě k sobě.
Jen jsem chvíli zhluboka dýchala. Vážně začínám mít pochybnosti o tom, že jsem normální.
" Ne jen......" najednou se mi zase chtělo brečet. Teď už nepochybuju o mé normálnosti, teď jsem si jitá tím že normální nejsem.
"....nevím." podívala jsem se mu do oči.
Lehce mě objal. Spolu s jeho nádechy a výdechy jsem se uklidňovala.
" Jsem divná, vždyť je normální, že tam ženy chodí, tak proč se teď cítím tak hrozně?" rukama jsem ho taky objala kolem pasu.
" Někdo takový prostě je, to neovlivníš." pohladil mě po vlasech.
" Snad mu to pomůže." odtáhla jsem se a setřela si slzy.
" To víš že ano." usmál se povzbudivě.
" Teď máme jistotu, že mu nic není."
" Jo na kontrolu mám jít až za 2 měsíce, ale to bude jen ultrazvuk a tak." uklidnila jsem se už úplně.
" Dobře, tak tedy, před budouvou jsou novináři, nevím jak nás vyčuchali, ale zavolal jsem radši Robovi, pročistí nám cestu." chytne mě za ruku a táhne ke dveřím.
" Fajn, kdo půjde první?" pustila jsem se ho.
" Nikdo, půjdem oba." chytně mě zase a už skoro vycházíme.
Je jich tam teda dost. Ještě něž jsme vyšli jsme si oba nasadili sluneční brýle, při množství těch blesků by hrozilo, že by jsme oslepli.
Když jsme vyšli, tak se teprve rozpoutala ta pravá mela.
" Pane Jonasi, je pravda, že jste s přítelkyní svého bratra spal dokonece dvakrát?Plánujete spolu zůstat?Co na to váš bratr?" řvali jeden přes druhého, z těch otázek mi bylo blbě.
" Slečno Reymondová, je pravda že jste těhotná?Je otcem Nick Jonas?Chystáte svatbu?"
všechny otázky jsme ignorovali a procpali se do auta, které nám přivezl Nickův bodyguard.
Zadělala jsem stáhlé okýnko a sundala si sluneční brýle.
Nick nastoupil vedle mě a co nejrychleji z tama odjel.
" Odvezeš mě domů?" zeptala jsem se. Bylo mi trošku špatně.
" Jasně, hned, jen skočíme pro ty léky co ti předepsal doktor." usmál se a chytl mě za ruku, aniž by spustil zrak ze silnice.
Opřela jsem se o jeho rameno a svezla se v sedačce trochu níž.
Zastavili jsme o kousek dál u lékarny. Fajn, jestli mi předtím bylo trošku špatně, teď je mi příšerně. Bylo mi děsné horko a motala se mi hlava. Horší bylo, že se mi chtělo zvracet.
Nick vystoupil a tryskem zase nastoupil s mými léky.
" Už budeme doma." snažil se mě uklidňovat, když jsem začala zhluboka dýchat abych se mu nevyzvracela do auta.
Rychle zajel do přijezdové cesty bašeho domu. Brána se za námi aoutomaticky zavřela. Před ní byla spousta novinářů.
Vystoupil, otevřel mé dveře a rychle mi pomohl z auta ven. Tam mě vzal do náruče a co nejrychleji šel dovnitř. Otevřela nám naše hospodyně, která vypleštila oči, když mě takhle viděla.
Posadil mě do koupelny a začal můj obličej chladit vodou.
Nevím jaktože věděl co dělat, ale pomáhalo mi to. Už jsem necítila takovou horkost, zato zvracet se mi chtělo čím dál více.
" Nicku já budu...." nedořekla jsem, tryskem mi podal lavor.
Chytil mě vzadu za vlasy. Vyzvracela jsem snad všechen dnešní oběd a že ho bylo.
Nick seděl za mnou, nohy roztáhnuté kolem mého těla. Když jsem dozvracela, dal ten lavor pryč. Opřela jsem se o jeho hrudník zezadu a zhluboka dýchala. Zase mi mokrou žínkou přejížděl po obličeji.
" Tohle bylo zatím to nejodpornější zvracení, které jsem zažila. Nemusel jsi tu být." vydechla jsem.
" Nemusel, ale chtěl. Můžu za to i já." pohladil mě po vlasech a líbl na líčko.
" Myslím, že už zvracet nebudu." chtěla jsem se zvednout, ale moje nohy nějak nechtěly poslouchat.
Jednoduše mě vzal do náruče a položil na postel.
" Díky." usmála jsem se. Byla jsem vážně grogy,
" Nemáš žač." řekl a začal ze mě tahat kalhoty.
Chvíli jsem se na něj jen vyděšeně koukala.
" Nebudeš tu spát v kalhotech ne?" vyslíkl mi je a přikryl mě dekou.
Sám si vyslíkl tričko a lehl si za mnou. Přitulila jsem se k němu a on mě hladil po zádech.
Měla jsem to zasebou. Ovšem nevím co to bylo, že jsem se cítila tak strašně. Ale proč?Vždyť tam chodí skoro každá ženská, tak proč se teď tak cítím. Ja nevím, tak zahanbeně, že jsem se před ním musela vyslíct. Jsem divná.
Vzala jsem si od něj papírek s receptem na ty prášky a tryskem vylítla ven.
