19. Díl- ZÁVĚR
O 7 a půl měsíců později
" Nicku prosím....nechci aby tu se mnou byl, zvládnu to sama." prosila jsem až plačtivě.
Ale abychom byli v obraze, svatební cestu jsme si náramně užili. Joe Nickovi odpustil, takže teď tráví dost času u NÁS doma. Ano, po příjezdu z cesty jsme už měli připravený dům, takže nebylo proč čekat.
Nick právě odjíždí na nějakou charitu do San Franciska a jelikož mi za chvíli začnou porodní dny, požádal Joea, aby tu se mnou zůstal. Nevadilo by mi to, ale Joe se snaží být až moc dobrý kamarád. Je dobré mít přítele na kterého se můžete obrátit, ale v něm důveru nemám. Neucházejí mi pohledy, kterými se na mě dívá a teď s ním mám zůstat sama, nejen celý den, ale hlavně noc.
Břicho mám jako balon, nevlezu se absolutně do ničeho, když se ráno probudím, bolí mě příšerně záda, musím se hodně šetřit, ale nedokážu jen sedět, a co hůř, pořád ležet. Je to děsně nepohodlné. Vlastně to mi ani tak moc nevadí. Jen čeho se nejvíc bojím je porod. Mám z toho až panickou hrůzu a pořád na to musím myslet, nejhorší je, že vlastně nevím, kdy to přijde.
" Debbie, jen jeden den, musí tady s tebou někdo být." pohladil mě po tváři a povzbudivě se usmál.
" Jo, ale proč zrovna Joe?" začínala jsem být dost zoufalá.
" Sám se nabídl, víš že konečně je to mezi námi dobrý, nechci to pokazit, prosím tě pochop to."
" Tak dobře, ale vrať se brzo." objala jsem ho.
" To víš že jo, zítra jsem tu jako na koni." políbil mě lehce na rty, vzal si tašku a šel.
" Neboj, spolu to zvládnem." objal mě ze zadu Joe a ruce dal na moje obří břicho, když se za Nickem zaklaply dveře.
" Tak fajn, ale půjdu si lehnout, jsem unavená." nechtěla jsem být na něj hnusná, vím, že konečně je všechno v pohodě, takže to nechci pokazit.
" Tak jo chceš pomoct?" otočil si mě k sobě.
" Byl bys hodný usmála jsem se." s tím balvanem jsem měla problém vyjít schody. Nick, mě vždycky musí nosit, jinak bych do ložnice asi nevylezla.
Tak mě tedy Joe vzal do náruče a šel pomalu po schodech.
" Teda páni, trochu jsi ztěžkla, od doby co jsem tě nesl posledně." zasmál se a položil až do postele.
" Jo to jsem nemusela nosit tenhle šutr, víš co to je?Pořád mě to tlačí směrem dopředu a děsně mě z toho bolí páteř." povzdychla jsem si.
" No tak spi ty páteři, kdyby něco jsem vedle." líbl mi pusu na líčko a šel.
Už to že jsem se musela přikrýt peřinou mě tak vysílilo, že jsem zaspala.
Ráno mě probudila vůně.
" Debbie vstávej, udělal jsem snídani." zašeptal Joe.
" Ale mě se ještě nechce, chcu spát." otočila jsem se na bok a vtom mi strašně ruplo v břichu.
Úplně jsem ztuhla. Sáhla jsem si pod peřinu a zacítila něco jako vodu.
" Deb, co to děl..." nedořekl, protože jsem úplně začala panikařit.
" Já budu rodit!Panebože.." nevím jestli mě vyděsila ta skutečnost o porodu, nebo vzrůstající tlak tam dole.
"C-cože?" úplně ztuhl.
" Budu rodit!Dělej něco!!" úplně jsem hysterčila, otočila jsem se zpátky a viděla jak na mě valí čočky.
"C-co mmmááám děělat?" vysoukal ze sebe.
" Dělej, volej Nickovi a odvez mě do nemocnice." snažila jsem se zhluboka dýchat, ovšem pořád mě to bolelo čím dál tim víc.
Joe, rychle utíkal dolů a pak s někým živě diskutoval.
Za chvíli byl zpátky, rychle mě popadl do náruče a nesl do auta. Myslela jsem, že asi umřu. Nemohla jsem se vůbec hýbat. Jak mě polívalo horko s každým stahem. Uvnitř jsem řvala, ale navenek jsem jen zhluboka dýchala.
