close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1. Díl-DŠ

13. června 2010 v 16:03 | Anďa |  ff-Druhá Šance
,, Už zase prší? To snad není pravda!!! " Musela jsem to říct nahlas. Moje vlasy už jsou sice ztvarované do účesu připomínající vrabčí hnízdo, ale kapky deště tomu dodaly opravdu ten skvělej šmrnc. Bezva. Razím si cestu deštěm. ,, Kdybych tak nemusela jít pěšky" Povzdychla jsem si opět nahlas. Na sobě jsem měla ušmudlanou košili zdravotní sestřičky. Ještě že po osmé večer u silnice E15 v deštivém státě Washington nepotkáte ani živáčka. Kdyby mě tak viděl jen starý dědeček, musela by jsem se propadnout hanbou do země. Jo a jen tak pro zajímavost, jmenuji se Angela, Angela Pleastingsová, ale vždycky mi všichni říkali jen a jen Angie. Bydlím kousek od Washingtonu, člověk by si řekl jak to musí být úžasné, ale ono to není. Třeba jednou pochopíte proč....

Nenamáhám se jít po chodníku, k čemu to, stejně už je tma, takže je mi jasné, že nepotkám ani nohu. Už se blížím k jednomu malému parkovišti, které vídávám vždycky když jdu z praxe. Ovšem dnes je to jiné, vidím tam stát velké černé auto. To je divné, nikdy tam nikdo nestojí protože se všichni bojí vandalů, spíše teda našeho maloměstského gangu, který po setmění ničí vše co mu vejde do cesty a mezi ty zničené věci patří taky auta. Zvědavost mě přemohla, musela jsem se podívat co se tam děje. Prvního co jsem si všimla bylo, že auto mělo otevřené dveře a v tom jsem ztuhla na půl vykročenou nohou. Na zemi ležel člověk, jo člověk! a do něj kopali 4 lidi, šlo slyšet jen duté nárazy do jeho hrudníku a zad. Asi 5 sekund jsem tam bez hnutí stála až si mě všimli. Najednou se na mě otočily 4 páry očí. Jeden co měl přes hlavu obrovskou kapuci, no on byl vlastně celkově nejmohutnější ze všech čtyřech se ke mě začal přibližovat pomalým houpavým krokem. V tom se jeden z těch tří co stáli u toho skoro mrtvého člověka ozval. ,, Džeji, na tu se vybodni. pojď, padáma". Chvíli zaváhal, ale na konec nejspíš usoudil, že mu nestojím za námahu a rozutíkal se za ostatními, kteří už pomalu mizeli v lese na druhé straně cesty. Chvíli jsem tam stála bez hnutí a sledovala jak odcházejí, když všichni zmizeli rozběhla jsem se k tomu člověku. Byl to kluk a byl v bezvědomí. Okamžitě jsem zavolala 911 a urputně přemýšlela co mám dělat. Vždyť se mě má být zdravotní sestřička!!!!!! No tak Angie vzpomeň si. Otevřela jsem mu pusu a zjistila jsem, že má zapadlý jazyk v puse, takže nemohl dýchat, vyndala jsem mu jej, parkrát jsem mu napumpovala srdce kyslíkem a on začal dýcht. On dýchal! Otevřel oči. Byly tak okouzlující čokoládově hnědé. Celou dobu se díval na mě. Strašně mi někoho připomínal, ale neměla jsem čas nad tím přemýšlet, jelikož se zakuckal a začal vyplivovat krev. Chytla jsem ho za ruku a otočila do standartní polohy. Nevím zda mě slyšel, ale mluvila jsem na něj. ,,Ještě chvíli, vydrž to, záchranku tu bude každou chvíli. Nejspíš mi rozuměl a upřeně se na mě díval těma čokoládovýma očima. Uvnitř mě zase bodlo, vždyť já už jsem ho někde viděla, určitě. Tentokrát mě z přemýšlení vytrhl houkání záchranky. ,, Už jsou tu" řekla jsem a po těle se mi rozlila úleva. Ani jsem se nenadála už jsem cítila na mém rameni ruku. ,, To je v pořádku slečno, my už to převezmeme"řekl medik. Pustila jsem ruku toho kluka a vstala. Už jsem chtěla odejít, když mě zastavil jiný medil. ,, To byla skvělá práce slečno, zachránila jste ho, bude v pořádku." řekl mi. ,,Děkuji" zmohla jsem se jen na tohle a začala se usmívat. poprvé za dobu dvou let co chodím na střední školu pro zdravotní sestřičky cítím, že jsem zvolila správně a že mám vgenech pomáhat druhým lidem. To mě hřálo u srdce až do doby, kdy jsem došla domů.