Nick pořád seděl na židli, jakmile slyšel klapnout dveře, zvedl hlavu a vstal.
" Zvládla jsi to." usmál se.
Momentálně vážně nechci slyšet žádné pochvaly, chci urychleně vypadnout co nejdál. Nic jsem neřekla, jen jsem ho chytla za ruku a táhla k východu.
" Debbie, no tak co je?" zastavil mě.
" Nic prostě chci odsud pryč, chápeš?" odpověděla jsem a snažila se jít dál, ale nepustil mě.
" Stalo se něco?" otočil mě k sobě.
Jen jsem chvíli zhluboka dýchala. Vážně začínám mít pochybnosti o tom, že jsem normální.
" Ne jen......" najednou se mi zase chtělo brečet. Teď už nepochybuju o mé normálnosti, teď jsem si jitá tím že normální nejsem.
"....nevím." podívala jsem se mu do oči.
Lehce mě objal. Spolu s jeho nádechy a výdechy jsem se uklidňovala.
" Jsem divná, vždyť je normální, že tam ženy chodí, tak proč se teď cítím tak hrozně?" rukama jsem ho taky objala kolem pasu.
" Někdo takový prostě je, to neovlivníš." pohladil mě po vlasech.
" Snad mu to pomůže." odtáhla jsem se a setřela si slzy.
" To víš že ano." usmál se povzbudivě.
" Teď máme jistotu, že mu nic není."
" Jo na kontrolu mám jít až za 2 měsíce, ale to bude jen ultrazvuk a tak." uklidnila jsem se už úplně.
" Dobře, tak tedy, před budouvou jsou novináři, nevím jak nás vyčuchali, ale zavolal jsem radši Robovi, pročistí nám cestu." chytne mě za ruku a táhne ke dveřím.
" Fajn, kdo půjde první?" pustila jsem se ho.
" Nikdo, půjdem oba." chytně mě zase a už skoro vycházíme.
Je jich tam teda dost. Ještě něž jsme vyšli jsme si oba nasadili sluneční brýle, při množství těch blesků by hrozilo, že by jsme oslepli.
Když jsme vyšli, tak se teprve rozpoutala ta pravá mela.
" Pane Jonasi, je pravda, že jste s přítelkyní svého bratra spal dokonece dvakrát?Plánujete spolu zůstat?Co na to váš bratr?" řvali jeden přes druhého, z těch otázek mi bylo blbě.
" Slečno Reymondová, je pravda že jste těhotná?Je otcem Nick Jonas?Chystáte svatbu?"
všechny otázky jsme ignorovali a procpali se do auta, které nám přivezl Nickův bodyguard.
Zadělala jsem stáhlé okýnko a sundala si sluneční brýle.
Nick nastoupil vedle mě a co nejrychleji z tama odjel.
" Odvezeš mě domů?" zeptala jsem se. Bylo mi trošku špatně.
" Jasně, hned, jen skočíme pro ty léky co ti předepsal doktor." usmál se a chytl mě za ruku, aniž by spustil zrak ze silnice.
Opřela jsem se o jeho rameno a svezla se v sedačce trochu níž.
Zastavili jsme o kousek dál u lékarny. Fajn, jestli mi předtím bylo trošku špatně, teď je mi příšerně. Bylo mi děsné horko a motala se mi hlava. Horší bylo, že se mi chtělo zvracet.
Nick vystoupil a tryskem zase nastoupil s mými léky.
" Už budeme doma." snažil se mě uklidňovat, když jsem začala zhluboka dýchat abych se mu nevyzvracela do auta.
Rychle zajel do přijezdové cesty bašeho domu. Brána se za námi aoutomaticky zavřela. Před ní byla spousta novinářů.
Vystoupil, otevřel mé dveře a rychle mi pomohl z auta ven. Tam mě vzal do náruče a co nejrychleji šel dovnitř. Otevřela nám naše hospodyně, která vypleštila oči, když mě takhle viděla.
Posadil mě do koupelny a začal můj obličej chladit vodou.
Nevím jaktože věděl co dělat, ale pomáhalo mi to. Už jsem necítila takovou horkost, zato zvracet se mi chtělo čím dál více.
" Nicku já budu...." nedořekla jsem, tryskem mi podal lavor.
Chytil mě vzadu za vlasy. Vyzvracela jsem snad všechen dnešní oběd a že ho bylo.
Nick seděl za mnou, nohy roztáhnuté kolem mého těla. Když jsem dozvracela, dal ten lavor pryč. Opřela jsem se o jeho hrudník zezadu a zhluboka dýchala. Zase mi mokrou žínkou přejížděl po obličeji.
" Tohle bylo zatím to nejodpornější zvracení, které jsem zažila. Nemusel jsi tu být." vydechla jsem.
" Nemusel, ale chtěl. Můžu za to i já." pohladil mě po vlasech a líbl na líčko.
" Myslím, že už zvracet nebudu." chtěla jsem se zvednout, ale moje nohy nějak nechtěly poslouchat.
Jednoduše mě vzal do náruče a položil na postel.
" Díky." usmála jsem se. Byla jsem vážně grogy,
" Nemáš žač." řekl a začal ze mě tahat kalhoty.
Chvíli jsem se na něj jen vyděšeně koukala.
" Nebudeš tu spát v kalhotech ne?" vyslíkl mi je a přikryl mě dekou.
