close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

4. Díl- DŠ

13. června 2010 v 16:04 | Anďa |  ff-Druhá Šance

Angela
Návrat domů, nejen, že se mi šíleně nechtělo opustit svého společníka se kterým jsem trávila všechny mé volné chvilky v nemocnici, ale taky jsem se šíleně bála.
Tu dobu co jsem s ním zapomínám na všechna trápení a hlavně na tátu, který mě nejspíš bude doma čekat.


,, Neboj, budeme si pstá a co nejdřív za tebou přijedu." sliboval Joe, když jsme pomalu kráčeli městem, které bylo navlhlé deštěm jak houba, směr můj domov.
,, To je v pohodě, bylo mi od začátku jasné, že odjedeš pryč a už tě neuvidím, nemusíš říkat, že přijedeš, když vím, že už nepřijedeš...." oznámila jsem mu s ledovým klidem i když mě to neskutečně mrzelo. S ním jsem měla pocit, že nic není jen my, byl takové moje spestření v mém chabém a nudném životě, moje slunce, které teď a navždy odjede a mě zbyde jenom temno.
Kroky, které se prolínaly s mými ustaly. Chvíli jsem šla sama, ale když se pořád nic neozývalo, zastavila jsem a otočila se.
Stál tam nehybně a upíral na mě svoje oči, které dneska byly obzvlášť tmavé.
Jindy se mu v nich leskla radost, bezstarostnost, ale dnes mi to připadalo jako by jsem se do nich dívala poprvé. Byly smutné.
Povzdechla jsem si.
Asi poznal, že mi to není až tak jedno jak jsem řekla.
Pomalu ke mně šel. Nevydržela jsem se na něj dívat. Uhla jsem pohledem a sklopila oči ke špičkám mých bot.
Pomalu mi přejel prsty po líci až k bradě a lehce ji nadzvedl abych se na něj podívala.
,, Ty si myslíš, že by jsem odjel, a tak lehce ne tebe zapomněl..." ještě nikdy jsem ho neviděl tak vážného.
,,...po tom..." na chvíli se odmlčel, ale pořád se na mě upřeně díval.
,,...co jsi mě tak okouzlila a já se do tebe zamiloval?"
Svou ruku dal dolů a čekal na mou reakci.
Vyrazilo mi to dech, řekl to tak upřímně. Nevěděla jsem co říct, ale věděla jsem co udělat.
Chytla jsem ho za šálu, kterou měl jen tak přehozenou kolem krku, přitáhla si ho k sobě a jemně ho políbila.
Teď jsem si to taky uvědomila. To proto jsem nechtěla aby odjel. Byla jsem do něj zamilovaná.
Pomalu jsem se od něj oddálila a koukla se mu do oči. Díval se na mě a oči se mu rozzářily. Jemně se pousmál.
Nedalo mi to, taky jsem se musela pousmát.
Pomalu se rozpršelo.
Vzala jsem ho za ruku a vedla ho pod střechu autobusové zastávky. Stáli jsme tam bez mlucení asi 2 minuty a on hleděl před sebe a sledoval déšť.
Najednou zvážněl a otočil se na mě. Chytil mě za ruce.
,, Zítra odlítám a já..." viděla jsem na mě zase ten smutek a věděla jsem, že se mu to těžko říká.
,,..chci abys tam byla." pořád se na mě díval.
,, Až odjedu." hlesnul na konec.
Jen jsem přikývla. Co na tohle říct? Chtěla jsem brečet, ale ten pocit jsem zahnala. Myslím, že zítra tomu stejně nezabráním. Jestli tam půjdu.
Pomalu mě k sobě přivinul.
Cítila jsem to teplo, tu vůni. Co budu dělat až tu nebude?
Obmotala jsem ruce kolem jeho pasu a přitiskla se k něm jak jen to šlo. Stáli jsme tam tak a já nic nevnímala kromě jeho. Začala jsem si jeho odjezd uvědomovat ještě víc než před tím.
Neodjede jenom milovaná osoba, ale taky skutečný a opravdový přítel.
Joe byl obojí, v nemocnici se stal mým nejlepším přítelem. Řekla jsem mu všechno, úplně všechno....až na tátu, tohle to je pro mně necitlivější a pokaždé když jsem byla s ním to všechno odešlo pryč. Nechtěla jsem to přivolat zpátky.
Teď nebyl jen nejlepší přítel a o to mě jeho odjezd bude bolet 2x tolik.
,, Budu muset jít." řekla jsem potichu.
Odtáhl se a přikývl. Pohladila jsem ho po tváři a dala mu pusu na líčko.
Usmál se i když v jeho očích jsme viděla smutek. Naposledy jsem se na něj podívala a pomalu odcházela domů.


TO BE CONTINUED
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
1