" Takže každý den ráno jeden prášek ano?Je důležité aby jste to brala pravidelně, jinak vám to nepomůže." usmál se doktor.
Měla jsem to zasebou. Ovšem nevím co to bylo, že jsem se cítila tak strašně. Ale proč?Vždyť tam chodí skoro každá ženská, tak proč se teď tak cítím. Ja nevím, tak zahanbeně, že jsem se před ním musela vyslíct. Jsem divná.
Vzala jsem si od něj papírek s receptem na ty prášky a tryskem vylítla ven.
Nick pořád seděl na židli, jakmile slyšel klapnout dveře, zvedl hlavu a vstal.
" Zvládla jsi to." usmál se.
Momentálně vážně nechci slyšet žádné pochvaly, chci urychleně vypadnout co nejdál. Nic jsem neřekla, jen jsem ho chytla za ruku a táhla k východu.
" Debbie, no tak co je?" zastavil mě.
" Nic prostě chci odsud pryč, chápeš?" odpověděla jsem a snažila se jít dál, ale nepustil mě.
" Stalo se něco?" otočil mě k sobě.
Jen jsem chvíli zhluboka dýchala. Vážně začínám mít pochybnosti o tom, že jsem normální.
" Ne jen......" najednou se mi zase chtělo brečet. Teď už nepochybuju o mé normálnosti, teď jsem si jitá tím že normální nejsem.
"....nevím." podívala jsem se mu do oči.
Lehce mě objal. Spolu s jeho nádechy a výdechy jsem se uklidňovala.
" Jsem divná, vždyť je normální, že tam ženy chodí, tak proč se teď cítím tak hrozně?" rukama jsem ho taky objala kolem pasu.
" Někdo takový prostě je, to neovlivníš." pohladil mě po vlasech.
" Snad mu to pomůže." odtáhla jsem se a setřela si slzy.
" To víš že ano." usmál se povzbudivě.
" Teď máme jistotu, že mu nic není."
" Jo na kontrolu mám jít až za 2 měsíce, ale to bude jen ultrazvuk a tak." uklidnila jsem se už úplně.
" Dobře, tak tedy, před budouvou jsou novináři, nevím jak nás vyčuchali, ale zavolal jsem radši Robovi, pročistí nám cestu." chytne mě za ruku a táhne ke dveřím.
" Fajn, kdo půjde první?" pustila jsem se ho.
" Nikdo, půjdem oba." chytně mě zase a už skoro vycházíme.
Je jich tam teda dost. Ještě něž jsme vyšli jsme si oba nasadili sluneční brýle, při množství těch blesků by hrozilo, že by jsme oslepli.
Když jsme vyšli, tak se teprve rozpoutala ta pravá mela.
" Pane Jonasi, je pravda, že jste s přítelkyní svého bratra spal dokonece dvakrát?Plánujete spolu zůstat?Co na to váš bratr?" řvali jeden přes druhého, z těch otázek mi bylo blbě.
" Slečno Reymondová, je pravda že jste těhotná?Je otcem Nick Jonas?Chystáte svatbu?"
všechny otázky jsme ignorovali a procpali se do auta, které nám přivezl Nickův bodyguard.
Zadělala jsem stáhlé okýnko a sundala si sluneční brýle.
Nick nastoupil vedle mě a co nejrychleji z tama odjel.
" Odvezeš mě domů?" zeptala jsem se. Bylo mi trošku špatně.
" Jasně, hned, jen skočíme pro ty léky co ti předepsal doktor." usmál se a chytl mě za ruku, aniž by spustil zrak ze silnice.
Opřela jsem se o jeho rameno a svezla se v sedačce trochu níž.
Zastavili jsme o kousek dál u lékarny. Fajn, jestli mi předtím bylo trošku špatně, teď je mi příšerně. Bylo mi děsné horko a motala se mi hlava. Horší bylo, že se mi chtělo zvracet.
Nick vystoupil a tryskem zase nastoupil s mými léky.