Sám si vyslíkl tričko a lehl si za mnou. Přitulila jsem se k němu a on mě hladil po zádech.
12. Díl- NZS
14. června 2010 v 17:00 | Ladys a Anďa | ff-Návrat zašlé slávyRáno mě probudily něčí dotyky.
" Mmm ja chci ještě spát." přetočila jsem se na druhý bok.
Když jsem zacítila malé polibky na krku, tváři, čele tak jsem to už vzdala a přetočila se zpátky na záda.
" Dobré ráno." usmál se Nick a políbil mě na líčko.
" Dobré, neměl jsi nahrávat?" promnula jsem si oči.
" Jo, ale už je to hotové." pohladil mě po ruce.
" Cože to už je tolik?" podívala jsem se na můj elektrický budík, který ukazoval 11:24 am.
" No, jo." usmál se zase.
Zářil jako sluníčko, byl natáhnutý vedle mě na posteli a oči měl přivřené.
" Ale včera jsem šla spát už v půl osmé." protáhla jsem se.
" Aspoň jsi se vyspala."
" Zajdem na ten oběd?A pak rovnou k tomu doktorovi."
""Vážně tam musím?" přitulila jsem se k němu.
" Mysli na něj." políbil mě do vlasu a pohladil po zádech.
" Tak dobře, jdu se umýt, tak tu na mě počkej." vylezla jsem z postele.
"Rozkaz pane!" zasalutoval a rozvalil se přes celou mou postel.
V koupelně jsem si umyla zuby, obličej, pročísla jsem si vlasy a řasy přejela řasenkou.
Vážně jsem vypadala líp. Tmavé kruhy pod očima se mi pomalu, ale jistě ztrácely, oči nebyly zarudlé ale vypadaly zdravě. Jen tvář by potřebovala vidět sluníčko a čerstvý vzduch. Byly trošku bledčí než obvykle.
Šla jsem zpátky do pokoje a otevřela skříň.
Začala jsem z tama vytahovat oblečení, které by jsem si teoreticky mohla vzít.
" Nevíš co?" ozval se po dlouhé odmlce Nick.
" Ne, k doktorovi se hodí šaty, nebo sukně. Prej je to pohodlnější." otřásla jsem při tom pomyšlení co mě čeká.
" Kašlu na to." řekla jsem na konec, navlékla na sebe moje oblíbené potrhané jeany nějaké obyčejné tričko, na hlavu klobouček a sluneční brýle.
" Tak pojď, mám už hlad." tahala jsem Nicka za ruce z postele.
" Neříkala jsi že sukně je pohodlnější?" řekl po tom co si mě prohlídl.
" Dlabu na to." mávla jsem rukou.
" Dlabu na to." mávla jsem rukou.
Vyšla jsem z pokoje, hnedka mě dohonil a chytl za ruku.
Nasedli jsme do auta a zastavili až před nějakou, vcelku hezkou restauraci.
Zalezli jsme dovnitř kousek dál od oken, nemusíme dělat rozruch.
Nevím, jestli to se mnou dělá to těhotenství či co, ale je to neuvěřitelné. Snědla jsem maxi porci hranolek a ryby!Ryby nesnáším, nikdy jsem je neměla ráda, ale když jsem zacítila tu vůni od vedlejšího stolu, nešlo odolat. K tomu jsem vypila dva XXL ovocné koktejly a když ještě Nick viděl jak se po hlavním chodu dívám ostatním hladově do talíře, tak mi objednal moučník. Za normálních okolností bych praskla, ale teď jsem měla pocit, že se mi tam snad ještě něco vleze.
" Bude ze mě bečka." zasmála jsem se, když jsme vyšli z restaurace. Vážně nejspíš přivedu Nicka ke krachu už kvůli kolik toho s prominutím sežeru.
" Ale nebudeš, užívej si to, dokud můžeš." usmál se a chytl mě zase za ruku.
" Auto necháme tady, je to odsud kousek. Aspoň se projdem." řekl
Oba jsme si nasadili sluneční brýle a vydali se vztříct tam.....někam.
Cestou jsme se bavili o všem možném až došlo i na ten náš společný byt.
Oba jsme se schodli, že chceme bydlet někde mezi domem Nickové rodiny a mé rodiny, abychom to měli k oboum stejně daleko.
Nick zařídí bydlení a pak půjdeme společně vybrat nabýtek a vybavení.
Když už jsme se začali nebezpečně přibližovat k tomu hnusnému domu, jehož název byl " Ženský lékař", začala jsem spomalovat.
" Víš tomu doktorovi jsem volal, dneska neměl ordinační hodiny tak je tam speciálně kvůli nám." stiskl mi ruku.
" Ty jsi tam volal?" zděsila jsem se.
" Jo, ber to tak, budeš to mít za sebou."
" A-asi máš pravdu."
Zapadli jsme do toho baráku a na chvíli se posadili do čekárny.
Začala jsem Nickovi drtit ruku.
Jen se na mě soucitně otočil a pohladil po tváři.
" Zvládly to holky před tebou, zvládneš to taky. Budu tu čekat, bude to v pohodě." zase mi stiskl ruku.
" Slečna Reymondová, můžete jít dál." ozvala se sestřička.
Jen jsem se na něj naposledy podívala, zhluboka se nadechla a zapadla za ty hnusné bílé dveře.
