10. Díl- Hero

14. června 2010 v 20:00 | Anďa |  ff-Hero
10.Díl

Ráno mě probudila vábivá vůne vajíček. Když jsem otevřel oči, dveře od pokoje byly pootevřené a z doly byla slyšet tichounká hudba a smažení, něčeho, podle vůně asi smažení vejic. Oblékl jsem se a sešel dolů. U kuchyňské linky, zády ke mně stála Suz a lehce se vlnila do rytmu písničky od skupiny One Republic-All the Right Movies.
"Dobré ráno." řekl jsem po chvíli, kdy jsem ji s úsměvem sledoval.
"Jéé, dobré, dáš si snídani?" otočila se a usmála.
Ach bože, taková rána by jsem chtěl mít pořád, vidět její krásný úsměv hned po probuzení.
"Jasně." byl jsem pozitivně naladěn. Položila přede mě talířek na kterém byla vajíčla, slanina a k tomu kousek chleba.
"Díky." kousl jsem do chleba a začal se ládovat. Porce mi sedla perfektně, nebylo toho hodně, ale akorát jsem se najedl.
"Bylo to skvělé." řekl jsem, složil nádobí do myčky a počkal, než taky dojí.
"Díky, snad se mnou těch pár dní neumřeš hlady." zasmála se.
Chvíli jsme ještě plahočily o samých prkotinách a pak se vydali směr, její škola. Cestou jsem přemýšlel. Musel jsem si všechno projet v hlavě. Před dvěma dny ji zemřely rodiče. Nevěřím, že to v ní nic nevyvolává, ale jsem rád, za to jak je v pohodě. Musí hodně trpět, ale na venek to znát nedává. Žádné emoce, ovšem jsem rád, že se směje. Netěším se na pohřeb. Nikdy jsem je neněl rád. Ta blbá a smutná atmosféra. Nic pro mě.
"Tak, jsme tady." ukázala na dominantu města. Nebylo to nic velkého, ale do takového menšího městěčka jako je Merrimack se to hodilo. Překvapilo mě, že mě sama chytla za ruku a vedla do budovy. Občas kývla na nějaké lidi až jsme zastavili před ředitelnou. Tam šla sama.
Sedl jsem si na židli naproti dveřím a tiše čekal. Zrovna se zazvonilo a chodba se vylidnila, když vyšla ze dveří.
"Tak co?" zvědavě jsem se optal.
"Pošlou můj spis na univerzitu v LA, takže to dopadlo dobře." usmála se.
"Když o tom tak mluvíme, co vůbec studuješ?" řekl jsem přihloupě.
"Výtvarné umění a architekturu." zase mě chytla za ruku a společně jsme opustily její, teď už bývalou univerzitu.
"Ráda maluješ?" překvapilo mě to.
"Jo, miluju to, to mi připomíná, že jsem ti chtěla ukázat místní galerii, mám tam taky jeden svůj obraz." řekla pyšně.
"Vážně?" nechtělo se mi věřit.
"Uvidíš." lehce jsme oba zrychlili krok.
Zanedlouho jsme vešli do malé haly, kde jsme si odložili kabáty a mohli jsme jít. U každého obrazu mi vysvětlila čím je výjmečný, jelikož já jsem v tomto oboru trochu neinformovaný, i když, teď mě to docela začlo zajímat.
"Tohle je moje dílo, ale prosím, nesměj se, oproti těm světovým malířům to vypadá jako patlanice." uchychtla se a odstoupila. Předemnou se rozprostřela jarní krajina, stromy měly květy, ve vzduchu poletovaly včeličky a slunce zapadalo za travnatou horu. Připomínalo mi to Anglii, to prostředí. V dálce byla dívka, seděla na kopci a vedle ní seděl chlapec. Nešlo jim vidět do obličeje, jelikož to bylo proti slunci. Bylo to dokonale vystnínované a přišlo mi to naprosto opravdické.
"Páni, je to úžasný." vydech jsem obdivně.
"Ale nech toho." bouchla mě lehce do ramene a už mě chtěla tahat dál.
"Ne vážně, moc se podceňuješ." otočil jsem se tak, aby mi viděla do očí a tím uviděla, že to myslím vážně.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
1