Zastavili jsme před nemocnicí, tam se mě už ujali doktoři. Joe šel vedle mě. Zavedli mě do takového pokoje a Joe mě držel za ruku.
" Bude to dobrý jsem tady, jen dýchej." dělal to, co mu doporučila sestřička.
" Kde je Nick?Proč tu ještě není?Já tu chcu Nicka, hned!!!" tu poslední větu jsem zařvala až se lekl, jelikož jsem měla další stah.
NICK
" A co vaše žena, manželství vám zatím funguje?" seděl jsem na křesle, zrovna probíhal takový menší rozhovor. Pak jsem se rozhodl že pojedu už domů.
Když mi zazvonil mobil.
Chtěl jsem ho hnedka vypnout, ale jakmile jsem si všiml, že tam bliká Joeovo jméno, rozhodl jsem se to vzít, co když je něco s Debbie?
"Promiňte." omluvil jsem se moderátorovi s úsměvem a vzal to.
" Nicku, Debbie rodí!!!Přileť, HNED!" To poslední zařval, že to museli slyšet i ostatní v sále.
Na chvíli jsme úplně zamrznul. Joe, nic víc neřekl a zavěsil.
" Promiňte, musím jít, má žena rodí." oznámil jsem zvedajíc se ze sedačky.
DEBBIE
" Joe, běž pryč!" řekla jsem celá udýchaná. Ty stahy už trvají dýl jak dvě hodiny, právě se schyluje k porodu. Nechci aby tu byl.
" Ale..." chtě protestovat.
" Prostě vystřel!!" úplně jsem vyšilovala. Kde ten Nick kruci je? Celé tělo mě bolelo a ještě k tomu jsem měla děsný strach.
Když se za Joem zavřely dveře, hlavu jsem si opřela o zlavec.
Už tam byl doktor i sestřičky, v tu chvíli mě vážně nenapadlo, stydět se před tím doktorem, který mi čuměl někam do klína.
Když v tom se otevřely dveře a konečně přišel on. Tolik jsem teď potřebovala jeho oporu.
" Debbie, zlato jsem tady." klekl si vedle postele a chytl mě za ruku.
Myslela jsem, že ženy u porodu řvou bolestí, ale u mě ta bolest byla tak velká že jsem nemohla vydat ani hlásku, jen jsem Nickovi drtila ruku a kroutila se všemi směry.
Doktor mi vždycky řekl, kdy mám zatlačit, přišlo mi to jako věčnost a ta neskutečná bolest.
" Máme tak minutku pauzu, oddechujte." řekl.
Jen jsem se zoufalým pohledem podívala na Nicka, který mě sledoval utrápenýma očima.
" Nicku, já už nemůžu, strašně to bolí." ani jsem nemohla mluvit, tak jsem jen šeptala.
Jen mi houbičkou přejel po obličeji, jaké to bylo osvěžení.
" Lásko, ještě chviličku, je to naše miminko." zašeptal a jemně mi stiskl ruku.
" Vydrž to, pak už bude dobře." políbil mě na čelo.
Už jsem nestačila nic řict, zase další vlna bolesti.
Jen jsem zavřela oči a cítila ja mi slzy zmáčejí tvář.
NICK
Bože ať už to skončí.
Tolik jsem se na naše miminko těšíl, ale když vidím jak ji to bolí. Slzy velikosti hrachu se ji valili po líci, Jak dlouho to ještě potrvá? Když jsme byli naposledy u doktora, říkal, že porod bude asi trochu více bolestivý, kvůli věku, že to tak u mladších matek bývá, ale že ji to bude až tak bolet jsem vážně netušil. Na nic víc jsem nestačil myslet, když v tom mi Debbie ruku povolila a hluboce vydechla.
"Máte kluka!" zařval najednou dokor.
Trochu jsem Debbie stiskl ruku, jen mrně pootevřela jedno oko a hned ho zase zavřela.
" Stratila dost krve, odvezeme ji na pokoj, bude spát, takže by bylo dobré, kdyby jste ji nerušili. Sestřička vám malého zváží a změří, tak si chvilinku počkejte." usmál se mile doktor.
Sotva to dořekl, odvezli Debbie pryč. Před postelí zbyla jen kaluž krve. Obešel jsem ji velkým obloukem a postavil se před dveře.