11. Díl- NZS
14. června 2010 v 16:59 | Ladys a Anďa | ff-Návrat zašlé slávyZ domu vyšel táta.
,, Debbie?Nicku?" zeptal se nevěřícně když nas viděl.
,, D-dobrý den pane Reymonde." zakoktal trochu Nick.
" Leyn, pojď sem honem, neuvěříš co se stalo!" zařval táta do domu.
Vzápětí se z domu vynořila máma. Když nás uviděla taky byla překvapená.
" Mami, tati...." došla jsem za nimi a Nicka při tom držela za ruku.
" ..spolu s Nickem jsme se rozhodli, že se přestěhujeme do vlastního bytu a zůstaneme spolu." usmála jsem se nejistě.
Popravně, vůbec jsem nevěděla jak budou reagovat.
" To je skvělé děti, ani nevíte jak jsem rád, že jste si to spolu vyřešili." objal nás oba táta.
Teda, byla jsem v šoku.
" Debbie co se tak tváříš, snad si nemyslíš, že by jsem ti snad bránil." zeptal se nevěřícně.
" Ne tati, jen jsem to nečekala." usmála jsem se.
" Tak na co čekáš, pojďte dovnitř ať nenachladnete, už se setmělo a je dost zima." hnala nás dovnitř máma.
" No, já už by jsem se měl vrátit domů." řekl nejistě Nick.
" Samozřejmě, necháte nás?" otočila jsem se na rodiče, kteří na nás pořád hleděli.
Jen přikývli a odcupitali pryč.
" Napíšu ti, zítra dopoledne zrovna něco nahráváme, tak se uvidíme až odpoledne, přijedu pro tebe, můžeme zajít na oběd a pak zajdeme k tomu doktorovi." pohladil mě po tváři.
" Vážně tam musím?" věděla jsem, že je to pro moje dobro, ale stejně.
" Mysli na něj.." usmál se a pohladil mě po mém, zatím plochém bříšku.
" Já vím." přitulila jsem se k němu a on mě objal.
Ještě chvíli jsme se tam objímali, pak se odtáhl.
" Uvidíme se a ty na to tolik nemysli." políbil mě na čelo a šel.
Ještě než odjel mi zamával a pak už sjel z příjezdové cesty našeho domu.
Zalezla jsem domů. Byla mi už děsná kosa. Ruce jsem měla červené z chladu.
"Debbie, zlato, můžeš sem na chvíli?" zavolala na mě máma.
" Jasně už jdu." odpověděla jsem a šla do obýváku.
Posadila jsem se ke krbu ve kterém plápolal oheň. Krásně hřál a rozmrazoval mé stuhlé ruce.
" Chtěla by jsem si s tebou promluvit."
" Jasně, poslouchám." odpověděla jsem.
" Jsi si vážně jistá tím, že s Nickem chceš být?" zeptala se.
" Je to dost vážné rozhodnutí a už jsi pár věcí udělělala bez rozmyslu...." narážela na to jak jsem se s ním vyspala a pak ho opustila.
" .......takže nechci, abys toho litovala." přisedla si ke mně na kožešinu a objala mě kolem ramen.
" Víš mami, dneska se toho tolik stalo, ani nevíš jak Denisse vyváděla, když mě tam viděla. Vlastně jsem ani nečekala, že mě pustí dovnitř. Docela dost jsem nad tím přemýšlela, věř mi. Víš co mě vede?" koukla jsem na ni.
Jen zakroutila hlavou.
" To Nick přišel s nápadem nastěhovat se k sobě, on se mě zastal před celou jeho rodinou, vzepřel se proti jeho vlastní matce a to jen kvůli mně. Vede mě jedno, jeho láska ke mně. Vždyť já si ho ani nezasloužím." usmála jsem se bolestně.
Vždyť to byla pravda. Nezasloužím si ho. Tolik jsem mu ublížila.
" Ale neděláš to jen kvůli němu, že ne?" pohladila mě po rameni.
" Ne, dělám to kvůli tomu malému, ale hlavně kvůli sobě. Nevím jak jsem to bez něj mohla vydržet. Mami, je mu sedmnáct a uvažuje jako dospělý. On je ve všech směrech tak dokonalý, zaslouží si někoho daleko lepšího než jsem já." Tu poslední větu jsem zašeptala a hlavu položila na mamčino rameno."
" Jsem ráda, že jste šťastní. A ještě něco, co doktor?" zeptala se. A je to tady.
" No však víš, byla jsem u něj chvůli tomu potvrzení, říkal, že kdyby něco mám přijt hned, jinak jsem tam objednaná za měsíc, ale dneska mi tak nepříjemně škublo v břichu a navíc u Jonasů jsem omdlela."
" Ach zlato a nestalo se ti nic?" odhrnula mi vlasy z čela.
" Ne, Nick se o mě postaral. Zítra, tam půjdeme, asi dostanu nějaké prášky." usmála jsem se nepřítomně.
" Spolu?" zeptala se.
" No, jo. Půjde jako psychická podpora." zašklebila jsem se.
" Tak fajn, běž už spát, je pozdě."
" Tak jo, jsem unavená, dobrou noc." zvedala jsem se.
" Dobrou." usmála se máma.