Ten randál vycházejíví z našeho domu byl nepřeslechnutelný a první co jsem si uvědomila bylo: ,,Táta je doma, a je opilý". To teplo a ta spokojenost byly ty tam. Vešla dovnitř, vyzula si boty, odložila bundu a kráčela do obývacího pokoje. Táta bouchal do stolu jako smyslů zbavený a máma se krčila v koutě. Když mě zahlídla, začala lomcovat rukama ať se schovám, ale táta už byl u mě a začal řvát. ,, Kdes byla hmm? Co si jako myslíš? Že se budeš poflakovat po nocích?" Ale to už máma stála vedle mě a chtěla mě obhájit, táta ji ovšem nenechal ani promluvit a tak prudce ji uhodil, až se zhroutila na zem. Tak tohle teda ne, řekla jsem si nervy jsem povolila na uzdě a skočila po tátovy, jenomže najedou jsem pod nohama necítila zem a po několikati milisekundách jsem v zádech ucítila ostrou bolest. Táta mě odhodil a já dopadla na náš skleněný konferenční stolek. Ten to pod náporem mých 60to kg nevydržel, praskl a já se zhroutia do střepů. projela mnou druhá vlna, ještě silnější bolesti. Levý bok, na tom byl špatně střepy v něm byly hluoko zabodnuty, nejhůř na tom však byla levá ruka. Najednou se roztekla krev. Když si táta uvědomil co se děje utekl pryč. Máma z posledních sil vstala a zavolala záchranku. Chtěla jsem nahmatat zem pravou rukou a podepřít se, ale pokaždé se mi zabodl malí střípek skla do dlaně, takže jsem to vzdala. Najednou jsem cítila máminy ruce. Objímaly mě a ona mi něco šeptala. Chtěla jsem slyšet co mi říkala, ale najednou se všechno tak divně rozmazávalo, až z toho zbyla jen malá bílá kostka uprostřed temna, pak jsem přestala vnímat úplně.

V NEMOCNICI
První co jsem zaznamenala byla bílá barva a k tomu ostře bodající světlo. Pak jsem zjistila že mi něco stísňuje ruku a zjistila jsem že je to sádra. Ani ne za jednu minutu přede mnou stál doktor, kontroloval mi reflexy a soudě podle jeho úsměvu mi nic nebylo. Skvěle. Na pokoji jsem byla s jednou sympatickou holkou, které mohlo být tak 14, dali jsme se do řeči a já se uzdravovala.

O PÁR DNŮ POZDĚJI
,, Nevíš kde je ta zdravotní sestřička Mary?" zeptala jsem se své spolubydlící. ,, Dneska má slušbu ta stará rašple a té trvá snad všechno" odpověděla Mary. ,, Bezva já už to nemůžu vydržet!!!" Zařvala jsem a rozzuřeně vylezla z postele. Vyčůrat se snad zvládnu sama. Bylo to sice trošičku namáhavé, ale ta úleva stála za to. Vracela jsem se zpět a otevřela dveře. Cože?Ale my máme bílé stěny ne oranžovél. Když jsem se podívala dál a otevřela dveře více upřelo na mě pohled celkem 6 očí. Ale ty jedny..........jsem viděla, už někdy jsem se do nich dívala. Už jsem chtěla vykoktat něco jako že se omlouvám, ale pak mi to došlo, to byli ti kluci z jonas brothers, ano byli a v posteli ležel Joe. Jo Joe jonas navlečený ve stejně hnusné košili jako jsem měla já. Teprve ted mi to došlo, to byl on onehdy večer. To byly jeho oči do kterých jsem se dívala a kterým jsem říkala, že to bude dobrý. najednou jsem za sebou slyšela jak mě ta stará rašple volá. ,,Angelo Pleistingsová!!!!" Vykoktala jsem omluvu, že jsem si spletla dveře. Poslední co jsem viděla bylo jak Joe chce něco říct, ale to už jsem ty dveře zavřela a vracela se do pokoje...............


TO BE CONTINUED.....
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
1