" Tak tady ho máte tatínku." usmála se sestřička a podala mi malý uzlíček.
" Má přesně 3 a půl kilogramu."
Byl tak malinky, nemohl jsem se na něj vynadívat. Měl krásné modré oči, jako má Debbie a na hlavě se mu točily do kudrlinek jemné vlásky.
" On nebrečí?" vždycky jsem si myslel, že všechny děti brečí, ale ten se na mě jen usmíval s vykulenýma očkama.
" Všechny děti brečet nemusí viď?" pošimrala ho po tváři.
" Jakpak se bude jmenovat?"
" Mikey." usmál jsem se a trochu se k němu přiblížil obličejem.
Malinko zvedl ručičky a natahoval se k mému nosu. Jak byl krásně roztomily. Dal jsem mu malou pusinku na ručičku a on se zasmál. Můj syn!Pořád mi to nějak nedochází.
Jen jsem udiveně zvedl hlavu a podíval se na sestřičku, která se spokojeně usmívla.
"Jen se běžte pochlubit." otevřela dveře.
Když jsem vešel na chodbu, stáli tam úplně všichni. Máma s tátou, Kevin, Denielle, Joe, Debbiini rodiče.
Musel jsem se smát jak idiot, ale nešlo se neusmívat.
"Mám syna!" řekl jsem hrdě.
A taky jsem byl hrdý, jako snad ještě nikdy v životě.
S Debbie jsme se chtěli nechat překvapit, jestli to bude chlapeček, nebo holčička.
Nejdřív jsem ho dal mamce do náruče. Už se nesmál, jen vyvaleně hleděl. Když ho mamka předala dál, jen mě obejmula.
" Gratuluju." zašeptala.
Když mi ho předali zpátky, tak jsem s ním jemně pohupoval, zase se smál jako sluničko a natahoval ke mně jeho malé ručičky. Jemně jsem se nosem otíral o jeho jemný obličejík, on mě chytal za nos a přitom se tak krásně hihňal.
Jen jsem zvedl hlavu a uviděl jak si nás všichni prohlíží jako svatý obrázek. Denielle a mamka spolu s Debbiinou mámou měly dokonce slzy v očích.
" Jak dlouho tady ještě budu muset být?" ptala se Debbie doktora.
V nemocnici už byla 2 dny, všechno se dalo dopořádku, až na to, že z nějakého neznámého důvodu nemůže kojit.
" Když všechno dobře půjde, zítra by jsme vás mohli pustit." usmál se a odešel.
Jen se na mě smutně podívala, dost jí to mrzelo.
" Ale no tak, ty za nto přece nemůžeš, netrap se." pohladil jsem ji po ruce.
"Já vím, ale stejně." opřela si hlavu o zlavec.
"Dobrý den, tak vám ho sem nesu." otevřela sestřička dveře spolu s Mikeym. Dala ho Debbie do náruče a zase odešla.
Lehce ho houpala na rukou a přitom se usmívala.
" Můžu taky?" usmál jsem se a natahoval ruky.
Když mě uviděl, začal se ke mně taky natahovat.
Debbie mi ho podala. Zase se začal tak hihňat, ani s Deb tohle nedělal, jenom, když ho držel já, natahoval své malé ručičke k mé tváři a při tom sem roztomile hihňal.
Debbie nás jen s úsměvem pozorovala.
" Myslíš že ví, že jsem jeho táta?" podíval jsem se na ni.
" Určitě." usmála se a oči ji začaly slzet.
" Copak?" přisedl jsem si k ni na postel pořád s mým synáčkem na rukou.
"Jen, ani nevíš jak si toho všeho vážím." setřela si malé slzy.
" Moc dobře si pamatuju, jaké to bylo, když jsem k vám tehdy šla, říct ti to, o něm." pohladila Mikeyho po jeho chmíři, co měl na hlavě.
" Strašně si vážím toho, že teď můžeme být rodina." podívala se mi do oči. Byly plné lásky, můj život je dokonalý, ano je. Mám milující manželku, zdravého syna, úspěšnou kariéru, mám všechno po čem jsem kdy toužil.
" Víš že tě miluju?" usmál jsem se a lehce ji setřel další malou slzičku.
" Taky tě miluju." usmála se a už se natahovala že mi dá pusu, když v tom se Mikey zase zahihňal.
Oba jsme mu dali pusu a pak se konečně políbili.