V pokoji jsem se převlékla, umyla jsem se v koupelně a lehla si do nadýchané postele. Už jsem chtěla zhasnout lampičku, když mi pípla SMSka na mobilu.
Pro sebe jsem se usmála, kdo to asi bude?
UŽ TEĎ MI CHYBÍTE, MOC SE TĚŠÍM AŽ BUDEME MOCT BÝT SPOLU POŘÁD. UVIDÍME SE ZÍTRA. DOBROU NOC, MILUJU VÁS, NICK.
Přišlo mi strašně krásné, když psal to slovo vás. Nevím proč, ale strašně mě to potěšilo.
Odepsala jsem mu, ať se krásně vyspí, že už se strašně těším až se uvidíme a taky to důležité, že ho miluju.
S tím jsem zaspala.
,, Debbie?Nicku?" zeptal se nevěřícně když nas viděl.
,, D-dobrý den pane Reymonde." zakoktal trochu Nick.
" Leyn, pojď sem honem, neuvěříš co se stalo!" zařval táta do domu.
Vzápětí se z domu vynořila máma. Když nás uviděla taky byla překvapená.
" Mami, tati...." došla jsem za nimi a Nicka při tom držela za ruku.
" ..spolu s Nickem jsme se rozhodli, že se přestěhujeme do vlastního bytu a zůstaneme spolu." usmála jsem se nejistě.
Popravně, vůbec jsem nevěděla jak budou reagovat.
" To je skvělé děti, ani nevíte jak jsem rád, že jste si to spolu vyřešili." objal nás oba táta.
Teda, byla jsem v šoku.
" Debbie co se tak tváříš, snad si nemyslíš, že by jsem ti snad bránil." zeptal se nevěřícně.
" Ne tati, jen jsem to nečekala." usmála jsem se.
" Tak na co čekáš, pojďte dovnitř ať nenachladnete, už se setmělo a je dost zima." hnala nás dovnitř máma.
" No, já už by jsem se měl vrátit domů." řekl nejistě Nick.
" Samozřejmě, necháte nás?" otočila jsem se na rodiče, kteří na nás pořád hleděli.
Jen přikývli a odcupitali pryč.
" Napíšu ti, zítra dopoledne zrovna něco nahráváme, tak se uvidíme až odpoledne, přijedu pro tebe, můžeme zajít na oběd a pak zajdeme k tomu doktorovi." pohladil mě po tváři.
" Vážně tam musím?" věděla jsem, že je to pro moje dobro, ale stejně.
" Mysli na něj.." usmál se a pohladil mě po mém, zatím plochém bříšku.
" Já vím." přitulila jsem se k němu a on mě objal.
Ještě chvíli jsme se tam objímali, pak se odtáhl.
" Uvidíme se a ty na to tolik nemysli." políbil mě na čelo a šel.
Ještě než odjel mi zamával a pak už sjel z příjezdové cesty našeho domu.
Zalezla jsem domů. Byla mi už děsná kosa. Ruce jsem měla červené z chladu.
"Debbie, zlato, můžeš sem na chvíli?" zavolala na mě máma.
" Jasně už jdu." odpověděla jsem a šla do obýváku.
Posadila jsem se ke krbu ve kterém plápolal oheň. Krásně hřál a rozmrazoval mé stuhlé ruce.
" Chtěla by jsem si s tebou promluvit."
" Jasně, poslouchám." odpověděla jsem.
" Jsi si vážně jistá tím, že s Nickem chceš být?" zeptala se.
" Je to dost vážné rozhodnutí a už jsi pár věcí udělělala bez rozmyslu...." narážela na to jak jsem se s ním vyspala a pak ho opustila.
" .......takže nechci, abys toho litovala." přisedla si ke mně na kožešinu a objala mě kolem ramen.
" Víš mami, dneska se toho tolik stalo, ani nevíš jak Denisse vyváděla, když mě tam viděla. Vlastně jsem ani nečekala, že mě pustí dovnitř. Docela dost jsem nad tím přemýšlela, věř mi. Víš co mě vede?" koukla jsem na ni.
Jen zakroutila hlavou.
" To Nick přišel s nápadem nastěhovat se k sobě, on se mě zastal před celou jeho rodinou, vzepřel se proti jeho vlastní matce a to jen kvůli mně. Vede mě jedno, jeho láska ke mně. Vždyť já si ho ani nezasloužím." usmála jsem se bolestně.
Vždyť to byla pravda. Nezasloužím si ho. Tolik jsem mu ublížila.
" Ale neděláš to jen kvůli němu, že ne?" pohladila mě po rameni.
" Ne, dělám to kvůli tomu malému, ale hlavně kvůli sobě. Nevím jak jsem to bez něj mohla vydržet. Mami, je mu sedmnáct a uvažuje jako dospělý. On je ve všech směrech tak dokonalý, zaslouží si někoho daleko lepšího než jsem já." Tu poslední větu jsem zašeptala a hlavu položila na mamčino rameno."
" Jsem ráda, že jste šťastní. A ještě něco, co doktor?" zeptala se. A je to tady.
" No však víš, byla jsem u něj chvůli tomu potvrzení, říkal, že kdyby něco mám přijt hned, jinak jsem tam objednaná za měsíc, ale dneska mi tak nepříjemně škublo v břichu a navíc u Jonasů jsem omdlela."
" Ach zlato a nestalo se ti nic?" odhrnula mi vlasy z čela.