" Už budeme doma." snažil se mě uklidňovat, když jsem začala zhluboka dýchat abych se mu nevyzvracela do auta.
Rychle zajel do přijezdové cesty bašeho domu. Brána se za námi aoutomaticky zavřela. Před ní byla spousta novinářů.
Vystoupil, otevřel mé dveře a rychle mi pomohl z auta ven. Tam mě vzal do náruče a co nejrychleji šel dovnitř. Otevřela nám naše hospodyně, která vypleštila oči, když mě takhle viděla.
Posadil mě do koupelny a začal můj obličej chladit vodou.
Nevím jaktože věděl co dělat, ale pomáhalo mi to. Už jsem necítila takovou horkost, zato zvracet se mi chtělo čím dál více.
" Nicku já budu...." nedořekla jsem, tryskem mi podal lavor.
Chytil mě vzadu za vlasy. Vyzvracela jsem snad všechen dnešní oběd a že ho bylo.
Nick seděl za mnou, nohy roztáhnuté kolem mého těla. Když jsem dozvracela, dal ten lavor pryč. Opřela jsem se o jeho hrudník zezadu a zhluboka dýchala. Zase mi mokrou žínkou přejížděl po obličeji.
" Tohle bylo zatím to nejodpornější zvracení, které jsem zažila. Nemusel jsi tu být." vydechla jsem.
" Nemusel, ale chtěl. Můžu za to i já." pohladil mě po vlasech a líbl na líčko.
" Myslím, že už zvracet nebudu." chtěla jsem se zvednout, ale moje nohy nějak nechtěly poslouchat.
Jednoduše mě vzal do náruče a položil na postel.
" Díky." usmála jsem se. Byla jsem vážně grogy,
" Nemáš žač." řekl a začal ze mě tahat kalhoty.
Chvíli jsem se na něj jen vyděšeně koukala.
" Nebudeš tu spát v kalhotech ne?" vyslíkl mi je a přikryl mě dekou.
Sám si vyslíkl tričko a lehl si za mnou. Přitulila jsem se k němu a on mě hladil po zádech.
Měla jsem to zasebou. Ovšem nevím co to bylo, že jsem se cítila tak strašně. Ale proč?Vždyť tam chodí skoro každá ženská, tak proč se teď tak cítím. Ja nevím, tak zahanbeně, že jsem se před ním musela vyslíct. Jsem divná.
Vzala jsem si od něj papírek s receptem na ty prášky a tryskem vylítla ven.
Nick pořád seděl na židli, jakmile slyšel klapnout dveře, zvedl hlavu a vstal.
" Zvládla jsi to." usmál se.
Momentálně vážně nechci slyšet žádné pochvaly, chci urychleně vypadnout co nejdál. Nic jsem neřekla, jen jsem ho chytla za ruku a táhla k východu.
" Debbie, no tak co je?" zastavil mě.
" Nic prostě chci odsud pryč, chápeš?" odpověděla jsem a snažila se jít dál, ale nepustil mě.
" Stalo se něco?" otočil mě k sobě.
Jen jsem chvíli zhluboka dýchala. Vážně začínám mít pochybnosti o tom, že jsem normální.
" Ne jen......" najednou se mi zase chtělo brečet. Teď už nepochybuju o mé normálnosti, teď jsem si jitá tím že normální nejsem.
"....nevím." podívala jsem se mu do oči.
Lehce mě objal. Spolu s jeho nádechy a výdechy jsem se uklidňovala.
" Jsem divná, vždyť je normální, že tam ženy chodí, tak proč se teď cítím tak hrozně?" rukama jsem ho taky objala kolem pasu.
" Někdo takový prostě je, to neovlivníš." pohladil mě po vlasech.
" Snad mu to pomůže." odtáhla jsem se a setřela si slzy.
" To víš že ano." usmál se povzbudivě.
" Teď máme jistotu, že mu nic není."
" Jo na kontrolu mám jít až za 2 měsíce, ale to bude jen ultrazvuk a tak." uklidnila jsem se už úplně.
