2. Díl
"Joe, vstávej." zatřepal se mnou někdo lehce.
Moment, ale to nebyla máma. Její hlas poznám. Protřel jsem si oči a uviděl nějakou holku. Moment, ona nebyla jen tak nějaká, byla krásná, medově blonďaté vlasy, dokonalá pleť a jiskřící šedozelené oči.
"Promiň, že tě budím, ale tvoje máma, mě poslala, že už máš jít na oběd." usmála se nejistě a odešla. Nic víc neřekla. Hleděl jsem na místo, kde stála ještě další hodnou chvíli, než se tam z ničeho nic objevil Nick.
"Páni Joe, taky tě přišla vzbudit ta neznámá kočka s úžasně dlouhýma nohama?" vyvalil ty svoje kukadla.
Zbláznil se?Ještě nikdy neřekl o holce, že má pěkný nohy.
"Ehm, jo, kdo to je?" vysoukal jsem ze sebe a posadil se na postel.
"Můžu ti říct, to mě hodně zajímá a nejen to. Teď polez, už je oběd." vyletěl jak torpédo.
Oběd?To jsem spal tak dlouho?
Dál jsem nad tím nepřemýšlel a vydal jsem do koupelny, ve které jsem strávil asi 5 minut základními hygiienickými procedůrami.
Když jsem došel do kuchyně, už tam seděli všichni, i ta krásná neznáma. Popravdě, nemohl jsem z ní spustit oči, ale nebyl jsem jediný. Měl jsem pocit že Nick poslintá stůl. Pořád mi neleze do hlavy, co ta jeho rychlá změna názoru."Já si vystačím s kytarou, tužkou a papírem. Nikoho nepotřebuju" pořád hlásal a přijde ho vzbudit krásná holka a on se z toho málem udělá. Fajn, nechci být nechutný, nemyslím to doslovně.
"Dobré ráno, teda spíš odpoledne." usměju se.
"No dobré, vyspal jsi se dobře?" usmála se máma.
"Jo, jo jen mám jednu otázku. Kdo to je a co tu dělá?" zašklebil jsem se ze srandy a ukázal na tu krásku.
"Myslela jsem si, že se zeptáš, tvůj bratr tu do mě hučel asi 10 minut, že Nicku?Tak nedočkavý." pěkně ho sejmula.
"Kluci, to je Suzie, dcera mé velmi dobré kamarádky, která mě požádala, aby u nás na pár dnů zůstala, jelikož její rodiče jednou na služební cestu. Suzie, to jsou mí synové, Franka, už jsi měla tu čest poznat. Tohle je Nick a Joe." usmála se mamka.
"Těší mě." řekla jen, krátce na nás pohlédla a pak zase na mamku.
"Tak se dejme do toho." nandala nám mamka polévku a všichni se pustili do jídla až na Nicka.
Bože, to ho ty její nohy tak dostávají i když je ani nevidí?
"Nicku ty nebudeš?" zeptala se s přihlouplým výrazem máma, i když moc dobře věděla, kam směřoval jeho pohled.
"Dal bych si, ale ne tu polívku.." odpověděl Nick s pohledem směřující na Suzie, která se snažila se do rozhovoru nezapájet a ignorovat jeho poznámku, kterou si jistě všichni dokázali jasně přeložit.
"Nicholasi! Jez už." okřikla ho na oko mamka, když se pořád k ničemu němel.
Když pořád nereagoval, kopl jsem ho do nohy.
"Áu, to bolelo." řekl ublíženě.
"Sorry, ale nechci mít tvoje sliny v talíři." obhájil jsem se
Jen něco zabrumlal a napíchl jednu těstovinu na vydličku.
"Nicku, ale my jíme polívku a ona se pokud vím jí lžící, ne vydličkou a nožem." řekl jsem vyděšeně. Zatemnila mu mozek!!
"Jasně, jasně soráč." omluvil se a už psolušně jedl.
Celý zbytek oběda probíhal v klidu. Po něm, jsme si všichni sedli do obýváku, teda kromě táty, měl nějakou práci.
"Ehm, takže, odkud jsi?" oslovil jsem ji.
"Jsem z New Hampshire.." zvedla hlavu a zabodla do mě ty zelenošedé oči.
"Oh, to je kde?" nadával jsem si, že jsem Zeměpis ve škole tak odbýval.
"U Atlanského pobřeží, sousedíme s Kanadou." řekla a k tomu přidala nejistý úsměv.
"To je někde u Bostonu?" snažil jsem se vybavit si mapu Severní Ameriky.
"Jo, akorát ve vedlejím státě, je to dost malý, nedivím se, že to neznáš." dala si nohy na křeslo a usadila se do tureckého sedu.
"Nikdy, jsem tam nebyl, jaké to tam je?"popravdě, začlo mě to zajímat, jedno z mála míst v USA kde jsem ještě nebyl.