" Ne, Nick se o mě postaral. Zítra, tam půjdeme, asi dostanu nějaké prášky." usmála jsem se nepřítomně.
" Spolu?" zeptala se.
" No, jo. Půjde jako psychická podpora." zašklebila jsem se.
" Tak fajn, běž už spát, je pozdě."
" Tak jo, jsem unavená, dobrou noc." zvedala jsem se.
" Dobrou." usmála se máma.
V pokoji jsem se převlékla, umyla jsem se v koupelně a lehla si do nadýchané postele. Už jsem chtěla zhasnout lampičku, když mi pípla SMSka na mobilu.
Pro sebe jsem se usmála, kdo to asi bude?
UŽ TEĎ MI CHYBÍTE, MOC SE TĚŠÍM AŽ BUDEME MOCT BÝT SPOLU POŘÁD. UVIDÍME SE ZÍTRA. DOBROU NOC, MILUJU VÁS, NICK.
Přišlo mi strašně krásné, když psal to slovo vás. Nevím proč, ale strašně mě to potěšilo.
Odepsala jsem mu, ať se krásně vyspí, že už se strašně těším až se uvidíme a taky to důležité, že ho miluju.
S tím jsem zaspala.
10. Díl- NZS
14. června 2010 v 16:59 | Ladys a Anďa | ff-Návrat zašlé slávyCo na tohle říct?Pravdu.
,, Tohle je to nejhezčí, co mi kdo kdy řekl." měla jsem až slzy na krajíčku.
Jen se usmál a pohladil mě druhou rukou po tváři.
,, Ty brečíš?" zeptal se překvapeně, když mi jedna slza stekla po tváři.
,, Jo, to ty hormony, v poslední době je to děs, furt brečím, nebo jen jím pátý přes devátý a ty tomu ještě přidáš." zasmála jsem se a stekla mi druhá slza.
Jemně ji setřel a vlepil mi malou pusu na líčko.
" Mm když je řeč o jídle, nemáš hlad?" zeptal se a na tváři se mu pohrával menší úsměv.
,, Teď si mě odhalil." zase jsem se pousmála.
" Tak fajn, něco ti donesu." řekl a už ho nebylo.
Na chvíli jsem zase zavřela oči, připadalo mi to, že tak na jednu minutu a už jsem cítila, vábící vůni.
,, Snad ti to bude chutnat, donesl jsem i sobě tak když tak poletíme na záchod oba." zasmál se a pomohl mi si sednout.
,, Au." trochu to se mnou škublo.
" Děje se něco?Co tě bolí?" vyděsil se zase na chvíli.
"To nic, jen trochu mi škublo tady." pohladila jsem se po břichu.
" Aaa to je v pořádku?"
" Já nevím, ale doktor říkál, něco o tom, že kdybych byla nějak zesláblá, nebo mě cokoliv bolelo mám k němu zajít, prohlédne mě a dá mi nějaké prášky." řekla jsem.
,, Aha tak tam zítra zajdeme, spolu." usměje se a podává mi tác s nějakou dobrotou.
,, Ne, tam už mě nikdo nedostane." nabodla jsem knedlík na vydličku.
,, Promluvíme si o tom později." vrhnul se na svou porci.
Bylo to vážně výborné, byla to nějaká máčka s knedlíkem. Ten talíř jsem skoro vylízala jaký jsem měla hlad. Moje porce byla asi stejně velká jako Nickova. Když jsem se podívala na něj, tak si mě s úsměvem prohlížel.
,, Co?" zeptala jsem se.
" Nic, jsem rád že ti to chutná, chceš zbytek mé porce?" usměje se ještě víc a už mi pod nos strká asi polovinu nedojedeného jídla.
" Nevadí ti to?Mám fakt hlad." převezmu si to od něj a dám mu prázdný talíř.
" Jistě že ne, nemám zas tak velký hlad a navíc ta porce byl dost velká." položil prázdný talíř na stůl.
,, Je to výborný!" dojídala jsem tu jeho porci.
" Kdo to dělal?" zeptala jsem se se zájmem.
"Já." usmál se.
"Ty umíš vařit?" nevěřila jsem vlastním uším.
" Jo, aspoň neumřem hlady až spolu budeme bydlet." zakřenil se.
"Páni." to bylo jediné na co jsem se zmohla.
" Fajn, takže tě odvezu domů a během zítřka se podívám na nějaké to naše bydlení."
"Ty to s tím bydlením myslíš opravdu vážně?" prostě jsem se musela zeptat.
" Ty to snad nechceš?" trochu posmutněl.
"Ne já jen, když jsem tu šla, čekala jsem, že mě vykopneš aaa...." zase jsem slzlela.
" Debbie nebreč." objal mě. Pořádně jsem se k němu přitulila.
Po tak dlouhé době ho cítit ve své blízkosti. Jeho vůni, teplo, vycházející z jeho těla. Nikdy jsem si to nepřiznala, teď už můžu, tak proč ne?
" Chyběl si mi." zašeptala jsem a pořádně jsem se k němu přitiskla.
" Ty mě taky, ale už budeme spolu, nenechám tě v tom rozumíš?Jsme na to dva, postarám se o vás oba, budeme rodina a později, když budeš chtít, se můžeme vzít." oddtáhl se a pohladil mě po vlasech.