" Dobře, tak tedy, před budouvou jsou novináři, nevím jak nás vyčuchali, ale zavolal jsem radši Robovi, pročistí nám cestu." chytne mě za ruku a táhne ke dveřím.
" Fajn, kdo půjde první?" pustila jsem se ho.
" Nikdo, půjdem oba." chytně mě zase a už skoro vycházíme.
Je jich tam teda dost. Ještě něž jsme vyšli jsme si oba nasadili sluneční brýle, při množství těch blesků by hrozilo, že by jsme oslepli.
Když jsme vyšli, tak se teprve rozpoutala ta pravá mela.
" Pane Jonasi, je pravda, že jste s přítelkyní svého bratra spal dokonece dvakrát?Plánujete spolu zůstat?Co na to váš bratr?" řvali jeden přes druhého, z těch otázek mi bylo blbě.
" Slečno Reymondová, je pravda že jste těhotná?Je otcem Nick Jonas?Chystáte svatbu?"
všechny otázky jsme ignorovali a procpali se do auta, které nám přivezl Nickův bodyguard.
Zadělala jsem stáhlé okýnko a sundala si sluneční brýle.
Nick nastoupil vedle mě a co nejrychleji z tama odjel.
" Odvezeš mě domů?" zeptala jsem se. Bylo mi trošku špatně.
" Jasně, hned, jen skočíme pro ty léky co ti předepsal doktor." usmál se a chytl mě za ruku, aniž by spustil zrak ze silnice.
Opřela jsem se o jeho rameno a svezla se v sedačce trochu níž.
Zastavili jsme o kousek dál u lékarny. Fajn, jestli mi předtím bylo trošku špatně, teď je mi příšerně. Bylo mi děsné horko a motala se mi hlava. Horší bylo, že se mi chtělo zvracet.
Nick vystoupil a tryskem zase nastoupil s mými léky.
" Už budeme doma." snažil se mě uklidňovat, když jsem začala zhluboka dýchat abych se mu nevyzvracela do auta.
Rychle zajel do přijezdové cesty bašeho domu. Brána se za námi aoutomaticky zavřela. Před ní byla spousta novinářů.
Vystoupil, otevřel mé dveře a rychle mi pomohl z auta ven. Tam mě vzal do náruče a co nejrychleji šel dovnitř. Otevřela nám naše hospodyně, která vypleštila oči, když mě takhle viděla.
Posadil mě do koupelny a začal můj obličej chladit vodou.
Nevím jaktože věděl co dělat, ale pomáhalo mi to. Už jsem necítila takovou horkost, zato zvracet se mi chtělo čím dál více.
" Nicku já budu...." nedořekla jsem, tryskem mi podal lavor.
Chytil mě vzadu za vlasy. Vyzvracela jsem snad všechen dnešní oběd a že ho bylo.
Nick seděl za mnou, nohy roztáhnuté kolem mého těla. Když jsem dozvracela, dal ten lavor pryč. Opřela jsem se o jeho hrudník zezadu a zhluboka dýchala. Zase mi mokrou žínkou přejížděl po obličeji.
" Tohle bylo zatím to nejodpornější zvracení, které jsem zažila. Nemusel jsi tu být." vydechla jsem.
" Nemusel, ale chtěl. Můžu za to i já." pohladil mě po vlasech a líbl na líčko.
" Myslím, že už zvracet nebudu." chtěla jsem se zvednout, ale moje nohy nějak nechtěly poslouchat.
Jednoduše mě vzal do náruče a položil na postel.
" Díky." usmála jsem se. Byla jsem vážně grogy,
" Nemáš žač." řekl a začal ze mě tahat kalhoty.
Chvíli jsem se na něj jen vyděšeně koukala.
" Nebudeš tu spát v kalhotech ne?" vyslíkl mi je a přikryl mě dekou.
Sám si vyslíkl tričko a lehl si za mnou. Přitulila jsem se k němu a on mě hladil po zádech.