Moment, ale to nebyla máma. Její hlas poznám. Protřel jsem si oči a uviděl nějakou holku. Moment, ona nebyla jen tak nějaká, byla krásná, medově blonďaté vlasy, dokonalá pleť a jiskřící šedozelené oči.
"Promiň, že tě budím, ale tvoje máma, mě poslala, že už máš jít na oběd." usmála se nejistě a odešla. Nic víc neřekla. Hleděl jsem na místo, kde stála ještě další hodnou chvíli, než se tam z ničeho nic objevil Nick.
"Páni Joe, taky tě přišla vzbudit ta neznámá kočka s úžasně dlouhýma nohama?" vyvalil ty svoje kukadla.
Zbláznil se?Ještě nikdy neřekl o holce, že má pěkný nohy.
"Ehm, jo, kdo to je?" vysoukal jsem ze sebe a posadil se na postel.
"Můžu ti říct, to mě hodně zajímá a nejen to. Teď polez, už je oběd." vyletěl jak torpédo.
Oběd?To jsem spal tak dlouho?
Dál jsem nad tím nepřemýšlel a vydal jsem do koupelny, ve které jsem strávil asi 5 minut základními hygiienickými procedůrami.
Když jsem došel do kuchyně, už tam seděli všichni, i ta krásná neznáma. Popravdě, nemohl jsem z ní spustit oči, ale nebyl jsem jediný. Měl jsem pocit že Nick poslintá stůl. Pořád mi neleze do hlavy, co ta jeho rychlá změna názoru."Já si vystačím s kytarou, tužkou a papírem. Nikoho nepotřebuju" pořád hlásal a přijde ho vzbudit krásná holka a on se z toho málem udělá. Fajn, nechci být nechutný, nemyslím to doslovně.
"Dobré ráno, teda spíš odpoledne." usměju se.
"No dobré, vyspal jsi se dobře?" usmála se máma.
"Jo, jo jen mám jednu otázku. Kdo to je a co tu dělá?" zašklebil jsem se ze srandy a ukázal na tu krásku.
"Myslela jsem si, že se zeptáš, tvůj bratr tu do mě hučel asi 10 minut, že Nicku?Tak nedočkavý." pěkně ho sejmula.
"Kluci, to je Suzie, dcera mé velmi dobré kamarádky, která mě požádala, aby u nás na pár dnů zůstala, jelikož její rodiče jednou na služební cestu. Suzie, to jsou mí synové, Franka, už jsi měla tu čest poznat. Tohle je Nick a Joe." usmála se mamka.
"Těší mě." řekla jen, krátce na nás pohlédla a pak zase na mamku.
"Tak se dejme do toho." nandala nám mamka polévku a všichni se pustili do jídla až na Nicka.
Bože, to ho ty její nohy tak dostávají i když je ani nevidí?
"Nicku ty nebudeš?" zeptala se s přihlouplým výrazem máma, i když moc dobře věděla, kam směřoval jeho pohled.
"Dal bych si, ale ne tu polívku.." odpověděl Nick s pohledem směřující na Suzie, která se snažila se do rozhovoru nezapájet a ignorovat jeho poznámku, kterou si jistě všichni dokázali jasně přeložit.
"Nicholasi! Jez už." okřikla ho na oko mamka, když se pořád k ničemu němel.
Když pořád nereagoval, kopl jsem ho do nohy.
"Áu, to bolelo." řekl ublíženě.
"Sorry, ale nechci mít tvoje sliny v talíři." obhájil jsem se
Jen něco zabrumlal a napíchl jednu těstovinu na vydličku.
"Nicku, ale my jíme polívku a ona se pokud vím jí lžící, ne vydličkou a nožem." řekl jsem vyděšeně. Zatemnila mu mozek!!
"Jasně, jasně soráč." omluvil se a už psolušně jedl.
Celý zbytek oběda probíhal v klidu. Po něm, jsme si všichni sedli do obýváku, teda kromě táty, měl nějakou práci.
"Ehm, takže, odkud jsi?" oslovil jsem ji.
"Jsem z New Hampshire.." zvedla hlavu a zabodla do mě ty zelenošedé oči.
"Oh, to je kde?" nadával jsem si, že jsem Zeměpis ve škole tak odbýval.
"U Atlanského pobřeží, sousedíme s Kanadou." řekla a k tomu přidala nejistý úsměv.
"To je někde u Bostonu?" snažil jsem se vybavit si mapu Severní Ameriky.
"Jo, akorát ve vedlejím státě, je to dost malý, nedivím se, že to neznáš." dala si nohy na křeslo a usadila se do tureckého sedu.
"Nikdy, jsem tam nebyl, jaké to tam je?"popravdě, začlo mě to zajímat, jedno z mála míst v USA kde jsem ještě nebyl.