THE END
" Nicku prosím....nechci aby tu se mnou byl, zvládnu to sama." prosila jsem až plačtivě.
Ale abychom byli v obraze, svatební cestu jsme si náramně užili. Joe Nickovi odpustil, takže teď tráví dost času u NÁS doma. Ano, po příjezdu z cesty jsme už měli připravený dům, takže nebylo proč čekat.
Nick právě odjíždí na nějakou charitu do San Franciska a jelikož mi za chvíli začnou porodní dny, požádal Joea, aby tu se mnou zůstal. Nevadilo by mi to, ale Joe se snaží být až moc dobrý kamarád. Je dobré mít přítele na kterého se můžete obrátit, ale v něm důveru nemám. Neucházejí mi pohledy, kterými se na mě dívá a teď s ním mám zůstat sama, nejen celý den, ale hlavně noc.
Břicho mám jako balon, nevlezu se absolutně do ničeho, když se ráno probudím, bolí mě příšerně záda, musím se hodně šetřit, ale nedokážu jen sedět, a co hůř, pořád ležet. Je to děsně nepohodlné. Vlastně to mi ani tak moc nevadí. Jen čeho se nejvíc bojím je porod. Mám z toho až panickou hrůzu a pořád na to musím myslet, nejhorší je, že vlastně nevím, kdy to přijde.
" Debbie, jen jeden den, musí tady s tebou někdo být." pohladil mě po tváři a povzbudivě se usmál.
" Jo, ale proč zrovna Joe?" začínala jsem být dost zoufalá.
" Sám se nabídl, víš že konečně je to mezi námi dobrý, nechci to pokazit, prosím tě pochop to."
" Tak dobře, ale vrať se brzo." objala jsem ho.
" To víš že jo, zítra jsem tu jako na koni." políbil mě lehce na rty, vzal si tašku a šel.
" Neboj, spolu to zvládnem." objal mě ze zadu Joe a ruce dal na moje obří břicho, když se za Nickem zaklaply dveře.
" Tak fajn, ale půjdu si lehnout, jsem unavená." nechtěla jsem být na něj hnusná, vím, že konečně je všechno v pohodě, takže to nechci pokazit.
" Tak jo chceš pomoct?" otočil si mě k sobě.
" Byl bys hodný usmála jsem se." s tím balvanem jsem měla problém vyjít schody. Nick, mě vždycky musí nosit, jinak bych do ložnice asi nevylezla.
Tak mě tedy Joe vzal do náruče a šel pomalu po schodech.
" Teda páni, trochu jsi ztěžkla, od doby co jsem tě nesl posledně." zasmál se a položil až do postele.
" Jo to jsem nemusela nosit tenhle šutr, víš co to je?Pořád mě to tlačí směrem dopředu a děsně mě z toho bolí páteř." povzdychla jsem si.
" No tak spi ty páteři, kdyby něco jsem vedle." líbl mi pusu na líčko a šel.
Už to že jsem se musela přikrýt peřinou mě tak vysílilo, že jsem zaspala.
Ráno mě probudila vůně.
" Debbie vstávej, udělal jsem snídani." zašeptal Joe.
" Ale mě se ještě nechce, chcu spát." otočila jsem se na bok a vtom mi strašně ruplo v břichu.
Úplně jsem ztuhla. Sáhla jsem si pod peřinu a zacítila něco jako vodu.
" Deb, co to děl..." nedořekl, protože jsem úplně začala panikařit.
" Já budu rodit!Panebože.." nevím jestli mě vyděsila ta skutečnost o porodu, nebo vzrůstající tlak tam dole.
"C-cože?" úplně ztuhl.
" Budu rodit!Dělej něco!!" úplně jsem hysterčila, otočila jsem se zpátky a viděla jak na mě valí čočky.
"C-co mmmááám děělat?" vysoukal ze sebe.
" Dělej, volej Nickovi a odvez mě do nemocnice." snažila jsem se zhluboka dýchat, ovšem pořád mě to bolelo čím dál tim víc.
Joe, rychle utíkal dolů a pak s někým živě diskutoval.
Za chvíli byl zpátky, rychle mě popadl do náruče a nesl do auta. Myslela jsem, že asi umřu. Nemohla jsem se vůbec hýbat. Jak mě polívalo horko s každým stahem. Uvnitř jsem řvala, ale navenek jsem jen zhluboka dýchala.