" Chci." zašeptala jsem a zase se k němu přitulila.
V autě
,, Vlastně ani jsi mi neřekla co na to tví rodiče?" zeptal se po chvíli ticha.
,, No, byli trochu sklamaní, že jsem si nedala pozor, ale podporují mě." usmála jsem se.
,, Jo, ještě jsme nedořešili toho doktora, takže, proč tam nechceš jít?Je to snad kvůli tomu, že by jsem šel s tebou?" chudák, myslel si že je to kvůli němu.
" Ne, ale, to není normální doktor." namítla jsem
" A jaký jako?" nechápal.
"Je to gynekolog!" rozhodila jsem rukama, už nikdy do té ordinace nepáchnu a na to křeslo už vůbec.
" Ale já myslel, že tam ženy při těhotenství chodí." zase nechápal.
"Jo to jo."
" Tak v čem je problém?"
" Ty nevíš jaké to tam je, nikdy si tohle podstoupit nemusel a ani muset nebudeš." argumentovala jsem.
" To je to vážně tak hrozný?" zastavil před naším domem, vypl motor a podíval se na mě.
" Ještě neříkej, že nevíš jak to tam probíhá." zabořila jsem hlavu do sedačky.
Chvilku bylo ticho.
" Vypadám snad na to, že by jsem to věděl, nebo tam někdy byl?" řekl po chvíli.
" Já tam prostě nechci chápeš? Nevím jestli je ostatním holkám příjemné vyslíkat se do naha před 30 letým doktorem, ale mě teda rozhodně ne." koukala jsem před sebe.
" Vyslíkat do naha?" zeptal se překvapeně.
" To jako úplně?" nevěřil.
" Jo, celou spodní část oblečení, včetně spodního prádla, pak si tam musíš jít sednout na takové hnusné křeslo. Nahá, chápeš?On se bude na mě dívat, nebo spíš do..." nedořekla jsem a otřásla jsem se hnusem při tom pomyšlení. Tak strašně jsem se přemáhala tam jít už před tím. Podruhé to už nedám.
" A-aha...to se tolik stydíš?"
" Hele, něco jiného bylo, když si mě viděl ty, nebo třeba Joe, ttohle, ono je to tak odporný."
" Joe?" zabodl do mě své oči.
" Jo Joe, nemusím ti snad vysvětlovat jak jsme došli k tomu, že jsem před ním ležela nahá." řekla jsem s troškou sarkazmu.
Jen zatřepal hlavou a koukl se před sebe.
" Mrzí mě, že je to pro tebe tak nepříjemné...." chytl mě za ruku.
"..,ale zkus myslet na něj, pomůže mu to a tobě se uleví." stiskl mi ji.
" Má nabídka, že tam půjdu s tebou, aspoň to čekárny, jako opora, jestli se to tak dá říct, stále platí." usmál se.
Chvíli jsem o tom přemýšlela.
Než oběhl auto a pomohl mi vystoupit. Trochu mě přidržoval, protože jsem byla pořád dost slabá a mé nohy byly nestabilní.
Zavřel dveře a obejmul mě kolem pasu.
,, Miluji Tě." pohladíla jsem ho po kudrlinkách.
Usmál se a pohladil mě po tváři.
" Miluji Tě." přejel mi po zádech a přiblížil mě k sobě.
Už jsme se skoro políbili, když v tom se otevřely dveře od našeho domu.
,, Tohle je to nejhezčí, co mi kdo kdy řekl." měla jsem až slzy na krajíčku.
Jen se usmál a pohladil mě druhou rukou po tváři.
,, Ty brečíš?" zeptal se překvapeně, když mi jedna slza stekla po tváři.
,, Jo, to ty hormony, v poslední době je to děs, furt brečím, nebo jen jím pátý přes devátý a ty tomu ještě přidáš." zasmála jsem se a stekla mi druhá slza.
Jemně ji setřel a vlepil mi malou pusu na líčko.
" Mm když je řeč o jídle, nemáš hlad?" zeptal se a na tváři se mu pohrával menší úsměv.
,, Teď si mě odhalil." zase jsem se pousmála.
" Tak fajn, něco ti donesu." řekl a už ho nebylo.
Na chvíli jsem zase zavřela oči, připadalo mi to, že tak na jednu minutu a už jsem cítila, vábící vůni.
,, Snad ti to bude chutnat, donesl jsem i sobě tak když tak poletíme na záchod oba." zasmál se a pomohl mi si sednout.
,, Au." trochu to se mnou škublo.
" Děje se něco?Co tě bolí?" vyděsil se zase na chvíli.
"To nic, jen trochu mi škublo tady." pohladila jsem se po břichu.
" Aaa to je v pořádku?"
" Já nevím, ale doktor říkál, něco o tom, že kdybych byla nějak zesláblá, nebo mě cokoliv bolelo mám k němu zajít, prohlédne mě a dá mi nějaké prášky." řekla jsem.
,, Aha tak tam zítra zajdeme, spolu." usměje se a podává mi tác s nějakou dobrotou.
,, Ne, tam už mě nikdo nedostane." nabodla jsem knedlík na vydličku.
,, Promluvíme si o tom později." vrhnul se na svou porci.
Bylo to vážně výborné, byla to nějaká máčka s knedlíkem. Ten talíř jsem skoro vylízala jaký jsem měla hlad. Moje porce byla asi stejně velká jako Nickova. Když jsem se podívala na něj, tak si mě s úsměvem prohlížel.
