Stáli jsme na letišti v LA a čekali na mou mámu. Ano na mámu. Prostě trvala na tom, že pro nás přijede. Od té doby doby co jsem jí řekl o Ang se pořád vypává. Jak jí je?, Co dělá a podobné otázky...
Angie se konečně začly hojit ty modřiny, na rukou a na krku to už ani nejde vidět ale ta velká modřina na břichu ne a ne zmizet. Občas jí to trochu pobolívá. Doktor říká, že to chce čas a co se týče toho problému, že nejspíš nebude moci mít děti, tak ten není pořád nějak vyřešený. Jak doktor řekl, byla seznámena se svým zdravotním stavem, takže o tom ví, ale ani jedenkrát se o tom nezmínila. Chápu, že o tom nechce mluvit, ale když nám doktorka nabídla, že ji vyšetří a pak bude moci s přesností určit, jak na tom jr, tak to odmítla. Jediné co jsem z ní dostal, když jsem se ptal, proč tam nechce jít byla odpověď:,, Lepší žít v nevědomosti a dozvědět se to až potom, než vědět pravdu a být ještě zdrcenější než před tím." Muselo to pro ni být tak těžké, ale už nebude, část toho všeho čím si prošla ponesu s ní ať chce, nebo nechce.
,, Joe?Angie?" ozvalo se najednou za námi.
Byla to máma.
,, Mami....." objala mě div mě neumačkala.
Když mě pustila podívala se starostlivým výrazem na Ang.
,, Mami, to je Angie, Ang to je moje máma." představil jsem je a při tom držel Ang za ruku.
Neušlo mi, že je malinko nervozní.
Čekal jsem jak máma bude reagovat, když v tom ji objala.
,, Zlatíčko, je mi to tak líto, teď patříš do naší rodiny." usmála se a pustila ji.
,, E-hm, d-děkuji paní Jonasová." odpověděla Angie s nejistým úsměvem.
,, Žádná paní Jonasová, teď už Denise." usmála se zase máma.
,, Tak fajn, odvezu vás a sebe domů, všichni se vs už nemůžou dočkat." řekla a už se řítila letištní halou.
Stiskl jsem Angie ruku a spolu s ní a našimi malými zavazadly se vydal za mámou.
V autě máma pořád něco mluvila, mluvila a mluvila. Popravdě, ani jsem ji moc nevnímal.
Pořád jsem se musel dívat na Ang. Krásně se usmívala a sledovala krajinu. Je fakt, že na to, že byla konec února bylo celkem teplo a slunečno, ne jak ve Washingtonu. Právě jsme projížděli kolem pláže.
,, Někdy tam zajdem." slíbil jsem jí.
Prvně byla překvapená, že jsem ji celou dobu sledoval, ale pak jen radostně přikývla.
Nakonec jsme zastavili před naším domem. Musím uznat, je celkem velký, ale jejímu výrazu jsem se prostě musel zasmát. Oči valila nejdřív na ten barák, pak na mě a na konec na mámu.
Když jsem vzal kufry a šel s nima ke vchodu dohonila mě.
,,Neříkal jsi, že je tak velký." zašeptala ještě trochu v šoku.
,,Neptala ses." odpověděl jsem prostě.
Viděl jsem už když jsem vystupoval, jak se pohly záclony, takže budou všichni nepochybně stát srovnaní už v předsíni.
Otevřel jsem vchodové dveře.
Jelikož pět šestin naší rodiny tvoří mužská část viděl jsem jak to s ní trhlo, ale nedala to příliš najevo, já ji znal dobře, poznal jsem to. Kluky už znala, ty jsem jí představovat nemusel a Frankie se vlastně představil sám.
,, Ahoj, jsem Frankie." přiběhl s nataženou rukou.
,, Těší mě, jsem Ang." trochu se uvolnila, usmála se a stiskla mu ruku.
Truchu jsem si oddych, takže Franka se nebojí, pořád jsem ale cítil ten balvan v žaludku. Jak zareaguje na tátu?
,, Kluky už znáš." kyvl jsem směrem k nim. Ti na ni mávli.
,, A tohle je táta." snažil jsem se být v pohodě, ale takhle jsem byl nervozní naposledy na našem prvním koncertu a to už je nějaká ta doba.
,,Teší mě, říkej mi Paule, když jsi skoro rodina." usmál se táta a přišel blíž aby ji podal ruku,
Když postoupil dopředu, Ang odstoupila o krok do zadu.
,,M-moc mě t-těší." vykoktala ale ruku mu nepodala.
Mírně se zatřásla. Muselo to pro ni být těžké, už tak se divím, že neutekla, když viděla 3 chlapy stát asi necelý metr od ní.
Táta po chvíli ruku složil a podíval se nechápavě na mě, zatímco já se podíval na mámu. Ta nejspíš pochopila.
,,Pojď se mnou zlatíčko, ukážu ti tvůj pokoj." řekla pohotově máma a už vlekla Angie pryč.
Mezitím se Frankie někam vypařil a já s tátou a klukama šli do jídelny.
Kluci si sedli za stůl a táta se opřel o kuchyňskou linku. Já stál pořád ve dveřích a čekal co přijde.
,, Ona se mě bojí?" zeptal se po chvilce táta.
,,Ano." řekl jsem prostě.
,, A nechceš mi to nějak odůvodnit?" byl už trochu napjatý a nervozní, nebylo to pro něj asi 2x příjemné, věděl co se stalo, ale to že se bojí ví jen máma a já.
,, Všichni víte co jí udělal její táta." řekl jsem a koukl se i na kluky. Ti jen mlčky přikývli.
,, Od té doby se bojí všech. Kdyby k ni kluci přišli blíž, reagovala by stejně. Tati, nebyl jsi první, ani poslední. Musí si zvyknout. Byl jsem s tím za psychologem, řekl, že tomu pomůže jen čas, ale nesmíme na to nijak tlačit." odřekl jsem svůj dlouhý monolog, který jsem si v duchu připravoval.
Všichni tři na mě hleděli dost šokovaně.
,, A jak se k ní teda máme chovat?" zeptal se po vzpamatování Nick.
,, No nic zvláštního, ale zatím k ní nepřistupujte moc blízko."
,,Jak blízko?" nechápal Kevin
,, Prostě žádný tělený kontakt." řekl jsem a v duchu jsem se pousmál jak můj mozek mohl vymyslet něco takového jako tělesný kontakt.
,, To ji to tolik poznamenalo?" přišla do kuchyně máma.
Pořád měla ten starostlivý oblíčej. Popravně, ještě nikdy jsem ji neviděl, že by projevila tolik soucitu k cizímu člověku.
,, Nikdo z vás si nedovede ani představit jak vypadala, když jsem ji našel." znovu jsem měl před očima ten obraz, jak ležela schoulená na zemi, pomlácená a ubrečená. Tohle z mysli jen tak nevymažu.
,, Kde vůbec je?" vzpamatoval jsem se z menšího tranzu.
,, V pokoji, který jsem ji připravila. Frankie ji dělá společnost." zahihňala se máma, nejspíš nad tím, jaký je Frankie společník.
,, Fajn, jdu za ní a nezapoměňte co jsem vám řekl." podíval jsem se na bráchy a na tátu.
Pokývali hlavou a já se vydal za ní.......