Zastavili jsme před nemocnicí, tam se mě už ujali doktoři. Joe šel vedle mě. Zavedli mě do takového pokoje a Joe mě držel za ruku.
" Bude to dobrý jsem tady, jen dýchej." dělal to, co mu doporučila sestřička.
" Kde je Nick?Proč tu ještě není?Já tu chcu Nicka, hned!!!" tu poslední větu jsem zařvala až se lekl, jelikož jsem měla další stah.
NICK
" A co vaše žena, manželství vám zatím funguje?" seděl jsem na křesle, zrovna probíhal takový menší rozhovor. Pak jsem se rozhodl že pojedu už domů.
Když mi zazvonil mobil.
Chtěl jsem ho hnedka vypnout, ale jakmile jsem si všiml, že tam bliká Joeovo jméno, rozhodl jsem se to vzít, co když je něco s Debbie?
"Promiňte." omluvil jsem se moderátorovi s úsměvem a vzal to.
" Nicku, Debbie rodí!!!Přileť, HNED!" To poslední zařval, že to museli slyšet i ostatní v sále.
Na chvíli jsme úplně zamrznul. Joe, nic víc neřekl a zavěsil.
" Promiňte, musím jít, má žena rodí." oznámil jsem zvedajíc se ze sedačky.
DEBBIE
" Joe, běž pryč!" řekla jsem celá udýchaná. Ty stahy už trvají dýl jak dvě hodiny, právě se schyluje k porodu. Nechci aby tu byl.
" Ale..." chtě protestovat.
" Prostě vystřel!!" úplně jsem vyšilovala. Kde ten Nick kruci je? Celé tělo mě bolelo a ještě k tomu jsem měla děsný strach.
Když se za Joem zavřely dveře, hlavu jsem si opřela o zlavec.
Už tam byl doktor i sestřičky, v tu chvíli mě vážně nenapadlo, stydět se před tím doktorem, který mi čuměl někam do klína.
Když v tom se otevřely dveře a konečně přišel on. Tolik jsem teď potřebovala jeho oporu.
" Debbie, zlato jsem tady." klekl si vedle postele a chytl mě za ruku.
Myslela jsem, že ženy u porodu řvou bolestí, ale u mě ta bolest byla tak velká že jsem nemohla vydat ani hlásku, jen jsem Nickovi drtila ruku a kroutila se všemi směry.
Doktor mi vždycky řekl, kdy mám zatlačit, přišlo mi to jako věčnost a ta neskutečná bolest.
" Máme tak minutku pauzu, oddechujte." řekl.
Jen jsem se zoufalým pohledem podívala na Nicka, který mě sledoval utrápenýma očima.
" Nicku, já už nemůžu, strašně to bolí." ani jsem nemohla mluvit, tak jsem jen šeptala.
Jen mi houbičkou přejel po obličeji, jaké to bylo osvěžení.
" Lásko, ještě chviličku, je to naše miminko." zašeptal a jemně mi stiskl ruku.
" Vydrž to, pak už bude dobře." políbil mě na čelo.
Už jsem nestačila nic řict, zase další vlna bolesti.
Jen jsem zavřela oči a cítila ja mi slzy zmáčejí tvář.
NICK
Bože ať už to skončí.
Tolik jsem se na naše miminko těšíl, ale když vidím jak ji to bolí. Slzy velikosti hrachu se ji valili po líci, Jak dlouho to ještě potrvá? Když jsme byli naposledy u doktora, říkal, že porod bude asi trochu více bolestivý, kvůli věku, že to tak u mladších matek bývá, ale že ji to bude až tak bolet jsem vážně netušil. Na nic víc jsem nestačil myslet, když v tom mi Debbie ruku povolila a hluboce vydechla.
"Máte kluka!" zařval najednou dokor.
Trochu jsem Debbie stiskl ruku, jen mrně pootevřela jedno oko a hned ho zase zavřela.
" Stratila dost krve, odvezeme ji na pokoj, bude spát, takže by bylo dobré, kdyby jste ji nerušili. Sestřička vám malého zváží a změří, tak si chvilinku počkejte." usmál se mile doktor.
Sotva to dořekl, odvezli Debbie pryč. Před postelí zbyla jen kaluž krve. Obešel jsem ji velkým obloukem a postavil se před dveře.
" Tak tady ho máte tatínku." usmála se sestřička a podala mi malý uzlíček.