,, Co?" zeptala jsem se.
" Nic, jsem rád že ti to chutná, chceš zbytek mé porce?" usměje se ještě víc a už mi pod nos strká asi polovinu nedojedeného jídla.
" Nevadí ti to?Mám fakt hlad." převezmu si to od něj a dám mu prázdný talíř.
" Jistě že ne, nemám zas tak velký hlad a navíc ta porce byl dost velká." položil prázdný talíř na stůl.
,, Je to výborný!" dojídala jsem tu jeho porci.
" Kdo to dělal?" zeptala jsem se se zájmem.
"Já." usmál se.
"Ty umíš vařit?" nevěřila jsem vlastním uším.
" Jo, aspoň neumřem hlady až spolu budeme bydlet." zakřenil se.
"Páni." to bylo jediné na co jsem se zmohla.
" Fajn, takže tě odvezu domů a během zítřka se podívám na nějaké to naše bydlení."
"Ty to s tím bydlením myslíš opravdu vážně?" prostě jsem se musela zeptat.
" Ty to snad nechceš?" trochu posmutněl.
"Ne já jen, když jsem tu šla, čekala jsem, že mě vykopneš aaa...." zase jsem slzlela.
" Debbie nebreč." objal mě. Pořádně jsem se k němu přitulila.
Po tak dlouhé době ho cítit ve své blízkosti. Jeho vůni, teplo, vycházející z jeho těla. Nikdy jsem si to nepřiznala, teď už můžu, tak proč ne?
" Chyběl si mi." zašeptala jsem a pořádně jsem se k němu přitiskla.
" Ty mě taky, ale už budeme spolu, nenechám tě v tom rozumíš?Jsme na to dva, postarám se o vás oba, budeme rodina a později, když budeš chtít, se můžeme vzít." oddtáhl se a pohladil mě po vlasech.
" Chci." zašeptala jsem a zase se k němu přitulila.
V autě
,, Vlastně ani jsi mi neřekla co na to tví rodiče?" zeptal se po chvíli ticha.
,, No, byli trochu sklamaní, že jsem si nedala pozor, ale podporují mě." usmála jsem se.
,, Jo, ještě jsme nedořešili toho doktora, takže, proč tam nechceš jít?Je to snad kvůli tomu, že by jsem šel s tebou?" chudák, myslel si že je to kvůli němu.
" Ne, ale, to není normální doktor." namítla jsem
" A jaký jako?" nechápal.
"Je to gynekolog!" rozhodila jsem rukama, už nikdy do té ordinace nepáchnu a na to křeslo už vůbec.
" Ale já myslel, že tam ženy při těhotenství chodí." zase nechápal.
"Jo to jo."
" Tak v čem je problém?"
" Ty nevíš jaké to tam je, nikdy si tohle podstoupit nemusel a ani muset nebudeš." argumentovala jsem.
" To je to vážně tak hrozný?" zastavil před naším domem, vypl motor a podíval se na mě.
" Ještě neříkej, že nevíš jak to tam probíhá." zabořila jsem hlavu do sedačky.
Chvilku bylo ticho.
" Vypadám snad na to, že by jsem to věděl, nebo tam někdy byl?" řekl po chvíli.
" Já tam prostě nechci chápeš? Nevím jestli je ostatním holkám příjemné vyslíkat se do naha před 30 letým doktorem, ale mě teda rozhodně ne." koukala jsem před sebe.
" Vyslíkat do naha?" zeptal se překvapeně.
" To jako úplně?" nevěřil.
" Jo, celou spodní část oblečení, včetně spodního prádla, pak si tam musíš jít sednout na takové hnusné křeslo. Nahá, chápeš?On se bude na mě dívat, nebo spíš do..." nedořekla jsem a otřásla jsem se hnusem při tom pomyšlení. Tak strašně jsem se přemáhala tam jít už před tím. Podruhé to už nedám.
" A-aha...to se tolik stydíš?"
" Hele, něco jiného bylo, když si mě viděl ty, nebo třeba Joe, ttohle, ono je to tak odporný."
" Joe?" zabodl do mě své oči.
" Jo Joe, nemusím ti snad vysvětlovat jak jsme došli k tomu, že jsem před ním ležela nahá." řekla jsem s troškou sarkazmu.
Jen zatřepal hlavou a koukl se před sebe.
" Mrzí mě, že je to pro tebe tak nepříjemné...." chytl mě za ruku.
"..,ale zkus myslet na něj, pomůže mu to a tobě se uleví." stiskl mi ji.
" Má nabídka, že tam půjdu s tebou, aspoň to čekárny, jako opora, jestli se to tak dá říct, stále platí." usmál se.
Chvíli jsem o tom přemýšlela.
Než oběhl auto a pomohl mi vystoupit. Trochu mě přidržoval, protože jsem byla pořád dost slabá a mé nohy byly nestabilní.
Zavřel dveře a obejmul mě kolem pasu.
,, Miluji Tě." pohladíla jsem ho po kudrlinkách.
Usmál se a pohladil mě po tváři.
" Miluji Tě." přejel mi po zádech a přiblížil mě k sobě.
Už jsme se skoro políbili, když v tom se otevřely dveře od našeho domu.