" Má přesně 3 a půl kilogramu."
Byl tak malinky, nemohl jsem se na něj vynadívat. Měl krásné modré oči, jako má Debbie a na hlavě se mu točily do kudrlinek jemné vlásky.
" On nebrečí?" vždycky jsem si myslel, že všechny děti brečí, ale ten se na mě jen usmíval s vykulenýma očkama.
" Všechny děti brečet nemusí viď?" pošimrala ho po tváři.
" Jakpak se bude jmenovat?"
" Mikey." usmál jsem se a trochu se k němu přiblížil obličejem.
Malinko zvedl ručičky a natahoval se k mému nosu. Jak byl krásně roztomily. Dal jsem mu malou pusinku na ručičku a on se zasmál. Můj syn!Pořád mi to nějak nedochází.
Jen jsem udiveně zvedl hlavu a podíval se na sestřičku, která se spokojeně usmívla.
"Jen se běžte pochlubit." otevřela dveře.
Když jsem vešel na chodbu, stáli tam úplně všichni. Máma s tátou, Kevin, Denielle, Joe, Debbiini rodiče.
Musel jsem se smát jak idiot, ale nešlo se neusmívat.
"Mám syna!" řekl jsem hrdě.
A taky jsem byl hrdý, jako snad ještě nikdy v životě.
S Debbie jsme se chtěli nechat překvapit, jestli to bude chlapeček, nebo holčička.
Nejdřív jsem ho dal mamce do náruče. Už se nesmál, jen vyvaleně hleděl. Když ho mamka předala dál, jen mě obejmula.
" Gratuluju." zašeptala.
Když mi ho předali zpátky, tak jsem s ním jemně pohupoval, zase se smál jako sluničko a natahoval ke mně jeho malé ručičky. Jemně jsem se nosem otíral o jeho jemný obličejík, on mě chytal za nos a přitom se tak krásně hihňal.
Jen jsem zvedl hlavu a uviděl jak si nás všichni prohlíží jako svatý obrázek. Denielle a mamka spolu s Debbiinou mámou měly dokonce slzy v očích.
" Jak dlouho tady ještě budu muset být?" ptala se Debbie doktora.
V nemocnici už byla 2 dny, všechno se dalo dopořádku, až na to, že z nějakého neznámého důvodu nemůže kojit.
" Když všechno dobře půjde, zítra by jsme vás mohli pustit." usmál se a odešel.
Jen se na mě smutně podívala, dost jí to mrzelo.
" Ale no tak, ty za nto přece nemůžeš, netrap se." pohladil jsem ji po ruce.
"Já vím, ale stejně." opřela si hlavu o zlavec.
"Dobrý den, tak vám ho sem nesu." otevřela sestřička dveře spolu s Mikeym. Dala ho Debbie do náruče a zase odešla.
Lehce ho houpala na rukou a přitom se usmívala.
" Můžu taky?" usmál jsem se a natahoval ruky.
Když mě uviděl, začal se ke mně taky natahovat.
Debbie mi ho podala. Zase se začal tak hihňat, ani s Deb tohle nedělal, jenom, když ho držel já, natahoval své malé ručičke k mé tváři a při tom sem roztomile hihňal.
Debbie nás jen s úsměvem pozorovala.
" Myslíš že ví, že jsem jeho táta?" podíval jsem se na ni.
" Určitě." usmála se a oči ji začaly slzet.
" Copak?" přisedl jsem si k ni na postel pořád s mým synáčkem na rukou.
"Jen, ani nevíš jak si toho všeho vážím." setřela si malé slzy.
" Moc dobře si pamatuju, jaké to bylo, když jsem k vám tehdy šla, říct ti to, o něm." pohladila Mikeyho po jeho chmíři, co měl na hlavě.
" Strašně si vážím toho, že teď můžeme být rodina." podívala se mi do oči. Byly plné lásky, můj život je dokonalý, ano je. Mám milující manželku, zdravého syna, úspěšnou kariéru, mám všechno po čem jsem kdy toužil.
" Víš že tě miluju?" usmál jsem se a lehce ji setřel další malou slzičku.
" Taky tě miluju." usmála se a už se natahovala že mi dá pusu, když v tom se Mikey zase zahihňal.
Oba jsme mu dali pusu a pak se konečně políbili.
THE END

Ju, ale to píšeš? :)..Jestli joo, jsi šikovnááá :)